Vyhledat

200 dní Izraele ve válce s Hamásem: největší výzvou stále zůstává íránský jaderný program

Uplynulo již přes 200 dní od říjnového útoku teroristického hnutí Hamás na Izrael a od zahájení odvetných operací židovského státu v Pásmu Gazy. Izraelci od samého začátku upozorňovali na to, že válka s terorem nebude krátká. Dnes je zřejmé, že si definitivní porážka Hamásu vyžádá ještě několik měsíců. To platí za předpokladu, že Izrael bude mít šanci svou práci dokončit. Mezinárodní společenství včetně některých demokratických zemí a jejich institucí vykazují snahu, aby Izrael přinejmenším nevyhrál, píše v podrobné analýze bývalý zpravodajec a bezpečnostní analytik Jaroslav Kuchyňa.

V řadě zemí naší západní civilizace se likvidace Hamásu a vítězství Izraele nerovná porážce terorismu. Válka s islámským terorem je nesmyslně přirovnávána ke genocidě. Logická teze o tom, že přežije-li Hamás, přežije s ním i jeho teroristická DNA, je tlačena do pozadí. Děje se tak nejenom na západních universitách, ale i v politických kabinetech některých našich spojenců. Izraelský vzkaz je stručný: nezničíme-li Hamás, tak terorismus bude pokračovat a půjde dál. Teror nemá hranice na Blízkém východě. Dříve či později udeří i v zemích těch, kteří Izraeli brání nejenom v likvidaci Hamásu, ale i v eliminaci dalších íránských proxies, jež palestinský terorismus podporují. Konec zprávy.

Je matematicky nezpochybnitelné, že 7. října 2023 došlo k vyvraždění největšího počtu Židů od holocaustu. Je rovněž jasné, že izraelská obrana proti teroru zvedla ve světě největší antisemitskou vlnu od období, které právě holocaustu předcházelo.

To bohužel platí i pro prostor naší židovsko-křesťanské civilizace. Někteří politici i nikým nevolení exponenti mezinárodních organizací si nemohou a ani nechtějí srovnat v hlavě, proč je izraelský postup v boji s terorem takový, jaký je.

Proč Jeruzalém zvolil tak tvrdý postoj, proč nepostupuje mírněji, ohleduplněji, vstřícněji, proč nepřijme doporučení mezinárodních organizací, proč se nepřizná ke genocidě a proč nevydá své politiky pofidernímu mezinárodnímu právu. Do popředí se dostává i iracionální otázka, jak může být nějaká země tak drzá a dovolit si vést válku proti těm, kteří ji chtějí vymazat z mapy? To zaznívá i ve státech, které mají své základy v antické, hebrejské a křesťanské tradici. I takový je dnes hlas Západu.

To, co Izraelce nejvíce překvapuje i zraňuje, je především postoj některých demokratických zemí, včetně jejich vzdělávacích institucí. Mnohdy tento postoj konverguje k tomu, co Židé nazývají chucpe. „Ano, zavraždili ti manželku, no a co. Je to jen tvoje chyba. Kdybys žádnou neměl, tak by se to nestalo.“ Transparent na Kolumbijské universitě, že tamní gayové taky podporují svobodnou Palestinu, už není chucpe. To si říká nejenom o odborné psychiatrické vyšetření, ale určitě i o radikální obměnu profesorského kádru na tamních politických vědách.

Pozice států, které se k tradicím západní civilizace nehlásí a naopak se proti nim vymezují, je jasná a od vzniku moderního státu Izrael (i před ním) byla vždy konsistentní a srozumitelná. V predikci, že Židé budou od řeky zahnáni do moře, však zapomínají na to, že už jednou se moře rozestoupilo a pak se děly věci. Jejich pozice a pozice osy zla od Severní Koreje přes Írán, Rusko až do Sýrie není překvapivá. Jejich další postoj ke konfliktu je dobře predikovatelný a Izrael tak může mít jistotu, že tato část světa bude vždy proti němu. Na tyto země se nemusí Jeruzalém ohlížet. Co však nemůže ignorovat, je postoj zemí Západu a v tom především USA.

Čtyři chyby Izraele

Izrael zatím udělal tři chyby, ale ne za všechny může. 1) dopustil, aby Hamás vkročil a vraždil na jeho území, 2) přistoupil k odvetě v době, kdy v Americe začala volební kampaň, což výrazně determinuje jeho další militární strategii, 3) permanentně prohrává „píárovou“ válku v zemích západní civilizace. Čtvrtou chybou je samotná existence státu Izrael včetně osídlení území později Římany nazvaného Palestina a to v době, kdy žádný islám neexistoval.

7. říjen 2023 je nevratným skutkem, stejně jako fakt, že k odvetě musel přistoupit bez ohledu na volební kampaň, zejména Joe Bidena. „Píárovou“ válku Izrael prohrál ještě předtím, než vůbec začala, a prohraje i každou další. Takový je fakt, který ještě dlouho nepůjde změnit. Jediné, co Jeruzalém může ovlivnit, je zmenšit rozměr porážky. Nebude mít šanci to udělat sám a bude k tomu potřebovat každého z těch spojenců, kteří mu ještě zbyli, včetně České republiky. Izraelská bezpečnostní komunita se ze 7. října poučí natolik, aby se už nikdy něco podobného nezopakovalo.

Viníky potrestá izraelský volič, nikoli mezinárodní soudy

Nejde primárně ani sekundárně o hledání vinných. Ti jsou známí jak v IDF, ve zpravodajském či bezpečnostním aparátu země i v její politické reprezentaci. Předseda vlády Benjamin Netanjahu nebude nikdy vydán žádnému mezinárodnímu soudu. Bude mít toho nejpřísnějšího soudce v Izraeli: voliče. Ti mu spočítají nejenom 7. říjen 2023, ale i dosavadní způsob vedení války v Gaze. Jde zejména o vyřešení strategického dilematu, zdali upřednostnit negociace o vydání zbytku přeživších rukojmích před finální invazí IDF v Rafahu.

Tato volba je pouze v rukou izraelského ministerského předsedy. Nemůže ho zastoupit Biden, Borrell ani Guterres. Těžkých rozhodnutí má však Netanjahu nebo jakýkoliv jeho následovník před sebou více. Ta, která učiní správně, umožní Izraeli přežít, ale nebudou se Borrellům líbit. Budou se týkat Hizballáhu a zastavení jeho raketových a dronových útoků na severu země. Klíčové pak bude rozhodnutí, které má prioritu nejvyšší a které by mělo vést k ukončení íránského jaderného programu.

Izrael tak hic et nunc stojí především před těmito třemi výzvami: Gaza a Hamás, na severní hranici Hizballáh a Írán s jaderným programem. Iránské proxies (IRGC) v Sýrii, Hútiové v Jemenu a milice v Íráku jsou „jen“ další v pořadí.