Málokdo v regionu střední Evropy vnímá oblast Rudého moře jako místo možné bezpečnostní krize, která může mít v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu katastrofální dopady na hospodářské výkony a ekonomickou a bezpečnostní situaci evropského kontinentu. Přesto a zvláště po výpadcích části dodávek surovin z Ruska v návaznosti na jeho agresi proti Ukrajině je tato část světa pro naši budoucnost doslova kritická. Následující komentář je součástí podcastu Hlas na poušti Milana Mikuleckého.
Bohužel ani na úrovni národních vlád, ani na úrovni institucí, jako jsou Evropská unie či Severoatlantická aliance není podle mého názoru hrozbám v oblasti Rudého moře věnovaná přiměřená pozornost. Naše nedbalost nebo spíše nevšímavost znamená, že naše budoucí náklady budou mnohonásobně vyšší, než jak by tomu bylo v případě včasného zásahu. Nicméně není to v Evropských dějinách zdaleka poprvé a zřejmě ani naposledy.
Světová ekonomika a námořní doprava
Přestože se to z pohledu Středoevropana může zdát nadsazené, tak více než osmdesát procent globální obchodní výměny probíhá prostřednictvím lodní dopravy. Přestože lodní doprava v dnešním transportním mixu – lodní, železniční, automobilové a letecké, je tou vůbec nejstarší, je naprosto nenahraditelná.
Komentář si můžete poslechnout i v audio přehrávači nebo podcastových aplikacích:
Je to dané její schopností přepravovat bezkonkurenčně největší množství nákladu za jednoznačně nejnižší cenu. Celou řadu nákladů (například zemní plyn, ropu, uhlí, železnou rudu) není možné mezi kontinenty v rozumném množství ani jinak přepravovat. Jen s velmi malou mírou nadsázky se dá říct, že s ovládnutím námořní dopravy naše (euroatlantická) civilizace vznikla, ale také to znamená, že může zaniknout. Zvláště dnes, v globalizovaném světě, kdy jsme si vypěstovali až nezdravou závislost na neustálém přísunu zboží, které vzniká na asijském kontinentu (Čína, Indie, Bangladéš, Pakistán) a surovinách z oblasti Arabského zálivu (ropa a zkapalněný zemní plyn).
Navíc se naše závislost neustále prohlubuje. Často nejen z ekonomických, ale nyní více než dříve z ideologických důvodů. Zejména jde o přesun „špinavých“ technologií či těžby nerostů mimo Evropu, což v konečném důsledku neustále zvyšuje naši zranitelnost.
O negativech takové závislosti jsme se mohli názorně přesvědčit během covidové pandemie a zejména po jejím skončení, kdy došlo k enormnímu nárůstu poptávky po lodním prostoru. To v kombinaci s přerušením tradičních dodavatelských řetězců znamenalo nejen prudký nárůst cen, ale také kolaps v dodávkách některých klíčových komodit. Druhou ukázkou toho, co v globálním obchodě znamená přerušení lodní dopravy, byl incident kontejnerové lodi Ever Given v Suezském průplavu v roce 2021. Loď tchajwanského rejdařství Evergreen Marine blokovala průplav v místech mezi městem Suez a Velkým Hořkým jezerem „pouhých“ šest dní, přesto byly obchodní škody vyčísleny na 9,6 miliardy amerických dolarů.
Objem zboží přepravovaného lodní dopravou má navíc stále vzrůstající tendenci, podle prognóz UNCTADu nejenže poptávka po tomto druhu přepravy stále roste, ale zrychluje a očekává se, že v roce 2050 bude oproti dnešním dnům trojnásobný.
Nejvytíženější obchodní námořní trasy světa z pohledu počtu plujících lodí jsou na prvním místě Asie – východní pobřeží Spojených států, na druhém pak Asie – Evropa. Právě druhá zmíněná trasa je logicky zásadní pro nás v Evropě a současně prochází dvěma „úzkými hrdly“ průlivem Báb-al-Mandab a Suezským průplavem. Pokud připočteme Hormuzský průliv, tak nám vyvstávají tři zásadní kritická místa pro ekonomiku, ale i běžný život Evropanů. Není nutné zdůrazňovat, že všechna tři se nacházejí v místech s nevelkou geopolitickou stabilitou a pouze jedno z nich (Suezský průplav) není v bezprostředním dosahu mocnosti, která vůči nám a našemu způsobu života vystupuje dlouhodobě nepřátelsky. Ano, hovořím o Íránské islámské republice, regionální mocnosti s významnou vojenskou silou a rychle rostoucími politickými ambicemi v regionu.
Geografické vymezení a popis oblasti
Průliv Báb-al-Mandab je vstupní branou z Indického oceánu do Rudého moře a kromě předělů moří je také hranicí dvou kontinentů Asie a Afriky. Její název je z arabštiny překládán jako Brána nářků. Jako jistou zajímavost je možné uvést, že v rámci Arabské ligy existuje subregion Bab-el-Mandeb, který zahrnuje tři země – Džibutskou republiku, Jemenskou republiku a Stát Eritrea. Přes tuto skutečnost všechny tři uvedené státy spolu kvůli ne zcela vyjasněným hranicím vedly v devadesátých letech minulého století několik krátkých válek.
Pokud jde o geografii v místě, tak průliv samotný je v nejužším místě mezi Ras Menheli v Jemenu a Ras Siyyan v Džibuti široký pouhých 26 kilometrů. Navíc ostrov Perim toto již tak úzké místo dělí na dva průlivy, z nichž východní, známý jako Bab Iskender, je široký 5,37 kilometru a hluboký 29 metrů. Západní, označovaný jako Dact-el-Mayun, má šířku 20,3 kilometru a hloubku 310 metrů. Tato skutečnost pak pro námořní dopravu ponechává koridor v maximální využitelné šířce 18 kilometrů. Tak jako jsou na obou březích rozdílné kontinenty, jsou rozdílné i státy, které leží na obou březích.
Na africké straně je to Džibutská republika, na místní poměry stabilní stát s poloprezidentským systémem. Ačkoliv se v evropském pojetí nejedná o demokracii, ale spíš o autoritářský stát, tak ve srovnání se sousední Somálskou federativní republikou zajišťuje svým obyvatelům sice chudé, ale relativně klidné místo k životu. Země je většinově muslimská (94 % obyvatelstva) a kromě arabštiny se jako důsledek dlouhé francouzské kolonizace používá jako druhý úřední jazyk francouzština.
Pro nás je zajímavá přítomnost vojenských základen hned několika zemí. Historicky nejstarší je zde vojenská přítomnost Francie, které dlouho považovala Džibutsko za jedno z nejstrategičtějších míst ve svých obranných koncepcích. Nešlo pouze o kontrolu jižního vstupu do Suezského průplavu, ale v určitých historických obdobích také o protiváhu britské vojenské přítomnosti na území dnešního Jemenu. Zejména ze strategických vojenských důvodů umožnila Francie získat Džibutsku nezávislost až v roce 1977.
V současnosti se v Džibutské republice nacházejí stálé vojenské základny Číny, Francie, Japonska a USA.
Zásadně komplikovanější situace je na asijské straně průlivu Báb-al-Mandab. Na území Jemenské republiky, nejméně rozvinutého státu v Asii vůbec a dnes reálně zhrouceného státu. Vzhledem k tomu, že se v dnešním konfliktu jedná o klíčové území, je třeba ho zmínit hlouběji. Přes území Jemenu již v prvním tisíciletí před naším letopočtem vedly významné obchodní trasy. Postupem věků jeho význam, jako jednoho z míst, přes které plynul světový obchod, neklesal (přestože nijak nerostlo jeho bohatství). Nadvládu Osmanské říše nad tímto územím, která trvala od 16. století, ukončila až první světová válka, kdy bylo vyhlášeno samostatné Jemenské království.
Nicméně zásadním stabilizačním prvkem pro světový obchod zde byla britská přítomnost, která se odvíjí od jejich obsazení strategického přístavu Aden v roce 1839. Jejich nadvláda zde měla celou řadu podob, nicméně definitivně skončila 30. listopadu 1967 s odchodem posledních britských jednotek ze země. Stejně jako pro Francouze na protějším břehu průlivu bylo také pro Brity hlavním důvodem jejich přítomnosti zajistit si kontrolu nad vstupem do Rudého moře, oproti nim však měli v Adenu k dispozici výborný přístav.
Tím, že se Velká Británie soustředila zejména na Aden, který byl mimo jiné jeden čas korunní kolonií, na zbylém území existovalo samostatné Jemenské království. Dá se říct, že dlouholeté rozdělení Jemenu bylo jedním z důvodů svárů po odchodu Britů. Tím druhým je jeho náboženské dělení. Pouze jedno procento obyvatel Jemenu se nehlásí k islámu a zbytek populace je rozdělený zhruba v poměru 60 % k sunitské větvi a 40 % k šíitské větvi islámu. Důsledkem těchto dělících linií pak byla jemensko – jemenská válka z roku 1979, a de facto opětovná občanská válka z roku 2012.
Poslední ze zemí, která do oblasti průlivu Báb-al-Mandab geograficky zasahuje, je Stát Eritrea. Ten je třeba zmínit spíše pro úplnost. Nepředpokládám využití území Eritreje v žádném případě pro útoky na lodní dopravu, ale ani pro operace na její ochranu. Eritrea je vyčerpaná dlouhou a krvavou válkou s Etiopií, má problémy demografické (významná migrace vlastního obyvatelstva) a zejména ekonomické. Její rozpočet a potřebné infrastrukturální projekty jsou z velké části financované ze zemí, pro které je zásadní v oblasti udržovat klid a právo svobodné plavby.
Historický vývoj v oblasti
Pro pochopení současného dění je zásadní sledovat historický vývoj od roku 1869. Tedy od roku, kdy došlo k otevření Suezského průplavu a Rudé moře přestalo být „slepou uličkou“ končící v té době v chudých státech. Od tohoto roku jsou Suez, Rudé moře a průliv Báb-al-Mandab jednou z nejstrategičtějších oblastí moderního světa. Tomu také odpovídá zájem světových mocností (které se v průběhu času měnily) a regionálních hráčů na kontrole, nebo minimálně na ovlivňování pohybu v místních vodách.
Zatímco na konci 19. století byly dominantními hráči dvě evropské koloniální velmoci – Francie a Velká Británie, postupem času byl znát i hlas Itálie, Etiopie i samotného Egypta. Labutí písní evropských zemí, pokud jde o vliv v oblasti, pak byl rok 1956 a anglo-francouzská operace Musketeer. Ta pod záminkou oddělení válčících armád Egypta a Izraele znamenala znovuobsazení pásma Suezského průplavu po stažení britských sil v oblasti v roce 1954.
Nicméně právě tato operace naplno prokázala posun mocenských sil ve světě, od bývalých evropských koloniálních mocností k bipolárnímu rozdělení světa na ose USA – Sovětský svaz. Mimochodem embargo na vývoz ropy, které v návaznosti na operaci Musketeer tehdy vyhlásila Saudská Arábie proti Velké Británii a Francii, bylo prvním takovým použitím velmi silného hospodářského nástroje.
Tento první vojenský konflikt v oblasti Suezského průplavu nebyl bohužel zdaleka poslední. Po uzavření této vodní cesty v letech 1956 až 1957 následovalo další v letech 1967 až 1975 jako důsledek šestidenní, pokračovací a jomkipurské války. Mimochodem od roku 1967 byla jako nedobrovolný rukojmí kromě čtrnácti lodí jiných států na Velkém Hořkém jezeře zakotvená také československá říčně – námořní loď Lednice.
Naproti tomu jižní část této cesty, tedy v oblasti průlivu Báb-al-Mandab dosud nebyla, kromě bojů mezi Velkou Británií a Itálií během druhé světové války, nijak zásadně vojensky zasažena.
Klíčoví hráči současné krize
Současné vyhrocení situace se Írán (prostřednictvím Hútíů) snaží navenek prezentovat jako odpověď na izraelskou reakci na masakr provedený Palestinci 7. října a s následnou vojenskou akcí Izraelských obranných sil. Nicméně pro pochopení dnešní situace je dobré si popsat dění od počátku poslední občanské války v Jemenu, která vypukla již v září roku 2014. Už tehdy se totiž ukázal íránský zájem o tento region.
Tento konflikt byl stejně krvavý a bohatý na oběti jak na straně bojujících armád a ozbrojenců, stejně jako na straně civilistů, tak je v této části světa bohužel zvykem. Po počáteční podpoře koalice vedené Saudskou Arábií ze strany USA, Velké Británie a Francie došlo po mediálním tlaku a kampani některých neziskových organizací k jejímu omezení.
Ještě později po řadě útoků balistickými raketami a drony, u kterých není pochyb, že za nimi stál Írán, a celkové únavě z války, ve které ani jedna strana nemohla dosáhnout rozhodujícího a jasného vítězství, dochází od konce roku 2022 k poklesu intenzity bojů a z obou stran hledání způsobů, jak válku ukončit.
Začátek aktuální války Íránu (prostřednictvím, nebo pod krycím příběhem o Hútijských povstalcích) proti lodím v průlivu Báb-al-Mandab můžeme definovat ke dni 17. října 2023. Škála těchto útoků je relativně široká, nejčastější je použití „sebevražedných“ dronů s různými výsledky. Od minutí cíle, přes zničení dronů některým z vojenských plavidel v oblasti, až po úspěšné útoky, které zatím vždy končí „pouze“ poškozením lodí. Vrcholem byl zatím výsadek „jemenských ozbrojenců“ z vrtulníku na palubu lodi Galaxy Leader a její následný únos do přístavu Hudajdá.
Taková situace je dlouhodobě neudržitelná. Nejen z pohledu obvyklých i zákonných zvyklostí v mezinárodních vztazích, ale také z pohledu negativních dopadů na světovou ekonomiku. Problémy po třech „ranách“, které jí v nedávné době postihly (pandemie covidu-19, ruská agrese proti Ukrajině, palestinský teror), by mohly mít nedozírné následky. Stávající komplikace, jako zpožďování lodní dopravy a růst jejích cen, jsou jen prvotní varující symptomy.
V reakci na tuto situaci se USA rozhodly spustit operaci Prosperity Guardian, která by měla chránit námořní dopravu zejména v průlivu Báb-al-Mandab, ale také v Rudém moři a Indickém oceánu. Snaha o sestavení koalice sil a prostředků zatím neslaví velký úspěch.
U sil ochotných se podílet na operaci Prosperity Guardian je důležité uvést, že relevantní vojenskou sílu v tento okamžik poskytují pouze USA, Velká Británie a Řecko. Zbývající státy se podílejí zejména symbolickým vysláním pozorovatelů.
Co může nastat dál?
Co můžeme očekávat dál? Těch scénářů si za sebe umím představit celou řadu, nicméně přináším dva. Ten první, podle mě optimistický, je v současné době nereálný, přestože by přinesl prospěch všem kromě útočníka.
Ze současného vyhrocení situace totiž nemá z velkých hráčů kromě Íránu a Ruska nikdo žádný prospěch. Čína může sice pozitivně vnímat další napnutí amerických ozbrojených sil, nicméně ani to zatím neznamená oslabení amerických vojenských kapacit v Pacifiku, tedy tam, kde je to pro Čínu zásadní.
Naopak. Čína, která významnou část své obchodní výměny realizuje touto oblastí, na jakoukoliv ekonomickou nestabilitu doplácí. Čína má zájem na co nejlepších vztazích se sunitskými zeměmi v Arabském zálivu, zejména s lídrem těchto zemí Saudskou Arábií.
V neposlední řadě pak tento negativní vývoj jde proti již beztak narušenému čínskému projektu One Belt One Road. Čína by svým zapojením nemohla nic ztratit, naopak, vzrostl by její politický vliv v regionu, vzrostl by respekt čínských ozbrojených sil (zejména námořnictvo by získalo neocenitelné zkušenosti) a nedocházelo by k narušování toku zboží, na němž je čínská ekonomika životně závislá. Nutností pro její vstup do koalice by bylo nalezení rovnováhy mezi USA a Čínou, protože ani jedna ze supervelmocí nebude chtít vystupovat ve zdánlivě „podřízené“ roli vůči té druhé.
Pro realizaci optimistického scénáře by bylo nutné sestavit skutečně silnou mezinárodní koalici, která kromě dvou světových supervelmocí - USA a Číny - zahrne také klíčové hráče ze sunitského arabského světa, ale také členské země Evropské unie spolu s Velkou Británií. Její vojenské operace by musely zahrnout jak masivní útoky z moře, tak nasazení pozemních sil.
Taková koalice by mohla zajistit nejen svobodnou plavbu v průlivu Báb-al-Mandab, ale vyřešit i dlouhodobou nestabilitu v Jemenu. A to tím, že by došlo k faktickému rozdělení Jemenu dle náboženského klíče a obnovení existence dvou nezávislých jemenských států.
Bohužel s ohledem na současné spojenectví Ruska s Íránem je nutné počítat s tím, že Rusko při případném hlasování v Radě bezpečnosti použije své právo veta a znemožní tak společnou akci s mandátem OSN.
Vojenská kapacita takové koalice, stejně tak jako její politický i ekonomický vliv, by i Íránu dala jasně najevo neudržitelnost vojenské intervence a je zde vysoký předpoklad, že by Hútíové v takovém konfliktu zůstali sami a Írán by své proxy aktivity přenesl jinam. Například do Iráku, Libanonu či Sýrie.
Obávám se, že nakonec dojde spíše k pesimistickému průběhu, který nepřinese dlouhodobé řešení situace.
Přestože klid v oblasti je v bytostném zájmu Evropské unie, také v této krizi nechává její řešení na USA. A to přesto, že v oblasti již operují námořní jednotky některých evropských zemí.
Dosavadní způsob nasazení námořních sil spojenců se podle mého pesimistického scénáře nezmění a zůstane čistě defenzivní. Takový způsob vedení války bude vysoce neefektivní a finančně nákladný, nicméně v dané konstelaci politických sil jediný možný. Je to dané jednak relativním nedostatkem sil, tak i politickými ohledy.
Politické ohledy jsou dvojího druhu. Lokální obava z íránské reakce v jiných částech regionu, v Arabském zálivu nebo v Iráku, a domácí - blížící se prezidentské volby v USA. Do těch tým Joea Bidena určitě nechce vstupovat s další válkou, dalším mimořádným růstem vojenských výdajů a zejména ne s obrázky raněných nebo mrtvých amerických vojáků.
V íránském zájmu je naopak situaci eskalovat, právě proto, že na rozdíl od amerických politiků nemusejí ajatolláhové v Teheránu skládat účty voličům a protože obrázky mrtvých a zraněných Jemenců ve světových médiích jim mohou v boji proti USA jen pomoci.
Jakékoliv poškození USA bude hrát do karet i Rusku, jednomu z mála íránských spojenců.
Pokud jde o postoj Evropské unie, jejím dlouhodobým programem v mezinárodních krizích je snaha se „vykoupit“ natištěním nových peněz a jejich odesílání komukoliv, kdo o to projeví zájem. Navíc některé členské země (Francie a Německo) stále ještě mají snahy o oslabování amerického vlivu. Tedy opět něco, z čeho mohou mít prospěch Čína, Írán i Rusko.
Výsledkem pak může být, že USA se nadále soustředí pouze na svoje zájmy, na ochranu lodní plavby mezi Arabským mořem a USA. Nadále bude docházet k oslabování euroatlantické vazby, které se negativně promítne také do amerických obranných kapacit a vojenského plánování v Evropě.
Nečekají nás klidné časy a náš nezájem a neochota bránit vlastní zájmy, třeba i silou, nás již brzy doběhne.
Zveřejňujeme se souhlasem autora podcastu.
Milan Mikulecký má zkušenosti z vysokých manažerských pozic v byznysu i státní správě, a to jak v České republice, tak v zahraničí. Jeho velkou zálibou jsou historie vojenských konfliktů, politická geografie, cestování a pilotování historických letadel. V současné době studuje na Vysoké škole CEVRO.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
