ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg

Vy tu máte toho Medka pro stručnost

Aktualizace: led 20

"Tady Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň." Slavná věta, na kterou se čekalo před rokem 1989. Dnes je tomu 11 let, co Ivan Medek zemřel. Přinášíme další ze série vzpomínkových rozhovorů nejen o Medkovi, ale také o jeho souputníkovi Pavlu Tigridovi.



Co pro vás znamenalo jméno Pavel Tigrid? Pro většinu z těch, kteří jsme se ocitli v cizině, byl už dávno legendou. Představoval jsem si ho jako nějakého ideového bosse české emigrace. Když jsem v roce 1978 přijel do Rakouska, napsal jsem mu dopis, že bych se s ním rád sešel. Tituloval jsem ho „vážený pane doktore“. Odpověděl mi, že žádný doktor není a že se snad uvidíme na frankfurtském knižním veletrhu. Tam mě poprvé překvapil: působil dojmem fyzicky pracujícího člověka.


Přijelo to nejobyčejnější autíčko, jaké si lze představit, a z něho vystoupil menší fousatý pán s krásnou elegantní paní. Oba začali z auta vynášet objemné krabice, nakládali si je do náručí nebo na záda a nosili je po schodech na místo, které měli na veletrhu přidělené. Naše seznámení proběhlo nevídaně rychle. To znamená jak? V jeho stylu: krátce si mne oťukal, a když poznal, jak myslím a co chci dělat, pojal ke mně důvěru a přizval mne ke spolupráci. Brzy jsme věděli, že si můžeme do očí říkat i věci, které jsou nepříjemné, nesouhlasit a třeba debatovat až do krve v otázkách politických, ale nikdy to pro nás neznamenalo roztržku. Co vám říkal o sobě? Když někdy na něj přišla řeč, obvykle mne odbyl slovy „to není zajímavý“. Vracel se spíš ke svým pracovním začátkům v exilu. Například: první svazky Svědectví vyšly po maďarském povstání 1956 v New Yorku. Redakční radu tehdy tvořili i lidé z Rady svobodného Československa. Byli to poúnoroví exulanti, kteří stále žili v zajetí vzpomínek na politickou situaci u nás mezi lety 1945 a 1948. Nebyli ochotni si přiznat, že tato doba byla jen přípravou na únorové události, že katastrofa nastala už v roce 1945 nedemokratickým ustavením vlády čtyř stran tzv. Národní fronty a ještě dříve Benešovými námluvami se Stalinem. S nimi všemi – vlastně s celou redakcí – se Pavel Tigrid brzy rozešel, přestěhoval se do Francie a Svědectví převedl do Paříže. V pohledu na minulost se prostě nemohl s americkými emigranty shodnout. Do oka si nepadl ani s Peroutkou. V čem konkrétně si oni dva nerozuměli? Peroutka byl úplně jiný typ novináře a jiný typ politicky myslícího člověka; měl silnou vazbu na minulost a na Beneše, jehož politika byla pro Tigrida nepřijatelná. Kromě toho Peroutka nebyl, alespoň se domnívám, osobně tak statečný či otužilý jako Pavel Tigrid. Měl v Čechách velkou autoritu a celkem přirozeně potřeboval mít i v Americe kolem sebe lidi, kteří by věděli, kdo on je a jaký má význam.


Pavel Tigrid na ministerstvu kultury, zdroj: mkcr.cz.

Ve srovnání s ním byl Tigrid v New Yorku prakticky nikdo, ač měl už leccos za sebou: spoluzakládal Rádio Svobodná Evropa a v Německu vedl jeho českou sekci. Spolu se svou ženou v Americe vlastně začínal znova. Nejdřív se živil jako číšník. Každý den, když přišel domů, vysypal peníze z diškrecí na stůl a babička je spočítala. Mimochodem: na tuto paní, svou tchyni, nedal dopustit. Když jsem ji po letech spatřil ve Francii, zdálo se mi, že vidím Terezii Brzkovou, hlavní představitelku Babičky, zfilmované za války Františkem Čápem. Moc mne tedy nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, že je to její příbuzná. Čím se lišili emigranti poúnoroví a emigranti po roce 1968? Nešlo jen o to, že poúnorová emigrace věřila, že se jednou vrátí situace podobná poválečným letům, o čemž si Pavel Tigrid nedělal iluze. Jeho američtí i evropští oponenti z řad české emigrace chtěli mít ze Svědectví časopis, jenž by ve vlasti výhradně živil aktivní odpor proti komunistickému režimu. Pavel Tigrid, a později v pařížské éře už nebyl sám, se domníval, že tato emigrantská strategie je bezúčelná, že je spíše třeba přinášet fakta, informace a analýzy týkající se minulosti i současnosti a poskytovat materiál k politickým i kulturním tématům, v reálných poměrech střední Evropy jinak nedostupný. Prosazoval politický gradualismus, to znamená postupnou demontáž celého systému. Vlastenectví s národními písněmi a vlaječkami nepovažoval za formu politického boje. Jak byste ho charakterizoval jako redaktora? Jaké lidi si pro Svědectví vybíral? Rozhodně se vyhýbal ideologům, tvůrcům politických koncepcí, vizionářům. Krom toho říkával: „Na stránky čtvrtletníku nemůžete cpát ideologii, ta brzy vyčichne.“ Do textů velmi přísně zasahoval, škrtal, čistil každý odstavec, ne-li větu. Ne svévolně, ale tvrdě. Ke konci normalizace začal spolupracovat s lidmi z domova, například s pražskou skupinou kolem Jiřího Němce. S nimi ovšem těžko mohl texty – na dálku – nějak detailně konzultovat.


Svědectví byl prostě časopis jednoho člověka: Pavla Tigrida. Neměl interní redaktory, ale externí spolupracovníky. Postupem času se měnili, ale nejbližší člověk, který obsahu a stylu Svědectví mohl s Tigridovým posvěcením něco přinést, byl Jiří Kovtun. Později se Pavlovi zdálo, že je třeba nových sil a že by Svědectví měl postupně předat někomu jinému. Zkoušel to s Jiřím Grušou, nějaký čas s Ivanem Binarem a také s Milanem Schulzem. Předpovídal jsem: „Pavle, nic nepředávej, protože to budeš stejně nakonec dělat sám.“ Taky to tak pokaždé dopadlo. Texty zredigované externími spolupracovníky čistil dál. Jeho autorskou specialitou byly úvodníky, souhrnné, velmi věcné bilance politických událostí za poslední čtyři měsíce.


Přejděme k polistopadové době. Připadá mi to vrcholně krátkozraké, až po česku nízké, že mnozí lidé vidí dnes Pavla Tigrida jen očima dvou, asi ne právě zdařilých roků na ministerstvu kultury. Cítím dnes jako provinění vůči němu, že jsem ho přesvědčoval, aby se stal ministrem kultury. Před ním byl ministrem Jindřich Kabát a lidovci, kteří tento resort ovládali, trvali na tom, že potřebují člověka, za kterého by se mohli postavit. Upozornil jsem je na Tigrida. Byl nestraník a kladl si podmínku, že jako ministr kultury nebude s lidovou stranou spojován, že jí nebude skládat účty. To všechno akceptovali. Josef Lux trošku se zaťatými zuby, protože na „své“ ministerstvo chtěl mít výrazný vliv. Jaký měl Tigrid vztah ke svému ministerstvu? Přátelský, konstruktivní, a přece ambivalentní. Oba jsme se totiž domnívali, že ministerstvo kultury je perspektivně zbytečná instituce. Co může dělat? Rozdělovat peníze – ale to ať si dovolí jakýkoli úřad, na to není třeba celý barák. Jenže Tigrid se v tomto smyslu vyjádřil už jako ministr. To mu někteří lidé nikdy nezapomenou.


Ministerstvo kultury u nás poprvé vzniklo až za komunistů, tenhle post předtím neexistoval. Ano: je to také otázka tradice a ovšem institucionalizované vnímavosti pro věcí umění v nejširším slova smyslu. Například ve Francii je ministr kultury jeden z nejbohatších ministrů a ministerstvo kultury má víc zaměstnanců než u nás celá vláda a možná všechna ministerstva dohromady. Francie je pyšná na svou kulturu a ta hrdost do kulturních sfér chrlí obrovskou spoustu peněz. Kdežto my kulturu spíše ignorujeme, nevíme si s ní rady a ještě ke všemu to minimum, co jí přiznáme, rozdělujeme velmi podivně. V čem tedy vidíte problém jeho práce na ministerstvu? Pavel měl už v emigraci velice jasnou představu o budoucím politickém životě v Čechách po změně režimu. Kupříkladu nesouhlasil s myšlenkou, že v čele státu by měl stanout Alexander Dubček. „Člověk, který jednou selhal, by měl už z pouhé slušnosti zůstat v pozadí“ – takový byl jeho názor. Po návratu do Prahy, když poznal zdejší politické poměry, byl, zdálo se mi, zklamán. Když šlo o to rozhodnout nějaký konflikt a lidé se na něho obraceli jako na moudrou autoritu, často se tak dostával do situace, kdy říkal: „Já jsem tady nebyl, to si rozhodněte sami.“ Měl až nemístný ostych míchat se do věcí. Dlouholetá nepřítomnost mu svazovala ruce.


Někdy až přeháněl svou toleranci k lidem, o kterých byl přesvědčen, že samotný fakt, že „byli u toho“, jim dává legitimaci ke správnému rozhodnutí. Podle mého názoru právě jim popřával příliš mnoho sluchu, a proto se nechal někdy, jistě ne vždy, přemluvit k rozhodnutím, která nebyla prozřetelná. Na svém úřadě si s některými lidmi nerozuměl. Často se mu nedařilo. Věděl to a byl rád, když se své funkce zbavil. Byl to člověk nezávislého myšlení a podobně nezávislého způsobu života, který v emigraci vydával stejně nezávislý časopis.


Dost se zapomnělo, čemu se věnoval po skončení svého ministerského mandátu. Spíš se na to zapomnělo úplně. Tohle říkám s lítostí. Pavlu Tigridovi byla ovšem jakákoli ublíženost cizí. Pamatuji se na to velmi přesně: byl jsem už vedoucím prezidentské kanceláře. Koncem roku 1996 za mnou Tigrid přišel a hovořili jsme o tom, jak posílit autoritu Česko-německého fondu, který tehdy vznikal, aby byl z mezinárodního pohledu dostatečně viditelný a vlivný. Domluvili jsem se, že nejlepší řešení by bylo, kdyby on jako jeden z iniciátorů celé akce měl možnost pro tento fond pracovat v hradní kanceláři. Věděli jsme, proč chceme zrovna Pavla. Mimo jiné proto, že navzdory tomu, že celá jeho rodina zahynula v koncentračních táborech, on se od své emigrace v roce 1948, tedy jakmile to jen bylo možné, snažil naše odvěké trauma řešit hledáním možností spolupráce s Němci vyhoštěnými z Československa do sběrných táborů. Snažil se je dávat dohromady s českými emigranty.


Pro česko-německou spolupráci udělal dost i v redakci Svobodné Evropy a zejména potom, když do Německa emigroval další úctyhodný „harmonizátor“ – Anastáz Opasek, s nímž byl Pavel v pravidelném kontaktu. I pro mne se stal Opasek velkou autoritou, opravdu po Pavlovi druhým přítelem. Oba se snažili hledat společné česko-německé průsečíky pro budoucnost. Takže vrátím-li se k polistopadové ideji česko-německé spolupráce, měl Pavel Tigrid pro naši „hradní“ věc už dávný cit a cvik. Co v této iniciativě spatřoval prezident Václav Havel? Byl jsem tehdy „kancléřem“ – tak mě mimochodem nikdo nesměl oslovovat, zásadně jen: pane Medku – potřeboval jsem pouze souhlas Václava Havla. Prezident tehdy ležel v nemocnici, byl těsně po tracheotomii, nemohl mluvit. Řekl jsem mu tam: „Nic od vás, pane prezidente, nechci. Jen vám teď něco řeknu, trochu o tom přemýšlejte a pak udělejte rukou takhle kolmo, že souhlasíte, anebo vodorovně, že jste proti.“ Vyložil jsem mu, na čem jsme se s Pavlem domluvili. A Václav Havel se ani minutu nerozmýšlel a začal rukou vehementně mávat kolmo. Řekl jsem: „Děkuju vám, pane prezidente“ a rozloučil se. Moje rozhovory s Havlem byly vždycky neobyčejně stručné. Jak říkal jednou Pavel Tigrid, „vy tam máte toho Medka pro stručnost“.

Zmiňoval se někdy o svém židovství? V osobních vzpomínkách se k židovství nikdy nevracel. Byl věřící katolík, a jak říkal, nikdy ke katolictví nemusel konvertovat. Vysvětloval to kuriózním způsobem. Narodil se rok před koncem první světové války a jeho tatínek prý tehdy povídal: „Maminko, až Rakousko vyhraje válku, tak to tady Židé budou mít velice těžké. Musíme toho kluka dát pokřtít.“ Možná to byla legenda, ale rád ji šířil. Na hrobě má Pavel kříž i šesticípou hvězdu. Jaký byl Pavel Tigrid v soukromí? Zajímal se, strašně se zajímal o všechno. Den začínal četbou novin, byl-li v cizině, kupoval i ty, jejichž jazyku nerozuměl, jako třeba ve Švédsku. Zajímali ho lidé, rozhovory, pořád sbíral nové informace. Uměl žít, byl bonviván a šarmér: miloval jídlo, pití, doutníky. Prostě zkušený společník a kavalír. Byl velkorysý, ale dokázal být také velmi tvrdý, když ho někdo zklamal. Vášnivě rybařil. Pro příklad: byli jsme jednou s Tigridovými v Alpách, ve Verbier ve Švýcarsku. Vyjeli jsme lanovkou do výšky 2400 metrů nad mořem. Místo aby se s námi vydal na túru, usedl k jezeru a věnoval se výhradně chytání pstruhů. Naší společnou láskou byli psi. Pavel to s nimi uměl a vždycky také psa měl. Jeho psi byli moji kamarádi. Kromě toho si Ivana Tigridová rozuměla s mou ženou, takže vzniklo rodinné a obecné přátelství na lidské i zvířecí úrovni. Kde Pavel Tigrid ve Francii žil? V městečku asi hodinu od Paříže, v Héricy. Kou­pil tam starý kamenný dům nedaleko Seiny, kde skoro nic nefungovalo. Dveře, okna nedoléhala, elektrické dráty se vinuly zvenčí po stěnách, což ostatně ve Francii můžete vidět dodnes. Dům i zahrádka jsou nyní ve vzorném pořádku. A když přejdete uličku a zamíříte krátkou cestou k řece, máte pocit, že jste se ocitli v impresionistickém obraze. Tam chodil Pavel na procházky se psem, tam rád vodil návštěvy. Kdy jste se viděli naposledy? Seděli jsme spolu v hospodě v Praze, těsně před jeho odjezdem do Francie, kde potom koncem srpna roku 2003 zemřel. Měl už za sebou mozkový záchvat. Dostal se z něj, ale zůstala mu řada fyzických handicapů. Léčil se ve vojenské nemocnici. Navštívil jsem ho tam: jako by to nebyl úplně on. Tvrdil, že mu mozek nepracuje tak jako dřív. Měl například strach, že už nikdy nebude moci řídit auto. Bál se také, že už nic pořádného nenapíše, že je tady zbytečný. Nechtěl být lidem na obtíž. Začínaly se u něho projevovat deprese, což je vážná nemoc. Najednou jsem měl pocit, že slyším věty, které, jak mi vypravovala maminka, říkal můj dědeček Antonín Slavíček, než se v únoru 1910 v Dobrovského ulici na Letné zastřelil. Mohl byste něco říci o posledních chvílích Pavla Tigrida? To finále vypovídá o celém jeho životním stylu. Pozval svoji rodinu včetně nejmenšího vnoučka k sobě domů do Héricy na večeři. Se všemi se uvolněně bavil. Druhý den ráno si vzal život. Víc se o tom nedá říct. Pavel byl frajer, který si navykl brát věci do svých rukou, a tak naložil i se svým životem. Na hřbitově v Héricy ho pochoval biskup Václav Malý.



Ivan Medek, narozen 13. 7. 1925 v Praze, zemřel 6. 1. 2010 v Praze; původně hudební publicista, teoretik a organizátor, 1978–1989 v emigraci v Rakousku, 1978–1993 spolupracovník Hlasu Ameriky, 1993–1996 ředitel odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky, 1996–1998 vedoucí KPR.


Pavel Tigrid (původně Pavel Schönfeld), narozen 27. 10. 1917, zemřel 31. 8. 2003; novinář, publicista a politik; emigrace: 1939 do Londýna, kde byl redaktorem BBC, v roce 1948 do Německa (vedoucí české sekce vysílání Rádia Svobodná Evropa), USA, Francie. Vedoucí redaktor čtvrtletníku Svědectví, po návratu do Čech poradce prezidenta republiky, 1994–1996 ministr kultury.

Rozhovor Jiřího Cieslara a Jiřího Š. Cieslara byl publikován v kulturním týdeníku A2 v červnu 2005.

507 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz