ARCHIV

V4 aneb „Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní“

Text Jana Wericha, který zná každý Čech, je dobrým nadpisem pro uvažování nad osudem našich států v části Evropy, která má již zase povolený název – střední Evropa, Mitteleuropa a bohužel pořád i Ostmitteleuropa. Esej Magdy Vášáryové nad stavem a budoucností Visegrádské čtyřky.


Český premiér Andrej Babiš, polský premiér Mateusz Morawiecki, maďarský premiér Viktor Orbán a bývaký slovenský premiér Peter Pellegrini, 2019, zdroj: Úřad vlády ČR

Proč se základní otázkou dneška v západní Evropě, a dokonce ve světě, stává – Kam, probůh, směřují státy, které jsme v dobré víře přijali do Evropské unie v roce 2004? Neměli jsme je raději nechat na čekací listině, aby se snažily a vyřešily si své problémy dřív, než nás budou denně překvapovat a obtěžovat svými historickými úrazy? A tak se znovu ocitáme v základní škole mezinárodních vztahů a musíme se již po kolikáté ptát – Kdo jsme a kam směřujeme? Máme připravené odpovědi pro pány učitele? Kdy pochopíme, že celé 20. století je snahou Západu i nás vyřešit, co si s námi, středem kontinentu, od roku 1918 počít? A generace před námi to stálo mnoho svízele a utrpení.


Nedůvěřujeme parlamentarismu, nechápeme důležitost systému politických stran a také se nám nechce nést za svoje rozhodnutí odpovědnost. A v této nejistotě se uchylujeme k nenávisti vůči čemukoliv, na co poukážou politici a média. Jak napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu G. Konrád: „Nenávist je statická a pravda pohyblivá, je tím pohyblivým svátkem.

Visegrádská čtyřka, která i deset let po svém vzniku čelila každoročně výsměchu novinářů, i když dosáhla výjimečnou spoluprací pozoruhodných výsledků (připomeňme zrušení politického, hospodářského a kulturního monopolu komunistických a lidových stran, odchod několika stovek tisíc sovětských vojáků s rodinami z území střední Evropy, vystoupení z RVHP bez tragického propadu hospodářství a obchodu, návrat na světový trh, nastolení režimů parlamentní republiky a právního státu, zvládnutí nástupu reakčních sil, na Slovensku bývalých gardistů, zrušení cenzury a cenzorů, návrat části majetků původním majitelům), dnes znovu čelí radám, aby byla zrušena, protože nemá cenu.


Opravdu?

V3, po rozdělení České a slovenské federativní republiky V4, přece nebyla založena jenom na vyřešení otázek po pádu železné opony a komunistického režimu. Navzdory tomu, že státy střední Evropy byly společně po II. světové válce v sovětském táboře, byla jejich vzájemná komunikace možná velmi omezeně a všechny zásadní problémy musely být řešeny přes politbyro v Moskvě. I ty, které se týkaly infrastruktury a energetické politiky, vždyť dodnes na omezenou silniční, železniční i energetickou infrastrukturu žehráme.


Chyběla nám cenzurou neomezovaná komunikace mezi čtyřmi národy, které si založily své národní státy po rozpadu monarchie, a je jim souzeno žít vedle sebe. Jiné sousedy mít nebudeme. V4 je vyzkoušená forma, jak můžeme mezi sebou komunikovat a učit se odstraňovat napětí a problémy tím, že spolu jednoduše mluvíme. Zdá se to být minimální program, ale je to výzva jedna z nejdůležitějších, pomineme-li fakt, že mluvíme společně na úrovni ministerských úředníků o způsobech řešení evropských problémů. Je to pro radikály mezi námi, kteří by zase rychle chtěli nastolit „ráj na zemi“ nebo se cítit jako „ve fitness centru“, málo?


Musíme spolu mluvit a snažit se odpovědět na otázky, které jsme si dlouho z různých příčin nekladli. Například – hlavní nacistická agrese směrovala přes střední Evropu. Měli jsme ji zadržet? Měla toto být naše historická povinnost, když nás spojenci zradili? Měli jsme my vlastní obětí paralyzovat síly, které ohrožovaly bezpečnost světa? Proto nás nikdo nelitoval, že jsme se stali následně za mlčení západního světa obětí východního agresora? Měli jsme se raději stát sovětskými národy a zapomenout provždy na sny o svobodném životě? My jsme se totiž jimi nestali, nikdo z nás. A i V4 a její historie je důkazem, že pořád a namáhavě hledáme společný jazyk. Teď ho politici ztratili, ale co je čtyřletý politický cyklus proti naší komplikované staleté historii.


V4 je jasným strategickým prvkem koncepce rozšiřovaní pásma stability ze západu na východ Evropy

Hodnota dobrých sousedských vztahů na základě společné odpovědnosti za bezpečnost a rozvoj nejen nás, ale i našich sousedů na Balkáně a na východě musí být výsledkem komunikace mezi námi. Pochopení těchto souvislostí a obrana prostoru řešení problémů na demokratické a solidární bázi, toť náš úkol a není malý. Jinak můžeme podlehnout z nedostatku výzev nutkání řešit staré rány historickou politikou a vyhrocovat vzájemné, z hlediska současnosti myší, rozpory. Bývalý velvyslanec ČSFR v Maďarsku R. Chmel to nazývá přesně: V4 by měla být „změkčovadlo“.


Dlouhý život jaltského systému a socialistického biedermeieru, toho pošušňáníčka klidu a spokojenosti, nás ovlivnil víc, než bychom si přáli. Ale i západní Evropa hledala u nás prince, který raději úpěl v žaláři, než by se poddal a pak zlomil okovy a teď zasedl na trůn na Hradě a mává lidu – konec pohádky. Čekali i oni na Mesiáše a my ho nedodali?


Máme spolupracovat v rámci V4, protože existuje hrozba, které máme společně čelit? A kterou bychom mohli společně efektivněji porazit?

Ano, například čelíme nejhrozivějšímu monstru moderního evropského vývoje – antidemokratickému nacionalismu, zhusta podle starých vzorců, které jsme zdědili po předcích ze začátku 20. století, kdy jenom uvažovali, co se stane, když se monarchie rozpadne a my se vysvobodíme „ze žaláře národů“. To ve spojení s nezvládnutými komplexy malosti, nezpracovanými historickými mýty a hysterií, která se u nás objevuje i mezi elitou pokaždé, když hned nevíme kudy kam, míchá koktejl, který může vybuchnout. My nejsme holoubci, bílí a nevinní, oběť těch jiných, jak rádi vyhlašujeme. Kdy to pochopíme?


Magda Vášáryová s Václavem Havlem (foto: FB MV).

Nedůvěřujeme parlamentarismu, nechápeme důležitost systému politických stran a také se nám nechce nést za svoje rozhodnutí odpovědnost. A v této nejistotě se uchylujeme k nenávisti vůči čemukoliv, na co poukážou politici a média. Jak napsal nositel Nobelovy ceny za literaturu G. Konrád: „Nenávist je statická a pravda pohyblivá, je tím pohyblivým svátkem.


A zase jsme u otázky důvěry jednotlivců, důvěry společnosti, národa lidí“. V postmoderní situaci, kde vládne množství různých příběhů a mýtů a kde nevládne žádné univerzální kritérium, musíme společně uvažovat o otázce jak strukturovat naše hodnoty a identity. Suverenita, to slovo, které se zaznívá z úst V. Orbána i J.Kaczynského a které oni chápou jako autoritu, která jim je dána, je dnes spíš nutností odpovědnosti nejen vůči nám ve střední Evropě, ale vůči celé Evropě.


Jaká je tedy kvalita našeho veřejného nacionalismu?

Měli bychom nacionalismus nejenom dokola nahrazovat patriotismem, což je hodně diskutabilní, ale hlavně mluvit o našem vztahu vůči národnímu státu, vždyť už nežijeme v době silných ideologií. Ať chceme, nebo nechceme, žijeme v multipolárním světě, globalizace je skutečností a politika nekontroluje výrazně národní ekonomiku. Naopak, globálně ukotvená ekonomika je již mimo její kontroly. Ani otázky bezpečnosti už nejsou závislé jen na vojenské moci, ale i na energetice, a schůzka v Glasgow posouvá ekologii dopředu na žebříčku priorit. A pro ni už vůbec neplatí hranice národních států a úsilí národních satrapů uzavřít se před důsledky klimatických potíží, je směšná.


Členství našich států v NATO změnilo podstatně postavení střední Evropy na mapě světa a můžeme se ptát, jak jsme toto členství využili. Vliv na naši vojensko-bezpečnostní situaci je radikální, to je patrné. Zbývá si uvědomit, že neřeší všechny naše strategicky podmíněné obtíže a některé z nich jsou v naší kompetenci, i když kvalita jejich řešení může i zásadně ovlivnit váhu nejen našeho postavení, ale i celé V4 v NATO. Míra vlivu Ruské federace na náš rozvoj, tedy to, co náš slovenský parlament považuje za největší nebezpečí, je prioritně daná geopoliticky, ale nebude natolik určující, jak se domníváme, protože závisí na vztahu Ruska k celému NATO, vojensky a politicky silným státům jako Francie a hlavně USA.

 
 

Geopoliticky ležíme pořád uprostřed bývalých politických siločar, ať si to uvědomujeme, nebo ne, a dnes i v těžišti obchodních zájmů hlavně Německa. Naši západní sousedé stále věří v nekonečnost ruského trhu a možnosti jej využívat za jakýchkoliv podmínek i za cenu komunikace s Ruskem na náš úkor. Cesta z tohoto energetického obklíčení ale není v tom, stát se trojským koněm Ruska ve střední Evropě, jak se o to pokouší Maďarsko.


Vysegrádská čtyřka tedy zůstává hlavně jako prostor pro potřebnou občanskou, sociální a kulturní komunikaci a polemiku mezi sousedy

A ta si vyžaduje jasná politická řešení, která by měla být koordinována, a to i v době, kdy jsou čistá politická rozhodnutí na národně státní úrovni oslabená. Abychom s V4 nezůstali tou příslovečnou Musilovou „Hilfloses Europa“. A že leckterý zbohatlík na úkor státu chce využít V4 jako zástěrku, aby nebylo vidět jeho strachem se klepající kolena před zodpovídáním se občanům ze zlodějin, případně i horších zločinů? Není první a zřejmě ani poslední. U nás i v Evropě.


Není proč hysterizovat, ani historizovat, potřebujeme masarykovsky pracovat denně na „národa roli dědičné“, abychom opravili chyby v právním systému a začali zápas o důvěru ve vlastní podlomené síly. Času už nemáme nazbyt. Jak nám vzkázala moje oblíbená básnířka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, W.Szymborska: „Kilka grud zemi a bedzie zapomiane žycie“.




475 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif