Vyhledat

Jak dál s Ukrajinou?

V současné době se zraky všech politologů světa, kteří se specializují na východoevropskou problematiku, upírají k Ukrajině. Nejde jen o to, že podle informací ukrajinských orgánů se u jejích hranic soustředilo přibližně 115 tisíc ruských vojáků a vojenská technika, která tam zůstala od jarního cvičení, a to včetně tanků, dělostřelectva a letadel. Především jde o celkový kontext politické situace, která směřuje ke střetu Východu se Západem.

Videohovor Joe Bidena s Vladimirem Putinem, 7. 12. 2021, zdroj: kremlin.ru.

Předehrou jí byly migrační krize na polsko-běloruské hranici a rapidně rostoucí ceny energií v Evropě. Do jaké míry je ale nyní reálná rozsáhlá intervence ruských vojsk na Ukrajině? Zde se političtí analytici neshodnou. Například politolog Jurij Fedorov, odborník na vojenské konflikty Rádia Svoboda, se domnívá, že jedním z cílů tzv. kremelské propagační hry je přimět amerického prezidenta Joea Bidena, aby souhlasil se setkáním s prezidentem Putinem. Pravděpodobně proto, aby během jednání bylo dosaženo ústupků v otázce Ukrajiny. Politolog z Univerzity Karlovy Alexandr Morozov možnost přímé vojenské intervence na Ukrajině nevylučuje. Podle jeho názoru existují pro Kreml tři realistické scénáře: 1) raketový a letecký úder na ukrajinskou vojenskou infrastrukturu 2) pozemní průnik sto kilometrů do hloubi Ukrajiny, návrat zpět a zničení tamní vojenské infrastruktury 3) přesun stotisícové armády na území Doněcké národní republiky a Luganské národní republiky. Samotné NATO vážně pracuje se všemi variantami.

Ve skutečnosti tato skepse vychází z toho, že prosperující evropské země nechtějí přijímat do EU nováčky, kteří jsou ve válečném konfliktu (bez ohledu na to, zda ve formě zmrazené, otevřené, či hybridní). Panuje názor Nedrážděme Kreml, budeme dělat, jako že se nic neděje, a budeme obchodovat, nic osobního.

Analytik David Stulík z Centra evropských hodnot nicméně obavy z přímého vojenského konfliktu ve větším měřítku tlumí, protože by to byl pro stávající režim v Rusku sebevražedný krok. Podle jeho názoru se začíná projevovat širší mnohostranná strategie Kremlu spočívající ve vyvíjení nátlaku a konfrontace směrem na Západ a na Ukrajinu, přičemž Ukrajina a přesun ruských vojsk k hranicím je pouze jedním segmentem z celkového ruského scénáře.

Rizika otevřeného vojenského konfliktu

Otevřený vojenský konflikt by mohl Putinovu režimu přinést mnohá rizika: není známo, jak se zachová Ukrajina a Ukrajinci samotní, není známo, jak se zachová Západ (NATO, EU), ale hlavně není známo, jak se zachovají samotní Rusové. Budou ochotni jít do skutečné války s Ukrajinou, aby pak dostávali rakve s mrtvými vojáky? Rozmístěním vojsk Kreml dost možná jen testuje červené linie Ukrajiny a NATO a využívá situace na bělorusko-polské hranici k oslabení a destabilizaci Evropy. Jakýkoli chaos v Evropě přispívá k vyšším cenám plynu a ropy, je výhodný pro Gazprom, a tedy posiluje současný režim v Rusku. Vyloučit, že dojde k lokálních střetům na frontové linii v Donbasu, které mohou být využity ruskými propagandisty (Podívejte, jak hájíme zájmy Rusů! také k oficiálnímu vstupu ruských vojsk na okupovaná území pod pláštíkem mírotvorců, podobně jako tomu bylo v Podněstří) ale nelze. Vzhledem k celému tomuto kontextu je zjevné, že Ukrajina nemá jinou možnost, než vytvořit mezinárodní koalici s cílem zformovat bezpečnostní zóny. Takovým institutem se může stát Asociační trio, jehož význam zdůraznili zástupci Polska na konferenci CEVRO Institutu na téma „Bezpečnost ve střední a východní Evropě tváří v tvář ruským hrozbám“. Konference nabídla český a polský pohled na dvě dimenze bezpečnosti v regionu: na posilování infrastrukturní osy Sever – Jih s ohledem na energetickou bezpečnost a na stabilitu našeho východního sousedství – Ukrajiny, Běloruska a Moldávie. Asociační trio, které se zformovalo v letošním roce, zahrnuje tři země: Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii. Tento formát zcela logicky vzešel z Východního partnerství, projektu Evropské unie pro rozvoj integračních vazeb mezi Evropou a šesti zeměmi bývalého Sovětského svazu: Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Moldavskem, Ukrajinou a Gruzií. V květnu tohoto roku bylo podepsáno memorandum o porozumění a následně podepsaly Ukrajina, Gruzie a Moldavsko v Batumi deklaraci o směřování těchto tří zemí do Evropské unie.

Ve skutečnosti tato skepse vychází z toho, že prosperující evropské země nechtějí přijímat do EU nováčky, kteří jsou ve válečném konfliktu (bez ohledu na to, zda ve formě zmrazené, otevřené, či hybridní). Panuje názor Nedrážděme Kreml, budeme dělat, jako že se nic neděje, a budeme obchodovat, nic osobního. Analytik Stulík okomentoval tyto nálady následovně: „Pro EU je důležité, že vzniká nový formát, v němž země začnou vzájemně spolupracovat v oblasti podnikání, obchodu, spojů, přeshraniční spolupráce, bezpečnostní spolupráce, včetně energetické bezpečnosti. EU nemůže takovou spolupráci ignorovat, naopak ji bude všemožně podporovat. Tento formát může ukázat, jak jsou tyto země politicky zralé pro podobnou regionální spolupráci. Nikdo nedokáže přesně říci, kdy budou tyto země přijaty do EU. Na jedné straně je otázkou, kdy na to budou připraveny samotné země, na straně druhé, kdy bude na toto rozšíření připravena samotná EU. Je však povzbudivé, že program nově vytvořené vlády Německa obsahuje ustanovení o podpoře Ukrajiny v její snaze stát se členem EU.“ Nejrealističtějším scénářem budoucího vývoje Asociačního tria by mohl být model navržený Romanem Prodim, který lze charakterizovat výrazem vše kromě institucí. Podle tohoto vzorce mohou Ukrajina, Gruzie a Moldavsko získat všechny výhody reálného členství v EU, ale prozatím se nebudou moci podílet na práci orgánů EU. Tento tzv. model přechodného stavu řeší několik cílů. Zaprvé poskytuje konkrétní odpověď na žádost zemí o vstup do EU. Za druhé pomůže zahájit proces hlubší integrace zemí do EU, které napomůže administrativní podpora ze strany EU, přístup k víceletým rozpočtovým fondům EU a účast v různých programech a iniciativách EU. A co je nejdůležitější, tyto země získají jasnou perspektivu svého rozvoje.