Během Putinova třetího prezidentství v letech 2012-18 se Rusko definitivně vrátilo na scénu na Blízkém východě a v severní Africe (BVSA) s intervencí Moskvy v Sýrii v září 2015. Skončila tak perioda devadesátých let, kdy Moskva, z historického a geopolitického pohledu, neobvykle chyběla na regionální scéně. Otázkou je, jak „staronové“ ruské angažmá interpretovat a jaké konsekvence má pro evropskou bezpečnost a vliv v BVSA.
Mnohdy protichůdná vysvětlení oscilují mezi návratem Moskvy jako klíčové mocnosti a bagatelizováním ruské role jako minimální s ohledem na strukturální politickou a ekonomickou slabost. Jedná se o systematické politiky napříč ekonomickým, politickým a bezpečnostním sektorem, či spíše ad hoc aktivity, kdy se Moskva snaží s malými zdroji využít příležitosti v důsledky liknavých či problematických politik USA, evropských států a EU?
Rusko v severní Africe: Hledání ztraceného času
Ruské snahy navázat nová partnerství v severní Africe jsou patrné již po roce 2000, kdy byly podepsány série dohod s tamními státy. Arabské revoluce, počínaje Tuniskem v lednu 2011, představovaly jednak příležitost a jednak ohrožení ruských snah o návrat do severní Afriky.
Klíčovým spojencem z dob studené války zůstává Alžírsko, které zároveň dlouhodobě preferuje liknavější postoj k prohlubování vztahů s EU a USA a poskytuje tak Moskvě větší prostor. V Libyi Moskva intenzivně spolupracovala s Kaddáfího režimem. Příkladem je právě Libye, kde Rusko s pádem režimu přišlo o nasmlouvané kontrakty až za 11 miliard dolarů. Během občanské války pak Rusko pragmaticky balancuje mezi podporou vlády v Tripolisu a tobruckého kabinetu, aby si zajistilo vliv v zemi, ať už konflikt dopadne jakkoliv.
EU by měla reflektovat strategickou důležitost zejména severní Afriky, která je relativně pevně svázaná s Evropou ekonomicky. Ruské snahy o získání ekonomického a politického vlivu jsou hrozbou evropským zájmům.
Ruské politiky jsou povětšinou reaktivní, pružně využívající příležitosti. V případě Egypta došlo ke sblížení v kontextu nátlaku vyvíjeného na režim prezidenta Sísího ze strany USA a evropských států. Sblížení však nelze číst jako strategické odvrácení od USA, které aktivně brání prohlubování rusko-egyptského partnerství, například v podobě hrozbě pozastavení vojenské pomoci či prodeje zbraňových systémů. V Súdánu Moskva bryskně navázala kontakt s novou administrativou po pádu režimu prezidenta Bašíra v dubnu 2019, dlouhodobého spojence Ruska. V případě tradičních partnerů USA a evropských státu jako Tunisko či Maroko má Moskva pouze dílčí úspěchy v získávání vlivu.
Levanta a Irák: Damašská nutnost a další známosti
Sýrie zůstává nejdůležitějším spojencem Ruska na BVSA, přičemž hostí základnu elektronického zpravodajství, jedinou ruskou námořní základnu ve Středomoří i vojenské letiště. Rusko od roku 2011 intervenovalo vojensky, aby zachránilo režim Bašára Asada, kterému akutně hrozila porážka v roce 2015. Díky transnacionálními charakteru války v Sýrii se tím tak Moskva dostala zpět k jednacímu stolu o regionálních bezpečnostně politických záležitostech.
V Iráku, zejména v Iráckém Kurdistánu, se Rusku přes vliv Íránu a USA podařilo získat vliv v energetickém sektoru a nalézt odbytiště pro zbraňové systémy. Pozice Moskvy však zůstává zablokovaná Washingtonem a Teheránem. Ruské snahy navázat hlubší spolupráci s Jordánskem, klíčovým západním spojencem, selhaly. Podobně je tomu v Libanonu, který nechce riskovat ztrátu západní finanční podpory.
Potřeba evropské odpovědi na ruské angažmá
Zatímco Rusko zůstává relativně slabé na BVSA, prokazuje, že je sto s malými zdroji zajišťovat svůj vliv v zemích a zásadních konfliktech, jako v Libyi či Sýrii. EU nebyla schopna adekvátně reagovat na návrat Moskvy do regionu, včetně severní Afriky, která je pro Evropu oblastí zásadního strategického zájmu. Nicméně pokud USA zůstávají silně přítomné v regionu, zabraňují aktivně šíření ruského vlivu, zejména v sektoru bezpečnostním. V případě omezení působení Washingtonu budou státy EU muset o to akutněji převzít rozhodující roli v zadržování ruského vlivu, zejména v severní Africe, Libanonu a Sýrii.
EU by měla reflektovat strategickou důležitost zejména severní Afriky, která je relativně pevně svázaná s Evropou ekonomicky. Ruské snahy o získání ekonomického a politického vlivu jsou hrozbou evropským zájmům. Rusko by nemělo hrát žádnou zásadní vojenskou a politickou roli v podbřišku Evropy. EU by tím pádem měla jasně svým partnerům v severní Africe artikulovat hranice ruského vlivu, zejména v oblasti nákupu pokročilých zbraňových systémů, etablování vojenských základen a prohlubování vojenské a zpravodajské spolupráce s Moskvou. Brusel by zároveň měl připravit strategii pro potírání ruského vlivu, přičemž primární by měl být jasně nastavený sankční režim. Problematické jsou i systematické ruské snahy v energetickém sektoru (zejména zemní plyn), které přímo ohrožují deklarovaný cíl EU – snížení závislosti na ruských dodávkách plynu.
Článek vychází z policy paperu „Russian Encroachment in Arab Countries since 2011: Brewing Problems for the EU in the Middle East and North Africa?” pro New Direction od Tomáše Kaválka z Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Institutu a Filipa Sommera z Asociace pro mezinárodní otázky. Celý text (v angličtině) si můžete přečíst zde: https://newdirection.online/2018-publications-pdf/NDreportCZ-Kavalek.pdf
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
