Nadílka exmilionáře Mikuláše Mináře

Třetího prosince se v Čechách zjevil se svými mandarinkami, perníčky a dobrým slovem nový – jiný – lepší Mikuláš. Přišel o pár dní dřív, aby ho pak dav Mikulášů nesmetl množstvím čokoládových dárků. Kromě mandarinek přináší nový Mikuláš do naší země především novou naději.

Demonstrace 23. června 2019 v Praze na Letné, foto: wikicommons.

Zcela jistě nemůže Mikuláši Minářovi nikdo zazlívat či snad zakazovat jeho vstup do politiky. Naopak. Čím více mladých lidí v politice, tím lépe. Jeho kalé úmysly rozeberou politici i politologové. Občané budou naslouchat a emotivně se přidávat na jeho stranu či kriticky komentovat rozbíjení už tak nestabilní a ne zcela jasné opoziční politické scény. Budoucí osud jeho aktivit dnes můžeme jen odhadovat, ale to není to zásadní.

Zásadní je, jakou formou a co nám Mikuláš rozdává. A první signální říká Pozor! Místo mandarinek a perníčků se tady rozdává jakýsi nový politický marketingový produkt doslova kopírující principy Babišova marketingového mága Marka Prchala.

Ano, s vizemi je to v České republice v současné době špatné. Ale vize a hodnoty vypadly z našeho slovníku a z našich hlav někdy v únoru 1948 a těžce přetěžce se je učíme znovu navnímat jako základ naší kultury.

Místo Čau lidi volí Mikuláš vhodnější Vážení a milí lidé. Poslední měsíce jsem toho opravdu moc nenaspal. Nevím, kde zjistil, že na české voliče funguje, když politik nespí. Ale Babiš také vůbec nespí a „furt“ pracuje. Pro nás a pro naše blaho. Když se pak díky těmto podobnostem pozorně zaměříme na to, co přesně Mikuláš Minář říká a jak, jeho produkt začne Prchalem přímo čpít.

Mám plán...

Minář nám tvrdí, že konečně dal dohromady plán, jak dlouhodobě změnit stav české politiky. Nevím, do jaké míry je to naivita, idealismus či konstruktivní lež, ale uvěřitelné to není v žádném případě. A o to jde. Mikuláš Minář není uvěřitelný. Pragmaticky z jeho prohlášení vyplývá, že reálnému stavu buď vůbec nerozumí, z čehož by ho asi nikdo nemohl podezřívat, anebo je ochoten použít jakékoli populistické proklamace, aby emočně zapůsobil na 3 miliony občanů, kteří k volbám nechodí a přijdou k nim kvůli němu. Takže aniž by musel prohlásit cokoli dalšího, stává se nedůvěryhodným.

Minář ale neotálí a jde hlouběji. Demagogie je slovo, které opisuje působivé řečnické vystupování k získání vlivu, politické podpory a moci zejména mezi lidmi neschopnými kriticky myslet. Jako teolog to Mikuláš Minář moc dobře ví. A evidentně těchto praktik hodlá využívat stejně jako jeho úhlavní nepřítel Babiš, od kterého se jim zřejmě naučil. Manévrování a uhýbání před dotazy redaktorky ukázal v rozhovoru na ČT Události-komentáře 3.12.2020. Od Babiše převzal i jeho slovník jako třeba Lepší Česko.

Mikuláš Minář, foto: wikicommons.

V zásadním vstupním proslovu k lidu Mikuláš Minář zneužívá konstantní a neměnné pravdy o naší společnosti pro svoji ideologii a dalo by se říci, že vlastně formou nekalé politické a občanské soutěže. Tvrdí, že politika se v posledních letech lidem odcizila. Politika byla běžnému lidu cizí od prvního společenského zřízení. Navíc jde celkem snadno dokázat na příkladu Pirátů či hnutí Praha sobě, že u nás politika lid začala zrovna v poslední době intenzivně zajímat a lidé do ní dobrovolně vstupují.

Vize a hodnoty zmizely z našeho slovníku a z našich hlav někdy v únoru 1948

Dobu, kdy byla politika povinná pro všechny, generace 45+ už zažila. Stejně jako Babiš tvrdí, že v politice vítězí jen kmotři, šmejdi a nejrůznější lobbisté z vlivových skupin. Kmotři, šmejdi a lobbisti jsou v politice od té doby, co vznikla. Byli v Římě, byli u Aztéků, byli u papežů i králů, byli v Londýně i Madridu. Byli a jsou stále. Neumím si představit, že díky Minářovi nebudou. Tvrdit, že slova jako vize nebo hodnoty úplně vypadly ze slovníku, a proto máme dnes společnost rozdělenou na dva nesmiřitelné tábory je za hranicí korektnosti a je urážkou všech, kteří se snaží hodnoty budovat. Ano, s vizemi je to v České republice v současné době špatné. Ale vize a hodnoty vypadly z našeho slovníku a z našich hlav někdy v únoru 1948 a těžce přetěžce se je učíme znovu navnímat jako základ naší kultury.

Z historie i současnosti lze také snadno prokázat, že rozdělení společnosti na „nesmiřitelné“ tábory je podstatou společnosti, se kterou se musí pracovat. Smiřitelnost nelze nařídit. A aby nebylo malých cílů, Minář dokáže změnou přístupu změnit podstatu fungování politiky. Jistě myslí české politiky, protože opomíná ty okolní evropské, řekněme vyspělejší politiky, z jejichž morálních a ekonomických principů bychom měli těžit a brát si příklad. Málokdo nechce změnu, respektive všichni bychom rádi změnu. Změna je hybným motorem vývoje. Ale jakou změnu, to už Minář neříká.

Rétorika Mikuláše Mináře – současného posledního českého mesiáše – je v určité rovině nebezpečná. Naštěstí nejdříve jeho kultu osobnosti. Nejistá doba koronaviru může všechno jeho úsilí snadno smést. Lze předpokládat, že v představách o ohromujícím vstupu svých vizí do české politiky nepočítal s opakovanými pandemickými vlnami. V období zmatku a nejistot je těžké nadílet další nová poselství a spasení ze všeobjímající krize.

Když Babiš začínal s ANO, používal stejně prohnaně pravdivé argumenty a klišé. Z ryzích záměrů prokázaných na Letné úvodním vstupem nového hnutí nakonec rezonuje především neetický politický styl, který přiznal mediální stratég ANO Marek Prchal v památném rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV.