Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Visegrádská čtyřka – třicet let nesourodého bloku mezi Berlínem a Moskvou

Aktualizace: bře 12

Nedávné třicáté výročí od založení Visegrádské čtyřky (tehdy ještě jako V3) vyzývá k bilancování, jak toto uskupení čtyř středoevropských států v čase obstálo, jak se proměnilo a především, kam se ubírá a bude ubírat do budoucna.


Premiéři zemí V4 s předsedou Evropské rady, únor 2021, zdroj. vlada.cz

Když v Maďarském Visegrádu v únoru roku 1991 prezidenti České a Slovenské federativní republiky Václav Havel a Polska Lech Walesa a předseda vlády maďarské republiky József Antalla podepsali deklaraci o budoucí spolupráci na cestě evropské integrace, asi málokdo čekal, že tento blok přežije třicet let. Visegrád byl za tu dobu často glorifikován i zatracován. A nezřídka se pohled na něj dramaticky rozcházel i v jeho členských státech.


Prvotního cíle, tedy zapojení České republiky, Slovenské republiky, Maďarska a Polska do evropských a euroatlantických politických a bezpečnostních struktur se s menšími problémy podařilo dosáhnout. V4 pak dokonce sloužila jako vzor úspěšné spolupráce pro některé státy východní a jižní Evropy, které o tuto integraci také začaly usilovat. Podařilo se to i navzdory tomu, že shoda na politickém přístupu těchto zemí tehdy vždy nepanovala.


Je pravdou, že země V4 jsou velmi závislé na německé ekonomice, zvláště pak ta česká. Dokud se ale nejen německé ekonomice dařilo, tato závislost byla vnímaná stále méně negativně. S nástupem ekonomické krize v roce 2008 se ale nervozita zvýšila a nesoulad mezi Německem a zeměmi V4 se stal zjevný. V tu samou chvíli začalo do ofenzívy přecházet Rusko.

Na jednu stranu jsme totiž součástí stejného regionu a sdílíme podobnou historickou zkušenost. Ale rozlohou i velikostí populace jsme odlišní, stejně jako nejsou stejné naše ekonomiky a obklopují nás různí sousedé. Proto není překvapivé, že v rámci Evropské unie velmi často nehlasujeme společně.


Stmelujícím příkladem byl v poslední době společný konzervativní přístup k migraci, ale naše pohledy na energetiku, zemědělskou politiku či na vztah k Německu a Rusku se velmi často zásadně lišily. A liší se i nadále. Koneckonců, ani v případě otázky migrace jsme nakonec nedokázali hlasovat jednotně. Taková je totiž realita visegrádské spolupráce.


Je pravdou, že země V4 jsou velmi závislé na německé ekonomice, zvláště pak ta česká. Dokud se ale nejen německé ekonomice dařilo, tato závislost byla vnímaná stále méně negativně. S nástupem ekonomické krize v roce 2008 se ale nervozita zvýšila a nesoulad mezi Německem a zeměmi V4 se stal zjevný. V tu samou chvíli začalo do ofenzívy přecházet Rusko.


Události geopolitického charakteru nastolily novou agendu, se kterou se nejen země V4 musely začít vypořádávat. Rusko-gruzínská válka a následná okupace části gruzínského území v roce 2008 znamenala jasné upozornění, že se Rusko probouzí a vrací na mezinárodní scénu. Bylo zastaveno dosud víceméně bezproblémové rozšiřování NATO na východ. Vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO nikdy zcela reálný nebyl, spíše se vždy jednalo o soupeření Západu a Ruska o nárazníkovou zónu mezi oběma bloky, kdy jde oběma stranám o to, aby země nepřepadly do výlučné sféry toho druhého. Tato hra koneckonců pokračuje i dnes a její konec je v nedohlednu. To však není žádná katastrofa. Katastrofou pro nás by bylo, kdyby se nárazníkovým pásem stalo samotné území Visegrádu.


Následný příchod ekonomické a finanční krize roli Německa v Evropské unii ještě posílil. Německá dominance v ekonomických politikách EU a zvláště v otázce eurozóny pak vytvořila u tehdejších lídru V4 jistý druh nedůvěry. A nejen u nich. Německá odpověď na záchranu eura za jakoukoli cenu logicky vyústila v ignorování názoru středoevropských zemí. Byly žádány o solidaritu, ale žádná z nich necítila odpovědnost za vývoj v Řecku, Irsku či Portugalsku. Vysvětlit dotace řeckým důchodcům ze strany jejich chudších středoevropských protějšků prostě nebylo jednoduché.



Podobná nedůvěra byla také vyvolána německým jednostranným rozhodnutím skoncovat s jadernou energetikou, i když to mělo zásadní dopad na všechny sousedy. Stejně tak vlnu nevole vyvolala stavba plynovodu Nord Stream I a zahájení diskusí o Nord Streamu II, byť v každé zemi Visegrádu s jinou intenzitou. Obě rozhodnutí měla dopad na země V4, ale nikdo se s nimi v podstatě o těchto tématech nebavil. Byly opět stavěny před hotovou věc. Alespoň takový pocit v Praze, Bratislavě, Varšavě a Budapešti převládnul.


Ukrajinská krize a ruský vpád na Krym a do Donbasu sice navenek vyústily v demonstraci jednoty zemí Evropské unie potvrzenou přijetím ekonomických sankcí vůči Rusku, ale pod povrchem začala v některých státech V4 bublat nespokojenost a na povrch prosakovat nervozita. A pak přišla migrační krize. Ta už atmosféru nespokojenosti ostatních Středoevropanů s politikou Německa odhalila v celé její nahotě.


Německo, které pod vedením kancléřky Angely Merkelové bylo ochotno absorbovat příliv migrantů z rozvrácených zemí Blízkého východu, Afriky a Balkánu, opět postavilo ostatní před hotovou věc. A z pohledu V4 začalo navíc moralizovat. Berlín začal volat po evropské solidaritě a evropském řešení. Země V4 se ale cítily zrazeny tím, že Německo (a Švédsko) s nimi migrační politiku nejen neprojednávalo, ale zároveň jim ji vnucovalo.


Více národovecké a konzervativní vlády v Maďarsku a Polsku posílené dopady migrační krize dále tenze s mainstreamovým bruselským názorem stupňovaly. Poukazovat na „barbary z Východu“ se samozřejmě hodilo i na Západě, částečně se tím dala odvracet pozornost od vlastních selhání. Česko a Slovensko se pak ocitly někde uprostřed. Na jednu stranu se s Varšavou a Budapeští shodnou na odporu k liberální migrační politice, na stranu druhou však mají s konzervativní a národoveckou politikou prohlubující propast mezi západním jádrem a východní periferií problém. Pokud by si Češi měli vybrat mezi Merkelovou a Orbánem nebo Kaczynským, byla by to těžká volba. Ani jedna strana by to neměla předem vyhrané.


Obava geopolitického stratéga George Friedmana z roku 2015, že čím dál nacionalističtější Evropa může přinutit Německo k mnohem užší spolupráci s Ruskem, se nakonec v něčem potvrdila. A může se znovu potvrzovat i v budoucnosti. Bez ohledu na sankce, krize Evropské unie zvýrazněná odchodem Velké Británie, evropská energetická politika a dopady pandemie čínského viru povedou v Berlíně nakonec k pokušení o prohloubení spolupráce s Moskvou. To by samo o sobě nemuselo být apriori negativní, pokud by se však Berlín snažil o sladění postojů nejprve se svými sousedy, zejména těmi, kteří se v prostoru mezi Berlínem a Moskvou přímo nacházejí. A nestavěl je jako obvykle před hotovou věc.


Otázkou zůstává, jestli se dokáže Visegrád ve skutečně zásadních otázkách opět někdy spojit a německou politiku alespoň částečně ovlivnit. Stejně, jak se to před dvěma desetiletími podařilo s ohledem na vstup do NATO a EU. I tehdy bylo třeba na Berlín tlačit a naše pozice vysvětlovat. I tehdy v Německu často přemýšleli, co tomu řekne Moskva. Ale tenkrát bylo Rusko víceméně na kolenou a Spojené státy měly ve světě vůdčí roli.


Článek byl napsán pro THE CONSERVATIVE: https://theconservative.online/cz.

569 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz