top of page

ARCHIV

Co prozradily evropské volby? Češi do europarlamentu volit „neumí“, většina dává přednost protestu

Aktualizováno: 10. 7.

KOMENTÁŘ / Je možné, že nedávné volby do Evropského parlamentu budou s odstupem času hodnoceny jako přelomové volby, kdy se zrodila politická opozice. Tyto volby nás významně posunuly k „normalizaci“ demokratického vládnutí na úrovni EU. Co tím myslím? Co paměť sahá, byla EU kritizována za svoji technokratičnost, netransparentnost, zkrátka nedemokratičnost. Vyplývalo to z její povahy coby mašiny na kompromis. Až do Lisabonské smlouvy, která vstoupila v platnost na konci roku 2009, probíhala většina významných politických rozhodnutí na základě principu jednomyslnosti. Každý stát měl právo veta.


Andrej Babiš, zdroj FB AB.
Andrej Babiš, zdroj FB AB.

Evropské poválečné elity měly tiché zmocnění mas k rozšiřování i prohlubování integrace. Postupně se začaly objevovat stále významnější trhliny v podobě narůstajícího veřejného vzdoru. V roce 1992 Dánové odmítli v referendu Maastrichtskou smlouvu, která formálně Unii ustavila. Smlouvu schválili až poté, co byly zohledněny jejich požadavky. Také Irové schválili v roce 2009 Lisabonskou smlouvu až napodruhé.


Všechno, nebo nic

Nejvýznamnější zlom představovalo všelidové zamítnutí Smlouvy o Ústavě pro Evropu v roce 2005 ve Francii a Nizozemí, tedy ve dvou zakládajících státech. Důvody těchto zamítnutí byly všelijaké, zejména nespokojenost s domácími vládami, malá obeznámenost s předmětem hlasování, obavy z budoucnosti, hospodářská krize i další věci.


V souvislosti s těmito karamboly poukazovali politologové na slabost unijní veřejné sféry, která úzce souvisí s problémem absentující opozice. Ve standardních demokraciích opozice kontroluje a kritizuje vládu, zároveň nabízí alternativu. Pokud nejsou občané s vládou spokojeni, podpoří opozici, která tak odčerpává voličskou nespokojenost. Systém unijního rozhodování však doposud neumožňoval identifikovat alternativu (opozici) vůči unijnímu vládnutí jiným způsobem než odmítnutím Unie jako celku. Mnozí voliči tak logicky požadovali vystoupení své země z EU. To se však nyní změnilo.


Make brexit success? Not again!

Když v evropských volbách v roce 2014 lovila krajní pravice (a často i levice) v řadách nespokojených občanů, pochopitelně nabízela alternativu v podobě vystoupení z Unie. Extrémní polohy vztahů k EU (buď z EU vystoupit, anebo bez výhrad pokračovat v podpoře integrace) rámovaly ústřední celoevropské štěpení. Strany krajní pravice s tímto štěpením rezonovaly a zároveň ho posilovaly. Ti nejodhodlanější to dotáhli do konce.


Zásadním momentem volebního období 2014 až 2019 se stalo úspěšné hlasování o brexitu v roce 2016. Václav Havel říkával, že by evropské integraci prospělo, kdybychom Unii jednou začas „vypnuli“, aby lidé na vlastní kůži pocítili ztrátu výdobytků integrace. Ačkoli šlo o literární hyperbolu, byli to právě Britové, kteří se řízením osudu stali obětním beránkem svých nezodpovědných elit a nechali si své unijní členství „vypnout“. Bohužel nejen načas, jak navrhoval Havel, ale na neurčito.


 
Rozhovor s komentátorem britské politiky Mattem Goodwinem.
 

Šok z brexitu, následný politický chaos i zjevné negativní dopady na britskou společnost utlumily ostří evropské krajní pravice. Zároveň polily živou vodou Emmanuela Macrona v jeho bezprecedentně proevropském vítězném prezidentském tažení v roce 2017.


Politizace EU: většina versus opozice

Už evropské volby v roce 2019 ukazovaly na poevropštění hlavního proudu krajní pravice napříč Unií.  Další posílení tohoto trendu pak přinesla covidová pandemie a válka Ruska proti Ukrajině – dvě nové celoevropské existenční hrozby, které ve své nahotě odhalily nebezpečí plynoucí z neschopnosti Unie jednat. Extrémističtí ultras volající i dnes po vystoupení z EU sice úplně nezmizeli – za všechny jmenujme německou AfD či naši SPD – zato jich významně ubylo.


Ve Francii, Nizozemí, v Itálii i jinde dnes hlavní proud krajní pravice „bojuje“ za jinou EU, nikoli za vystoupení své země. Pod dojmem kaskády celoevropských krizí a odstrašujícího případu brexitu se ztráta unijního členství jeví jako daleko větší nebezpečí než údajně centralizovaný Brusel plný mocichtivých euronadšenců.


Nedávné volby do europarlamentu tak přinesly dosud nebývalou míru politizace EU. Klíčové problémy unijní politiky – od green dealu, přes migrační pakt až po pomoc bránící se Ukrajině – byly před volbami diskutovány napříč veřejnou i politickou sférou Unie. Byly (jsou) sice diskutovány s různou mírou intenzity, racionality či emocionality, ale mediálně byly zpravidla rámovány jako problémy, které nemají jednoznačná řešení, nýbrž alternativní řešení, která je třeba s ohledem na dílčí zájmy a hodnoty všech dotčených diskutovat. Konečným testem legitimity bude většinová shoda na jednom z možných řešení.


Ústup od principu jednomyslnosti, který je veden snahou po uschopnění Unie (rozuměj, politickém zmocnění občanů EU), tak zároveň otevírá veřejný prostor pro věcnou a transparentní kritiku. Jeviště pro politickou polemiku, bez kterého se neobejde žádná liberální demokracie, tak na rovině EU nesměle rozjíždí svůj provoz.


Diskuse politických stran o scénářích možné budoucnosti je prospěšná a legitimní, ale jen pokud mají její aktéři schopnosti i vůli chopit se mocenského kormidla. Pokud si však jen pokrytecky užívají palubního komfortu, zatímco po setmění sabotérsky navádějí torpéda unijních nepřátel, nelze je za legitimní partnery debaty o evropské budoucnosti uznat.


Většina Čechů dává přednost protestování před mocí

Významu unijní politiky odpovídal i nárůst mediální pozornosti i nárůst volební účasti napříč Unií. Evropští komentátoři se shodovali na tom, že takové veřejné a mediální pozornosti se volby do Evropského parlamentu nikdy netěšily. V Česku však (zatím) evropské volby neumíme, což není překvapivé. Způsob delegace moci je do té míry komplikovaný a nepřehledný, že většina voličů dává přednost protestování, anebo „volbě srdíčkem“.


Velké množství hlasů propadlo. Recesistické strany pobraly kolem 10 procent odevzdaných hlasů. Podobnou porci pobraly strany, které jsou z hlediska mocenských ambicí na evropské úrovni irelevantní. Když k tomu přidáme mandáty, které skončí v málo vlivných stranických rodinách či nezařazené, možná zjistíme, že více než polovina v Česku odevzdaných hlasů je z hlediska reálného politického vlivu v Unii ztracena.


 
Rozhovor s vládním koordinátorem strategické komunikace Otou Foltýnem.
 

Také celoevropský příklon ke konzervativnějším stranám nebyl překvapivý. Evropané jsou ohrožováni množstvím existenčních hrozeb. Menší otevřenost ke změnám je pochopitelná. Součástí tohoto příklonu je také obava z vystoupení z EU. U nás i v dalších zemích střední a východní Evropy byly tyto volby prvními volbami, v nichž volili voliči narození v EU. Z jejich hlediska je podpora členství v EU „konzervativní“ volba. Proto SPD ve studentských volbách zcela propadla. Když jsem před volbami diskutoval se středoškoláky, přišlo jim nelogické, že se něco může jmenovat Evropští konzervativci a reformisté. „Konzervativci a reformisté zároveň? To jako vážně?


Jinak studentské volby u nás vyhrálo SPOLU, což je dokladem příklonu mladých k jistotám. Naopak Piráti, kteří vyhráli studentské volby s velkým náskokem v roce 2019, se umístili až třetí. Poněkud překvapivě se ve studentských volbách na druhém místě umístila formace Přísaha a motoristé. Slušný výsledek udělala také Strana zelených, recesističtí Mimozemšťané či zájmová skupina Za práva zvířat.


Svátek demokracie, nebo demagogie?

Nejen tyto volby však navozují naléhavou otázku, zda by nebylo potřeba naši demokracii chránit opatřeními na podporu politických stran. Jak říkával Antonín Švehla, demokracie znamená strany, bez plurality stran je demokracie mrtvá. My Češi politické strany moc neumíme. Taky si jich nevážíme, což je chyba. Hlavním znakem politické strany je existence 1/ komplexního politického programu a 2/ systému rekrutování a „výchovy“ politických elit. Jinými slovy: členská základna. Bez těchto dvou předpokladů není možné zorganizovat smysluplné parlamentní volby.


Mají-li politické strany soutěžit se zájmovými skupinami či s virtuálními bublinami influencerů, je to boj nerovný a zároveň pro demokracii nebezpečný. Zrovnoprávnění politických stran a politických hnutí bylo na počátku devadesátých let pochopitelné.


Bude to však do budoucna udržitelné v konkurenci virtuálních sítí a generativní AI, které mají na politiku a na umění diskuse de-generativní vliv? Diskuse vyžaduje argumenty a znalost kontextu, trpělivost i respekt k soupeřům. Nic z toho svět sociálních sítí nepěstuje. Evropské volby tak spíše než svátek demokracie, nezřídka připomínaly orgie demagogie.



 

Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na Vysoké škole CEVRO. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.


Převzato z Fora24 se souhlasem autora.

89 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kommentare


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page