top of page

ARCHIV

Co vlastně plánovali Rusové na začátku invaze?

Po stažení ruských vojsk z Chersonu není moc co hlásit, i když místy probíhají zuřivé boje, fronta se příliš nehýbe. Naštěstí londýnský bezpečnostní think-tank RUSI (Royal United Services Institute) vydal informačně velmi výživnou šedesátistránkovou zprávu, která vrhla světlo na počáteční plány ruské invaze. Strategickým cílem Ruska bylo podle ní podmanění ukrajinského státu a plány vypracovaly především ruské zvláštní služby a malá skupina vysokých úředníků v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.


Zdroj: helsinki.org.ua.

Převzetí země

Zpráva, která podrobně popisuje silné a slabé stránky Ukrajiny v počátečních fázích války a poučení, které z nich lze vyvodit, obsahuje ve své první kapitole podrobnosti o ruských invazních plánech „jak jsou uvedeny v zachycených kopiích rozkazů vydaných řadě ruských jednotek“. Cíl ruské invaze: zrušení ukrajinské národní suverenity a likvidace ukrajinské identity.


Zpráva uvádí, že mezi cíle ruské invaze patřilo „zrušení národní suverenity a likvidace ukrajinské identity a ‚demilitarizace‘, rozbití a posléze rozpuštění ukrajinské armády a vyvezení podniků obranného průmyslového komplexu Ukrajiny do Ruska, ale také ‚denuklearizace‘, ovládnutí jaderných elektráren a jejich předání do přímé správy Rosatomu“.

Autoři zprávy, mezi něž patří ukrajinský generálporučík Mychajlo Zabrodskij, bývalý poradce ukrajinského ministerstva obrany a Služby zahraniční rozvědky Oleksandr V. Danyljuk spolu s dvojicí analytiků RUSI, měli exkluzivní přístup k ukrajinským vojenským údajům a upozorňují, že podkladové materiály k velké části zprávy zatím nemohou být zveřejněny.

Sondování situace

Posilování ruské armády na hranicích Ukrajiny začalo v březnu 2021, kdy se ke stávajícím jednotkám podél ukrajinských hranic přidaly větší síly konvenčních vojsk. Tento krok měl Moskvě dát „příležitost posoudit reakci mezinárodních partnerů Ukrajiny“.

Hrozbu, kterou toto navýšení sil představovalo, však ukrajinští spojenci ignorovali, „protože nezaznamenali potřebné prostředky nasazené spolu s ruskými jednotkami ani nezbytné politické utváření informačního prostředí v Rusku, které by invazi podpořilo“.

To zase Kremlu potvrdilo, že tyto klíčové prostředky dokážou ke svým uskupením dostat rychleji, než by ukrajinští partneři dokázali dopravit vojenské kapacity.

Nedostatek odstrašujících prostředků ze strany ukrajinských spojenců byl „důležitým důvodem pro podniknutí invaze v plném rozsahu“, neboť Kremlu dodal jistotu, že „může provést invazi na Ukrajinu, aniž dojde k výraznému mezinárodnímu vměšování“.

Ze zprávy vyplývá, že v červenci 2021 bylo 9. oddělení 5. služby ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) rozšířeno na ředitelství a pověřeno plánováním okupace Ukrajiny. V rámci příprav FSB „čerpala z rozsáhlých průzkumů prováděných na Ukrajině“.

Naivita a optimistické zkreslení: hybné faktory ruské invaze na Ukrajinu

U FSB pak konfirmační zkreslení nabralo vskutku průmyslových rozměrů a v ruském politickém systému z toho stal standard. Průzkumy prováděné FSB údajně „vykreslovaly obraz do značné míry politicky apatické ukrajinské společnosti, která nedůvěřuje svým vůdcům, zajímá se především o ekonomiku a myslí si, že eskalace války mezi Ruskem a Ukrajinou je nepravděpodobná“.

Kdybychom tyto zprávy označili za nepřesné a nepravdivé, bylo by to ještě velmi diplomatické.

Sebevědomí Ruska dále posilovalo ujištění generála Valerije Gerasimova, který prý po vypuknutí války řekl mezinárodním partnerům: „Velím druhé nejsilnější armádě na světě.“ Nezávisle na tom Gerasimov sdělil svým protějškům ve Velké Británii, že Rusko „dosáhlo s USA konvenční vojenské parity“.

 
 

Podle autorů zprávy oplývalo ruské plánování naivitou a optimistickým zkreslením. Například Rusové předpokládali, že Ukrajina může vygenerovat pouze 40 000 dalších vojáků, a vycházeli při tom z „předpokládané rychlosti operace spíše než z posouzení mobilizačních schopností Ukrajiny“.

Kromě toho se „předpokládalo, že ukrajinští vládní představitelé v důsledku rychlosti invaze buď uprchnou, nebo budou zajati“. Tyto prognózy se však nikdy nenaplnily. Den po invazi se v té chaotické situaci ruská propagandistická mašinérie rozjela na plné obrátky a vyrukovala s tvrzením, že prezident Volodymyr Zelenskyj uprchl ze země. Zelenskyj pak vzápětí zveřejnil své proslulé video: „Prezident je tady,“ říká v něm, zatímco mu po boku stojí Davyd Arachamia, Andrij Jermark, Denys Šmyhal a Mychajlo Podoljak.

Rusko také „předpokládalo, že šok zabrání okamžité mobilizaci obyvatelstva a že protesty a další občanský odpor bude možné zvládnout cíleným rozkladem ukrajinské občanské společnosti“. Místo toho drtivá většina Ukrajinců uvítala vyhlášení všeobecné mobilizace, při níž se civilisté ze všech společenských vrstev chopili zbraní, aby mohli bránit svou zemi.


Obyčejní Ukrajinci zahájili masové protesty v okupovaných městech, jako je Cherson a Melitopol, a přestože ruská vojska nakonec protesty potlačila, hnutí odporu přešlo do podzemí, kde se zrodily organizované partyzánské kontingenty, které vedly partyzánskou válku proti okupantům.

Válečné hry na téma, jak zabít aktivisty z Majdanu

Zpráva odhaluje znepokojivé podrobnosti o úkolech FSB během invaze, které připomínají činnost její předchůdkyně, Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD), během druhé světové války a bezprostředně po ní ve východní Evropě.

FSB měla za úkol zajmout místní představitele a byly sestaveny seznamy, které rozdělovaly Ukrajince do čtyř kategorií:

  • ti, kteří mají být fyzicky zlikvidováni;

  • ti, které je třeba potlačit a zastrašit;

  • ti, kteří jsou považováni za neutrální a které lze přimět ke spolupráci;

  • ti, kteří jsou připraveni spolupracovat.

Před invazí FSB pořádala válečné hry spolu s výsadkáři v rámci nácviku misí typu „zabij nebo zajmi“, ale „v mnoha případech bylo účelem zajetí postavit před soud osoby zapojené do revoluce důstojnosti [Euromajdan 2014], aby byly popraveny“.

Rusko plánovalo využít filtrační tábory k „vytvoření kontrarozvědných složek o velké části obyvatelstva na okupovaných územích“. Tyto filtrační tábory měly posloužit ke zjištění, zda je třeba ukrajinské civilisty „vysídlit do Ruska, a k vytvoření základních záznamů, s jejichž pomocí by se monitorovaly a narušovaly odbojové sítě“.

Postupem času mělo Rusko v plánu zcela vymýtit jakoukoli stopu ukrajinské identity, kultury a historie – začalo by totiž dovážet „učitele a další úředníky […], kteří by se zapojili do převýchovy Ukrajinců“.

Na celostátní úrovni bylo cílem „vyvraždění ukrajinské exekutivy a ovládnutí parlamentu“, zatímco na regionální úrovni mělo Rusko zaměřit své úsilí na „vynucenou spolupráci regionálních gubernátorů a místních orgánů“.

Po obsazení parlamentu ruskými vojsky by byla proruská parlamentní frakce vyzvána k vytvoření „Hnutí za mír“, k jehož podpoře by byly ostatní frakce donuceny. Mezitím by se jako páka napříč vzbouřenými regiony použilo omezení dodávek elektřiny, vody a blokování financí z centrální banky.

Extrémní utajení

Plány údajně „vypracovala velmi malá skupina funkcionářů a záměr nadiktoval Putin“, zatímco mnozí „funkcionáři, kteří se podíleli na dílčích přípravách, o širším záměru nevěděli“. Dokonce ani ruský vojenský personál „až po zástupce šéfů odborů v rámci generálního štábu“ nevěděl o záměru napadnout a obsadit Ukrajinu až několik dní před invazí, zatímco „taktické vojenské jednotky dostávaly rozkazy až několik hodin před vstupem na Ukrajinu“.


Utajení plánů sice pomohlo dosáhnout operačního překvapení (zdá se, že překvapilo i samotné Rusy), ale „malý okruh zapojeného personálu přispěl k řadě falešných předpokladů, které zřejmě nikdy nebyly zpochybněny“.

Mnohé z neúspěchů v počátečních fázích války, jako například počet os útoku, nedostatečné velikosti sil nasazených na mnoho úkolů a neschopnost vypracovat záložní plány na nepředvídané události, „svědčí o tom, že mnozí lidé, kteří se podíleli na technickém plánování operace, nebyli plně informováni o celkových souvislostech“.

Autoři uvádějí, že podle všeho „neproběhla žádná simulace s nezávislým nepřátelským týmem“, a přestože byl plán invaze teoreticky věrohodný, byl „ve všech svých fázích umocněn optimistickým zkreslením“. Nejvýmluvnější je, že „nic nesvědčí o tom, že by se při plánování někdo ptal, co by nastalo, kdyby se některý z jeho klíčových předpokladů ukázal jako mylný“, a co je možná nejpodstatnější, žádné při plánování nikdo nepočítal s tím, že by snad Ukrajina vyvíjela vlastní iniciativu.


 

Převzato z Euromaidan Press prostřednictvím Konzervativních novin. Přeložil Viktor Janiš.

269 zobrazení0 komentářů