Vliv sociálních sítí na demokratické procesy aneb Když jeden tweet má sílu pohnout světem

LUBOŠ POLÁČEK
4. 6.
Minut čtení: 6

ESEJ / V dobách, kdy našim prarodičům stačil jeden deník a večerní zprávy, my žijeme v záplavě informací přilétajících z mobilních telefonů rychleji, než stihneme zamrkat. Scrollujeme, lajkujeme, sdílíme a občas i čteme. Mezitím se ale pod našimi prsty odehrává něco mnohem závažnějšího: tiché přetváření demokratických procesů.

Informací máme stále více a byť je jejich dostupnost, stejně jako možnost jejich ověření, nejsnazší, co kdy byla, je paradoxně mnohem těžší zjistit, kdo je kdo, stejně jako zjistit (natož si všimnout), co se vůbec kolem nás děje. Jak jednoduchý byl kdysi svět, kde bylo jasné, kdo je padouch a kdo hrdina. Dnes ale ten, kdo měl v ranním tweetu nálepku záporáka, může mít odpoledne nálepku hrdiny. A stejně mohou mít komplikované situace jednoduché vysvětlení, stejně jako ty nenápadné dalekosáhlé důsledky.

Lidská mentalita je jednoduše náchylná na mnohé druhy vnějšího působení a přesně to je voda na mlýn dnešním moderním technologiím a doslova tsunami informací. V jejich přívalu totiž vědomě mnohé podstatné zapadne a kdo s tímto umí pracovat, stává se často vítězem. Tak jako Sir Humphrey v seriálu Jistě pane ministře dal každý důležitý dokument až na samotný konec podkladů s vědomím, že do té doby ministr ztratí svoji koncentraci, tak stejně dnes přívalem informací a mlhy lze snadno odvrátit zrak diváka požadovaným směrem.

Jak to nenápadné aplikace v našich kapsách dokázaly, že tak snadno ovlivňují volby, veřejnou debatu a proč se z nás stávají virtuální politická plemena?

Sociální sítě jako nové politické bojiště

Vzpomínám si ještě na dobu, kdy kandidáti primárně potřebovali billboardy, letáky a slogany na autobusech. Ale dnes? Stačí jeden virální tweet, vtipné video nebo dobře zacílená reklama a přes noc máme nového žhavého kandidáta, o kterém ještě včera nebylo ani vidu, ani slechu. Sociální sítě se staly mocným nástrojem, a to až tak mocným, že dokážou zvednout kandidáta ze dna preferencí na vrchol popularity rychleji než tradiční média. A to nemluvíme jen o osobnostech: i témata a kontroverze mohou zazářit nebo zapadnout podle toho, jak rezonují v digitálním světě. A kdo by se pak daným představitelům mohl divit, že danému pokušení tak snadno a rychle podlehnou. Cílem je jediné: zaujmout za každou cenu. Ne dnes, ale právě teď!

Americké prezidentské volby 2016 zůstanou navždy takovým učebnicovým příkladem. Donald Trump, tehdy outsider republikánské strany, dokázal využít Twitter jako svou osobní tribunu, obcházeje tradiční mediální filtry. Kampaň Bernieho Sanderse zase ukázala sílu grassrootového fundraisingu prostřednictvím sociálních sítí. A kauza Cambridge Analytica nám připomněla, že naše digitální stopy mohou být využity k velmi přesnému cílení politických sdělení. A to naše představivost ani zdaleka nedosahovala rozměrů, kterým byla a je podrobena v letošním roce. Informační tok totiž stále zrychluje.

Není to ale jen americký fenomén. Vzpomeňme si na Brexit, kde sociální média sehrála klíčovou roli v šíření jednoduchých, často zavádějících narativů. Nebo na vlny protestů arabského jara, které se zformovaly na Facebooku a Twitteru. I v našich končinách vidíme, jak politici přesouvají svou komunikaci na sociální platformy, kde mohou být autentičtější, bezprostřednější a také méně konfrontovaní s kritickými otázkami novinářů.

Je to dobře nebo špatně? Jako vždy, záleží na úhlu pohledu. Sociální média snížila bariéry vstupu do politiky, umožnila politikům přímější kontakt s voliči a dala hlas skupinám, které byly dříve přehlíženy. Zároveň ale vytvořila prostor pro manipulaci, dezinformace a populismus založený na emocích spíše než faktech.

Mizí schopnost otevřené debaty

„Buď jsi s námi, nebo proti nám“, říká staré přísloví. Ale na sociálních sítích toto rčení nabralo v poslední době novou dimenzi. Algoritmy jsou navrženy tak, aby nás udržely na platformě co nejdéle – a co nás drží u obrazovek lépe než emoce? Hněv, rozhořčení, morální nadřazenost a příslušnost k té „správné“ skupině. Výsledkem je, že se naše informační dieta postupně zužuje. Sledujeme ty, s nimiž souhlasíme. Algoritmy nám předkládají obsah, který potvrzuje naše přesvědčení. A postupně se uzavíráme do informačních bublin, kde slýcháme jen ozvěny vlastních názorů. Vznikají tak skupiny se sdílenými symboly, jazykem a hodnotami a s rostoucí nesnášenlivostí vůči těm druhým. Schopnost otevřené debaty bez emocí a akceptace odlišných názorů či pohledů na svět pomalu ale jistě mizí.

Tento tribalismus má konkrétní dopady. Výzkumy ukazují, že v USA se zvyšuje počet lidí, kteří by nesouhlasili s tím, aby jejich dítě uzavřelo sňatek s někým z opačného politického tábora. Politická příslušnost se stává důležitějším identifikačním rysem než náboženství, etnicita nebo regionální původ. Co bylo kdysi doménou toho, kterému z pražských S fandíme, je dnes rozprostřeno prakticky do všech myslitelných i nemyslitelných témat. Máme potřebu být součástí té správné skupiny, toho správného názoru a hlavně nechceme nic jiného slyšet. A co je horší – tradiční média tento trend následují. Ve snaze udržet si pozornost publika se i oni přiklánějí k polarizujícímu obsahu. Výsledkem je spirála vzájemného obviňování a démonizace, kde je stále těžší najít společnou řeč. Přitom v reálném světě máme mnohem více společného, než by se z našich sociálních bublin zdálo. Průzkumy opakovaně ukazují, že na mnoha otázkách existuje široká společenská shoda, ale tyto shody se ztrácejí v digitálním hluku a potřebě neustálého rozdmýchávání a vytváření chaosu.

Banální vedle podstatného

„Pravda vítězí“, říká naše národní heslo. Ale co když pravda už není považována za objektivní realitu, ale za otázku názoru nebo přesvědčení? Sociální média změnila nejen způsob, jakým konzumujeme informace, ale i jak o nich přemýšlíme. Na jedné straně sledujeme záplavu informací bez hierarchie. Tweet prezidenta má stejný formát jako tweet náhodného uživatele. Vědecká studie se zobrazuje vedle konspirační teorie a algoritmy sociálních platforem často upřednostňují emocionálně nabitý obsah před faktickým. Výsledkem je informační prostředí, kde je stále těžší rozlišit důležité od banálního, pravdivé od manipulativního. Vzniká tak živná půda pro dezinformace, ať už jde o záměrné lži, vytržené polopravdy nebo zkreslené interpretace. A to má přímý dopad na demokratické procesy, které jsou závislé na informovaném občanstvu.

Neznamená to, že by dříve byly informace dokonale objektivní. Noviny a televizní stanice měly vždy své vlastní předpojatosti a agendy. Ale existovaly určité institucionální pojistky jako jsou editoři a kontroloři obsahu či profesní etika a tyto jednotlivé brzdy a protiváhy systému dnes často fakticky chybí. Navíc, tradiční média si obvykle konkurovala o široké publikum, což je motivovalo k určité střídmosti. Sociální sítě naproti tomu fungují na odlišném principu, kde každý může dostat obsah přizpůsobený jeho preferencím. A co je možná nejnebezpečnější – vzniká prostor pro cílené dezinformační kampaně. Volby v mnoha zemích už byly ovlivněny koordinovanými snahami zahraničních aktérů šířit falešné informace. Tyto operace nepotřebují nabourat volební systémy, stačí jim nabourat naši pozornost a důvěru.

Situace není dobrá, ale nepropadejme pesimismu

Přes všechny tyto výzvy bychom neměli propadat pesimismu. Koneckonců, každá nová technologie v historii přinesla podobné obavy, ať už se jednalo o knihtisk, telegraf či televizi. A společnost vždy nakonec našla způsob, jak se adaptovat. Vidíme rostoucí povědomí o problémech. Někteří uživatelé sociálních sítí jsou stále opatrnější vůči informacím, které konzumují. Vznikají iniciativy zaměřené na mediální gramotnost a kritické myšlení. Technologické společnosti, byť pomalu a nedokonale, začínají přijímat větší odpovědnost za obsah na svých platformách. A co je možná nejdůležitější, začínáme chápat, že digitální prostředí musí být aktivně kultivováno, nikoliv ponecháno napospas algoritmům optimalizovaným pro zisk. Vznikají nové modely sociálních médií zaměřené na konstruktivní diskusi, fakta a společné hledání řešení. Také si uvědomujeme, že sociální média nejsou jediným prostorem pro veřejnou debatu. Osobní setkání, lokální komunity a občanská angažovanost mimo digitální svět jsou možná důležitější než kdy dříve. Někdy je prohlubování demokracie nejvíce vidět ne tam, kde se nejvíce křičí, ale tam, kde se lidé skutečně setkávají a spolupracují.

Každý chce podíl na zisku, ale nikdo na ztrátě

Důležitou otázkou je, jak se my sami chováme v tomto novém prostředí. Můj mentor mi kdysi vtiskl jednu cennou poučku - „každý chce podíl na zisku, ale nikdo na ztrátě“. Všichni jsme zvyklí mluvit o svých právech a svobodách, ale co naše odpovědnost za ně? Sociální média nám dala bezprecedentní moc šířit informace. S tou mocí by měla přijít i zodpovědnost za to, co sdílíme, komentujeme a lajkujeme. Nemůžeme si stěžovat na polarizaci, pokud sami přispíváme k toxickému prostředí. Nemůžeme naříkat nad kvalitou veřejné debaty, pokud sami nečteme nic jiného než titulky.

Jako občané digitálního věku máme nové povinnosti – ověřovat informace, než je šíříme dál. Vystupovat ze svých bublin a naslouchat i jiným názorům. Přispívat ke konstruktivní diskusi, nikoliv k hádkám. A možná nejdůležitější je pamatovat si, že za každým profilem je skutečný člověk, který má stejné obavy, naděje a sny jako my. Sociální sítě změnily pravidla hry pro demokracii. Ale i tato nová hra má pravidla. A je na nás, abychom je psali. Ne jako uživatelé platformy, ale jako občané svobodné společnosti.

Luboš Poláček je studentem programu Právo v obchodních vztazích na CEVRO Univerzitě. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem!