Proč ještě po dvaasedmdesáti letech od smrti Edvarda Beneše nevíme, zda byl pro naši zemi přínosem či zkázou? Zcela jistě víme jen to, že je pro nás stále rozporuplný. Beneš se stal oblíbeným cílem pro předvolební diskuse a v okurkové sezoně se s pravidelnou přesností otevírají negativní i pozitivní témata s ním spojená. Bude nám někdy Beneš na platidlech připomínat svůj boj o vznik Československa, nebo raději zapomeneme?
Jaké byly jeho začátky, jeho vstup do velké politiky, do období odboje a formování nového státu? Jak pomohl zemi ve svých prvních velkých rolích?
Benešovy slavné chvíle
Nezastavil se ani na minutu. Je rok 1914. Beneš již ve svých třiceti letech začíná po boku Masaryka s přípravou odboje. Ten si dal v období první světové války za cíl vytvořit nový stát, který bude svobodný a zcela nezávislý. Od této chvíle Beneš rozvíjí své aktivity jako je spolupráce s krajanskými organizacemi, připravuje přednášky na univerzitách i novinářskou činnost. Propagační činnost je tou klíčovou. Centrem Národní rady se stala Paříž. A právě zde Beneš dopomohl získat uznání Národní rady z pozice francouzského ministerstva zahraničí. Začátkem roku 1917 odjel Beneš do Itálie, aby mohl projednat otázku československých zajatců v Itálii a jejich případné využití pro vytvářené jednotky československého vojska.
28. říjen. Beneš v Ženevě finalizuje vlasteneckou myšlenku vzniku nového státu a jmenování Masaryka prvním československým prezidentem. Po několika dnech se Beneš stane prvním ministrem zahraničních věcí. Bude nejdéle sloužícím ministrem tohoto resortu.
Nová role mu přináší téměř životní projekt, i když na Beneše těch životních projektu bude čekat ještě několik. Bojovat za nově vzniklý Česko-Slovenský stát a jeho historická území se snaží v rámci mírové konference ve Versailles. Obrovskou devizou Beneše byly diplomatické kontakty. Díky tomuto náskoku dokázal připravit návrhy mírových požadavků i finanční požadavky k Rakousku a Maďarsku. 13. ledna 1919 předložil kompletní memorandum, které představovalo územní požadavky a také řadu postojů nového státu k jednotlivým politickým problémům. Práci odvede na výbornou. Z mírové konference přicházíme jako vítězové a navíc získáváme oblast Podkarpatské Rusi.
Sedmidenní válka nebo také spor o Těšínsko byl vojenským konfliktem mezi polskou a československou armádou. Polsko si totiž začalo nárokovat území v oblasti Těšína. Beneš se strategicky zaměřil na několik klíčových oblastí, které považoval za argumentačně nejsilnější proto, aby Těšínsko mohlo zůstat československé. Beneš upozorňoval na to, že by hranice měla zahrnovat alespoň uhelnou pánev a také trať. Jednání bylo bezúspěšné a pro československou delegaci to znamenalo rezignovat na původní historickou hranici. Provizorní dohoda byla výsledkem všech jednání. Za českou stranu ji podepsal Beneš. Úspěchem bylo, že většina uhelné pánve zůstala na československé straně.
Beneš byl hlavně evropským politikem. Vše řešil v kontextu celé Evropy. Přemýšlel o stabilitě v Evropě a opatřeních, která by posílila bezpečnost Československa i celé Evropy. Beneš již v roce 1919 pracoval na základech spojenectví mezi zeměmi. V roce 1920 uzavřel spojeneckou smlouvu se Srby, Chorvaty a Slovinci – pozdější Jugoslávií.
Nechtěl, aby Malá dohoda byla vnímána jen jako obrana proti Maďarsku. Cílem měla být dlouhodobá koncepce středoevropské politiky v Masarykově duchu. „Malá dohoda byla utvořena nejenom, aby bděla a zajistila provedení mírových smluv, nýbrž zejména aby uchovala dědictví revoluce,“ dodal Beneš k vzniku Malé dohody.
Společenství jako bratrství, které musí držet při sobě
Společnost národů – klíčová aktivita, kterou Beneš významně podporoval a věřil jejím cílům. Jedním z důvodů, proč se Československo zapojilo do aktivit spojených se Společností národů bylo také to, že leželo v centru Evropy. Politická situace sousedních zemí tak byla vždy propojena s Československem a jakýkoliv bezpečnostní konflikt u okolních zemí by mohlo Československo citlivě zavnímat. Tím se také řídil Edvard Beneš, jeden z hlavních aktivistů Společnosti národů za Československo.
Beneš vnímal společenství jako bratrství, které musí držet při sobě, zvlášť po tom, čím si jednotlivé země společně prošly. Jako důležitou úlohu ve Společnosti národů viděl řešení politických sporů a to ve spojení se soudním dvorem v Haagu, který byl pro tyto účely nově vytvořen. Mezinárodní úřad práce, vytvořen také jako orgán Společnosti národů, měl zaštiťovat sociální problémy a mezinárodní významy sociálního zákonodárství. Cílem mělo být přibližování jednotlivých států jak sociálně, tak také hospodářsky. Tím by docházelo k zajišťování podpory a spolupráce.
Společenství vytvořilo ještě další organizace a instituce pro pomoc v otázkách míru. Klíčová však zůstávala politická spolupráce.
Tady se zastavím. Benešova dynamičnost v tak krátkém popisovaném období jeho života poukazuje na jeho výjimečnost a obrovskou sílu a vytrvalost pracovat nejen na budování nového státu, ale také za každou cenu udržet mír v celé Evropě a nejlépe na celém světě. Beneš mezi těmito obdobími probíhá jako štafetový běžec a štafetový kolík předává vždy sám sobě. Nemáme na Beneše jednotný názor, zvláště na jeho aktivity a rozhodnutí od konce třicátých let a začátku druhé světové války až po jeho smrt. Inspirativním však pro mnohé zůstává, zvlášť v době, ve které nemáme dostatek silných inspirativních vzorů a síla hodnot je nahrazována vyumělkovaností.
Patrik Madle je absolventem postgraduálního studia MPA Diplomacie na vysoké škole CEVRO Institut. Studium zakončil obhajobou závěrečné práce na téma Role Edvarda Beneše v poválečné Evropě po první světové válce.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
