MARTINA HERANOVÁ
27. kvě 2022
Rok 2022 se již navždy stane symbolem definitivního konce evropského uspořádání nastoleného po skončení studené války a rozpadu bipolárního světa v roce 1989. Uzavírá epochu relativního klidu a snah o mírové soužití mezi Západem a Ruskem, které však po třech dekádách skončily neúspěchem. Rusko se se svou předchozí porážkou nikdy nesmířilo a Západ zůstal jeho trvalým nepřítelem.
Vypuknutí nového konfliktu tak bylo jen otázkou času. Válka na Ukrajině tedy není pouhým regionálním střetem dvou východoevropských států, je to konflikt geopolitický a civilizační, boj o nadvládu nad evropským kontinentem. O tom, kdo bude jejím vítězem, rozhodne odhodlání a připravenost obětovat vše. Boj to bude krutý a skončit může pouze totálním vítězstvím jedné strany a totální porážkou té druhé. Jakékoliv jiné řešení totiž trvalý mír do Evropy nepřinese.
Výchozí postavení západního společenství není nijak oslnivé. Proti diktátorsky řízenému Rusku, vynucujícímu si vnitřní jednotu represí a silou, stojí sice demokratický Západ, trpící ovšem názorovou a zájmovou roztříštěností, po léta navíc živenou Ruskem vedenou hybridní válkou. Evropské státy, integrované v rámci Evropské unie, se nikdy nezbavily svých vlastních politických a ekonomických ambicí, a to ani tváří v tvář ruské hrozbě. Ostatně právě v hodnocení nebezpečnosti Ruska a jeho cílů v Evropě se dlouhodobě rozcházely.
Klíčovou roli přitom sehrávaly velmoci, jejichž vliv na dění na evropském kontinentu zůstával i přes deklarované společné rozhodování v rámci Evropské unie naprosto zásadní. Odhlédneme-li od specifického postavení Velké Británie, podpořeného navíc Brexitem, rozhodující pozici v evropské politice zastávaly pouze dvě, a to Německo a Francie. A právě jejich politika ve vztahu k Rusku vydláždila cestu k nové evropské válce.
Německo, jako nejsilnější evropská ekonomika, po léta sledovalo pouze své vlastní hospodářské zájmy s cílem upevnit své dominantní postavení na evropském trhu. Bez ohledu na bezpečnost postavilo svůj hospodářský rozmach na dovozu levných surovin z Ruska a zásadním způsobem prohloubilo svou závislost na jejich dodávkách projekty Nord Stream I a II. Právě výstavba plynovodu Nord Stream II, jenž byla zahájena po ruské anexi ukrajinského Krymu v roce 2014, naplno ukázala německou preferenci vlastních ekonomických zájmů na úkor bezpečnosti jiných evropských států. Francie zase toužila naplnit své mocenské ambice na politickém poli a posílit svůj vliv na mezinárodní scéně vyjednáním dohody s Ruskem o nové evropské bezpečnostní architektuře. Pravidelná setkání francouzského a ruského prezidenta tak pokračovala v nezměněné intenzitě i po roce 2014 ve snaze dosáhnout tohoto velkého cíle.
Přestože na Rusko byly ze strany Evropské unie uvaleny sankce jako trest za jeho postup vůči Ukrajině, obě velmoci se k němu i nadále chovaly jako k partnerovi, s nímž stojí za to uzavírat vzájemně výhodné politické a ekonomické dohody, čímž jeho agresivní chování porušující mezinárodní právo legitimizovaly.
Ba co více, i přes zbrojní embargo dodávaly Rusku i nadále ve velkém množství vojenský materiál a techniku, které nyní využívá ve válce proti Ukrajině. Zbraně, které jsou v současné době jen velmi neochotně a omezeně připraveny poskytovat oběti ruské agrese bránící své území.
Německo a Francie však nejsou zdaleka jediné země, které Rusko dlouhodobě vnímaly jako příležitost a nikoliv hrozbu, i přes jeho agresivní kroky. Ruské vlivové operace realizované v rámci hybridní války zanechaly stopy prakticky ve všech evropských státech. Někde byly úspěšnější, jinde méně. Jejich plody ale nyní naplno sklízíme při jednáních o dalších sankcích a postupu vůči Rusku v rámci Evropské unie.
Zatímco v některých zemích byly díky těmto aktivitám a ovlivňování politických elit zanedbány kroky k posílení energetické bezpečnosti a nezávislosti na dodávkách ruských surovin, v jiných se Rusku podařilo získat plný vliv v politické, ekonomické i mediální sféře. Tímto odstrašujícím příkladem je Maďarsko, kde vládnoucí strana ruské pronikání sama usnadnila a ze spolupráce s ruskou stranou inkasovala nemalé zisky. Udržet evropskou jednotu tak bude velmi těžké. A Rusko to dobře ví. Je to největší slabina jeho nepřítele, na kterou už léta cílí.
Pro evropskou bezpečnost je ale mnohem zásadnější jednota v rámci jiného uskupení, a tím je Severoatlantická aliance. Útok na jednoho člena Aliance totiž znamená automaticky útok na společenství jako celek a tudíž i naplnění závazku kolektivní sebeobrany. Pokud by z jakéhokoliv důvodu tato reakce nebyla jednotná, znamenalo by to nejen konec tohoto paktu, ale především významnou strategickou výhodu pro nepřítele. Hovoříme-li tedy o odlišných zájmech v rámci Evropské unie, je jasné, že se tyto rozdíly přenáší i na půdu NATO.
Projevují se pak v nejednotném přístupu k dodávkám zbraní Ukrajině, jejich transportu přes jednotlivé členské země, k vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou a také k samotnému členství Ukrajiny v Alianci. Právě neshoda na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO v roce 2008 odstartovala sérii ruských agresivních kroků vůči těmto státům ve snaze zabránit jejich začlenění do západních struktur jednou provždy. Odmítavý postoj k členství obou zemí tehdy zaujali ti samí hráči, tedy Německo a Francie.
Přestože NATO není do války s Ruskem zatím oficiálně zapojeno, je jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Pokud se Ukrajině za nepřímé podpory aliančních zemí v podobě dodávek zbraní a munice nepodaří Rusko porazit a ze svého území vytlačit, přímý střet mezi Západem a Ruskem se stane nevyhnutelným. Bude to totiž jediná a poslední možnost, jak jeho další mocenské ambice na evropském kontinentu zastavit.
Již dnes je zřejmé, že klíčovou roli v tomto boji za obranu Evropy budou hrát země východního křídla NATO, stojící v první linii na východní hranici společenství. Především na nich a na jejich odhodlání bude záviset, jestli Západ v této válce nakonec zvítězí. Posilování a vyzbrojování těchto států, budování nových základen a vysílání dodatečných jednotek je přesně to, co je v současné situaci nejvíce potřeba. Západ musí být připraven a Evropa pak zvláště. USA jsou sice od konce druhé světové války hlavním garantem evropské bezpečnosti, další velkou válku ale již za Evropany nepovedou. Připravují se totiž na střet s globálním vyzyvatelem číslo jedna, a tím je Čína.
Celý rozhovor najdete na stránkách partnerského magazínu CZDEFENCE. KLIKNĚTE ZDE.