Běží druhý měsíc ruské invaze na Ukrajinu a Putin stále nemá vítězství ve svých rukou, a to i přesto, že agresorova armáda má převahu v počtu vojáků i množství materiálu. Postrádá ale to nejdůležitější, co vojáci každé armády musí nezbytně mít: odhodlání bojovat a v boji i zemřít. Ačkoliv velká část sdělovacích prostředků jak v minulém roce, tak i na začátku ruské invaze v únoru referovala o masivním soustředění ruských vojsk po obvodu Ukrajiny, pro vyhodnocení, zda dojde k útoku ze všech směrů, takové rozmístění jednotek nedávalo vojensky žádný smysl. Proto řada z nás nevěřila, že se Rusko odhodlá k útoku na Ukrajinu z takových pozic, které neumožňují efektivní soustředění sil v jednotlivých směrech.
Budu-li hovořit sám za sebe, nevěřil jsem, že jsou ruští velitelé tak špatně připraveni a že se k takovému útoku odhodlají. Také jsem se spletl v tom, že jejich pozice je tak slabá, že nebudou schopni donutit politiky ke změně rozhodnutí a od vojenského útoku na Ukrajinu upustit.
24. února však ruský útok začal. Od počátku bylo zřejmé, že jejich vojska nepostupují tak, jak bylo naplánováno. I když Rusové několik let organizovali rozsáhlá cvičení, ve kterých plánovali ofenzivní operace, daleké přesuny a logistickou podporu velkých vojenských kontingentů, současná situace ruských vojsk svědčí o tom, že se jednalo jen o hraná cvičení, která nebyla provázaná s realitou.
Nyní je evidentní, že ruští velitelé a štáby nejsou vzděláni ve vedení moderního válčení, v používání moderních zbraní a technologií. Jak to dobře známe z minulosti, i nyní ruští velitelé a vojenští experti velmi pravděpodobně upravovali závěry z rozborů podle přání svých nadřízených.
Jinak si nelze vysvětlit fatální selhání v hodnocení odhodlání ukrajinského národa bránit své území, dokonce i odhodlání části ukrajinské společnosti s vyšším zastoupením ruské menšiny. Ukrajinská armáda rozhodně nebyla před invazí v optimálním stavu, ale její schopnosti byly výrazně podceněny. A především byl podceněn morální stav ukrajinských vojáků.
Ruko stále válčí podle sovětských pravidel
V roce 2017 jsem se dostal do konfliktu s některými generály a plukovníky socialistické éry. Zastávání se sovětských metod a armádní kultury bylo spojováno s napadáním českých změn v armádní struktuře a zaměření výcviku. Studium na vysoké válečné škole bylo jen „kurzem“ oproti „kvalitnímu vzdělání v sovětské/ruské Vorošilově akademii.
Současný konflikt ukazuje skutečný rozdíl. Zatímco ukrajinští velitelé (ač ne všichni) mají vzdělání v západních vysokých válečných školách a školách generálního štábu a i s omezenými silami ukrajinské armády vedou úspěšný boj s ruskými vojsky, ruští absolventi Vorošilovy akademie se po úvodních nezdarech vrátili ke „standardnímu“ vedení války, tedy k tomu, co se ve Vorošilově akademii stále učí: válčení ve stylu druhé světové války.
Převaha ve vzdělání ukrajinských velitelů je zřejmá v pojetí komplexního zajištění bojových aktivit ukrajinské armády. Sice nemůže úplně zabránit ztrátám na lidských životech a technice, ale v poměru ke ztrátám na ruské straně jsou tyto ztráty jen zlomkem. Ze záběrů a informací z bojiště je evidentní, že ruští velitelé nechápou, že nestačí jen soustředit velké množství útvarů na směru operace, ale musí také změnit jejich složení.
Příkladem může být složení bojových skupin předsunuté vojenské přítomnosti NATO na východním křídle, ve kterých jsou zastoupeny vedle vševojskových jednotek všechny potřebné druhy vojsk, které komplexně brání a podporují bojové jádro. Že to Rusové nechápou, demonstruje mimo jiné fakt, že i po zkušenostech ze Sýrie nebo Náhorního Karabachu, nevěnují odpovídající pozornost boji proti průzkumným, ale především bojovým dronům. Buď to nechápou, nebo nemají adekvátní prostředky. Ale výsledek je stejný.
Moderní velitelské systémy jsou v komunikaci zajištěny šifrováním, nejméně maskováním. Rusové používají staré, nemoderní komunikační prostředky, které lze jednoduše odposlouchávat a také rušit. Pokud je pravda, že ty moderní byly rozkradeny, jen to ukazuje na stav a morálku nejenom ruské armády, ale i ruské společnosti, která je z tohoto hlediska stále hluboko v socialistické éře.
Rusko není schopné realizovat opatření proti satelitnímu sledování, nejenom proti vojenským satelitům, ale ani proti civilnímu snímkování. Strategické maskování na straně Ruska vlastně neexistuje. Jako nedostatečné se rovněž jeví zaměření na vedení radioelektronického boje, případně opatření proti působení ukrajinských sil. Moderní systémy velení, řízení, průzkumu a přehledu spojené se systémy přesného navedení se jeví jako něco, co není v ruských silách zvládnout. Ostatně velké množství staré munice, která má k přesnosti hodně daleko, spolu s velkým množstvím selhávajících bomb a raket ukazuje i na to, že se používá nejen munice stará, ale i velmi nespolehlivá.
Absolutním selháním ruských velitelů je velmi nízký morální stav řadových vojáků, pravděpodobně i nižších velitelů. Vyslat do boje vojáky základní služby bez toho, že by měli informace o tom, že jdou do války (před vlastní operací podepisovali kontrakt), je trestuhodné. Ale v historii ruských válek to není poprvé. To má samozřejmě dopad na jejich morálku, ale především to vede k velkému počtu obětí nevinných vojáků, kteří si takový osud dobrovolně nevybrali.
Početní převaha, kterou mohou Rusové uplatnit, může vést ke ztrátám části ukrajinského území, i když se konečně Západ odhodlá k poskytnutí těžké vojenské techniky. Ta bude ale z velké části staršího data výroby, většinou nemodernizovaná, a tedy poměrně zranitelná. Lehké protitankové, případně protiletecké zbraně budou jen částečně vyvažovat ruskou početní převahu.
Možná, že se Rusům podaří obsadit další část ukrajinského východu a jihu. Z hlediska jejich možností se to jeví jako pravděpodobné, pokud se ovšem nezhroutí celý systém ruského zásobování a pokud se neprobudí ruská společnost a davy Rusů v ulicích nezabrání dalšímu vedení války.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
