ARCHIV

Politolog KUNŠTÁT bilancuje rok 2021: Zeman ustoupil, aby si nepoškodil politický odkaz

Aktualizováno: 6. 4.

Bilanční rozhovor s politologem a sociologem Danielem Kunštátem o zásadních momentech končícího roku. Proč ve volební kampani nedominovala věcná témata? Je Andrej Babiš úspěšný politik? Co stálo za veletočem Miloše Zemana v případě jmenování nové vlády, či proč má Sociální demokracie slušnou šanci se do vysoké politiky vrátit?


Zdroj: FB Jiří Ovčáček.

Rok 2021 se chýlí ke konci. Co podle vás hýbalo českou společností a politikou druhý „kovidový“ rok?

Letošní rok byl specifický tím, že se konaly parlamentní volby. Těm samozřejmě dominovala různá témata, ale právě proto, nebo navzdory jim, v české společnosti nejvíce rezonovalo téma, které tu je přítomno od chvíle, co do politiky vstoupil naplno Andrej Babiš, tedy konflikt mezi tradiční a populistickou politikou, kterou reprezentuje právě Babiš, navíc s výrazně levicovými akcenty. Koneckonců jeho druhá vláda byla velmi výrazně opřená o českou levici.

Předvolební souboj tak byl především konfliktem o styl a obsah politiky jako takové. Ale také o samotný způsob vedení státu, který nereprezentuje jen Babiš, ale zejména jeho spojenectví s Milošem Zemanem. A i když jsme to už viděli v minulosti, tak právě v souvislosti s posledními parlamentními volbami se ještě výrazněji exponoval tábor odporu, který reprezentovala široká liberální „fronta“ složená v podstatě ze stran, které k sobě za normálních okolností zase tak blízko nemají: počínaje liberálně-progresivistickými Piráty a konče konzervativní ODS.


Ale samozřejmě v rámci tohoto velkého konfliktu bychom mohli identifikovat celou řadu dalších konfliktních témat jako zadlužování veřejných financí, téma způsobu politické komunikace ve vztahu k veřejnosti, zejména pak v souvislosti s epidemiologickou krizí. Spor mezi svéráznou českou částí neliberálních demokratů a těmi, kteří se tomuto způsobu politiky brání, nebo se vůči němu vymezují, definuje českou politiku posledních deset let a právě před volbami se maximálně zvýraznil. Paradoxně věcné, malé konflikty za normálních okolností definující předvolební kampaň tu nebyly tak důležité a nehrály v rozhodování voličů takovou roli jako obecné postoje vůči určitému typu politiky.


V roli premiéra strávil Andrej Babiš 1456 dní. Jak lze vnímat jeho působení v této funkci? A kam se nyní budou ubírat jeho další kroky?

Co my jako pozorovatelé politiky můžeme vnímat jako úspěch a co vnímá jako úspěch Andrej Babiš, patrně budou dvě odlišné věci. Kdybych se na to měl podívat z jeho pohledu, tak se mu do jisté míry podařilo naplnit to, s čím do politiky před lety vstupoval: rozbít po léta budovanou stranickou strukturu. Ne ovšem s tím idealistickým posláním, že zlikviduje korupci a klientelismus. Tento nikoli vyhlašovaný cíl totiž velmi výrazně proměnil stranické prostředí. Když se podíváme na to, jak vypadá stranické spektrum dnes a jak vypadalo před deseti lety, kdy vstupoval do politiky, vidíme na první pohled významné rozdíly.


Byl tedy v určitém smyslu úspěšný…

Co si určitě může Babiš přičíst k dobru – a není to nic samozřejmého – je fakt, že dokázal vybudovat velmi funkční instituci, politické hnutí ANO. Hnutí, které dokáže systematicky získávat hlasy čtvrtiny voličů v různých typech voleb (vyjma senátních). Andrej Babiš se během několika málo let stal nejúspěšnějším hráčem parlamentní politiky. Jeho politická mise, pokud mluvíme v rovině institucionální, byla úspěšná. A zdá se, že hnutí ANO, jeho politický projekt, se vzpamatuje z prvního neúspěchu a lze předpokládat, že v nějaké formě, ať už s ním v čele nebo v pozadí, bude v české politice výrazně přítomen. Pokud tedy skutečná Babišova motivace byla prosadit se v české politice, tak se mu to bezpochyby podařilo. Což ale nic neříká o obsahu, s kterým do politiky vstupoval, a o tom, jak s ním nakládal.


Nová vláda vzešlá z parlamentních voleb byla jmenována teprve před pár dny, přestože Andrej Babiš porážku uznal, a jak se vyjádřil on sám i prezident Miloš Zeman, pověření od prezidenta k sestavení vlády odmítl. Čím to, že Babiš „nezabojoval“ a rozhodl se rovnou odejít do opozice?

Ať už si o Babišovi myslíme cokoliv, tak pořád má zdravé přirozené politicko-mocenské instinkty. A ty mu naznačily, že v podstatě nemá smysl, ať už z osobních důvodů nebo z nějaké perspektivy pro hnutí ANO jednání o sestavování vlády protahovat. Už ve chvíli, kdy byly oznámeny volební výsledky, dobře věděl, že prohrál, a zdržovací taktika, kterou zřejmě chystal prezident, by mu mnoho nepřinesla.



Čili postavil se k tomu byznysově…

V Babišově byznysových instinktech můžeme najít i něco z politické racionality. Zkrátka si spočítal, že jeho šance sestavit nějakou životaschopnou vládu, která by se opírala buď o většinu v parlamentu anebo takovou, kterou by dlouhé měsíce či roky Zeman udržoval při životě, není z mnoha důvodů průchodná. Narážím na to, že Babiš jistě pár minut po vyhlášení výsledků voleb začal přemýšlet o nějaké exitové strategii, dokonce spíš už dávno před volbami, protože průzkumy naznačovaly, že jeho pozice, pokud jde o většinovou podporu v parlamentu, nebude jednoduchá. Začal tak jistě hned racionálně uvažovat, jak nasměrovat svou budoucí politickou kariéru. Celý jeho povolební postup včetně toho, že odmítl prezidentovu nabídku, aby byl pověřen sestavením vlády, podle mého soudu jednoznačně směřuje k prezidentské kandidatuře. To je pro Babiše jediná možnost, jak se v nejbližší době znovu dostat do první politické ligy. I když o sobě úsměvně mluví jako o předsedovi opozice, tak to opravdu první liga není.


Můžeme stejně racionálně vnímat i Zemanův ústupek při jmenování vlády, tedy že nakonec jmenoval ministrem zahraničí Jana Lipavského, přestože ho pár dní před tím kategoricky odmítal? Nebo šlo o klasický politický obchod, o kterém zatím nemáme bližší informace?

Ať už si o Babišovi myslíme cokoliv, jeho vystupování racionální jádro vždy mělo a má. A to samé platí i o Miloši Zemanovi. Nedomnívám se, že za překvapivým jmenováním celé vlády je nějaký politický obchod. I když ty k politickému provozu patří a jsou v zásadě legitimní, pokud nepřekročí nějaké meze politické kultury a etiky. Myslím ale, že si Zeman uvědomil podobně jako Babiš hned po volbách, že nemá v rukou příliš silné karty. Jeho dlouho připravovaný scénář, že v úzké kooperaci s Babišem či bez něj bude mít vliv na sestavování vlády s jemu spřízněnými stranami, prostě matematicky ani politicky nevychází. Podle mého soudu racionálně dospěl k názoru, že nemá příliš velký akční rádius. Zeman si dobře uvědomuje, že jeho snaha odmítat jednotlivé ministry je přinejmenším na hraně ústavy nebo dokonce již za hranou. Ale dosud neměl politického soupeře, který by byl ochoten s ním jít do ústavního konfliktu. Teď najednou takového soupeře měl a rozhodl se, podle mého názoru poměrně racionálně, z předem prohrané bitvy vycouvat. A je docela dobře možné, že měl signály, jak by Ústavní soud mohl rozhodnout v případě kompetenční žaloby.


Ale i kdyby prohrál, nikdo by ho stejně nemohl donutit jmenovat ministra…

Dobře, ale nejsem si jist, že by byl Zeman ochoten celý spor hnát až do stadia, kdy by se musel každý den vzpouzet kompetenčnímu rozhodnutí Ústavního soudu. Tím by i každý den vysílal signál, že nerespektuje žádná pravidla. Zeman se vždy pohyboval na hraně, ale nikdy za ní. Je to natolik zkušený politik, že ačkoliv mu odcházejí duševní i fyzické síly, pořád v něm zbyl kus bývalého machtpolitika, člověka, který umí zacházet s mocí. A jako takový si musel uvědomit, že tahá za kratší konec provazu proti parlamentní většině. Udělal tedy to, co udělat musel, aby si zachoval tvář a aby z toho vyšel s jistou grácií. V opačném případě by jeho budoucí politický odkaz a poslední rok ve funkci prezidenta byl nenávratně z celospolečenského pohledu poškozený. Prostě chce před dějinami vypadat i v té své psychické a fyzické slabosti jako tvrdý politik, co jde na hranu, ale nepřekračuje ji.


Andrej Babiš vládl se sociálními demokraty s podporou komunistů. Nakonec ale obě levicové strany ve volbách pohořely a zmizely z parlamentní politiky. Co dál s českou levicí, když je tu silné levicové ANO?

Dokonce i za předpokladu, že zde bude hnutí ANO, má tradiční levice stále potenciál. Samozřejmě za předpokladu solidní personální politiky a schopnosti vyhmátnout zajímavá programová témata. Domnívám se, že sociální demokracie na rozdíl od komunistů má budoucí perspektivu o poznání větší. Jde o tradiční, hluboce zakořeněnou stranu s mnoha sociálně-politickými interakcemi. Na rozdíl od komunistů, u kterých si neumím představit, že by v dohledné době dokázali rozšířit levicový elektorát, který by inklinoval k nějakým ryze komunistickým myšlenkám. Levicová politika, která zapadá do evropského proudu a kterou tradičně reprezentují sociální demokracie, šanci na restart bezpochyby má.


Koneckonců, když se podíváme na moderní polistopadové české dějiny, tak si uvědomíme, že během posledních tří dekád si sociální demokracie dokázala vytvořit v jisté době velmi široký rezervoár voličských hlasů. V určité době statisíce lidí volilo tradičně sociální demokracii třeba patnáct, dvacet let po sobě. Takové voličské vzorce byly velmi silně zakořeněné v rodinném milieu. Za takové situace, když strana, která dokázala oslovovat svého času třicet procent voličů, oslabí a dokonce zmizí z parlamentu, má pořád solidní naději znovu oslovit původní voličský rezervoár.


Máme jenom málo politických stran, které v české politice figurují od raných devadesátých let až dosud: KDU-ČSL a ODS. ČSSD je dnes mimo celostátní politiku, ale vůbec bych nevylučoval, že dojde k podobnému scénáři jako v případě lidovců. A to lidovci na rozdíl od sociálních demokratů nikdy nebyly masovou stranou.


Ještě před změnami ve vedení sociální demokracie se objevily hlasy o sjednocení levice. Dovedete si představit sloučení sociální demokracie a komunistů? Nebylo by to paradoxní vzhledem k historii obou těchto stran?

Podle mého názoru by to dávalo smysl. Samozřejmě je tu jedna zásadní otázka, která souvisí s dvěma vnitrostranickými procesy u komunistů i sociálních demokratů. Nebylo by to nic proti ničemu, kdyby vznikla nějaká čitelná sociálně-demokratická, dělnická strana, která se programaticky bere za lidi bez práce, za sociálně vyloučené a znevýhodněné voliče. Ale důvod, proč u nás neexistuje jednotná levice, je dán historickým vývojem, který spadá do rozpadu dělnického hnutí na počátku dvacátých let a schizmatu levice, který nastal po listopadu 1989. Bude záležet na vnitřním vývoji v obou těchto stranách. Zda zvítězí pragmatické křídlo v KSČM a v sociální demokracii se v dlouhodobém horizontu prosadí nějaký radikálnější, nicméně politicky pragmatický proud bez sentimentálního vztahu k minulosti.

 
 

Ale nyní to vypadá, že v sociální demokracii minimálně na několik dalších let převládlo křídlo, které díky zkušenosti z vlády s Andrejem Babišem směřuje spíše k progresivistickým proudům s nějakým třeba zeleným nátěrem, orientujícím se na postmateriální hodnoty, nikoli jen na sociální politiku a rozdávání dávek.


Integrace levice by možná přispěla k určitému zčitelnění politické scény, ale nynější sociální demokracie bude mít do budoucna blíže spíše k pirátům, k zeleným a občanským a ekologickým iniciativám než ke komunistům.


 

Daniel Kunštát je politolog a sociolog, vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů vysoké školy CEVRO Institut. Zaměřuje se na sociologii veřejného mínění, teorii demokracie, volební chování, politickou komunikaci či moderní české politické myšlení.

517 zobrazení0 komentářů