ARCHIV

DIPLOMAT MUNTER: Trumpova dohoda s Tálibánem byla zradou afghánské vlády stejně jako předtím Kurdů

Aktualizováno: 24. 9. 2021

Mají právo se evropští členové NATO cítit podvedeni, když s nimi USA nekonzultovalo stažení z Afghánistánu? Dokáže NATO vést zahraniční operace bez Američanů? Stál Pákistán za vítězstvím Tálibánu? Zradil Trump spojence? Nejen o tom s exvelvyslancem USA v Pákistánu v době, kdy tam byl zabit Usáma bin Ládin Cameronem Munterem.


Zástupci USA Zalmay Khalilzad a Tálibánu Abdul Ghani Baradar podepisují dohodu v katarském Dauhá v únoru 2020, zdroj: wikicommons.

V letech 2010 až 2012 jste byl velvyslancem USA v Pákistánu, dokonce v době, kdy tam byl zabit Usáma Bin Ládin. Co se Vám honilo hlavou, když jste sledoval záběry překotného obsazování Kábulu Tálibánem před několika týdny?

Lhal bych, kdybych řekl, že mě pád Kábulu nepřekvapil. Spousta odborníků pak psala, že rychlé zhroucení afghánského režimu očekávali, ale já tedy ne. Po tom, co jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, že naše dvacetiletá práce byla zmařena, jsem se snažil pochopit, co se vlastně děje a jaký dopad to bude mít na afghánskou společnost, její ekonomiku, na sousední státy v regionu a pak samozřejmě na samotné Spojené státy.


Afghánistán nyní čelí bezprecedentní krizi, nemá měnu, nemá peníze. Talibán jako takový pak nemá žádné zkušenosti s řízením země. A někdo bude muset zaplatit za to, aby lidé dostali jídlo, udržely se dodávky elektrické energie atd. Afghánistán dnes čelí klasickým problémům zemí, kde došlo k revolučnímu převzetí moci. Úspěšná revoluce totiž ještě nevede k úspěšnému vládnutí. A to Tálibové brzy zjistí. Očekávám tedy, že se budou muset dohodnout se svými sousedy, ať už to bude Čína, Rusko, Irán či Pákistán, aby od nich získali pomoc. A vzhledem k tomu, že USA jsou z afghánské války unavené, neočekávám, že by se příliš angažovali v nějaké pomoci. Uvidíme, zda Čína v Afghánistánu masivně zainvestuje a pustí se do rizika. Rusko by se také rádo vrátilo. A co udělá Írán a Pákistán? To je agenda následujících měsíců. A samozřejmě nejde jen o politickou krizi, ale především o krizi humanitární. A ta dopadne dle mého soudu nejvíce na sousední Pákistán.


A co tedy stažení z Afghánistánu a převzetí moci Tálibánem znamená pro samotné Spojené státy?

Spojené státy se za vlády prezidenta Bushe pokusily přinést do Afghánistánu změnu a vytvořit zde funkční demokracii. A to se nepovedlo. V USA teď převládá názor, že už se nikde tak jako v Afghánistánu a Iráku angažovat nebudeme. A já doufám, že když se takto nebudeme angažovat, tak bude čas na důkladné promýšlení toho, co jsme v Afghánistánu vlastně posledních dvacet let dělali. Třeba nám dojde, že vojenské angažmá nakonec přináší mnohem více škody než užitku. Spojené státy se odvrací od regionu Středního východu a stále více se budou zaměřovat na výzvy spojené s Čínou.


Útok na Afghánistán byl správný, ale angažmá v posledních devatenácti letech bylo chybné.

Několikrát jste v poslední době hovořil o traumatu, které jsme způsobili Afgháncům a že na ně teď nesmíme zapomínat…

Nejen americká, ale i evropská veřejnost už o Afghánistánu příliš nebude chtít slyšet. Je to daleko, máme vlastní problémy… Dám vám jeden příklad. Právě nyní probíhají v České republice a Německu předvolební debaty. A nezaznamenal jsem, že by se téma Afghánistánu někde výrazněji objevilo. Politici mluví o penzích, daních, a když už přijde řeč na Afghánistán, tak jen v souvislosti s obavou z migrace.


Cameron Munter.

A úplně stejné je to i v USA. I když téma dvacetiletého výročí od 11. září ve veřejné debatě rezonovalo, tak je ve společnosti velká poptávka po tom nechat afghánskou anabázi někde po povrchem. A to nesmíme dopustit. Musí proběhnout důkladná veřejná debata, abychom se v budoucnu nedopouštěli stejných chyb. A především nesmíme zapomenout na utrpení, které jsme způsobili. Ale obávám se, že na naše chyby i na utrpení samotných Afghánců brzy zapomeneme.


Viděno zpětně, bylo rozhodnutí zaútočit na Afghánistán po teroristických útocích z 11. září 2001 správné?

I dnes jsem přesvědčen o tom, že zaútočit na Afghánistán bylo ospravedlnitelné. Problém byl v tom, že lidé z Bushovy administrativy jako Donald Rumsfeld nebo Dick Cheney měli pocit, že odstraněním Tálibánu a Saddáma Husejna od moci sledují nějaký vyšší cíl. A hlavním problémem bylo, že hned po porážce Tálibánu jsme měli vědět, co dál. Místo toho jsme se soustředili na tisíce úkolů a nakonec jsme nedokázali splnit skoro žádný. Je to ostudné, ale tak to je. Útok na Afghánistán byl správný, ale angažmá v posledních devatenácti letech bylo chybné.


Jak vnímáte dohodu USA s Tálibánem z Dauhá, kterou uzavřela diplomacie Donalda Trumpa? Nebylo chybou vyjmout z dohody samotnou tehdejší afghánskou politickou reprezentaci?

Byla to zrada. Existovaly i jiné způsoby, jak se z Afghánistánu nakonec stáhnout. Ale to, co učinil Donald Trump, tedy že do dohody s Tálibánem nezahrnul tehdejší legitimní afghánskou vládu, bylo hanebné. A bylo to to samé, co jsme udělali našim kurdským spojencům v Sýrii. Trump Afghánistánu ani regionu nerozuměl, jednal jen podle tehdejších domácích politických potřeb. Prostě obešel afghánskou vládu a dohodl se s Tálibánem, aby neútočil na americké vojáky. Faktem ale je, že Joe Biden pak už neměl moc na výběr. Kdyby dohodu nedodržel, znovu by se rozjely útoky na americké vojáky a celá situace by eskalovala. Samozřejmě je otázkou, co by udělal Biden, kdyby neexistovala Trumpova dohoda. Nejsem si jistý, zda by z Afghánistánu odešel. Ale jakmile dohoda s Tálibánem byla uzavřena, už nebylo cesty zpět. My si jen můžeme vybrat, zda budeme vinit Trumpa, nebo Bidena.

 
 

Bývalý velitel US Army v Evropě generál Ben Hodges se velmi kriticky vyjadřoval k tomu, že stažení z Afghánistánu nebylo konzultováno s evropskými spojenci z NATO a že byla vážně narušena vzájemná důvěra. Proč se tak vůbec stalo?

Nedomnívám se, že je to pro transatlantické vztahy tak zásadní věc. Ale je pravdou, že to jde proti tomu, v co naši spojenci z Evropy doufali a co sliboval Biden. Tedy, že USA budou s Evropou mnohem úžeji spolupracovat a mluvit. Samozřejmě, že souhlasím s generálem Hodgesem, že jsme měli se spojenci jednat. Ale když naši evropští spojenci říkají, že se jich nikdo neptal, tak to znamená, že oni chtěli v Afghánistánu zůstat?


Problém je v tom, že NATO není bez americké logistické podpory schopno samostatné operace v zahraničí! NATO prostě nemá tyto kapacity. Způsob, jakým se USA zachovaly, ublížil cítění Evropanů. Ale podle mého názoru by to právě mělo Evropany vést k tomu, aby konečně udělali to, o čem Američané mluví čtyřicet let. A to je brát vlastní bezpečnost opravdu vážně. Spojenci říkají, že chtějí, aby se s nimi jednalo, ale co se týče jejich vlastní bezpečnosti, nejsou seriózní. Čili souhlasím s generálem Hodgesem, že způsob byl špatný, ale Evropané už by konečně měli být schopni postarat se také sami.


Hodně se mluví o roli Pákistánu a především její rozvědky ISI v podpoře Tálibánu. Stojí za ovládnutím Afghánistánu právě tato podpora? A na jaké úrovni vlastně probíhá?

Doporučil bych čtenářům slavnou knihu od Steva Colla Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, která popisuje americké angažmá v Afghánistánu od roku 1979 až do 11. září 2011. A pak jeho další knihu Directorate S, která popisuje stejnojmennou tajnou část pákistánské rozvědky ISI napojenou na Tálibán. Pákistán je země, která nemá jednotné vedení, zaměření a je plná protikladů, ať už jde o ekonomiku nebo armádu. A i v rámci rozvědky ISI levá ruka neví, co dělá pravá. I když nám to tak nepřipadá, tak Afghánistán není v centru pozornosti Pákistánu třeba tak, jako je Indie.


Když jsem tam jako ambasador sloužil, často mi říkali pakistánští kolegové, že v Afghánistánu je skoro čtyřicet indických konzulátů a že USA Indii dovolují věci, které jsou pro Pákistán nepřijatelné. Z mého pohledu jejich obavy byly přehnané, ale to nebyla podstata věci. Pákistánci se aktivitami Indie v Afghánistánu cítili ohroženi. A tak spolupracovali s lidmi z Tálibánu a uzavírali s nimi různé dohody proto, že se báli Indie. Myslet si, že Pákistán chce kontrolovat Afghánistán, je příliš zjednodušující. Jim jde opravdu především o Indii. Bojí se o svou ekonomiku, bojí se radikálního islámu, ale hlavně chtějí dostat z Afghánistánu Indii, která tam investovala obrovské peníze. Spojené státy jsou pryč, podpora Indie zmizela, takže v Pákistánu slaví. Pákistán není bohatá země, má prázdnou státní pokladnu. A v mnoha ohledech je závislý na Číně. A sám neví, co vlastně v Afghánistánu chce, a čekají je kvůli tamějšímu vývoji těžké časy.


Pákistán byl po 11. září důležitým spojencem USA v regionu, USA tam masivně investovali do bezpečnostních složek. Pak ale přišlo zabití Usámy bin Ládina přímo na pakistánském území. Jak si stojí americko-pákistánské vztahy dnes?

V dlouhém časovém horizontu je šance, že se vztah mezi USA a Pákistánem podaří vybudovat. Ale musíme se podívat trochu do historie americko-pákistánských vztahů, která je plná zvratů. Obě strany si dlouhodobě navzájem nevěří. Američané říkají, dali jsme Pákistáncům peníze v padesátých letech i v osmdesátých letech a oni nás pak zradili. Pákistánci zase říkají, takhle je to pro ně pohodlné, ale když je potřebujeme nejvíce, tak nás nechají na holičkách.



A důležité je uvědomit si, že Američané vidí Pákistán především jako vojenského spojence, ať už to bylo v době studené války proti Sovětům během jejich angažmá v Afghánistánu, nebo později v boji proti terorismu za vlády Mušarafa po 11. září. I když do USA emigrovalo poměrně hodně Pákistánců, tak se nikdy hlubší vztah s Pákistánem nevytvořil. A za posledních deset let dosáhl svého dna. Byl jsem jako velvyslanec v Pákistánu, když tam byl zabit Usáma bin Ládin. A řekl bych, že tento vztah v té době byl na bodu mrazu. Nemyslím si, že USA a Pákistán spolu budou nějak moci spolupracovat, co se týče budoucnosti Afghánistánu. Je to chyba, ale taková je realita.


Řekl jste, že jste sloužil jste jako velvyslanec v Pákistánu, když tam americké speciální jednotky zabily Usámu bin Ládina. Co soudíte o roli Pákistánu v podpoře tohoto teroristy?

Mnoho lidí věřilo, že pakistánská rozvědka hrála roli v ochraně bin Ládina. Ale podle mého názoru to byl především symbol dlouhodobé nedůvěry. Osobně si nemyslím, že pákistánská vláda o pobytu Usámy věděla. Míra nekompetence pákistánského vedení, ale i její rozvědky byla a je opravdu obrovská. A to, že se jí bin Ládin ukrýval pod nosem, pro ně nakonec bylo obrovské ponížení.


 

Cameron Munter studoval na Cornell University v Ithace ve státě New York a na univerzitách ve Freiburgu a Marburgu v Německu. V roce 1983 získal doktorát z moderních evropských dějin na Johns Hopkins University. V letech 1982–1984 vyučoval evropské dějiny na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a před vstupem do diplomatických služeb řídil Evropská studia v Twentieth Century Fund v New Yorku (1984–1985). V zahraničí působil ve Varšavě (1986–1988), v Praze (1992–1995) a v Bonnu (1995–1997). Byl ředitelem odboru pro Československo na Ministerstvu zahraničí (1989–1991) a v roce 1991 působil jako Dean Rusk Fellow na Institutu pro studium diplomacie na Georgetown University. Ve Washingtonu vykonával funkci ředitele pro střední, východní a severní Evropu v Národní bezpečnostní radě (1999–2001), výkonného asistenta poradce ministerstva zahraničí (1998–1999), ředitele Northern European Initiative (1998) a vedoucího oddělení pro ratifikaci rozšíření NATO (1997–1998). Působil také jako velvyslanec v Srbsku a dvakrát v Iráku, kde vedl první Rekonstrukční tým v Mosulu a Bagdádu. Poté působil jako americký velvyslanec v Pákistánu (2010-2012), kde formoval americko-pákistánské vztahy včetně podpory operace proti bin Ládinovi. Nyní působí jako bezpečnostní konzultanta a od roku 2021 také jako Senior Fellow v rámci Transatlantického centra vysoké školy CEVRO Institut.

649 zobrazení0 komentářů