top of page

ARCHIV

Jevgenij Prigožin 1961-2023

Aktualizováno: 5. 12. 2023

Je to, myslím, můj nejpovedenější životopis (asi spolu s Lavrovem). Ani není potřeba tam dělat tečku. Prigo zemřel tak, jak žil. Čekal na to léta, v posledních týdnech podle zbytkových velitelů PMC vypracoval plán pro případ svého nenadálého úmrtí. Ačkoliv, pokud vlezli s Utkinem do jednoho letadla, což prý vlezli, tak byli nepochopitelně lehkomyslní. Putin se pomstil ukázkově.



Přesně dva měsíce po vzpouře (GRUZ 200), Wagnerovci se předtím rozlili do Afriky a do Běloruska (zejména ti afričtí jsou teď vydáni na milost Šojguovi), nejdůležitější Prigožinova aktiva převedl na Jurije Kovalčuka, a usmrtil ho přesně tak, jak zemřelo oněch nejméně 13 ruských pilotů, formálně byl ve stejnou dobu ukončen i Surovikin jako velitel vzdušných sil. Kdo má na starost PVO?


A víte, co teď Putin dělá? Slaví! Úplně veřejně, s orchestrem za zády, předává nějaké ocenění armádě. Přesně v tuhle chvíli. Jsou to takové symbolické věci, které Putinovi vždycky šly. Ó ano, drželi tam dokonce minutu ticha.


Já se teď dám do psaní pořádného profilu Šojgua, protože ten člověk je nezmar. Ten je schopen se uchytit snad i v postputinovské vládě a zase se tvářit, že tam vůbec nebyl.

Prigovo tělo bylo prý už identifikováno. Ahojky, Prigo. Byls grázl učebnicovýho formátu.


Nenapravitelný

Píše se rok 1979 a před Kujbyševským okresním soudem v Leningradě stojí sedmnáctiletý chlapec obžalovaný z krádeží. Je to dítě ze slušné rodiny. Jeho dědeček je válečný hrdina. Jeho strýc je význačný sovětský vědec. Jeho matka je lékařka a profesorka na lékařské fakultě. Jeho biologický otec, rovněž intelektuál, zemřel, když byl synovi pouhý rok, ale matka se vdala za muže, který mu byl laskavým otčímem. Dětmi oblíbený učitel a sportovní trenér Samuel Fridmanovič přivedl chlapce k závodnímu lyžování a dostal ho na prestižní školu pro nadějné sportovce.


„Nezletilý má všechny předpoklady k návratu do řádného života,“ – tvrdí kurátorka pro mládež

Soud ho odsuzuje k podmínce. Má za to, že pobyt ve vazební věznici mladíka s tváří dítěte dostatečně vystrašil. Je přidělen do chemičky v Novgorodu, kde se má učit pracovním návykům a integrovat se do společnosti. Stěhuje se na ubytovnu pro mládež. Pokud následujícího 2,5 roku nic neprovede, bude se jeho resocializace považovat za úspěšnou a on sám za netrestaného.


O dva roky později stojí mladý Jevgenij Prigožin před soudem znovu. Má hrubší rysy a vzdorovitější pohled. Ve vyšetřovací vazbě oslavil své 19. narozeniny a nechal si potetovat záda nevkusnou kresbou ženy. Tetování předvádí soudkyni. Zábavné to připadá jenom jemu.


Tentokrát mu hrozí vysoké tresty

Před dvěma lety uprchl z Novgorodu zpátky do tehdejšího Leningradu. Začal dávat dohromady partu mladistvých kriminálníků. Všichni se později shodnou, že skutečným vůdcem bandy byl právě Prigožin, zvaný Žako, ačkoliv nebyl nejstarší. Jeho komplic Alexej Bušman, zvaný Bush, je starší o čtyři roky. Také byl už trestán, stejně jako spolupachatelka kluků Valentina Makekovová.


Trojice společně žije bujarým životem v Bušmanově bytě na Blochinově ulici. K bandě se přidávají i dva nezletilí chlapci, Vladislav K. a Alexandr J. Mládežníci spolu hlavně kradou a loupí. Utrácejí nakradené peníze. Znovu kradou a loupí. Vedou nezřízený život, pijí alkohol a šíří pohlavní choroby


Prigožin je z nich nejotrlejší

První vazba na něj měla úplně opačný účinek, často se chlubí, jak recidivisty na cele „dostal“ psychicky i fyzicky. Pro své přátele organizuje „práci“ – vytipovává byty, kam posléze vlezou oknem a „zbaví“ majitele jejich cenností. Často jsou to navíc byty, které dobře zná – obvykle si tam „chodil užít“ s dívkami, většinou dcerami okradených. Prigožin vymýšlí i rafinovanější podvody – nabízí pašované zboží, ale zájemce na schůzce okradou a utečou.


Prochází jim to až do jednoho jarního večera roku 1981. Banda pravidelně navštěvuje restauraci Ocean na pobřeží. Když se v opilosti potácejí pryč, rozhodnou se okrást náhodnou oběť. Je to mladá žena v kožichu a se zlatými náušnicemi. Makekovová ji požádá o cigaretu, Prigožin ji začne zezadu škrtit, až upadne do bezvědomí. Pak oběť okradou. Šarvátka ale přivolá hlídku, která na místě zadrží nezletilého Vladislava. Hocha na služebně pořádně zmáčknou.


Události naberou rychlý spád. Policie vnikne do bytu na Blochinově ulici, najde zde mnoho uloupených věcí a všechny výtečníky zatkne. Všichni mladí dospělí jsou už trestaní a v podmínkách. Tomu odpovídají i tresty. Prigožin – 12 let, Bušman – 11 let, Makekovová – 10 let. Nezletilý Alexandr J. dostane jeden rok a spolupracující Vladislav K. podmínku.


Nový spolužák

Prigožin stráví ve vězení celá svá dvacátá léta. Přijde tu o prsteníček levé ruky, zřejmě však při práci se dřevem. Jako bažant si vytrpí svoje, ale s přibývajícími roky si buduje u vězňů respekt. Je činorodý a neztrácí chuť k životu. Je předákem v průmyslové zóně kolonie. Šmelí se zbožím a vydělává na vězeňské poměry slušné peníze. Baví ho mikrobiologie, o níž si často čte.


Když je v roce 1990 propuštěn, není z něj zlomený muž, ale člověk plný plánů. Stěhuje se zpátky k rodičům a s pomocí matky skládá zkoušky na fakultu chemie a farmacie. Do prvního ročníku mezi sedmnáctileté děti nastupuje třicetiletý recidivista s potetovanými zády a uříznutým prstem.

 
 

Studium sice nedokončí, ale právě na škole potká svou manželku Ljubov, o devět let mladší studentku farmacie, kterou si na počátku 90. let let vezme za ženu. Narodí se jim postupně tři děti: Polina (1992), Pavel (1998) a Veronika (2005). Celou rodinu časem zapojí do svého byznysu.


Podnikatel

Prigožin je nadšený ze všech těch příležitostí kolem. Okamžitě začíná podnikat. S otčímem Samuelem si nejprve zřídí stánek a prodávají párky v rohlíku. Pracuje rovněž jako montér a prodavač v autobazaru, spontánní obchodní zóně vedle autoservisu, kterou ovládá mafie. Prigožin s mafií jednat musí tak jako tak – v Rusku v té době nefunguje nic a mafie požaduje od otce a syna 100 dolarů za každý stánek. Ještě netuší, s kým mají tu čest.Obtěžování rychle ustane, když se do toho Prigožin osobně vloží.


„Když Prigožin začal v Petrohradě podnikat, odrazil konkurenty, gangstery a úředníky tak rychle a rozhodně, že mu okamžitě dali pokoj. Nebyl kolem toho žádný šum v tisku, žádné soudy, žádné šarvátky na veřejnosti. Prostě si někteří lidé uvědomili, že budou pohřbeni, a takový vývoj neprovokovali,“

vypráví z jeden jeho spolupracovníků, někdejší wagnerovský velitel, plukovník Alexandr Lifanov.


Do velkého byznysu vstupuje díky spolužákovi ze sportovního gymnázia Borisovi Spektorovi a jeho obchodnímu partnerovi Michailu Mirašvilimu. Prigožin nejdřív obratně řídí Spektorův řetězec s potravinami Contrast, pak ho zapojí i do podnikání v oblasti kasin.


„Prigožin je mazaný chlapík. Navíc je to Žid, což možná hrálo roli v tom, že si ho Spektor a Mirašvili, dva významní členové petrohradské židovské komunity, najali,“

vzpomíná známý petrohradský podnikatel. Spektor a Mirašvili také dají Prigožinovi peníze na jeho první velký projekt – restauraci Old Customs, kterou otevře roku 1995.


První měsíce je restaurace s foie gras a ústřicemi v nabídce prázdná, nepomáhají ani speciálně pozvané striptérky, které mají situaci napravit („dívky byly odstraněny, když se po pár měsících v restauraci objevili slušní pánové, kteří ocenili menu,“ řekl Prigožin).


Ale brzy si podnik oblíbí petrohradský establishment

Na konci svého funkčního období v roce 1996 jej navštíví tehdejší starosta Anatolij Sobčak s manželkou. Přibližně ve stejné době se v restauraci poprvé objeví i Sobčakův náměstek Vladimir Putin. „Ano, poprvé jsem se s panem Putinem setkal, když přišel s panem Sobčakem, myslím, že v té době byl ještě součástí Sobčakova týmu,“ vzpomínal v rozhovoru po 25 letech dlouholetý manažer Old Customs, Brit Anthony Gear.


Prigožin projevil podivuhodný zápal pro věc, který se stal pro něj charakteristickým – do role restauratéra se okamžitě vžil, cestoval po celém světě a osobně sbíral nápady, recepty či vozil ingredience. Rychle zaplatil dluhy za Old Customs a začal otevírat nové podniky.


Byl k uzoufání pracovitý a každá jeho nová restaurace měla svůj promyšlený koncept. Byl pečlivý – spoustu času věnoval například výběru sommeliera. Z Paříže si přivezl inspiraci restauracemi na Seině a rozhodl se, že právě taková restaurace Petrohradu chybí. Za 50 tisíc dolarů koupil starou loď, za dalších 400 tisíc ji zrekonstruoval a na přelomu let 1997/1998 New Island otevřel.


Jeho prvním „oficiálním hostem“ nebyl Vladimir Putin, ale ještě za časů Borise Jelcina ruský premiér Sergej Stěpašin, který na Prigožinově lodi přesvědčil výkonného ředitele MMF Michela Camdessuse, aby schválil Rusku půjčku ve výši 4,5 miliardy dolarů. Po nástupu Vladimira Putina k moci se státní schůzky „na Islandu“ staly nápadně častými. Putin tu jednal s japonským premiérem Morim, francouzským prezidentem Chiracem nebo americkým prezidentem Bushem. Rovněž zde oslavil svoje narozeniny.


Nedlouho poté začal Prigožin dělat i catering

A mimo jiné na různé summity, kremelské bankety i Putinovy soukromé akce („evropské bankety jsou oproti našim zcela ubohé,“ řekl Prigožin a odvolal se na hodnocení Silvia Berlusconiho). Jelikož na takových akcích nezřídka sám obsluhoval v převlečení za kuchaře, začalo se mu přezdívat „Putinův kuchař“.


Když se Prigožin začal sbližovat s nejvyššími patry moci, své staré obchodní partnery už samozřejmě nepotřeboval. Spektora odřízl dávno a ten na něj dodnes odmítá vzpomínat. Mirašviliho vyprovodil tak, že mu přenechal pouze jednu restauraci se specializací na židovskou kuchyni. A svého dlouholetého důvěrného přítele a někdejšího spolubydlícího Kirilla Ziminova okradl při jejich rozchodu o 400 tisíc dolarů.


Prigožinovým novým obchodním partnerem se stal ruský stát. V té době založil společnost Concord, která měla zastřešovat všechny jeho aktivity. Abychom pochopili rozsah Prigožinova impéria, představme si jen pár položek, které všechny spadají pod kolonku „služby“:


1. Školní stravování Prigožinovy firmy více než deset let dodávají jídlo do moskevských škol a školek. Prigožin poskytuje stravování 95 % školákům v Moskvě. V roce 2021 činila výše zakázek 185 miliard rublů. V roce 2022 Prigožinovy firmy vydělaly na školním stravování dalších 91,5 miliardy rublů.

2. Nemocnice v Moskvě a Moskevské oblasti I tam Prigožin stravuje pacienty a zaměstnance. Novaja Gazeta zjistila, že tyto zakázky mají celkovou hodnotu přes 30 miliard rublů.

3. Ministerské jednotky Prigožin dodává potraviny i ministerstvu pro mimořádné situace, které má na starost hlavně různé živelné katastrofy. Tedy poskytuje stravování jednotkám sdruženým pod ministerstvem (hasiči, potápěči apod). To je dalších 3,3 miliardy rublů.

4. Armádní stravování Prigožinovou největší zakázkou jsou dodávky potravin a stravování pro armádu. Před rokem 2018 Prigožin vydělal 200 miliard rublů. Kolik vydělal poté, je tajemstvím, protože státní zakázky pro armádu se tehdy utajily.

5. Vojenské stavby Prigožin je také stavitel. Dostává zakázky na stavbu vojenských táborů a komplexů. V Rostovské oblasti například postavil vojenský tábor Kuzminskij pro téměř tisíc lidí. V roce 2016 Prigožin postavil vojenský tábor pro ministerstvo obrany ve městě Valujki v Bělgorodské oblasti, přímo na ukrajinských hranicích. Díky vřelým vztahům s ministerstvem obrany získal Prigožin do vlastnictví vojenský objekt ve městě Ščjolkovo nedaleko Moskvy.

6. Civilní stavby Prigožin získal i stavební projekty mírumilovnějšího charakteru, avšak neméně lukrativní. Dostal 22 miliard za obnovu kremelského muzea. Nyní staví budovu přímo na Rudém náměstí. Za 36 miliard má Prigožin postavit Justiční čtvrť v Petrohradě. Dostal zakázku související s rekonstrukcí slavného lázeňského střediska v Soči. A mnoho dalších, často už rozdělaných zakázek.


Sadista

Při prohledání Prigožinova domu byla nalezena zarámovaná fotografie sedmi useknutých hlav zavražděných Afričanů. Jedna z hlav v krvavé kaši má v puse ledabyle zastrčenou cigaretu. Děsivý obraz ještě brutálněji vynikne vedle značného množství fotografií Prigožinových dětí. Prigožinův sklon k násilí dosvědčuje i jeho okolí. Předmětný dům začal Prigožin pro svou rodinu stavět v roce 2000 v elitní petrohradské čtvrti zvané Severní Versailles. Patrně nebyl spokojen s prací dělníků, kteří montovali parapety, a za trest se jim rozhodl nezaplatit.


Pro dělníky se nejednalo o právě nevýznamnou sumu, a tak se vydali do jeho kanceláře. „Prigožin je přijal a pozorně vyslechl. Pak zavolal svou ochranku. Ti je okamžitě vyvlekli z kanceláře a ve sklepě je zmlátili. Pak je vyhodili za bránu,“ řekl jeden z mužů, kteří se podíleli na vyšetřování.


Politický stratég, který pro Prigožina pracoval v Africe, vzpomíná: vždycky jim dávali najevo, že když udělají něco špatně, doslova jim „uříznou koule“ (byť si není vědom, že by byl někdo tímto způsobem skutečně potrestán). Z tohoto důvodu má Prigožin velmi loajální okolí – všichni vědí, že za jakýkoli prohřešek se jim může stát něco „strašného“


Když byl s něčím nespokojený, klidně vás mohl vyvést na chodbu, strčit do vás – a letěli jste ze schodů,“

vzpomíná jeden z nich. Jednou Prigožin spěchal a nešťastně kopl šoféra ze zadního sedadla do hlavy. Po tomto incidentu dal řidič výpověď, stejně jako mnoho dalších zaměstnanců.


Své zaměstnance nebil vždy sám – násilí se organizovalo v jeho kanceláři a byl tam na to speciální člověk. Jeden z respondentů vzpomíná: Jednou se kolega špatně choval na schůzi a pak zmizel. Bezvýsledně mu volali. V práci se objevil až po několika týdnech s vysvětlením, že strávil několik dní ve sklepě pod kanceláří, kde ho zbili. Jako důkaz ukázal zažloutlé modřiny po celém těle a brzy změnil zaměstnání. Muži, který zaměstnance ve sklepě bije, se souhrnně říká „učitel“.


„To je ten, který vás ve sklepě mlátí a pošle Prigožinovi fotku a on se rozhodne, jestli přidat [rány], nebo dost,“

říká Vjačeslav Tarasov, dříve jeden z Prigožinových zaměstnanců.


Přehled násilí spojovaného s Prigožinem:

2004 † Prigožin zjistil, že Dmitrij Sokolov, 25letý zaměstnanec společnosti Kraski Tex, se po nedalekém firemním večírku nachází na palubě jeho plovoucí restaurace. Šéfa rozčílila přítomnost cizí osoby a podle jedné z verzí Sokolova zbil, načež ten údajně spadl do vody a utopil se, uvádí se v rekonstrukci událostí provedené v rámci operativní kontroly ministerstva vnitra.


2013 Prigožinovi zaměstnanci zbili železnou tyčí blogera ze Soči Antona Griščenka, který „psal špatně o Putinovi“. Novinářům to řekl účastník útoku Valerij Amelčenko a potvrdil to i další zaměstnanec Prigožina Andrej Michajlov.


2016 † Zaměstnanci Prigožina v létě 2016 zabili pskovského opozičního blogera Sergeje Tichonova tím, že ho otrávili injekcí, řekl listu Novaja Gazeta Valerij Amelčenko, který pro Prigožina pracoval.


Prigožinovi podřízení v březnu 2016 pravděpodobně zastřelili Dmitrije Kargajeva – vraždu popsal Prigožinův zaměstnanec Valerij Amelčenko deníku Novaja Gazeta.


Oleg Simonov, najatý Prigožinem, v listopadu 2016 píchl Sergeji Mochovovi, manželovi pracovnice Navalného fondu Ljubov Sobolové, která o Prigožinovi psala, injekční stříkačku s jedem. Mochov přežil – Sobolovou prý chtěli jen „postrašit“.


2017 † Na Prigožinovo zadání mělo v únoru 2017 několik lidí testovat chemické látky na zajatých členech ISIS v Sýrii. Několik z nich mělo posléze příznaky otravy, jeden údajně zemřel.

Realizátor otrav Mochova a Tichonova a účastník syrských testů Oleg Simonov zemřel v Petrohradě v květnu 2017. Prigožinův zaměstnanec Valerij Amelčenko se domníval, že se na jeho smrti podílel Prigožin.


Skupina lidí napojených na Prigožina údajně odvedla Andreje Michajlova, který stál za „továrnou na trolly“, do lesa a zbila ho, přičemž požadovala vrácení jeho podílu v jedné z Prigožinových společností.


V létě 2017 členové PMC Wagner na syrském poli Šajr ubili neozbrojeného Syřana k smrti kladivem, pak mu uřízli hlavu a ruce, tělo pověsili a spálili. Novaja Gazeta dokázala mezi vrahy identifikovat bojovníka Wagnerovců, později tým novinářů identifikoval všechny účastníky.

Prigožinův zaměstnanec Valerij Amelčenko pobodal aktivistu Vladimira Ivanjutenka, který byl později souzen za údajnou přípravu atentátu na Prigožina.


2018 † V červenci 2018 byli ve Středoafrické republice zavražděni novináři Alexandr Rastorgujev, Orchan Džemal a Kirill Radčenko. S největší pravděpodobností byla tato vražda výsledkem pečlivě promyšleného plánu týmu Jevgenije Prigožina, vyplývá z četných novinářských vyšetřování, například z materiálů Centra Dossier.


Valerij Amelčenko, zapletený do útoků a syrských experimentů, zmizel v říjnu 2018 poté, co několik měsíců poskytoval rozhovor listu Novaja Gazeta pro připravovanou senzační publikaci. Byl nalezen o tři týdny později – zda šlo o únos, nebo o inscenaci, není dosud známo.


2019 Prigožinovi spolupracovníci po zveřejnění článků Ljubov Sobolové zorganizovali nepřetržité sledování opozičnice a členů její rodiny, polili neznámou tekutinou a hnojem samotnou Sobolovou i její spolupracovníky.


2022 † Zdroje blízké PMC Wagner zveřejnily videozáznam popravy bývalého vězně Jevgenije Nužina kladivem. Prigožin tvrdil, že on ani PMC s tím nemají nic společného, ale s jeho zjevným souhlasem se kladivo stalo symbolem PMC Wagner. Prigožin osobně poslal kladivo do Evropského parlamentu a předal ho úředníkům.


Podle Alexandra Chodakovského, zástupce náčelníka Rosgvardie samozvané DLR, Prigožinův osobní strážce „zmlátil do krve“ zaměstnance, který nesouhlasil s Prigožinovým požadavkem „rekrutovat do služby tisíc vězňů denně, a upozornil, že tři sta lidí – to je strop“.


Chytrý zlobr

Prigožin si částečně ponechal vězeňské móresy i mluvu – jeho projev se jen hemží narážkami na homosexuální, především anální styk, o němž bez uzardění hovoří. Zároveň byl podle svého okolí vždy velmi učenlivý a živě se zajímal o všechno. Když narazil v konverzaci na jméno Machiavelli, nejprve se vážně podivil: „Jaký Chujvelli?“ a vzápětí si jméno zapsal, aby o něm následně zjistil i nemožné. Krátce poté si zaměstnanci všimli, že si Prigožin čte na tabletu knihu marxistického teoretika Antonia Gramsciho. Uvědomili si, že se před pár dny o Gramscim před Prigožinem zmínili v debatě o zneužívání kulturní hegemonie Západem. Prigožin rovněž umí dobře francouzsky a často francouzsky čte, především noviny a různá filosofická díla.


Také Prigožinova praxe ve velké politice začala odposloucháváním. Jeho číšníci mu pravidelně mailem referovali o rozhovorech prominentních hostů. Sám Prigožin si nadšeně dělal poznámky z rozhovorů s prominenty. O svých rozhovorech s Putinem a spol. často psával své sekretářce Aleně. V mailech Aleně vždy převyprávěl své konverzace s Putinem v literárním stylu.


O Putinovi psal s demonstrativní úctou, označoval jej jako VV, případně ve třetí osobě jako ON (vždy kapitálkami). Zmiňoval i nonverbální detaily, jako například „vzal mě za ruku, pohladil mě po ruce“. Rovněž v Prigožinově domě se našlo velké množství artefaktů s Putinem – ať už společných fotografií nebo různých, často velmi nápaditých uměleckých ztvárnění.


Na jednom z obrazů je například Putin v carské uniformě a na klíně mu sedí malý Zelenskyj oblečený jako sluha. Na dalších je zase Putin zobrazený jako superman, či generální tajemník OSN.


Prigožin je údajně milující otec

V roce 2002 vydal knížku pohádek s vlastními ilustracemi. Kniha byla darem dceři Polině k desátým narozeninám. Prigožin řekl, že dětem nejprve vyprávěl historky ze svého života, ale „velmi rychle mu došly ty, které se dají dětem vyprávět“.


Tak si začal vymýšlet pohádky, v tomto případě o malinkých lidech, kteří mají své království v jejich lustru. Když nebyl doma, dětem pohádky v předstihu namlouval na kazeťák. Následně je přepsal, opatřil ilustracemi a vydal jako knížku k narozeninám své dcery.


Roztomilý příběh je zhruba následující: Starého a poněkud zmateného krále kouzelné Indraguzie postihly potíže – neustále se zmenšuje a hrozí mu, že kvůli zlým kouzlům úplně zmizí. Naštěstí jeho přátelé najdou kouzelnou flétnu, jejíž zvuk nejprve vrátí králi obvyklou velikost obyvatel Indraguzie a poté zvětší krále, jeho poddané i samotný stát do obvyklé, lidské velikosti.


Prigožin také natočil celkem devět filmů

Většinou věnovaných wagnerovcům a politické práci v Africe. Ale film Šestnáctka byl natočen o Prigožinově oblíbeném dítěti – „továrně na trolly“.


Charakterický humor bývalého kriminálníka. Šestnáct teenagerů provozuje v USA linku podpory onanistů, na které se šéf FBI přizná: masturbovat může pouze u portrétu amerického prezidenta. Díky důmyslným manipulacím dosáhnou teenageři volebního vítězství Donalda Trumpa.


Příběh takzvané trollí továrny je dosud nejasný. Podle jedné z verzí ji Prigožin vytvořil až po rozhovorech s Vjačeslavem Volodinem, který v první polovině roku 2010 dohlížel na ruskou vnitřní politiku jako první zástupce šéfa prezidentské administrativy.


„Volodin si šéfovi stěžoval, že ho blogeři se*ou a poskytují mu nadsazené údaje o sledovanosti,“

tvrdí bývalý vysoce postavený Prigožinův zaměstnanec. Prigožin byl dlouhodobě součástí prokremelského politického PR – za jeho peníze byl v roce 2012 natočen film „Anatomie protestu“ (vysílaný na NTV) o lidech, kteří jsou údajně za peníze voděni na opoziční mítinky.


„A náčelník Volodinovi řekl – udělám si vlastní síť blogerů, všechno bude ku*va fungovat,“

tvrdí bývalý zaměstnanec. O nějaký čas později byla v Petrohradě zřízena „továrna na trolly“ a Prigožinovi lidé posílali zprávy o její činnosti pravděpodobně Volodinovi.


Podle jiné verze vše začalo dříve – v roce 2009 pár lidí dostalo počítač a stůl v kanceláři na okraji Petrohradu a za jeden komentář, nebo příspěvek na sociálních sítích dostávali asi 10 rublů. Příspěvek, který chválil Putina nebo haněl opozici – podle momentální potřeby.


Mediální holding

Každopádně postupně se z toho díky Prigožinově úsilí stal obrovský mediální holding s řadou oblastí zájmů a aktivit, který se specializoval na manipulaci s veřejným míněním v Rusku. Kromě samotných autorů zaměstnával i tisíce „politických technologů“ (u nás by se snad řeklo PR expertů), kteří pečlivě sledovali veřejné mínění a vymýšleli strategie.


Součástí holdingu byly desítky zpravodajských webů (nejznámější z nich agentura RIA FAN), které přetiskovaly a kopírovaly zprávy jedna od druhé a vzájemně si boostovaly názory a komentáře.

 
 

Pomocí těchto metod se Prigožinovi podařilo zničit hlavní agregátor zpráv na ruskojazyčném internetu – Yandex.News, tedy oněch pět řádků, které vidí každý uživatel tohoto vyhledávače (Rusové ve valné většině nepoužívají Google, nýbrž používají svůj ruský Yandex).


Těch pár nejviditelnějších zpráv díky šikovné manipulaci obsadily titulky jako „Navalného příznivci užívají před mítinky drogy“ nebo „Julija Navalná získala německé občanství“.


Prigožin sám si komunikaci s novináři nesmírně užíval – na dotazy odpovídal na svých účtech na Telegramu a na ruské sociální síti VKontakte. Vulgárně, nejapně a vtipně. Jako troll.


Otázka: Z čeho je financován provoz PMC Wagner?

Odpověď: Provoz je financován z krve a slz západních demokracií.


Prigožinovo mediální impérium nyní pravděpodobně převezme Jurij Kovalčuk.


Válečník

O PMC Wagner se poprvé mluvilo v roce 2015 – tehdy společnost otevřeně hledala bojovníky pro účast ve vojenské operaci v Sýrii. Ačkoli, jak se později ukázalo a potvrdilo, od roku 2014 se oddíl bývalého podplukovníka GRU Dmitrije Utkina (s volacím znakem Wagner) účastnil bojů v Doněcké a Luhanské oblasti. V té době spolu Prigožin a Utkin uzavřeli jakousi dohodu, která se také našla u Prigožina doma (na památku si ji zarámoval). Píše se v ní:


„Vzhledem k vážné situaci na Ukrajině a nutnosti chránit Donbas (srdce Ruska) se my, níže podepsaní, zavazujeme dodržovat následující pravidla.
Povinnosti ředitele (Prigožina): 1. Zajistit zbraně; 2. Poskytnout finanční prostředky; 3. Poskytnout záruky pro mrtvé a raněné; 4. Zajistit stálé zaměstnání; 5. Zajistit ochranu proti článku o žoldnéřství (359 trestního zákoníku): 6. Řešení všech otázek kolegiálním způsobem; 7. Osobní participace; 8. Nepostupovat proti ruskému lidu. Povinnosti velitelů: 1. Výběr mužů; 2. Vycvičit muže; 3. Zbavit se dezertérů; 4. Prohibice (alkohol, drogy); 5. Rozhodovat o záležitostech kolegiálně; 6. Využívat znalosti a zkušenosti, plnit úkoly až do konce; 7. Nejít proti VVP (Putin); 8. Nelhat a nepodvádět, říkat věci tak, jak jsou. Dne 1. května 2014 Podepsáni Prigožin a Utkin (za radu velitelů)“

Poté se Wagner účastnil bojů nejen v Sýrii, ale také v Africe

Prigožinovy struktury působily přibližně ve dvaceti afrických zemích – byli to jak žoldáci, tak političtí technologové, kteří pomáhali místním vůdcům uchopit nebo udržet moc. Kromě známých misí v Mali, Středoafrické republice či Libyi Prigožinovi lidé působí či působili také například v Zimbabwe, Rovníkové Guineji, Guineji Bissau, Lesothu, Botswaně, Madagaskaru, Mozambiku, Čadu či Kongu.


Pro Prigožina se stala Afrika novou velkou vášní, o čemž svědčí i jeho dům plný afrických sošek. V afrických projektech se prý neustále angažoval. Každý den telefonoval se svými zaměstnanci ve Středoafrické republice, Čadu, Kongu, Súdánu, Sýrii a Libyi – poslouchal jejich zprávy a někdy dával konkrétní pokyny. V těchto zemích se Prigožin zajímal doslova o všechno.


Ve Středoafrické republice jeho struktury cvičily armádu a za to dostávaly koncese na těžbu diamantů a zlata. Jednoho dne se však Prigožin po rozhovoru s místním prezidentem náhle rozhodl, že je nezbytně nutné zapojit se i do produkce kávy.


„Okamžitě jsme se pustili do výroby kávy, ale protože jsme nenajali kvalifikované manažery, obchod se nerozjel, i když káva byla výborná,“

vzpomíná jeden ze zaměstnanců.


Brutální a bezprostřední Prigožin se naučil s africkými lídry komunikovat. Právě v Africe poprvé spojil své dva nejmocnější zdroje – politické technology a armádu. I když to občas skřípalo. Jednou přiletěl do Petrohradu zástupce prezidenta jedné africké země s žádostí, aby mu pomohl vytvořit vlastní „továrnu na trolly“. Byli jim přiděleni specialisté a začali vytvářet příslušné struktury k podpoře prezidenta, ale za tři měsíce místní trollové vsadili na jeho protivníka.


Do Afriky Prigožin cestuje, platí zde protifrancouzské a protizápadní aktivisty (z nichž někteří, jako Kémi Séba a Nathalie Yambová, se narodili přistěhovalcům v Evropě), a ovládá i média.


V Súdánu Prigožin dlouhodobě podporoval sesazeného prezidenta Umara al-Bašíra a bojovníci z jeho paralelní armády cvičili a bojovali po boku PMC Wagner, napsal deník Washington Post. Podle CNN Wagner nadále dodává těmto jednotkám zbraně i po vypuknutí občanské války.


Na jaře 2018 začaly Prigožinovy společnosti 400 kilometrů od Chartúmu stavět továrnu na těžbu zlata. Prigožinovy struktury dostaly příležitost pracovat na zlatých dolech hned po ujednání ruských úřadů se súdánským prezidentem al-Bašírem v roce 2017.


O práci tak přišli místní nomádi, kteří zlato těží řemeslně. Ze zoufalství se rozhodli bojovat – jednoho dne několik set mužů ozbrojených pouze meči obklíčilo čtyři desítky dělníků a inženýrů. Vyjednávání nic nevyřešilo, pročež byly do rozestavěné továrny vyslány dva vrtulníky s vojenskou technikou a ozbrojenými bojovníky. Ke střetu však ani nedošlo: jeden z vrtulníků, který nevydržel zátěž, se zřítil do pouště (jeho pasažéry se podařilo evakuovat).


Druhý přiletěl ke staveništi továrny, a to stačilo – domorodci s meči se rozprchli při pouhém pohledu na něj.


Sám Prigožin by však nikdy nebyl schopen velet armádě, kdyby neměl seriózního pomocníka.


Jeho temnost

Prigožin má židovské kořeny, to mu však nezabránilo mít v čele své soukromé armády člověka, který obdivuje nacistické Německo.

Dmitrij Utkin se narodil a vyrostl na Ukrajině a byl to prý nekonfliktní, tichý chlapec. Byl velmi fyzicky vyvinutý (měří skoro dva metry), atletický a sportovně založený.


Vždy měl velmi rád ženy – má mnoho žen a dětí v Rusku i na Ukrajině (jejich přesun do Ruska byl prý velká logistická operace) –, ale na stabilní rodinný život zřejmě nikdy nebyl.


Vždy ho to táhlo do armády

Vystudoval vojenské školy, působil na Kavkaze, bojoval v čečenských válkách. Dotáhl to na velitele speciálních sil. Absolvoval kurz na izraelské bezpečnostní akademii.


Z armády odešel (podobně jako většina wagnerovských velitelů) kvůli nespokojenosti s jejím fungováním. Ale život „civila“ žít nedokázal.

Připojil se k první soukromé vojenské společnosti – Moran Security Group, která se zabývala ochranou obchodních lodí před piráty. Poté krátce sloužil v Sýrii v rámci nacionalistického Slovanského sboru, dokud nebyl poražen na ropných polích u Deir ez-Zoru.


Tato skupina ještě neměla nic společného s ruským státem, po své porážce musela být evakuována do Ruska charterovým letem ministerstva zahraničí a proti členům bylo zahájeno trestní řízení kvůli žoldnéřství. V roce 2014 dostal Utkin pozvání od ministerstva obrany do Luhanska, byl Prigožinovi přidělen jako velitel podpůrných sil. Na základně wagnerovců v Molkinu se Utkin rád honosil prvky nacistické uniformy – čepicí se symboly SS. I v mailech používal fašistické odkazy – například v korespondenci s Prigožinem mu napsal – „Heil, Petrovič“.


Sám Utkin, zřejmě pro svou krutost, má přezdívku „Jeho Temnost“, kterou používá také v Telegramu žoldnéřské komunity Grey Zone. Zpočátku měl na těle rovněž nacistické tetování, které později nechal přemalovat pseudoslovanskými symboly. Spojení dvou krutých lidí – Petroviče a Jeho Temnosti – skončilo společným pochodem na Moskvu.


Asi jsem se zbláznil

V Prigožinově domě byla nalezena též plně vybavená lékařská ambulance. Soudě podle vybavení byla vytvořena pro případ, že by Prigožin onemocněl koronavirem.


Na začátku pandemie si bohatí Rusové kupovali domácí plicní ventilátory v obavě, že by pro ně přeplněné nemocnice nemusely mít místo. Prigožinovy obavy z koronaviru jsou pochopitelné: trpěl rakovinou břicha a podstoupil rozsáhlou léčbu.


„Měl rakovinu. Nyní se zdá, že se proces tvorby nových nádorů zastavil,“

říká jeden z jeho spolupracovníků.


Kvůli nemoci Prigožin dodržuje přísnou dietu a vede zdravý životní styl – například jeden z jeho dlouholetých zaměstnanců jen jednou viděl šéfa vypít sklenici limonády. Při prohlídkách Prigožinova domu se našly palety s jakýmsi „bílým práškem“, každá vážila asi kilogram.

Ale lidé z Prigožinova okolí jednohlasně tvrdí, že jej nikdy neviděli brát drogy.

„Od té doby, co onemocněl a pak se vyléčil, všem zakazoval komunikovat s drogovými dealery v Africe nebo Sýrii. To by je shodil do jámy“.

Z dokumentů nalezených u Prigožina při domovní prohlídce vyplývá, že se léčil nejen doma, ale byl také jedním z prvních VIP-klientů kliniky „Sogaz“ – ta je spojena s Putinovou dcerou a sloužila prezidentovým nejbližším přátelům. Léčbu zdarma poskytovala i wagnerovcům.

Stejné dokumenty dokazují, že Prigožin používá různé identity.


V roce 2021 získali seznam VIP-klientů „Sogazu“ novináři – a našli v něm lidi, kteří se bohatým pacientům vůbec nepodobali. Například jistý Dmitrij Isaakovič Gejler, jeden z prvních klientů označených jako „super VIP“. Novináři zjistili, že člověk s takovými údaji hledal práci řidiče s platem 40 000 rublů – a těžko si mohl dovolit léčbu na klinice pro prezidentovy přátele.


Záhada byla vyřešena, když při prohlídce Prigožinova domu našli pas na jméno Gejler, avšak s fotografií samotného Prigožina, který zřejmě používal doklad na falešné jméno.


Nebyl to jediný takový nález:

Prigožin používal také pasy na jména Oleg Semenov a Vladimir Bobrov. Bobrov je rovněž skutečná osoba, která v roce 2021 pracovala v továrně u Tveru a několikrát kandidovala v komunálních volbách za stranu LDPR.


Prigožin má nejen falešné identity, ale také nejméně jednoho osobního dvojníka – při prohlídkách byly nalezeny také tři pasy na Prigožinovo jméno s fotografií osoby, která se mu podobá.


Touto osobou je dříve odsouzený obyvatel Petrohradu Leonid Krasavin, který si změnil jméno a stal se Prigožinovým plným jmenovcem (také se narodili ve stejný den).


Přinejmenším jednou se zúčastnil trollingu svého jmenovce: odletěl do Litvy a pořídil několik fotografií, které později zveřejnila média s tvrzením, že se Prigožin navzdory sankcím setkal v Litvě s úředníkem ministerstva dopravy a navštívil litevský parlament.


Dvojníci a falešné pasy nejsou jedinými převleky, ke kterým se Prigožin uchýlil. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny paruky a anonymní telegramové kanály začaly šířit jeho selfie v různých podobách s vysvětlením, že je používá při své práci v zahraničí.


Dva zdroje z Prigožinova okolí potvrdily, že při cestách do afrických zemí používal převleky. V Libyi například proto, aby se vyhnul „honu“, který na něj uspořádali příznivci současné vlády.


Ti, kteří pod Prigožinem dlouhodobě pracovali, se domnívají, že jedním z důvodů jeho obzvláště repulsivního chování v poslední době mohla být právě nemoc.


„Je to člověk s vyříznutým žaludkem a střevy!“

reagoval jeden z nich, když byl požádán, aby vysvětlil, proč se Prigožin mohl odhodlat k tak drastickému kroku, jakým je ozbrojená vzpoura.

Byly by tu však i jiné důvody.


Prigožinův konflikt s ministerstvem obrany začal už dávno

Nejméně od roku 2017 nemohl Šojguovi a jeho generálům odpustit, že sklidili všechny vavříny za opakovaný útok na syrskou Palmýru v roce 2017, ačkoli to, podle něj, byla jeho práce. Poté se konflikty pravidelně opakovaly – říkalo se, že v roce 2021 Prigožin udeřil generála, kterého Šojgu poslal k němu na jednání.


Příležitostí k ozbrojené vzpouře se stalo prohlášení ministerstva obrany z 10. června, že bojovníci PMC by měli podepsat smlouvy s ruskou armádou. Soudě podle mnoha znaků nebyla vzpoura spontánní – přinejmenším její mediální doprovod byl předem připraven.


Prigožinova RIA FAN zaregistrovala „zrcadlovou“ verzi svých webových stránek téměř měsíc předem a v den vzpoury byla v Rostově jakoby náhodou novinářka Alina Lippová z této publikace.


Ráno 23. června, půl dne před začátkem vzpoury, opustilo Petrohrad několik vrcholných manažerů Prigožinových struktur. Očekávali zatykání i domovní prohlídky.


Asi jsem se zbláznil,“ odůvodnil Prigožin své jednání nejbližším.


 

Převzato prostřednictvím Konzervativních novin.

293 zobrazení

Commentaires


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page