„Putinovi Burjati“ – dobří na smrt
Burjatsko má po Dagestánu nejvyšší počet padlých na Ukrajině. Pohřby se konají prakticky každý den. V Ulan-Ude se hromadná rozloučení konají ve sportovním komplexu Lukodrom. V jiné části budovy děti trénují lukostřelbu. Mrazivá reportáž z míst, kde náboženství zakazuje lidem zabíjet, ale mrtvých vojáků stále přibývá.
Multifunkční hala byla otevřena před rokem. Pestrobarevná fasáda se žlutou střechou mezi chátrajícími dřevěnými chatkami září. Nachází se tu hlavní republikové centrum lukostřelby, v Burjatsku nesmírně populárního národního sportu. Trénují zde junioři a na závody sem přijíždějí sportovci z jiných měst i regionů.
„Všechno tu páchne mrtvolami…“
Od začátku března se v hlavní hale lukostřeleckého centra konají pohřby vojáků padlých na Ukrajině. Dětské oddíly přitom pokračují ve své obvyklé činnosti.
Děti trénují za zdí, ve vedlejší hale. Dveře do tréninkových prostor jsou vzdálené jen několik metrů ode dveří, z nichž se pravidelně vynášejí rakve.
„Rodičům se samozřejmě nelíbí, že si ze sportovního areálu udělali smuteční síň,“ říká Tatiana, jejíž syn zde trénuje lukostřelu. „V poslední době se zápach z mrtvol dostal i do míst, kde trénují děti. Všechno to tu páchne mrtvolami.“
Lukodrom stojí u silnice, která je dnes uzavřená. Vjezd hlídají dopravní policisté. U vchodu do budovy policisté nejsou. Lidi, kteří přicházejí na pohřeb, vítají zaměstnanci úřadu starosty: „S kým se jdete rozloučit?“ vyzvídají.
Místní média dříve napsala, že v pondělí se na Lukodromu uskuteční rozloučení s padlým Naidalem Cyrenovem. V uvedenou dobu jsou však ve sportovním areálu na obřad připraveny hned čtyři rakve.
V první je skutečně 24letý Naidal Cyrenov, někdejší kapitán školního týmu Klubu vtipných a pohotových (televizní humoristická soutěž, v níž týmy z celé země soutěží v odpovědích na otázky, improvizacích na zadaná témata a předvádí stand-up, pozn. překl). Maturoval roku 2016. Sloužil jako vojenský zdravotník. Najdal má šedou uniformu a ruce složené na hrudi, jako by se modlil. Jednu ruku má obvázanou.
Ve druhé rakvi leží 35letý Bulat Odojev, který sloužil v páté tankové brigádě a zanechal po sobě dceru a těhotnou manželku. „Všichni se ho ptali: ‚Proč tam jdeš?‘ A on odpovídal: ‚Nemůžu opustit své muže,“ vypráví manželka jeho bratrance Olga.
Ve třetí rakvi odpočívá 38letý Žargal Dašijev. Zůstala po něm těhotná manželka a dvě dcery. Ve čtvrté rakvi je dvacetiletý Vladislav Kokorin, který vyrůstal v sirotčinci.
U každé rakve stojí příbuzní a přátelé, jen prostor před Vladislavovou rakví je poloprázdný. Během obřadu k němu přistoupí žena z řad organizátorů, narychlo přikryje zesnulého tenkou modrou dečkou a vytáhne mu ji až pod prsa. Pak před každou rakev položí zarámované portréty. Fotografie nejsou označeny jmenovkou: každý tu zná svého zesnulého. V hale nejsou žádní náhodní kolemjdoucí.
Hlavní hala sportovního areálu je zaplněná k prasknutí, sešlo se dnes nejméně 600 lidí. Rakve jsou v té části haly, kde děti obvykle soutěží. Na lavičkách pro diváky sedí pozůstalí. Laviček však není dost pro všechny, mnozí lidé také stojí.
Vojáci se vztyčenými hlavami drží u mrtvých čestnou stráž. Záda mají rovná, na hrudi zbraň. Jejich tváře vyhlížejí velmi mladě, chlapci vypadají jako školáci. Někteří z vojáků pláčou. Slzy si ale nemohou setřít a stékají jim po tvářích.
Vítězství je naše!
Mezi rakvemi a pozůstalými jsou čtyři stoly. U nich sedí čtyři lámové v tradičních vínově červených chubsahanech – rouchách buddhistických lámů. Tři z obětí jsou buddhisté, pro ně je vysluhován buddhistický obřad. Jediný pravoslavný, Vladislav Kokorin, má v síni pravoslavného kněze, který ale jen postává stranou s úředníky.
Před lámy leží na stole paví pero zdobené červenožlutými třásněmi a na kusu rudé látky je položena otevřená kniha. Lámové nad knihou zpívají modlitby v tibetštině. Vedle knihy je zula, buddhistická lampa, v níž hoří oheň. Na mosazné destičce doutná kadidlo. Dusivá vůně kadidla se mísí s odporným pachem mrtvol.
Převoz těl zabere spoustu času, někdy mezi úmrtím a pohřbem uplyne měsíc nebo dokonce dva. V hale se špatně dýchá.
Záda lamů se pohupují v rytmu zpěvu. Na lebkách jim přes krátké vlasy prosvitají jizvy.
Pak lámové vstanou a obcházejí rakve. Buddhistické pohřební obřady končí. Všichni, kdo se chtějí rozloučit, přistupují k mrtvým. Utvoří kruh a obcházejí mrtvé a dotýkají se rakví nebo nohou zemřelých.
Pláč a nářky slyšet nejsou. Buddhisté nesmějí na pohřbech plakat. Duše zesnulých musí odejít a po 49 dnech se znovu narodit v novém těle. A slzy příbuzných zavírají cestu, nenechají zesnulého jít.
Následujícího dne se na lukodromu rozloučí s Amgalanem Tudupovem a Eduardem Židjajevem. O dva dny později budou pohřbeni další dva – 23letí Bator Dondokov a Anton Chatchejev. „Přišli za námi rodiče jednoho ze zemřelých a řekli: ‚Jaké máte štěstí! Ten váš přišel vcelku. Ale my máme jen hlavu a dvě ruce,“ vypráví jeden z Dondokovových příbuzných.
Další oběť, 22letý Zorigto Chotsajev, bude pohřben v rodné vesnici Alla. Za týden přibude dalších deset pohřbů.
Po Batorově pohřbu se další tři jeho přátelé vypraví na Ukrajinu jako dobrovolníci.
Na jednom z ceremoniálů plukovník Sokol, zastupující velitel 36. armády, řekne: „Jménem všech vojáků bych chtěl říci: pomstíme vás, naše věc je správná! Vítězství bude naše!“
Nenatáčet!
Po buddhistických obřadech následují projevy vojáků a úředníků.
„Nezemřeli zbytečně,“ říká nejprve rusky a poté burjatsky zástupce hlavy republiky Bair Cyrenov. „Zemřeli, aby Rusko mohlo být velké. Aby na Ukrajině přestala téct krev.“
„Zemřeli při obraně svobodné budoucnosti naší země,“ tvrdí Igor Šutenkov, starosta Ulan-Ude.
„Rusko ještě nikdo neporazil. A nikdy nebude poraženo!“ horlí Cyren Doržijev, místopředseda lidového churalu.
„Poslední skok výsadkářů do nebe. Moc nás to bolí. Věčná paměť,“ říká podplukovník Vitalij Laskov, zastupující velitel 11. výsadkové brigády. Větu o posledním seskoku pronesl už dříve na pohřbech jiných vojáků.
Před Laskovem pohovoří plukovník Igor Sokol, zastupující velitel 36. armády, hovoří před Laskovem. Téměř všichni vojáci, kteří promlouvají na smutečních shromážděních, jsou buď plukovníci nebo podplukovníci.
V hale je asi tucet policistů. Dbají na to, aby pohřeb nikdo nefotil ani nenatáčel.
Asi 15 minut po začátku obřadu přistoupí k novinářům policista.
„Kdo jste?“
"Média.“
„Natáčení je zakázáno. Musíte mít povolení od organizátora.“
Organizací pohřbu je pověřena Larisa Stěpanovová, náměstkyně starosty pro sociální oblast. O něčem diskutuje se starostou.
„Ne, nemůžete zde natáčet. Ne, nebudu se k ničemu vyjadřovat,“ odpovídá na otázku, jak často se konají pohřby. Najednou vzlykne a oči se jí zalijí slzami. „Víte, kolik pohřbů jsem už organizovala… A to mám syna na Ukrajině.“
Na svém profilu na Odnoklassniki má Stěpanovová fotografie, jak se zaměstnanci jejího úřadu seřadili do písmene Z. Posledním příspěvkem je portrét Putina, pod který napsala:
„… Modlím se za svého prezidenta, modlím se za každého bojovníka naší velké země, modlím se za slavné a statečné Čečence, kteří nezradili mou zemi, a oplakávám naše mrtvé…“.
Starosta Ulan-Ude Šutenkov a místopředseda lidového churalu Doržijev se odmítli vyjádřit.
Příbuzní čtyřech padlých rozhovor také odmítají.
Policisté žádají o opuštění haly. Venku mají služební auto, kde si zapisují osobní údaje novinářů.
„Pokud budete nadále pořizovat fotografie, půjdeme na policejní stanici,“ varují.
Ze zchátralého dřevěného baráku vedle Lukodromu nejistě vychází muž ve špinavé bundě, z něhož je cítit alkohol.
„Nevíte, často se v Lukodromu konají pohřby?“ ptám se ho.
„Hej, nepište o mě,“ říká a mávne rukou, jako by chtěl novináře odehnat. „Poznám vás špiony na kilometry daleko. Byl jsem v rozvědce!“