Odkud se vzala Ukrajina?
Aktualizováno: 23. 12. 2022
Ukrajina jako samostatná entita neexistuje. Ukrajinci a Bělorusové jsou součástí velkého ruského národa. Dějiny Ukrajiny a její kultura jsou součástí dějin a kultury Ruska. – Podobná pseudohistorická tvrzení jsme v posledních měsících před invazí na Ukrajinu často slyšeli z úst nejvyšších představitelů Kremlu. Historie a její svérázná intepretace v duchu tradic velkoruského imperialismu se staly jedním z hlavních odůvodnění agresivní války.

Bohužel tato interpretace, která zcela pomíjí svébytnost dějin a kultury středovýchodní Evropy, je hluboce zakořeněná nejen v západní Evropě, ale dokonce i v českých učebnicích dějepisu. Proto se opakovaně dočítáme, že tzv. Curzonova linie je přirozenou hranicí ruské sféry vlivu (ač se jí poprvé v dějinách stala v roce 1945) nebo že ukrajinština („maloruština“) je dialektem ruštiny. Ve skutečnosti jsou Ukrajinci a Bělorusové dědici Kyjeva, mnohem staršího duchovního centra východního slovanství než Moskva, a jejich politickou kulturu vytvořila spoluúčast na projektu Rzeczpospolité – polsko-litevské republiky svobodných občanů, která po čtyři století zahrnovala většinu území dnešního Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny.
Historik dějin východní Evropy Andrzej Nowak, jeden z největších znalců dějin ruského impéria, představuje dobu mezi polovinou 16. a počátkem 18. století jako klíčové období pro vznik ukrajinské politické identity, kterou charakterizuje étos svobody a občanství, jako přímý důkaz její odlišnosti od moskevské kultury samoděržaví. (MR)
* * *
Odkud se vzala Ukrajina? Odpověď na tuto otázku se nalézá v období mezi roky 1554 a 1658. Důvod, proč si ji klademe, je evidentní. Ukrajinu nyní vidíme v novém světle. Nepochybujeme, že boj, který nyní vede, je bojem za jejich i za naši svobodu a že na výsledku této války závisí nejen to, zda v Kyjevě bude ukrajinská vláda, nebo vláda moskevská, ale rovněž to, jaká bude vláda ve Varšavě a kdo bude ovládat Evropu. A to je důvod, abychom se Ukrajinou zabývali, všímali si jí blíže a přemýšleli o tom, odkud se vzalo a jaký má význam ono historické společenství, které z nás vzešlo a vedle nás vyrůstalo.
Proč je Ukrajina pro Rusko tak důležitá?
Dříve než se ohlédneme zpět do historie, položme si otázku, proč je nyní Ukrajina pro Vladimira Putina tak důležitá. Metodický model imperiálního výboje ve jménu velikosti moskevské říše a vnitřního zotročení všech jejích poddaných zůstává neměnný. Rusko může na počátku třetí dekády 21. století prodloužit svou existenci v podobě impéria pouze tím, že spolkne Ukrajinu. To je také důvod, proč Vladimir Putin zahájil svůj boj o impérium v otevřené podobě. Nejde o šílenství zdivočelého vůdce kremelské kliky, ale o to, že si ruský prezident uvědomil problém, před kterým stojí historické ruské impérium, v jehož misi nejspíš upřímně věří.
Rusko se svými v současnosti zhruba 140 miliony obyvatel stojí tváří v tvář zásadní porážce svého imperiálního projektu, neboť více než dvacet procent z oněch 140 milionů tvoří muslimové. Na východě Rusko sousedí se svým současným patronem Čínou a momentálně představuje jakési její Bělorusko. Lukašenko je analogickým modelem Putinova místa po boku skutečného cara sídlícího v Pekingu. Aby Rusko posílilo své postavení vůči nadřízenému čínskému patronovi a odvrátilo hrozbu vnitřní islamizace, k níž má dojít v následujících dvaceti třiceti letech, potřebuje k tomu své slovanské bratry, jak nepravdivě označuje Ukrajince a Bělorusy. K dosažení tohoto cíle má sloužit „russkij mir“. Rusku ze všeho nejvíc chybějí lidé. Ne rakety a bomby.
To je vidět i na dosavadním průběhu války. Rusko postrádá pěchotu, s jejíž pomocí by mohlo okupovat a vzájemně propojovat další města. Jednoduše nemá lidi. To také vysvětluje jev, který se nám zdá být tak neskutečně anachronický. Podle odhadů, které uvádějí západní média, bylo již 800 000 obyvatel východní Ukrajiny zajato a přesídleno do nezměrných prostorů Ruské federace, hovoří se dokonce i o ostrovu Sachalin. Tuto taktiku nevymyslel Stalin, nejde o komunistický vynález, byť byla právě v Sovětském svazu aplikována s mimořádnou brutalitou, ale má svůj původ v době vlády Ivana Hrozného a následujících carů a imperátorů jako Kateřina II. Když Moskva vpadla v roce 1654 do Litvy, na území dnešní Litvy a Běloruska, zrekvírovala jednu čtvrtinu běloruské populace. Oněch pětadvacet procent obyvatel Rusové nepovraždili, ale vyvezli je, protože je potřebovali. Masová přesídlování nepředstavují nic absurdního, co by se muselo vysvětlit zdivočelými mravy autokratické moci, ale jde o vědomou a záměrnou politiku řešení problémů moci, jež potřebuje lidi. Jde o to vytrhnout je z kořenů, přesídlit je, a oni možná za deset, za dvacet let, ale třeba až ve třetí generaci zopakují to, co napsal velký ruský romantický básník Michail Lermontov, jenž impérium nenáviděl a chtěl ruskou říši derusifikovat, neboť existují i takoví Rusové, a jenž těmito slovy vystihl smysl imperiální politiky: „A přijde čas, kdy řekneš – ano, budu otrokem, ale budu otrokem cara celého světa.“
Právě tato slibná perspektiva se má naplnit prostřednictvím dalších obětí. Kolik je v Rusku po generace rusifikovaných Poláků? Stalinem dosazený velitel polské komunistické armády Rokossovskij se v zemi neobjevil zčistajasna. A koneckonců i tvůrci ruské kultury, skladatelé Stravinský nebo Šostakovič, jsou rovněž potomci Poláků, kteří se v důsledku imperiální politiky stali Rusy. I oni oslavovali cara celého světa. Takže ona imperiální taktika není absurdní, neboť má svou zlověstnou logiku a zločinecké metody, jejichž prostřednictvím je realizována. Hlavním objektem její logiky je nyní Ukrajina. Zjistí-li miliony terorizovaných Ukrajinců, kteří Rusko opravdu nemilují a v nejbližších letech milovat nebudou, že jim Západ nepomohl, a podaří-li se zlomit jejich odpor, tak se s tím za jednu, za dvě nebo za tři generace smíří. Dnes sice bojují, ale už jejich synové a vnuci se nakonec stanou dobrými poddanými cara. Ale s Ukrajinou s jejími zhruba čtyřiceti miliony lidí tvořícími ukrajinský stát a vytvářejícími historické společenství, jež má za sebou mnoho století, to Rusku nepůjde snadno.
Samosprávná svoboda a univerzity
Proč tomu tak je? Proč je Ukrajina pro Rusko tak důležitá? A proč ruským carům jejich záměry s „bratry“ nevycházejí? Nejstručnější odpověď na otázku, odkud se vzala Ukrajina, může znít takto: Ukrajina je dcerou Rusi, odchovankou Rzeczpospolité vzbouřivší se proti maceše Moskvě, která ji připravila o jméno a chce jí všechno zabavit. Ukrajina se vzala právě odtud. Je to ona Ukrajina, jež se pod tímto názvem utváří v sedmnáctém století.
Předtím tu na samotném počátku společných dějin Bělorusů, Ukrajinců a z určité části rovněž Rusů byla pochopitelně Rus, která je oprávněně nazývána Kyjevskou Rusí, neboť Kyjev byl stoliční město představující centrum. Ne snad druhý Řím, ale druhý Jeruzalém, neboť Kyjev se po křtu Vladimíra Velikého v roce 988 považoval za hlavní město křesťanství východních Slovanů. Ona společná kolébka státnosti východních Slovanů se rozpadá pod náporem Mongolů, ale i vlivem vnitřních sporů, a nakonec si ji mezi sebe rozdělí dědici tradic mongolského impéria. Na jedné straně politický systém vytvářený Moskvou, na straně druhé Litva spojená s Polskem v Unii, jež otevírá svět Kyjevské Rusi vlivům latinské civilizace, přicházejícím prostřednictvím Polska do Litvy, do litevské Rusi (tj. do dnešního Běloruska a Ukrajiny), neboť téměř celé Bělorusko a Ukrajina se staly ve 14. a 15. století součástí Litevského velkoknížectví.
Prostřednictvím Polska přichází západní civilizace, která mění a doplňuje ruskou tradici a utváří ji novým způsobem. Ony vlivy mají své symboly. Navštíví-li někdo Kyjev, a doufám, že to brzy opět půjde, může se v něm setkat s památníkem, který stojí za to vidět. Nedaleko břehu Dněpru stojí pomník Magdeburského (městského) práva. Není to polský objev či vynález. Městské samosprávné právo umožňující občanům daného města o sobě rozhodovat přijalo Polsko ve 13. a 14. století ze Západu, z německých zemí. Ve 13. století byl tak mimo jiné znovu založen Krakov a na prahu 16. století byl stejným způsobem zreformován Kyjev. A Kyjevané si tuto věc připomínají jako velký svátek: stali jsme se v dobrém slova smyslu Evropany, tj. lidmi, pro něž je nejdůležitější svoboda a samosprávnost. Podobný pomník měli také v Minsku – ale nevím, jestli tam ještě stojí. Objevil se tam v devadesátých letech, kdy se Bělorusko pokoušelo upevnit svou nezávislost.
Druhý, ještě důležitější symbol oné svobody má své fundamentální odůvodnění v římsko-řecké tradici, která přichází prostřednictvím univerzit a jezuitských kolejí jako Vilenská univerzita založená Štěpánem Báthorym, první univerzita na území Litevského velkoknížectví. Jde o odůvodnění svobody jako nejdůležitější hodnoty politického života.
Jde o svobodu vnitřní, občanskou, jejímž zrcadlením je kultura smlouvy. Nemáme nad sebou „přirozené“ pány, pouze se domlouváme mezi sebou a uzavíráme smlouvu. Vybíráme své vládce, ale nynějším vládcům můžeme za krátký čas vládnout my, což vyplývá z voleb. Kozáci se rovněž scházeli v radě, v místě zasedání, kde má každý právo hlasu a kde všichni společně volí hetmana. Volí se ten, kdo jim bude vládnout, dokud si to budou přát příslušníci tohoto společenství, svobodní kozáci. Postupně vzniká stále zdokonalovaný samosprávný systém, který je čím dál víc inspirovaný příkladem Rzeczpospolité. Například v tom, že se kolem hejtmana vytváří svého druhu senát, rada složená z plukovníků. Každého z plukovníků volí jeho pluk. Pluk je něco jako politická samospráva. To v této vojenské organizaci nijak nesnižuje vnitřní disciplínu.
S fenoménem svobodného kozáctva, které se postupně formuje ve druhé polovině 16. století, se objevuje i název Ukrajina. V oficiálním dokumentu se vůbec poprvé objevil v roce 1590 – šlo o usnesení varšavského sejmu o sjednání pořádku ze strany Nižového vojska a Ukrajiny. „Nižové vojsko“ jsou kozáci, podle nížiny za Dněprem, v jižní části jeho toku. A právě tehdy byla tato oblast představující kolébku kozáctva pojmenována slovem Ukrajina. Pojem Ukrajina tehdy označoval územně velice omezenou oblast zahrnující kyjevské a braclavské vojvodství, v žádném ohledu se netýkal Podolí a Volyně a v té době by také nikoho nenapadlo spojovat s ním Červenou Rus, kde leží Lvov. To byly samostatné historické země, zatímco Ukrajina se objevuje právě jako pojmenování oblasti, v níž se utváří svobodné, nezávislé společenství, které úzkostlivě chrání svou svobodu, ale které může být také využíváno při ochraně hranic Rzeczpospolité. Klíčové je zde slovo hranice. Krajina, kraj, konec, hranice. Jde o hranici jak s Moskvou, tak s Osmanskou říší a s jejím vazalem krymským chánem. Na jejím území zdokonalovali své bojové ctnosti stateční kozáci. Byla to škola hrdé nezávislosti těch, již si jsou vědomi, že si zaslouží svobodu, protože mají v ruce zbraň. A že svou odvahou a organizovanou formou boje chrání nejen sebe, ale mohou rovněž sloužit Rzeczpospolité. Ona rostoucí hrdost svobodných kozáků spočívala ve fenomenálních bojových schopnostech.
Slavné byly kozácké výpravy (chadzki) k jižním břehům Černého moře, nejenom do Konstantinopolu, ale také do Synopé a dalších tureckých přístavů, které občas způsobovaly Rzeczpospolité diplomatické potíže. Na severu se kozáci dostávají při svých výpravách až k Bílému moři. Jsou vedle polských husarů hlavní bojovou silou vojsk Rzeczpospolité bojujících s Ruskem a útočících v roce 1617 na Moskvu. Hlavní údernou skupinu, která v roce 1618 útočila přímo na hradby Kremlu, tvořili přece kozáci hetmana Petra Konaševiče-Sahajdačného. A tento velký kozácký oddíl zahrnující 30 000 lidí ubránil sám Rzeczpospolitou před nájezdem armády osmanského sultána v bitvě u Chotynu v roce 1621. Kozáků bylo v této bitvě stejně jako všech zbývajících obránců, Poláků a Litevců, dohromady. Byl to mimořádně důležitý moment bratrství ve zbrani při záchraně Rzeczpospolité.
S carem se smlouvy neuzavírají
Kde došlo ke zlomu? Jak se zpřetrhala pouta mezi rodící se Ukrajinou a Rzeczpospolitou? Koexistence kozáckých bojovníků a šlechtického politického národa Rzeczpospolité byla od počátku zatížena dvěma třecími plochami. Tou první bylo dělení na „starší“ privilegované a mladší podřízené. Šlechta Polského království bez ohledu na to, jakým jazykem hovořila a jaký byl její původ, tento rozdíl žárlivě střežila a nechtěla připustit úplné vyrovnání mezi ní a masou kozáckých bojovníků, kteří o ně usilovali.
Druhým důvodem byla otázka náboženství. Kozáci nebyli nijak zvlášť zbožní. Hledělo se na ně jako na lidi, jimž je Bůh lhostejný, neboť jsou živi v podstatě ze zabíjení, z boje. Proces vyostřování náboženských sporů začal v roce 1589 založením patriarchátu v Moskvě, který měl sloužit, stejně jako dnes Kirill slouží Putinovi, tehdejšímu faktickému vládci Ruska Borisi Godunovovi jako nástroj expanze a podřízení všech pravoslavných, i těch v Rzeczpospolité. Král Rzeczpospolité Zygmunt III. na to zareagoval projektem Unie, která byla uzavřena o sedm let později v roce 1596 v Brestu Litevském. Brestlitevská unie měla zachovat pravoslaví jako obřad a jako tradici, ale zároveň pravoslavné uvnitř Rzeczpospolité podřídit papeži v Římě. Téměř všichni pravoslavní biskupové v Rzeczpospolité tuto Unii uznali. Část ruských pravoslavných magnátů, jichž bylo tehdy v Rzeczpospolité plno, však s tímto řešením nebyla spokojena. Navíc nespokojenost s Unií podněcovaná moskevskou stranou postupně pronikala i do kozáckého světa. I tak důležitá autorita jako Kyjevsko-pečorský klášter, svaté středisko kyjevského, ruského i ukrajinského pravoslaví, vyzývala, že je třeba pravoslaví před Unií chránit. Znamenalo to rozšíření politicko-společenského konfliktu o náboženský prvek. Tehdy se také objevuje pokušení obrátit se k Moskvě. Moskva je přece pravoslavným třetím Římem a má pravoslavného cara.
Tato myšlenka se pojí s nejfatálnějším rozhodnutím, jaké učinil Bohdan Chmelnický, vůdce největšího z ukrajinských povstání, k nimž docházelo počínaje koncem 16. století.

Chmelnický se po šesti letech střídavě úspěšných sporů a bojů s Rzeczpospolitou rozhodl, že vše definitivně rozetne ve svůj prospěch tím, že se poddá Moskvě. Stalo se tak v lednu roku 1654 v Perejaslavi. Počátkem tragické lekce pro Ukrajinu byla právě Perejaslavská dohoda. Zde bych rád připomenul, jak vypadala ona první srážka Ukrajiny vychované v Rzeczpospolité s kulturou moskevského samoděržaví. Chmelnický, který se mimochodem s carskými posly dorozumíval prostřednictvím tlumočníků (to je třeba zdůraznit, neboť někdo dnes tvrdí, že Ukrajinci a Rusové přece mluvili stejným jazykem), se na cara obrátil s prosbou, aby kozáky přijal pod svůj carský patronát. Předpokládal, stejně jako jeho plukovníci, kteří jej jednáním pověřili, že carův vyslanec Vasilij Buturlin přísežně potvrdí podmínky ukrajinské či kozácké autonomie uvnitř nového carského impéria. Ale zde se setkal s odpovědí, která byla pro něj i pro jeho druhy plukovníky šokující. Vasilij Buturlin mu odpověděl: