Jsme v prostředí hybridní války?

V posledních letech je často vidět experty zaměřené na bezpečnost a případně na krizové řízení, jak fundovaně vysvětlují nové trendy v bezpečnostních hrozbách a jak se tyto trendy projevují i v českém prostředí. Odborníci zaujatě vysvětlují pojmy hybridní hrozba a hybridní válka. Logicky jsou většinou tato vysvětlení vázána na hrozby vojenského charakteru. Česká republika se v posledních měsících zmítá v krizi způsobené pandemií koronaviru. Nedaří se nám dostat šíření viru pod kontrolu do té míry, že už dlouho patříme nejenom k evropské, ale celosvětově „špičce“ v tom negativním slova smyslu.

Vláda přijímá řadu opatření, která buď nemají odpovídající efekt, nebo jsou v krátké době zase měněna. To ukazuje na dlouhodobé problémy. Předně, zcela určitě chybí správně cílené analýzy nejenom šíření vlastní nákazy, ale i analýzy, které by ukazovaly na zásadnější problematické aspekty v naší společnosti, kvůli nimž nejsme schopni výrazně omezit šíření nákazy a zvýšit efektivitu přijímaných opatření.

Proto se z úst vicepremiéra Havlíčka nebo ministra zdravotnictví Blatného dozvídáme nepřesné informace, které jsou ve velmi krátkém čase opraveny, změněny, nebo dokonce zrušeny úplně.

Trocha smutné statistiky: Česká republika je k 12. lednu 2021 na 6. místě v počtu nových případů na 1 milion obyvatel. V poměru mrtvých na 100 tisíc obyvatel jsme na 8. místě na světě s celkem 13 272 zemřelých v souvislosti s COVIDem.

Přesto je společnost absolutně klidná. V ostrém kontrastu s jarem roku 2020, kdy se Češi semkli a společně bojovali proti nákaze. Celý svět tehdy s obdivem poukazoval na úsilí Čechů zajistit ochranné prostředky a na to, jak každý, kdo měl možnost, začal šít roušky. S humorem jsme se dívali na televizní reportáže o „rouškovnících“ apod.

Co se změnilo, že dnes je drtivé většině lidí jedno, že u nás umírá téměř nejvíce lidí v porovnání s celým světem? Proč nám nevadí, že ministr zdravotnictví odevzdaně komentuje dramaticky se zhoršující stav s tím, že to jsme přece museli očekávat a že asi bude i hůř. Proč nevadí, že se sice zavřou zimní areály, ale přesto se do zimních středisek nedá dostat autem, protože příjezdové cesty jsou ucpané návštěvníky, a policie k údivu zahraničních komentátorů nebrání shromažďování lidí, tak jak je tomu například v Německu, ale naopak reguluje provoz, aby se na sjezdovky dostalo co nejvíce lidí? Debata na toto téma končí tím, že vicepremiér Havlíček oznámí, že se 22. ledna zimní střediska „asi“ otevřou. Tedy v našich podmínkách se určitě otevřou, ačkoli se stav zamoření koronavirem velmi pravděpodobně výrazně nezmění, i když se v tomto týdnu počet nově diagnostikových osob o něco snížil. Už dnes ale provozovatelé sjezdovek avizují, že nemají možnost, jak ovlivnit množství návštěvníků sjezdovek, ačkoli za našimi hranicemi v Rakousku je to úplná samozřejmost a provoz na otevřených sjezdovkách je veden přesně v duchu vládních nařízení.

Zásadní problém je v našich hlavách

Tím se vracím k úvodu textu a k tomu, co znamená hybridní válka. Jestliže většina vrcholového managementu v České republice ví, co je to hybridní válka, dovede o ní v době klidu zajímavě povídat, proč tedy nechápe, že jde především o působení na vědomí lidí a jeho ovlivňovaní? Máme s tím přece své zkušenosti z let 2008 a 2009.