Pověst Ruska jako velmoci se postupně drolí aneb Ruské zájmy v jižní Asii

V posledních několika měsících jsme svědky pozoruhodných změn v mocenském uspořádání asijského regionu. Dosavadní ruský vliv zvolna slábne a projevují se tendence dříve zřídka vídané, což se děje v přímé souvislosti s ruským tažením na Ukrajině. To vede k postupnému oslabování řetězce spřátelených sousedních zemí a pro Rusko to může znamenat další izolaci a postupné pohraniční problémy.

Kazachstánský prezident Kasym-Žomart Tokajev a ruský prezident Vladimír Putin, zdroj: kremlin.ru.

Ruská federace se dlouhodobě pokoušela svým vlivem proniknout do jižní Asie, ať jde o Indii, Pákistán nebo Írán. Střídala se období těsnější či slabší spolupráce, ale současně zde bylo mnoho dalších mocenských hráčů s výrazným vlivem. Do skupiny globálních mocností patří USA a Čína, k regionálním pak můžeme počítat Saúdskou Arábii nebo Indii, nyní se mezi ně pokouší dostat i Turecko.

Dlouhodobou snahou Ruska je vybudování sítě odběratelů plynu v jižní Asii, což cílilo na státy jako je Afghánistán nebo Pákistán. Překážkou těchto plánů byla jednak značná vzdálenost od vlastního ruského území a ruských plynových polí, dále pak nutnost překonat území středoasijských států, které jsou nyní pod čínskou dominancí a navíc mají vlastní zdroje fosilních paliv, nebo slabší platební schopnosti zamýšlených odběratelů. A bezpečnostní situace nebo infrastruktura v Afghánistánu je kapitolou sama pro sebe.

Rusko sice podepsalo s tálibánskou vládou smlouvu o dodávkách ropy, ale za současných podmínek může být její plnění značně obtížné pro obě strany. Rovněž je nutné počítat s konkurencí Saúdů, Emirátů nebo Kataru, kteří prosazují vlastní zájmy a představy o uspořádání regionu.

Například Pákistán byl pro Rusko také potenciálním odběratelem výzbroje, hovořilo se o dodávkách tanků T-90 nebo bojových letounů řady Suchoj. Nic z toho se však neuskutečnilo, protože jednak Pákistán nemá příliš prostředků na nákladné zbrojní kontrakty, jednak není jisté, zda to Rusko skutečně myslelo vážně, nebo se jednalo pouze o nátlakový postup vůči Indii. A nedávno pákistánská administrativa podepsala kontrakt s Čínou o dodávkách stíhaček J-10C, což opět dokumentuje úroveň čínského vlivu v zemi.

Právě na Indii se Rusko dlouhodobě prioritně zaměřovalo, především jako na významného odběratele vojenského materiálu. Mezi dodané komodity patří bojové letouny, vrtulníky, tanky, ponorky nebo protivzdušné systémy. Část z nich se dokonce v Indii licenčně vyrábí. Jenže tato snaha Rusům nevychází, protože Indie se nyní přiklání spíše k USA a Západu obecně. Důvodem je její obava z Číny, a tedy společný strategický zájem se Západem. Ruské snahy tento trend zatím nezvrátily, přestože ruský dovoz do Indie narůstá. Ani v současné době se nezdá pravděpodobná žádná změna, která by indikovala vytlačování vlivu USA v regionu.

Velmi blízkým spojencem RF je v současné době Írán. Spojují je jak protizápadní zájmy, tak i postavení mezinárodního vyvrhele pod sankcemi. Právě Írán, jako jeden z mála států, projevuje Rusku podporu při jeho vojenském dobrodružství na Ukrajině, a to včetně dodávek výzbroje. Netřeba dodávat, že Írán je jedním z odběratelů ruského vojenského materiálu, i když nikterak významným.

Otázkou však zůstává, zda RF může splnit případné íránské objednávky s přihlédnutím k sankcím a omezenou dostupností nutných technologií, především mikroelektroniky nebo optoelektroniky. S ohledem na vývoj ruské ekonomiky je také diskutabilní, zda je RF v současnosti schopna provádět masivní investice u spojenců v asijském regionu. Kromě vlastních zájmů v samotném v Íránu také RF počítá s využitím místních přístavů pro pokračující vývoz do Indie.

Viditelné políčky do tváře ruské dominance

Dalším významným jevem současné situace je obecná reputace Ruské federace mezi sousedy. Asijská kultura je postavena na principu zachování tváře a veřejné prezentace úspěchů, což je do jisté míry i signifikantní rys ruské povahy. A právě v posledních měsících některé země Asie vystupují vůči Rusku s opravdu malou mírou respektu, což by si patrně dříve nedovolily.

Mediálně viditelnými případy jsou drobné naschvály ruskému prezidentovi, kdy jej ostatní státníci nechávají před schůzkou čekat; odmítnutí kazašského uznání separatistických regionů v přímém přenosu; ozbrojené konflikty mezi několika postsovětskými republikami v posledních týdnech nebo snahy Gruzie o narovnání územního uspořádání.

To vše jsou viditelné políčky do tváře ruské dominance, přičemž v zákulisí tyto vztahy mohou být ještě více vyostřené. Důvodem je zřejmě slábnoucí pověst Ruska jako silového hráče a naopak prohlubování vlivu Číny jak ve střední Asii, tak i v jižní části kontinentu. Také ruské vojenské neúspěchy vnímají asijské země citlivě. Státy, které například zakoupily protivzdušný systém S-400 (Sýrie, Turecko, Indie, Čína) teď asi velmi pečlivě vyhodnocují reálné schopnosti této výzbroje na podkladě zpráv z Ukrajiny. Podobná situace je u tankové techniky: stroje řad T-80 a T-90 jsou ve výzbroji mnoha zemí – Číny, Pákistánu, Indie nebo Ázerbajdžánu.

Za současného stavu se ani nedá předpokládat rychlé obnovení ruské autority s ohledem na neschopnost investovat v zahraničí, problematické plnění vojenských zakázek nebo komplikace při vývozu složitých celků v důsledku nedostatku importovaných technologií, ale hlavně kvůli současné situaci na ukrajinské frontě. To vše ovlivní zřejmě veškeré druhy ruského exportu. A navíc, asijské státy si teď mohou v obchodu s RF diktovat ceny v mnohem větší míře než dříve, což je vidět zejména u ropy nebo zemního plynu.

Po léta budovaná pověst Ruska jako velmoci se postupně drolí a můžeme se dočkat i výraznějších signálů jednotlivých asijských aktérů, jimiž se budou vůči Rusku vymezovat. To vše indikuje změnu geopolitického uspořádání Asie.

Autor je bývalý voják z povolání, absolvent postgraduálního oboru MPA Bezpečnostní a krizový management na CEVRO Institutu. V letech 2018 až 2020 působil jako přidělenec obrany České republiky v Pákistánu a Afghánistánu.