Dojde letos k nové válce, která přepíše stávající mezinárodní uspořádání? Bude to konflikt s Ruskem na Ukrajině, nebo s Čínou na Tchaj-wanu? Analytička Martina Heranová varuje před rizikem společného postupu Ruska a Číny, které Západ nemusí ustát.
Do nového roku vždy hledíme s optimismem a doufáme, že bude lepší než ten minulý. Zvláště, pokud máme za sebou téměř dva roky s globální koronavirovou pandemií. Chtěli bychom věřit v nové šťastnější zítřky, ale svět se změnil a je nyní plný hrozeb, na jejichž množství a především souběh nejsme připraveni.
V mezinárodních vztazích převládla asertivita a hrubá síla. Válka jako nástroj politiky již není vylučována a ze strany autoritářských mocností se nakonec může stát preferovanou volbou. Demokratické státy sdružené v euroatlantickém společenství hledají na tento vývoj adekvátní odpověď. Vyloučení použití síly k zastavení agresorů však povede k jedinému: k válce za mnohem větších nákladů a ztrát, jejíž dopady pocítíme úplně všichni.
Na ruské frontě
S blížícím se koncem loňského roku zahájilo Rusko další fázi naplňování svých dlouhodobých geopolitických cílů za obnovení své imperiální velikosti a dosažení strategické hloubky. Poté, co vyřešilo otázku Běloruska a učinilo z něj fakticky jednu ze svých gubernií pod vedením nyní naprosto loajálního a zcela závislého Alexandra Lukašenka, přišla na řadu znovu Ukrajina. Poslední část historické Kyjevské Rusi, od které odvozuje svou státnost, musí být získána za každou cenu, protože má pro ruský národ zcela zásadní význam a vždy byla považována za nedílnou součást impéria.
Reakce USA a NATO, které přistoupily na další jednání, aniž by tyto nehorázné požadavky jednoznačně odmítly, jen Rusko znovu utvrdily v přesvědčení o slabosti euroatlantického společenství. Těmito jednáními totiž nemůže nic ztratit, ale naopak získat.
Mezinárodní situace přitom nemůže být pro ruské ambice příznivější. Západ je po dvou letech boje s pandemií vyčerpaný. USA ztratily po dvacetileté nákladné válce a marných snahách o stabilizaci Afghánistán. Evropská unie se zmítá v ekonomických potížích kvůli své neuvážené klimatické a energetické politice. Z čela německé vlády odešla po šestnácti letech kancléřka Angela Merkelová a nová koaliční vláda se ukazuje být slabá a v zahraniční politice v osobě nové ministryně i nezkušená. Francii pak čekají na jaře prezidentské volby, v nichž Emmanuel Macron nemá své znovuzvolení vůbec jisté.
To vše hraje Rusku do karet, a svůj tlak proto stupňuje. Již nyní mu tato taktika nese ovoce. USA a NATO sice vyjádřily Ukrajině svou rozhodnou podporu a pohrozily Rusku tvrdými politickými a ekonomickými důsledky v případě nové agrese, použití vojenské síly na její obranu však předem vyloučily. To ovšem Rusko povzbudilo jen k dalším požadavkům, přesahujícím již dalece rámec Ukrajiny. Západ se má zavázat, že NATO se nebude dále rozšiřovat, a to nejen o Ukrajinu, ale o jakékoliv jiné země. Jednotky Aliance se pak mají stáhnout ze všech států jejího východního křídla a veškeré její vojenské aktivity na tomto teritoriu mají být ukončeny, stejně tak jako v dalších přilehlých regionech Ruska, které považuje za součást své sféry vlivu.
Reakce USA a NATO, které přistoupily na další jednání, aniž by tyto nehorázné požadavky jednoznačně odmítly, jen Rusko znovu utvrdily v přesvědčení o slabosti euroatlantického společenství. Těmito jednáními totiž nemůže nic ztratit, ale naopak získat. Pokud Západ přistoupí alespoň na část jeho požadavků, bude to jeho velké vítězství. A pokud je odmítne, poslouží jeho propagandě jako záminka k invazi na Ukrajinu po selhání všech diplomatických snah o mírové urovnání sporů s tímto dlouholetým nepřítelem. Hrozba dalších západních politických a ekonomických sankcí v tomto případě již nezabere.
Situace se oproti roku 2014 výrazně změnila. Rusko má na své straně mocného spojence, kterým je Čína, pro níž jsou USA a jimi vedené demokratické společenství rovněž nepřítelem číslo jedna. Lze tedy očekávat, že Čína by Rusko jak politicky, tak ekonomicky na mezinárodní scéně podržela. Nehledě na fakt, že další hospodářské sankce a zvažované odříznutí Ruska od mezinárodního finančního systému by významně poškodily i evropské investory a obchodníky se zájmy v Rusku, nemluvě o zastavení dodávek ruského zemního plynu, na němž je nyní Evropa závislá. A toho všeho si je Rusko při svých kalkulacích potenciálních zisků a ztrát velmi dobře vědomo.
Na čínské frontě
Současný mezinárodní vývoj bedlivě sleduje i Čína, jejíž geopolitické a imperiální ambice jsou těm ruským velmi podobné. Politika „jedné Číny“ není nic jiného než tažení za obnovu impéria a sfér jeho vlivu v nejbližším sousedství. Naplňování tohoto cíle, které započalo již anexí Tibetu v roce 1950, se po desetiletích klidu stalo opět středobodem čínských aktivit. A svět tomu znovu jen přihlíží. Likvidace autonomie Hongkongu, nedodržení mezinárodní dohody a principu „jedna země, dva systémy“ a bezprecedentní potlačování základních lidských práv místních obyvatel zůstaly bez výraznější odezvy. Omezené sankce Čínu nijak nepoškodily a nic jí nebrání v tom, aby se zaměřila na svůj další cíl, a tím je Tchaj-wan. Poté, co její námořnictvo fakticky ovládlo Jihočínské moře a její letectvo začalo mohutně narušovat tchajwanský vzdušný prostor, obavy o osud ostrova znatelně vzrostly.
Klíčovým garantem stávajícího mezinárodního uspořádání v asijsko-pacifickém regionu jsou stejně jako v Evropě Spojené státy. Již delší dobu byl proto očekáván razantnější americký postup vůči ambicím Číny a jejímu vojenskému posilování v regionu, taženému rychlou modernizací armády a jejím technologickým vzestupem. Odpovědí se stal nový bezpečnostní pakt AUKUS, který by měl vytvořit základ pro čínské zadržování v následujících letech. Nový rozměr by měl získat i rozvoj spolupráce s dalšími regionálními partnery ohrožovanými čínskou politikou, a to včetně samotného Tchaj-wanu. Ten byl sice na podzim znovu ujištěn o amerických zárukách a připravenosti USA bránit ostrov, pokud by byl Čínou napaden, současně však bylo americkou stranou konstatováno, že nadále respektuje politiku „jedné Číny“, což se v tomto kontextu fakticky vylučuje. Tato „strategická dvojakost“ tak vnáší jen další nejistotu a pochybnosti ohledně skutečného postupu USA v případě, že k čínské invazi na Tchaj-wan opravdu dojde. Čína může tudíž v klidu pokračovat v nastoupeném agresivním kurzu a vyhodnocovat americké slabiny pro budoucí rozhodující úder.
Společný úder?
Rusko a Čína mají dlouhodobě společné zájmy. Usilují o opětovný imperiální vzestup a získání dominantního postavení na mezinárodní scéně. Hlavní překážkou na této cestě jsou pro ně USA jako dosavadní globální velmoc garantující současný světový řád. Koordinace a spolupráce při dosažení těchto geopolitických cílů je pro obě velmoci přínosná, protože zvyšuje tlak, který je na USA a jejich spojence vyvíjen. Pokušení podniknout akce společně tak roste, zvláště pokud je zřejmé, že USA nebudou schopny čelit vojenským operacím na dvou frontách současně. Takový úder by byl pro Západ smrtící a znamenal by definitivní pád stávajícího mezinárodního uspořádání.
Martina Heranová, analytička a konzultantka v oblasti mezinárodní politiky (www.stratcon.cz). Přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuje se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
