ARCHIV

Tajné, nebo zpravodajské služby?

Vrbětická kauza přitáhla pozornost na domácí a světové zpravodajské složky. Působí v České republice tajné, nebo zpravodajské složky? A jak je tomu ve světě? Nad touto terminologií se zamýšlí bývalý vysoký zpravodajský důstojník Jan Paďourek.


Zdroj: BIS.

Události posledních týdnů odstartované obviněním ruské GRU z nepřátelských aktivit proti České republice a vpravdě téměř „špionážní“ aktivity místopředsedy vlády a ministra vnitra Jana Hamáčka s málo pochopitelnou logikou příprav jeho cesty do Moskvy vytáhly v nebývalé intenzitě na světlo světa i domácí zpravodajské služby. Český občan měl po dlouhé době možnost zahlédnout tváře šéfů českých zpravodajských agentur a čas od času i vyslechnout jejich krátká vyjádření.


V mediální smršti kolem českých i zahraničních špionů vyvstala terminologická otázka, zda je přesnější užívat termín „tajné“, nebo „zpravodajské“ služby.


Mezi českou politickou elitou, ale i v domácím mediálním prostoru jednoznačně převládá termín tajné služby. Někteří ministři sice používají i jiné výrazy, např. dvojí ministr Karel Havlíček často říká jen „složky“, ale to je spíše výjimka. Zcela originální je prezident Miloš Zeman, který dokonce vymýšlí své vlastní termíny. Naprosto opačně však hovoří všechny právní dokumenty. Ty jednohlasně mluví o zpravodajských službách.


I když se možná jedná o malicherný problém, používání termínu zpravodajské služby je výstižnější než termín tajné služby. Nabízí se pochopitelně i některé další varianty, např. špionážní nebo výzvědné služby. Ty ale sedí spíše externím službám a nemohou být používány pro všechny typy zpravodajských agentur.

Použití termínu „tajné“ v sobě nese dávku tajemnosti a rádoby výjimečnosti. Na druhou stranu z logiky není jasné, jak mohou být tyto služby tajné, když o jejich existenci každý ví, když kdokoliv zná místo, kde sídlí jejich ústředí, a když kdokoliv disponuje informací, že Bezpečnostní informační službě (BIS) nyní šéfuje Michal Koudelka, Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Marek Šimandl a Vojenskému zpravodajství (VZ) Jan Beroun? Tyto služby mají navíc stále ambicióznější parlamentní kontrolní komise, všechny dohromady svůj střechový zákon o zpravodajských službách (ne tajných!) s popisem jejich zákonné působnosti a některé i svůj vlastní zákon. Dvě z nich každoročně dokonce zveřejňují část své výroční zprávy volně dostupné na webových stránkách s popisem některých svých aktivit.


Tyto služby pochopitelně mají součásti, které utajené skutečně jsou. Jde především o operativní úseky a jejich aktivity, ale i o část utajované poznatkové základny, modu operandi zpravodajských aktivit nebo detailů o spolupráci se zahraničními partnery. Přesto není namístě označovat české zpravodajské služby jako tajné.


Termín „tajná“ služba měl rozhodně své místo v minulosti například ve Velké Británii. Až v roce 1989 tehdejší ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová poprvé veřejně přiznala, že Spojené království disponuje tajnými, resp. zpravodajskými službami. Jednalo se pochopitelně o formální akt, neboť každý věděl, že má Británie svou národní špionáž. Do té doby ale britské služby pracovaly skutečně ve velmi utajeném až poloilegálním režimu.


Přiznáním jejich existence premiérka Thatcherová ukončila „tajnou“ etapu britské špionáže a otevřela novou „zpravodajskou“ kapitolu. Britské, ale i další služby demokratického světa, začaly být s příchodem nového milénia více vidět i slyšet. Postupně se přizpůsobují modernímu a stále se měnícímu prostředí světa rychlého sdílení informací a nových forem hrozeb tak, jako i jiné státní instituce. Známá britská MI6 sice dodnes používá jako svůj druhý název zkratku SIS (Secret Intelligence Service), ale jde spíše o lpění na tradicích než o skutečný popis jejich působnosti.


Zcela v jiné kategorii se ocitneme při použití termínu „secret service“ ve Spojených státech. „Tajná služba“ (přesněji Tajná služba Spojených států amerických) spadající do jurisdikce ministerstva národní bezpečnosti zhruba od poloviny 60. let 19. století zajišťuje především fyzickou ochranu státních představitelů USA a částečně také ochranu finanční a kritické infrastruktury země. Mluvit tedy o tajné službě ve vztahu např. k CIA nebo FBI by bylo v americkém prostředí velmi zavádějící.


V Rusku po rozpadu Sovětského svazu a po rozdělení bývalého KGB na nové zpravodajské složky (např. FSB, SVR nebo FAPSI) zdomácněl termín speciální (zvláštní) služby, v drtivé většině používaný ve tvaru „specslužby“. Ruská terminologie však využívá i sovětské termíny rozvědka nebo kontrarozvědka, často používané i u nás doma. V českém prostředí se ale jedná o archaismus zdomácnělý během komunistického režimu, který je ve stejné kategorii, jako jsou termíny kosmonaut – astronaut.


I když se možná jedná o malicherný problém, používání termínu zpravodajské služby je výstižnější než termín tajné služby. Nabízí se pochopitelně i některé další varianty, např. špionážní nebo výzvědné služby. Ty ale sedí spíše externím službám a nemohou být používány pro všechny typy zpravodajských agentur.



Zpravodajské služby jsou výrazem moderní doby a reakcí samotných služeb na nové výzvy, které s nástupem umělé inteligence, nových technologií ve formě rychlých sítí nebo nekonečného objemu informací v kybernetickém prostoru fungují ve zcela jiném prostředí, než tomu bylo před několika dekádami. Skutečnost, že zpravodajské služby komunikují nejen s vládou a zákonnými adresáty svých informací, ale i s veřejností, je jedním z výdobytků demokratického světa.


Záhadné a archaické slovo „tajný“ utvrzuje některé představitele služeb ve správnosti jejich totální uzavřenosti a veřejné nekomunikace. V takovém krajním případě by podle tohoto modelu nemohla veřejnost ani znát hodnocení národních zpravodajců ve vztahu ke klíčovým bezpečnostním hrozbám našeho státu. Z osobní zkušenosti však vím, že ti nejvíce utajení nebo chcete-li tajní představitelé zpravodajského světa většinou stejně nemají co říct.


 

Článek byl napsán pro THE CONSERVATIVE: https://theconservative.online/cz.

460 zobrazení0 komentářů