Bezprecedentní prezidentská předvolební kampaň je za námi. Novým prezidentem se stal „občanský kandidát“ generál Petr Pavel, který překypuje aktivitou a úplně vymazal z veřejného prostoru dosud úřadující hlavu státu Miloše Zemana. Proč přímá volba prezidenta vedla k depolitizaci kampaně? Je třeba poděkovat reprezentantům občanské společnosti, že se novým prezidentem nestal Andrej Babiš? Jsou Petr Pavel a Danuše Nerudová pouze marketingovými produkty bez zajímavých životních příběhů? Nejen na tyto otázky přinášejí odpověď zkušení politologové Karel B. Müller a Ladislav Mrklas.
Byla tato prezidentská kampaň v něčem výjimečná, ať už v rámci přímých, ale i nepřímých prezidentských voleb? Viděli jsme strašení válkou, množství dezinformací i výhrůžky smrtí...
Müller: Mobilizace voličů Andrejem Babišem byla odporná a trestuhodná. Tímto způsobem se politika opravdu nedá rehabilitovat. Na druhou stranu, pokud jde o výsledky voleb, to byla dobrá zpráva, že politický druh typu Andreje Babiše je schopen mobilizovat více odporců než následovatelů.
Mrklas: Začal bych tím, co je v titulku: čím jsme si zasloužili tak vypjatou předvolební kampaň. Zaprvé, zasloužili jsme si to kvůli politikům, kteří přímou volbu zavedli. Ale zasloužili jsme si to hned dvakrát, protože oni zároveň přivedli tradiční politické stany do stavu, kdy sotva přežily. A v případě Sociální demokracie si nemůžeme být vůbec jistí. Tím vyklidily pozice pro neuvěřitelné osobnosti typu Andreje Babiše nebo Tomia Okamury a také umožnili návrat Miloše Zemana.
Důsledkem zavedení přímé volby pak bylo zvolení Miloše Zemana. A je třeba si uvědomit, že i kampaň před první přímou volbou byla vypjatá, podpásová a vedla se o tématech, která vůbec nebyla aktuální, ale Miloš Zeman z nich velká témata udělal. Mluvím o problematice sudetských Němců. O pět let později takovým tématem byli uprchlíci a nyní šlo u ukrajinskou válku.
Zároveň je třeba si uvědomit, že jsme si takto vyhrocenou kampaň zasloužili i kvůli tomu, že Babiš se nakonec rozhodl kandidovat, i když byl všemi pasován do role outsidera. Nezbylo mu tak nakonec nic jiného, než se pokusit prosadit brutální kampaní. Babiš věděl, že nemůže vyhrát s voliči, kteří přijdou volit, šanci měl jen, když odradí dost voličů Petra Pavla.
Zmíním ještě druhý bod. V posledních letech došlo k obrovskému probuzení společnosti. Roste účast v hlavních volbách jak v parlamentních, tak prezidentských. A velkou roli v tom sehrává fungujíci občanská společnost. Je třeba se vrátit k velkým akcím typu Milonu chvilek pro demokracii, které vedly nejprve k tomu, že Babiš prohrál sněmovní volby, k tomu, že přinutili opoziční strany, aby se spolu začaly bavit a vytvořily koalici, která jej ze Strakovky dokázala vyhnat. A podruhé, když vybičoval občanskou společnost k tomu, aby lidé přišli volit v prvním i druhém kole prezidentských voleb.
Müller: Domnívám se, že z hlediska politické kultury a jejího nastavení, když se debatovalo o zavedení přímé volby a všech problémech, s kterými byla spojena volba nepřímá, tak v české společnosti převládl étos vysoké míry stigmatizace politického stranictví a přesvědčení, kterému snad podlehli i sami parlamentáři. Totiž klamu, že politická elita je horší než občanská veřejnost ve svém průměru. A obávám se, že tehdy jsme mu podlehli snad všichni a dodnes z toho sklízíme ovoce.
Peloton prezidentských kandidátů před prvním kolem obsahoval bizarní i na první pohled silné a respektované figury. Přesto někteří zcela vyhořeli. Čím to, že naprosto neuspěl reprezentant levice a šéf odborů Josef Středula?
Mrklas: Josef Středula do značné míry demonstruje úpadek současné demokratické levice, která je tváří v tvář populistům Babišovi a Okamurovi zcela bezzubá a nedokáže ani při takovém zázemí, jaké měl Středula v odborech, uspět. A je to věc, která do budoucna otevírá určité pole, na kterém by se mohly profilovat nové strany nebo politické osobnosti. Josef Středula do kampaně vstoupil zvláštním způsobem, který demonstroval naprostou neschopnost odborů přivést lidi na Václavském náměstí právě v kontrastu s tím, co se dařilo radikálům Vrábelova typu. Společnost evidentně žije něčím jiným, než co jsou odbory a demokratická levice schopny podchytit.
Müller: Ukázalo se, že osm kandidátů, kteří byli připuštěni do prvního kola, už je samo o sobě určitý strop, který naráží na kapacitu veřejného a mediálního prostoru, do které se chce vměstnat ještě mnoho dalších věcí. Témata diskutovaná v kampani měla nulový stupeň politiky, ostatně celá politická amplituda přímé volby je nulová, nebo chvílemi i záporná, a uplatňuje se tu silně efekt depolitizace: zahlcení mediálního prostoru akcemi typu ranní káva s kandidátem, návštěva kandidáta v…, apod. Čili prosadit se v takto zahuštěném prostoru bylo obtížné. Babiš jako mediální i finanční magnát měl samozřejmě značnou výhodu a vizibilitu. Petr Pavel zase benefitoval ze svého profesního zaměření, že zahájil kampaň poměrně brzy a dost jasně se prezentoval jako reprezentant antibabišovců a antizemanovců. A nakonec i situace s válkou na Ukrajině mu spíše pomohla. Josef Středula začal pozdě a vstoupil do již vykolíkovaného mediálního prostoru.
Mrklas: Obávám se, že žádný další relevantní kandidát, pomineme-li Danuši Nerudovou, před prvním kolem nebyl. Dva kandidáti, kteří kandidovali již v minulých volbách, tu šanci ztratili již minule. Spíš oba byli terčem snah, aby před prvním kolem odstoupili, což nakonec neudělali, a pak si po prvním kole horko těžko zachraňovali reputaci, když přesvědčovali voliče, aby volili Petra Pavla. Domnívám se, že zvláště u Marka Hilšera to bude mít ještě politické dopady a za rok bude mít velký problém obhájit senátorský mandát. Jestli jsem něco nepochopil, tak proč vůbec kandidoval emeritní rektor Univerzity Karlovy Josef Zima. Obávám se, že to pořádně nevěděl ani on sám, nevěděl ani to, co by mu to do budoucna mohlo přinést. Zajímavá byla účast Jaroslava Bašty za SPD. Ukázalo se tím jasně, že pokud chce SPD něco v prezidentských volbách znamenat, tak musí kandidovat Okamura. Jiného kandidát z politické extra třídy SPD nemá.
Müller: Motivace mi nebyla jasná u celé řady kandidátů, nejen u Tomáše Zimy. U repetentů jako Fischer a Hilšer to na mě působilo jen jako možnost, jak se zviditelnit a zajistit si tu vizibilitu do jiných voleb. U Petra Pavla byla kandidatura docela dobře zdůvodněná tím vymezením se vůči Zemanovi i Babišovi a z mého pohledu toto vymezení fungovalo a bylo autentické. A nakonec to potvrdila i závěrečná mobilizace a více jak tři miliony hlasů.
Byla Danuše Nerudová jen marketingovým produktem, jak se o ní někteří komentáři vyjadřovali? A nebyl takovým produktem bez silného životního příběhu i Petr Pavel? Alespoň takto je prezentoval mediální teoretik Jirák v rozhovoru pro Týdeník Echo.
Mrklas: Do určité míry je to pravda, ale spíše bych příběh postrádal u Danuše Nerudové. Působení v akademickém a univerzitním prostředí samo sobě není nic špatného nebo nedostačujícího, ale na závěr její kariéry se objevily pochybnosti o podivném udělování doktorských titulů. Ten příběh někoho, kdo díky věku jej ani nemůže mít dlouhý, se dostal do špatného světla. Na druhou stranu se domnívám, že Danuše Nerudová stojí za pozornost.
Pokud má někdo pocit, že její elektorát tvořili hlavně liberální, mladší a městští voliči, tak se mýlí. Jádro její podpory tvoří velmi zvláštní geografický pás táhnoucí se po českomoravském pohraničí, mezi Orlickými horami přes Vysočinu. Jde o pás okresů až po Brno, o tradiční česká maloměsta, tak trochu o vnitřní periferii. To je území, které nikdy nebylo nějak voličsky vyhraněné, ale bývaly tu silní sociální demokraté a lidovci. Nyní tu získávala hlasy voličů, kteří nevolí vládní strany ani extrémní opozici typu Babiše či Okamury, Danuše Nerudová. To je docela zajímavý příběh, že se tu objevuje středový, středolevý, feminizovaný element, který čeká na svého mluvčího. Proč by jím nemohla být právě Nerudová?
A u Petra Pavla je příběh až trochu pohádkový. Tím, že si nese škraloup z komunistického režimu, který léta napravoval, až se v očích velké části společnosti evidentně napravil. To je příběh, byť možná i trochu marketingově vystavěný, jako hrom. Což ještě neznamená, že ten člověk je nositelem nějakého zásadního programu, že je nějak vnitřně názorově koherentní.
Müller: Abych citoval Timothyho Gartona Ashe, „Šťastná země, která nepotřebuje hrdiny“. Samozřejmě, nemůžeme srovnávat příběh Pavla s příběhem Havla nebo Masaryka. Ale na svobodu a blahobyt, kterému se těšíme, je to svým způsobem zajímavý příběh právě díky tomu škraloupu, socializaci v období normalizace, že se narodil do poměrů, které ho významně předurčovalo, a tím kontrastem mezi dvěma odlišnými obdobími jeho života. Nerudová tím, že je žena, měla jistou výhodu, protože toto téma je samo o sobě v politice nosné. Ale pozastavovat se nad tím, že oba jsou marketingovými produkty, mi připadá naivní. Od přímé volby, jejíž politická amplituda je nulová, nelze čekat nic jiného.
Hodně se již během kampaně řešila role médií a jejich až někdy ostentativní odpor k Babišovi a podpora Pavla. Došlo tady k novinářskému selhání?
Mrklas: To, jak se k předvolebním debatám postavila Česká televize, vnímám značně kontroverzně. Už první debata před prvním kolem, kde Česká televize rozdělila kandidáty na vyvolenou trojku a zbytek a zřejmě o tom dopředu ani kandidáty neinformovala, bylo podivné. Kdyby to samé udělala nějaká soukromá televize, tak by se na ni všichni sesypali. U debaty před druhým kolem měl moderátor složitou situaci. Ale byly okamžiky, kdy to chvílemi vypadalo, že je to dva na jednoho. Pomalu ale jistě se objevují komentáře různých šéfredaktorů důležitých médií, kteří říkají: tak a dost! Nyní máme nového prezidenta a pokud si chceme uchovat respekt a reputaci alespoň u části veřejnosti, musíme i novému prezidentovi začít pokládat nepříjemné otázky. Někteří z těchto šéfredaktorů tento příklon k Pavlovi vysvětlují tím, že to bylo po letech, kdy namísto nálepek typu žumpa a snůška hnoje, dostali odpovědi na otázky i vstřícný přístup a nekriticky si to užívali.
Müller: Celá dramaturgie kampaně je tím množstvím kandidátů obtížně zvladatelná a z podstaty věci je diskuze obtížná a musí sklouzávat a připomínat AZ kvíz. V tomto smyslu bych i kritizované vystoupení moderátora Řezníčka trochu hájil. Stylistika prezentace Andreje Babiše totiž nic moc jiného ani neumožňovala, zvláště v případě, kdy se novinář musí držet etického kodexu a pravidel, totiž uvádět výroky na pravou míru.
Co můžeme od nové hlavy státu čekat? Hned po vítězství je ho všude plno, naprosto zastínil stávající hlavu státu. Nezadělali jsme si na nového aktivistického prezidenta?
Mrklas:: Tam byla evidentní snaha ukázat, že bude úplně jiný prezident než byl Miloš Zeman, což v případě Zemana ironicky řečeno nebylo nic složitého. Možná v tomto kontextu nám jeho působení připadá až aktivistické. Připomněl bych ale důležitou věc: vklad Petra Pavla napříč politickou scénou. Pavel na rozdíl od svého předchůdce Zemana, ale i Andreje Babiše, se neprofiloval jako antistranický kandidát, jako kandidát proti establishmentu.
Jistě, musel si držet určitý odstup od politických stran, zvláště po prvním kole, kdy potřeboval setřít tu nálepku vládního kandidáta. Tím pozitivně napomohl celkové atmosféře, kdy najednou ty strany upozadil a možná pro spoustu lidí už samy o sobě nejsou takovým zlem. A tím otevřel cestu ke komunikaci, což je podle mého názoru klíčová role, kterou tady bude muset sehrát: roli mediátora a moderátora. Čeká nás řada diskusí o různých reformách, řada důležitých rozhodnutí v zahraničněpolitické oblasti. Bál bych se, kdyby měl potřebu vyslyšet volání po tom, aby pravidelně chodil na vládu a popichoval ji.
Müller: Je to paradox přímé volby, že vytvoříte takový zástup příznivců, a když vás zvolí miliony lidí, tak pak upadnout do letargie vítězného detoxu. To moc smysl nedává. Jeho aktivitu po zvolení vnímán pozitivně. Petr Pavel není klasický homo politicus a lidé očekávají akceschopnost a on ji předvádí. Neztrácí čas a chce být čitelný jak pro politické partnery, tak pro veřejnost.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
