ARCHIV

Ukrajinský spisovatel Oleksandr Myched: Jak funguje jazyk války

Ve čtvrtek 24. února 2022 probouzí Ukrajince hluk výbuchů, drnčení telefonátů a textové zprávy: „Už to začalo.“ Jazyk války je proud řeči, v němž promlouvá trauma. Trauma nemůže mlčet. Válka vede k návratu k nejjednodušším prostředkům komunikace. Rodiče píší fixami na záda malých dětí jména, adresy, telefonní čísla. Kdyby se ztratili. Rodiče nebo děti. Kdyby je někdo zabil. Rodiče nebo děti.


Buča po sovobození, zdroj: wikicommons.

S manželkou Olenou žijeme ve městě Hostomel už čtyři roky. Moji rodiče bydlí necelý rok v nové bytovce nedaleko od nás, v Buče.


Od časného rána nad námi létají ruské vrtulníky a stíhačky. Kvůli ostřelování hostomelského letiště je vzduch cítit střelným prachem a kouřem.


Večer 24. února se nám s Olenou podařilo evakuovat z Hostomelu do matčina rodného města – Černovic.


Lidé, kteří tu noc jeli po téměř zcela ucpaných silnicích naší vlasti, si přesně pamatují, jak byl té noci úplněk krvavý. Nikdy předtím a doufám, že ani nikdy potom už neuvidím takový měsíc, který se tak krvelačně skláněl k zemi s krví potřísněnou tváří.


Nenacházím slova. Nedokážu najít ty správné argumenty, které by rodiče přesvědčily, aby z Buče odjeli.


Stráví tři týdny na Rusy okupovaném území.


Pátý den invaze jdu spát do promrzlé tělocvičny vedle stovky mužů, kteří dobrovolně uposlechli volání svého srdce a vstoupili do řad Ozbrojených sil Ukrajiny. Nikdy v životě jsem nedržel v ruce zbraň ani nesloužil; teď mám jedinou touhu – učit se střílet a být užitečný své zemi. Protože pod palbou ruských raket se všechny mé předchozí zkušenosti zdají být zbytečné a nepotřebné.


Týden po invazi spadne na náš dům ruský granát a pohřbí tam mou minulost s Olenou. Ale ještě děsivější je, že desítky našich neuvěřitelných sousedů zůstanou po celou dobu okupace v našem ostřelovaném obytném komplexu v Hostomelu a budou každý den bojovat o život svůj i těch, kteří žijí poblíž.


*


Jaký je život za invaze?

Smrt není nikdy daleko. Každý den zprávy o zabitých spolupracovnících. Přátelích přátel. O známých. O vojácích, s nimiž jste ještě den předtím viděli rozhovor. Fotografech. Novinářích. Civilistech. Mírumilovných občanech.


Jak později řekne zpěvačka Saša Kolcová: „Na Ukrajině známe každého mrtvého přes pár podaných rukou, takže každá smrt bolí.“


Na fotografiích mrtvých z Buče pozná Olena tělo výstředního staříka, který chodil se sekerou a kterého jsme denně vídali na ranních procházkách v lese.


Mapa ranních hlášení Generálního štábu Ozbrojených sil Ukrajiny je mapou vnitřních obav a starostí o přátele, kteří slouží v ukrajinské armádě. Když se dívám na tyto pohyby na frontě, vidím tváře těch, kteří tam jsou.


*


Válka je souhrn tragédií, na které nelze zapomenout, a martyrologií zničených měst a kulturních památek.


Jak vypadá knižní branže za invaze?


Spisovatelé, překladatelé, nakladatelé hynou.


Sklady nakladatelů jsou ničeny.

 
 

Knihovny hoří. Rusové pálí ukrajinské knihy a „čistí“ knihovny od „nepřátelské“ literatury.


Nakladatelství přestávají pracovat. Některá nenápadná nakladatelství založená veterány protiteroristické operace, která fungují od roku 2014, končí, protože veškeré jejich osazenstvo odešlo do války.


Prodeje prudce klesají. Knihkupectví se po několikaměsíční odstávce znovu otevírají až nyní. Ceny papíru a tiskovin rostou.


Stovky knih připravených do tisku v tomto roce nespatří světlo světa. Celá generace autorů se ve světové literatuře neprosadí.


Tisíce vnitřně vysídlených lidí se možná už nikdy nebudou zabývat literaturou, překladem ani výtvarným uměním, protože potřebují přežít. Nebo možná v této krví nasycené karmínové mlze války znovu objeví hodnotu své tvůrčí práce.


Během prvního měsíce invaze jsem odepisoval, že se nechci podílet na žádném z kulturních projektů, do nichž jsem se předtím zapojil. Nemůžu uvažovat o termínech projektů, když můžu plánovat nanejvýš na 15 vteřin dopředu – což je doba, za kterou se v mé zemi aktualizuje mapa leteckých poplachů.


Termín projektu, který mi nabízíte, je v pár nejbližších měsících. To myslíte vážně? Jsem člověk bez minulosti, s pochybnou přítomností a bezpochyby šťastnou, ale velmi vzdálenou budoucností.


A pokud jsem byl dřív přesvědčený, že umělecké dílo musí mít určité nadčasové kvality, které mu umožní obstát ve zkoušce časem, teď je tu ještě přísnější požadavek – obstát ve zkoušce genocidou.

U kolika knih se ukáže, že nestojí za dotisk, kolik filmů a výstav pozbude hodnoty a bude vypadat naivně nebo anachronisticky? Na kolik válečných filmů se už nebudeme moct dívat? A kolik klasických děl ukrajinské literatury nám naopak začne připadat důvěrně známých a srozumitelných?


*


Klíčový pojem, o němž jsem přemýšlel od prvního dne invaze, je jazyk války. Co děláme s jazykem? Co s námi může jazyk udělat?


Jazyk války je přímý, jako rozkaz, který se nedá vykládat tak či onak, který nepotřebuje vysvětlení. Mluvíme jasněji, jednodušeji, v odsekávaných obratech, šetříme si navzájem čas a sytíme rozhovor informacemi. Bez slz. Bez řečnických otázek.


Do civilních rozhovorů stále častěji proniká vojenské potvrzení získaných informací – říkáme „plus“, což je obdoba českého „rozumím“.


Týden před zahájením invaze se po celé zemi objevily billboardy s nápisy „4.5.0“ – což v armádním slangu znamená „vše v pořádku“. Právě tato kombinace čísel se měla vysílačkou hlásit každou půlhodinu ve službě a každých 20 minut v noci.


Jazyk války je proud řeči, v němž promlouvá trauma. Trauma nemůže mlčet. Válka vede k návratu k nejjednodušším prostředkům komunikace.


Rodiče píší fixami na záda malých dětí jména, adresy, telefonní čísla.


Kdyby se ztratili. Rodiče nebo děti.


Kdyby je někdo zabil. Rodiče nebo děti.


Když není po ruce fixa, lékaři na bojišti doporučují napsat čas nasazení škrtidla na postiženou končetinu přímo na čelo zraněného kamaráda, a to jeho vlastní krví.


Pro tuhle válku jsou typické podomácku vyrobené kříže na hrobech a pokusy zaznamenat alespoň některé podrobnosti.


Třeba ručně psaný dopis z Mariupolu, který jsme viděli ve zprávách: „Prosím, vyřiďte mu: Dimo, maminka zemřela 9. března 2022. Zemřela rychle. Pak dům vyhořel. Dimo, je mi líto, že jsem ji nemohl zachránit. Maminku jsem pohřbil u mateřské školky.“ Následuje plánek s popisem cesty k hrobu. A níže: „Mám tě rád.“


Na křížích bývá často prostý nápis „Neznámý“.

 
 

Pokud člověka zastřelí v autě a nic se o něm neví, pak na kříž přibijí SPZ auta.


V Mariupolu porůznu visí obrovské popsané archy papíru – příbuzní hledají příbuzné. Lidé hledají lidi.


„Váš syn je naživu!!! Je u svého kmotra!!!“


„Mami, jsem doma. Tvůj dům nevyhořel! Čekám na tebe. Jestli odejdu, klíče má teta Nina. Tvoje dcera.“


„Juro, vrať se domů. Máma má velký strach. Táta“.


Koncem dubna se šíří informace o vesnici Jahidne u Černihivu, která byla osvobozena od okupantů.


V nevytopeném suterénu školy strávilo 360 vesničanů 25 dní bez elektřiny.


Podlahová plocha je 76 metrů čtverečních.


Nejstarší ženě ve sklepě je 93 let.


Nejmladšímu dítěti jsou tři měsíce.


Nejsilnější muži, bylo jich asi 30, spali vestoje. Každou noc se přivazovali šátky ke stěně obložené dřevem, aby zabírali méně místa a uvolnili prostor pro nemocné a slabé.


Rusové nedovolili pohřbít mrtvoly. Nějakou dobu zůstaly ještě s živými.


Na vstupních dveřích do sklepa, které okupanti nechávali zavřené, lidé načmárali kalendář a na stěnách po obou stranách dveří byly uhlím naškrábané dva sloupce s daty a příjmeními.


Pravý sloupec – deset jmen těch, kteří zemřeli kvůli životním podmínkám ve sklepě.

Levý sloupec – sedm jmen těch, které zabili Rusové.


Poslední záznam v kalendáři na stěnách sklepa zní: „Přišli naši“.


*

Jazyk války, to jsou slova loučení.


Přijde mi zpráva od kamaráda, který vstoupil do armády.


Odjíždí na misi, z níž se ne každý vrátí živý. Prosí mě, abych vyřídil jeho ženě a dětem, že je miluje, a že pokud se mu něco stane, pak tyto jeho činy nebyly omyl. Je si vědom nebezpečí, které mu hrozí, ale nic z toho není marné. Všechno má smysl.


Miluje hudbu. Komunikuje pomocí hudby. Posílá odkaz na skladbu, s níž se vydává do boje.

Zatímco píšu tyto řádky, hraje tato skladba ve smyčce. „Thunderstruck“ od AC/DC.


Budu ji poslouchat, dokud se mi znovu neozve.


„Žiju.“ Nebo alespoň „+“, „++“.


*


Osmý měsíc invaze se chýlí ke konci. Teprve před několika týdny jsem byl s to znovu začít číst. Je to jako učit se znovu chodit.


Během ruské invaze mi přišlo zatěžko věřit umělecké beletrii. Nevěřím, že se dá uniknout do fiktivního světa, když jediná realita vašeho jediného života je v plamenech.

Umění samozřejmě může utěšit.


V dnešní době má ale umění každodenní účel – stát se kronikou. Nemilosrdně zaznamenávat každý zločinný krok, každý čin ruských okupantů.


Realita literatury faktu, dokument, v němž se nesmí ani střihat, dokonce ani korigovat barvy.

Musíme přežít, abychom vydali svědectví a nedopustili, aby se na ruské zločiny zapomnělo.

Čím víc nás zabijí, tím víc nás bude svědčit o jejich zlu.


*


Náš postoj k úplnému odmítnutí ruského obsahu a ruské kultury včetně klasiky považují ostatní země za příliš radikální. Organizátoři festivalů se snaží spojit ukrajinské a ruské umělce v rámci stejných panelů, diskusí, antologií. Organizátoři festivalů nechápou, že Rusko je pro nás kanibal, terorista a násilník.

Rusko je válečný zločinec; není schopno vést válku proti armádě, bojuje proti civilistům. Nemají žádnou strategii. Místo toho mají munici zakázanou mezinárodními úmluvami a rakety, které létají zabíjet civilisty.


Tenhle týden Rusko opět uspořádalo nesmyslné referendum, vyhlásilo mobilizaci a tisíce Rusů – kteří neprotestovali proti desetitisícům zavražděných Ukrajinců, zničeným městům a nevyprovokované válce, o níž se tak příhodně mluví jako o „speciální operaci“ – se nyní snaží mobilizaci vyhnout. A jak svět chápe Rusy, kteří podporují anexi Krymu, kteří považují takzvanou Luhanskou lidovou republiku a Doněckou lidovou republiku za ruské území a po desetiletí mlčky přihlíželi utváření totalitního rasismu? Ti jsou nyní vnímáni jako „oběti války“, „nedobrovolní migranti“, „oběti režimu“ – to je ztotožnění obětí s pachateli. Nivelizace tragédie ukrajinského lidu, způsobené jednáním totalitního Ruska.


Zatímco píšu tyto řádky, ukrajinští uprchlíci ve finském uprchlickém centru žádají o pomoc. Někteří ruští muži, kteří utekli před mobilizací, budou totiž nyní žít s ukrajinskými ženami a dětmi v jednom centru. Úřady zjevně nevidí problém v tom, že je nutí bydlet společně. To je realita „retraumatizace“, kterou budeme muset snášet po desetiletí.


*


Na dno našeho pohotovostního batohu Olena uloží praktickou příručku o tom, jak obnovit civilizaci po apokalypse. Jak si doma zařídit vodu, jak vyrob