Poučila se ruská armáda z vojenských nezdarů a operuje na Ukrajině racionálněji? Proč optimistická prezentace ukrajinských úspěchů nakonec vede k nižší podpoře Západu? Bude muset NATO vážně zvažovat, zda je Turecko pro Alianci přínosem? Nejen o tom jsme hovořili s bývalým náčelníkem Generálního štábu AČR generálem Jiřím Šedivým, jehož hlas mezi bezpečnostními odborníky v souvislosti s ruskou invazí bývá obvykle méně optimistický a varující. A proto důležitý.
Naposledy jsme spolu mluvili na podzim loňského roku. Tehdy jste vyjádřil, narozdíl od mnoha jiných analytiků, určitou skepsi nad dalším vývojem války na Ukrajině. Ve zkratce jste mírnil optimismus, že by válka mohla v dohledné době skončit a že Rusko je již pomalu na kolenou. Jak se proměnila situace na bojišti?
Je třeba říci, že Rusko změnilo svůj přístup k tzv. speciální vojenské operaci. S příchodem nového velitelského sboru, který je reprezentován generálem Sergejem Surovikinem, jmenovaným velitelem celé tzv. speciální operace, došlo k zásadní změně vedení bojů, které se svým pojetím velmi blíží klasickému válčení, a to někdy až k tomu, co známe z druhé světové války. Jedním z takových rysů je, že se jednostranně neuvažuje nad politickými dopady jednotlivých operací, což vede k racionalizaci samotných kroků.
Typickým příkladem racionálního kroku bylo stažení z Chersonu. Rusové si správně vyhodnotili, že mají narušenou logistiku zásobování celého kontingentu na pravém břehu Dněpru v chersonské oblasti a samotné město že nelze bez zásadních ztrát na lidech i materiálu udržet. Prostě z Chersonu spořádaně odešli, i když to bylo politicky velmi citlivé rozhodnutí. Neodcházeli v chaosu, ale velmi organizovaně, a svá vojska přesunuli jinam, pravděpodobně právě směrem k Bachmutu, kde se dnes vedou líté boje. A tam oslabená vojska posílili, což vedlo ke stabilizaci fronty a k pomalému, ale stálému postupu.
Také se domnívám, že se měnil i jejich přístup k používání samotných zbraní. Typickým příkladem je změna využívání tanků. Zpočátku byly pro Rusy tanky jen palebnými prostředky, které nebyly příliš propojeny s velitelskými a organizačními strukturami na vyšší úrovni. A proto se Ukrajincům z počátku války dařilo ruské tanky účinně eliminovat, nejen Javeliny, ale i bezpilotními prostředky či dělostřelectvem. Dnes je ale zcela evidentní, že Rusové systém změnili a že se vrací ke dříve používané koncepci plukovních struktur. Plukovní struktury sice nejsou tak logisticky samostatné jako brigádní, ale pokud jsou v rámci divizní struktury, jsou poměrně mobilní. A pluky jsou z hlediska nevojenských struktur logisticky menší a výhodnější pro manévrový způsob boje. A na bojišti to začíná být vidět. A konečně se také poměrně dobře naučili bojovat proti bezpilotním prostředkům a sami je využívat.
Úplně se již přestalo mluvit o tureckých Bayraktarech, jako kdyby na bojišti už vůbec nebyly.
Teprve nyní se ukazuje, a přiznávají to sami Ukrajinci, že ty adorované Bayraktary už de facto byly zcela eliminovány, neboť Rusové už skutečně využívají elektronické systémy k omezování bezpilotních prostředků. Hodně se mluví o iránských útočných dronech Šáhid, které se daří Ukrajincům poměrně úspěšně sestřelovat. Ale jen málokdo si uvědomuje, že jde jen o čelní štíty, aby za nimi mohly pronikat na území Ukrajiny skutečně bojové rakety. A i když Ukrajinci deset „mopedů“ sestřelí, tak za nimi jedna nebo dvě rakety proniknou a jejich dopad je pak fatální. Uvedu ještě jeden příklad. V médiích byla hojně prezentovaná ruská chaotická mobilizace a nedostatečné materiálové a výstrojové vybavení branců. Jenže každá mobilizace je chaotická, nikdy se nejedná o bezchybně organizovanou činnost. Rusové měli problémy, ale zvládli je. Stačí se podívat na obrázky padlých ruských vojáků, ti nejsou oblečeni jako mužikové odněkud ze Sibiře, jejich vybavení je na dobré úrovni. Rusové se učí a nesmíme je podceňovat.
Zmínil jste, že se Rusko ze svých chyb dokáže poučit, byť tedy za naprosto šílených lidských a materiálních ztrát. Jak je na tom ale Západ? Podpora Ukrajině je sice masivní, ale co se týče zbraňových systémů, působí to, jako kdyby pomoc přicházela vždy se zpožděním, až když jde znovu do tuhého, což Ukrajince stojí velké ztráty.
To je bohužel fatální problém států NATO i Evropské unie, protože nám vždy všechno strašně dlouho trvá. A zcela zásadní je nedostatek znalostí a zkušeností s Ruskem. Podcenili jsme i rozvinutí zpravodajských služeb na území Ruska a nejsme schopni řádně vyvozovat, jak se bude chovat jeho nejvyšší velení. Neustále mluvíme o Putinovi jako o snad terminálně nemocném člověku, i když je to pravděpodobně jen propaganda. Putin bohužel funguje dál. Nebyli jsme schopni posoudit Putinovu agresivitu a bezohlednost stejně jako fungování ruské propagandy, která de facto společnost stále ovládá i přes masivní ztráty.
A co je nejdůležitější: my jsme uvalili na Rusko řadu sankcí, ale vůbec jsme nevyhodnotili, jak můžou působit proti nám samotným. To považuji za zásadní selhání, neboť přece nelze sankcionovat stát jako je Rusko, pokud předem nevyhodnotíme, co to bude pro nás samotné znamenat.
Predikce, že v zimě bude Evropa mrznout, se přece nenaplnily a ceny energií klesají. Není to nutná cena, kterou západní společnosti musí nést, aby udržely Rusko co nejdále od svých hranic?
Sice se nenaplnily nejhorší scénáře, ale stála za námi teplá zima. A to nemluvím o všudypřítomné inflaci. Například omezování cen ruských ropných produktů už mělo být součástí sankcí úplně v počátku. Je zjevné, že Putin nebude čekat až do okamžiku, kdy od něj nakonec přestaneme brát plyn. Na to jsme se měli připravit. Bylo jasné, že mezidobí využije k tomu, aby nás potrestal. A když se to začalo řešit, tak jsme byli překvapení, že máme prázdné plynové zásobníky a narychlo jsme začali řešit plovoucí terminály na zkapalněný plyn.
A ještě jednu věc zmíním. Nevyhodnotili jsme si správně spojenecké vazby Ruska. Nyní jsme překvapeni, že ne všichni akceptovali naše sankce. Ať už jde o strategického partnera Ruska, Čínu (byť se někdy snaží tvářit, že jím není), nebo Írán či Severní Koreu. A dokonce i Jihoafrickou republiku, která se připojí k čínsko-ruskému námořnímu cvičení. Špatně jsme celou situaci vyhodnotili, protože jsme na to nebyli připraveni. A to je náš deficit.
Ale Západ není monolit s centrálním řízením…
Ano, ale existuje krizové řízení! Je to naše chyba, že jsme mnohé věci nepředjednali a nevyřešili jsme postup k jednotlivým možným variantám vývoje. A to mluvím o době před vypuknutím války na Ukrajině, protože jsme sice říkali, že válka je na spadnutí, ale doopravdy tomu nikdo nevěřil. Vedle nějakých velmi rámcových plánů jsme nebyli připraveni na to, jak to bude vypadat u nás. A s tím souvisí i vysílání zbraní na Ukrajinu. Pokud někdo řekne, že Ukrajině dáme 31 tanků Abrams, což jsou nejkvalitnější tanky na světě, a udělá z toho velkou kauzu, tak je třeba dodat, že se tam dostanou nejdříve za rok, což ale nyní válku nijak neovlivní. A Němci slíbí 14 Leopardů „šestek“ s tím, že se přidají další země, jenže ještě se staršími verzemi, což jsou tanky z 80. let.
Mimochodem, zase je to součást propagandy, protože se Leopardy prezentují jako nějaké zázračné zbraně, což rozhodně není pravda. Turci nasadili Leopardy v operaci v Sýrii proti Islámskému státu a během několika málo operací minimálně o deset kusů přišli. Jistě, dodávky západních tanků Ukrajincům pomohou, ale pokud se na bojiště dostanou v květnu nebo červnu, už bude pozdě.
Domnívám se totiž, že řada západních politiků nezná skutečný stav věcí na Ukrajině. Možná, když tam někdo z nich přijede, tak tu realitu pozná blíže, možná ji znají lépe vojáci. Ale to, co prezentovalo politické a vojenské vedení Ukrajiny, bylo odlišné od reality. Doteď jsme slyšeli, že Ukrajinci prakticky nemají ztráty, jenom vítězí a všechno je v podstatě perfektní. Ale potom, co začal k vývoji na Ukrajině kriticky hovořit šéf amerického sboru náčelníků štábů generál Milley, tak i Ukrajinci začali otáčet. A v menších státech, kam se skutečné informace dostávají hůře, to může vyvolávat pocit, že není nutné utrácet miliardy za pomoc, když situace není tak horká.
To je ale ostudná nekompetence…
Menší státy včetně České republiky také musí bránit vlastní společnosti. Dnes je zcela zřejmé, že v mnoha státech dochází materiální i finanční možnosti pro podporu Ukrajiny. Nemluvím o extrému, jakým je Orbánovo Maďarsko, ale třeba o Itálii či Chorvatsku. To jsou příklady ekonomicky slabších zemí, které nyní velmi zvažují, co ještě mohou na Ukrajinu zaslat. A když stále slyší, že Rusové jsou po tisících likvidováni, už prakticky nemají žádné rakety apod., tak nemají důvod, aby dále trpěli jejich vlastní lidé. To je prostě chyba. A také si musíme uvědomit, že existují silné vazby velkých států jako je Německo a Francie, které uvažují jinak, než státy menší velikosti jako právě Česká republika. Německo očekává, že válka jednou skončí a na ruských trh se vrátí. Německá ekonomika je z velké části postavena na automobilovém průmyslu. A ruský automobilový trh Evropa de facto ztratila, nahradili je tam Číňané. Jde o obrovské peníze a Německo zvažuje, do jaké míry se na Ukrajině angažovat, aby do budoucna o tento trh nepřišlo.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
