top of page

ARCHIV

Ukrajinský spisovatel Oleksandr Myched: Jak funguje jazyk války

Ve čtvrtek 24. února 2022 probouzí Ukrajince hluk výbuchů, drnčení telefonátů a textové zprávy: „Už to začalo.“ Jazyk války je proud řeči, v němž promlouvá trauma. Trauma nemůže mlčet. Válka vede k návratu k nejjednodušším prostředkům komunikace. Rodiče píší fixami na záda malých dětí jména, adresy, telefonní čísla. Kdyby se ztratili. Rodiče nebo děti. Kdyby je někdo zabil. Rodiče nebo děti.


Buča po sovobození, zdroj: wikicommons.

S manželkou Olenou žijeme ve městě Hostomel už čtyři roky. Moji rodiče bydlí necelý rok v nové bytovce nedaleko od nás, v Buče.


Od časného rána nad námi létají ruské vrtulníky a stíhačky. Kvůli ostřelování hostomelského letiště je vzduch cítit střelným prachem a kouřem.


Večer 24. února se nám s Olenou podařilo evakuovat z Hostomelu do matčina rodného města – Černovic.


Lidé, kteří tu noc jeli po téměř zcela ucpaných silnicích naší vlasti, si přesně pamatují, jak byl té noci úplněk krvavý. Nikdy předtím a doufám, že ani nikdy potom už neuvidím takový měsíc, který se tak krvelačně skláněl k zemi s krví potřísněnou tváří.


Nenacházím slova. Nedokážu najít ty správné argumenty, které by rodiče přesvědčily, aby z Buče odjeli.


Stráví tři týdny na Rusy okupovaném území.


Pátý den invaze jdu spát do promrzlé tělocvičny vedle stovky mužů, kteří dobrovolně uposlechli volání svého srdce a vstoupili do řad Ozbrojených sil Ukrajiny. Nikdy v životě jsem nedržel v ruce zbraň ani nesloužil; teď mám jedinou touhu – učit se střílet a být užitečný své zemi. Protože pod palbou ruských raket se všechny mé předchozí zkušenosti zdají být zbytečné a nepotřebné.


Týden po invazi spadne na náš dům ruský granát a pohřbí tam mou minulost s Olenou. Ale ještě děsivější je, že desítky našich neuvěřitelných sousedů zůstanou po celou dobu okupace v našem ostřelovaném obytném komplexu v Hostomelu a budou každý den bojovat o život svůj i těch, kteří žijí poblíž.


*


Jaký je život za invaze?

Smrt není nikdy daleko. Každý den zprávy o zabitých spolupracovnících. Přátelích přátel. O známých. O vojácích, s nimiž jste ještě den předtím viděli rozhovor. Fotografech. Novinářích. Civilistech. Mírumilovných občanech.


Jak později řekne zpěvačka Saša Kolcová: „Na Ukrajině známe každého mrtvého přes pár podaných rukou, takže každá smrt bolí.“


Na fotografiích mrtvých z Buče pozná Olena tělo výstředního staříka, který chodil se sekerou a kterého jsme denně vídali na ranních procházkách v lese.


Mapa ranních hlášení Generálního štábu Ozbrojených sil Ukrajiny je mapou vnitřních obav a starostí o přátele, kteří slouží v ukrajinské armádě. Když se dívám na tyto pohyby na frontě, vidím tváře těch, kteří tam jsou.


*


Válka je souhrn tragédií, na které nelze zapomenout, a martyrologií zničených měst a kulturních památek.


Jak vypadá knižní branže za invaze?


Spisovatelé, překladatelé, nakladatelé hynou.


Sklady nakladatelů jsou ničeny.

 
 

Knihovny hoří. Rusové pálí ukrajinské knihy a „čistí“ knihovny od „nepřátelské“ literatury.


Nakladatelství přestávají pracovat. Některá nenápadná nakladatelství založená veterány protiteroristické operace, která fungují od roku 2014, končí, protože veškeré jejich osazenstvo odešlo do války.


Prodeje prudce klesají. Knihkupectví se po několikaměsíční odstávce znovu otevírají až nyní. Ceny papíru a tiskovin rostou.


Stovky knih připravených do tisku v tomto roce nespatří světlo světa. Celá generace autorů se ve světové literatuře neprosadí.


Tisíce vnitřně vysídlených lidí se možná už nikdy nebudou zabývat literaturou, překladem ani výtvarným uměním, protože potřebují přežít. Nebo možná v této krví nasycené karmínové mlze války znovu objeví hodnotu své tvůrčí práce.


Během prvního měsíce invaze jsem odepisoval, že se nechci podílet na žádném z kulturních projektů, do nichž jsem se předtím zapojil. Nemůžu uvažovat o termínech projektů, když můžu plánovat nanejvýš na 15 vteřin dopředu – což je doba, za kterou se v mé zemi aktualizuje mapa leteckých poplachů.


Termín projektu, který mi nabízíte, je v pár nejbližších měsících. To myslíte vážně? Jsem člověk bez minulosti, s pochybnou přítomností a bezpochyby šťastnou, ale velmi vzdálenou budoucností.


A pokud jsem byl dřív přesvědčený, že umělecké dílo musí mít určité nadčasové kvality, které mu umožní obstát ve zkoušce časem, teď je tu ještě přísnější požadavek – obstát ve zkoušce genocidou.

U kolika knih se ukáže, že nestojí za dotisk, kolik filmů a výstav pozbude hodnoty a bude vypadat naivně nebo anachronisticky? Na kolik válečných filmů se už nebudeme moct dívat? A kolik klasických děl ukrajinské literatury nám naopak začne připadat důvěrně známých a srozumitelných?


*


Klíčový pojem, o němž jsem přemýšlel od prvního dne invaze, je jazyk války. Co děláme s jazykem? Co s námi může jazyk udělat?


Jazyk války je přímý, jako rozkaz, který se nedá vykládat tak či onak, který nepotřebuje vysvětlení. Mluvíme jasněji, jednodušeji, v odsekávaných obratech, šetříme si navzájem čas a sytíme rozhovor informacemi. Bez slz. Bez řečnických otázek.


Do civilních rozhovorů stále častěji proniká vojenské potvrzení získaných informací – říkáme „plus“, což je obdoba českého „rozumím“.


Týden před zahájením invaze se po celé zemi objevily billboardy s nápisy „4.5.0“ – což v armádním slangu znamená „vše v pořádku“. Právě tato kombinace čísel se měla vysílačkou hlásit každou půlhodinu ve službě a každých 20 minut v noci.


Jazyk války je proud řeči, v němž promlouvá trauma. Trauma nemůže mlčet. Válka vede k návratu k nejjednodušším prostředkům komunikace.


Rodiče píší fixami na záda malých dětí jména, adresy, telefonní čísla.


Kdyby se ztratili. Rodiče nebo děti.


Kdyby je někdo zabil. Rodiče nebo děti.


Když není po ruce fixa, lékaři na bojišti doporučují napsat čas nasazení škrtidla na postiženou končetinu přímo na čelo zraněného kamaráda, a to jeho vlastní krví.


Pro tuhle válku jsou typické podomácku vyrobené kříže na hrobech a pokusy zaznamenat alespoň některé podrobnosti.


Třeba ručně psaný dopis z Mariupolu, který jsme viděli ve zprávách: „Prosím, vyřiďte mu: Dimo, maminka zemřela 9. března 2022. Zemřela rychle. Pak dům vyhořel. Dimo, je mi líto, že jsem ji nemohl zachránit. Maminku jsem pohřbil u mateřské školky.“ Následuje plánek s popisem cesty k hrobu. A níže: „Mám tě rád.“