top of page

ARCHIV

Tim Marshall a geografie konfliktu na Ukrajině

Britský publicista Tim Marshall patří k těm, kteří Ruskou agresivní rozpínavost vysvětlují geografickým determinismem: „Mít tady najednou Ukrajinu prozápadní, která se chystá vstoupit do obou velkých spojeneckých svazků Západu a dává prostor k pochybám, zda si Rusko udrží přístup k tamnímu černomořskému přístavu? Ukrajinu, kde by jednoho dne mohlo mít NATO i námořní základnu? To zkrátka nepřipadalo v úvahu!



Polsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Česká republika, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Albánie a Rumunsko. Co mají dnes tyto státy společného? Před téměř 70 lety byly všechny samostatně nebo v rámci Sovětského svazu součástí Varšavské smlouvy, vojenského paktu, jehož cílem bylo podřídit armády členských států sovětskému velení a legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých z nich.


Po rozpadu SSSR a zániku Varšavské smlouvy v roce 1991 došlo k naprostému opaku toho, proti čemu se Sověti vymezovali. Desítka bývalých členů se v následujících letech postupně stala členy NATO a většina i EU. Politické vedení Ruské federace se nikdy opravdu nesmířilo s jejich se ztrátou, nicméně hlavní úsilí bylo směřováno vůči státům bývalého sovětského bloku, které sdílejí hranice s Ruskem a které také začaly projevovat chuť směřovat západním směrem. Těmito zbývajícími státy jsou Gruzie, Ukrajina a Moldavsko.


Gruzie a Moldavsko jsou stále pod ruským vlivem. Nedávné sociální bouře v Gruzii vyprovokované snahou o přijetí legislativy proti vlivu „zahraničních agentů“ byly jedním z mnoha takových projevů. Po několika denních masivních demonstrací tamní parlament návrh zákona nakonec stáhl. V čem byla tato legislativa tak kontroverzní? Pokud by totiž byla schválena, znamenalo by to, že veškeré neziskové organizace a média financovaná alespoň z pětiny ze zahraničí by se musely zaregistrovat jako „agenti zahraničního vlivu“. Tento seznam by spravovalo ministerstvo spravedlnosti a povinnou složkou by bylo evidování příjmů a výdajů těchto organizací a médií. V případě nepodřízení by hrozily vysoké pokuty, případně až pět let za mřížemi. Tato legislativa byla až nápadně podobná té, která byla přijata před 10 lety v Rusku a díky níž se podařilo všechna kritická média a nevládní organizace vypudit ze země. Fakticky by to znamenalo ohrožení svobody slova, které je jednou ze zásad demokracie, ale také možnost Gruzie vstoupit do EU.


Mnohem větší starosti však Rusku vždy dělala Ukrajina. Větší pozornost se upřela na Ukrajinu v letech 2013–2014, kdy po sérii masových demonstrací, tzv. Euromajdan, došlo ke svrhnutí proruského prezidenta Viktora Janukovyče, který byl zvolen do prezidentského úřadu v únoru 2010. Tím dala Ukrajina celému světu, a také hlavně Rusku, jasný vzkaz – „Ukrajina je Evropa“. Toto bylo jedno z hesel, které se během protestů hojně skandovalo.


Putin v zajetí geografie

K jedním z těch, kteří ruské snahy o podmanění si svých sousedů vysvětlují geografickým determinismem, patří britský publicista Tim Marshall. V roce 2015 publikoval bestseller V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku (Prisoners of Geography). K událostem na Ukrajině píše:


Dokud v Kyjevě seděla proruská vláda, měli Rusové jistotu, že jejich nárazníkové pásmo zůstane nedotčené a Středoevropská nížina bude hlídaná. Byli ochotni přistoupit i na to, že se Ukrajina přikloní k neutralitě, pokud by zároveň přislíbila, že nevstoupí do EU ani do NATO a že nepřestane Rusku pronajímat teplomořský přístav v Sevastopolu. Ukrajinská tendence stavět se čím dál více do pozice neutrální země byla sice iritující, ale vzhledem k její energetické závislosti na Rusku se dala akceptovat. Ale mít tady najednou Ukrajinu prozápadní, která se chystá vstoupit do obou velkých spojeneckých svazků Západu a dává prostor k pochybám, zda si Rusko udrží přístup k tamnímu černomořskému přístavu? Ukrajinu, kde by jednoho dne mohlo mít NATO i námořní základnu? To zkrátka nepřipadalo v úvahu!


Viktor Janukovyč členství v NATO odmítal, nicméně prozápadní politika mu nebyla cizí. Jeho první zahraniční cesta vedla do Bruselu (přestože Janukovyčovým prvním gratulantem po jeho zvolením prezidentem byl Putin), kdy hodlal přislíbit, že Ukrajina bude spolupracovat s EU na základě asociační dohody, kterou však bylo potřeba ještě předtím podepsat.


Pro Rusko je členství v EU jen jeden krok od vstupu do NATO, což je nepřijatelné, a proto Putin vystupňoval tlak na Janukovyče, který nakonec odmítl podepsat tuto asociační dohodu. Odmítnutí podepsání asociační dohody fakticky znamenalo odmítnutí perspektivy budoucího členství státu v EU. Tento sled událostí měl za následek protesty, při kterých Janukovyč povolal policejní složky proti protestujícím. Na východě Ukrajiny protestující vyšli podpořit prezidenta, na západě (např. ve Lvově) se začali zbavovat všeho, co jen připomínalo ruský vliv. Následkem bylo úmrtí okolo 80 lidí, z toho 13 policistů.


22. února 2014 byl Janukovyč parlamentem sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny. Důvodem bylo uprchnutí samotného Janukovyče z Ukrajiny z důvodu obav o svůj život kvůli trvajícím protestům ve Lvově či Kyjevě.


Sevastopol ve středu dění

Po těchto událostech, které se odehrávaly na Ukrajině, se Rusko rozhodlo ke strategickému kroku, a to anektovat Krym. Na Krymu se nachází nejen početné ruské etnikum, ale také i veledůležitý přístav Sevastopol, ve kterém má Rusko již od 18. stol. základnu Černomořského loďstva (za zakladatele je považován ruský kníže Grigorij Potěmkin, který inicioval vznik loďstva a založil také hlavní základnu a přístav Sevastopol).


Krym patřil po dvě staletí Rusku, nicméně v roce 1954 byl Chruščovem vyňat z Ruské SFSR a přičleněn k Ukrajinské SSR. Dle oficiálních dokumentů bylo důvodem k tomuto kroku to, že se jednalo o vznešený akt ze strany ruského lidu, aby připomenul třísté výročí znovusjednocení Ukrajiny s Ruskem a projevil tak bezmeznou lásku a důvěru, kterou ruský lid cítí k ukrajinskému lidu, samotné předání bylo také přirozeným výsledkem blízkosti Ukrajiny a Krymu.


Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním a turistickým centrem SSSR a etničtí Rusové byli dokonce nabádáni, aby se na tomto území usídlovali (v mnohých případech byli dokonce na Krym deportováni). V padesátých letech tak tvořili obyvatelstvo Krymu ze 75 % Rusové a z 25 % Ukrajinci. Na Krymu však po staletí žili Tataři, tedy až do roku 1944, kdy byli hromadně deportováni ze své rodné země a byl jim znemožněn návrat zpět.


Nová, provizorní ukrajinská vláda propadla euforii vítězství a vydala v krátkém sledu několik nerozumných prohlášení, mezi nimiž zazněl i záměr zakázat v některých regionech ruštinu jako druhý oficiální jazyk. Jelikož šlo o regiony s největší mírou rusky hovořících a prorusky smýšlejících obyvatel (a to včetně Krymu), bylo jasné, že musí přijít hněvivá odezva. Prezidentu Putinovi tím zároveň spadla do klína propagandistická munice, díky níž mohl tvrdit, že ruská menšina potřebuje na Ukrajině ochranu.“ zmiňuje Marshall.


Dále také uvádí: „Kreml je vázán zákonem, jenž ukládá vládě povinnost chránit „etnické Rusy“. Tento termín je záměrně velice obecný, díky čemuž si Rusko může zvolit vždy takovou definici, jaká mu nejlépe poslouží za té či oné potenciální krize, která by v někdejším Sovětském svazu mohla vypuknout. Když se to Kremlu bude hodit, mohou se za etnické Rusy pokládat jednoduše všichni, kdo hovoří ruštinou jako rodným jazykem."


Rusko tehdy tuto anexi maskovalo jako obranu etnicky ruských obyvatel, nicméně hlavním důvodem bylo zachování si jediného významného teplomořského přístavu. Ze Sevastopolu je možné se dostat do Egejského moře přes průliv Bospor, které však kontroluje Turecko a které je členem NATO. Poté má ruská flotila dvě možnosti – překonání Suezu (pokud mají namířeno do Indického oceánu), či Gibraltar (pokud plují do Atlantiku). Další námořní zastoupení mají Rusové v Tartúsu na území Sýrie, nicméně zde dochází pouze k zajišťování a doplňování zásob. Další možností pro Rusko, jak se dostat do Atlantiku, je přes Baltské moře, a to konkrétně přes průliv Skagerrak. Tento průliv avšak kontrolují Dánsko a Norsko, čili opět další země, které patří do NATO.


Dalším strategickým důvodem, proč je přístav v Sevastopolu pro Rusy tak důležitý, je možná kontrola tzv. obilného koridoru v Černém moři. Téměř před půl rokem ho Rusko zablokovalo a znemožnilo tak Ukrajině export obilí a dalších zemědělských produktů do světa.

Anexí Kremlu také Putin dal světu jasný signál, že nemůže být mužem, který přišel o Krym, o jediný významný teplomořský přístav. Putin stále udržuje myšlenku sovětské říše. Říše se vyznačuje základní vlastností, a to tím, že má pohyblivé hranice a ničím neomezený apetit. Je schopná pozřít a strávit různé národy, aniž by změnila svou základní identitu. Ukrajina si také tímto uvědomila jednu věc, a to: „Nejsi-li v NATO, Moskva je za rohem a Washington daleko“.

 
 

Následovaly další události, které se dají považovat za milníky vedoucí k dnešnímu konfliktu. Byly jimi například podněcování nepokojů proruských obyvatel v Luhansku, Doněcku a na východě Ukrajiny či zadržení ukrajinských lodí Ruskem. Rusko v roce 2018 v Kerčském průlivu zadrželo trojici ukrajinských lodí, mířících z černomořského přístavu Oděsa na ukrajinskou základnu v Mariupolu, lodě i s posádkou vzali do zajetí a odřízli všem příchozím i odchozím lodím trasu z Azovského moře. Tento incident se udál jen pár dní před summitem G20. Ukrajina vyhlásila výjimečný stav a na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN zúčastnění členové odsoudili ruské jednání v Kerčském průlivu a vyjádřili obavy z eskalace konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.


V roce 2020 iniciovalo NATO rozsáhlé desetidenní námořní cvičení v jihozápadní části Baltského moře. Jeho cílem bylo pomoci členům aliance v případě druhé vlny pandemie koronaviru. Šlo zejména o poskytnutí válečných lodí pro přepravu léků a skladování zdravotnického materiálu. Toto cvičení však neušlo Rusku, které jej ostře komentovalo a dokonce jej označilo jako hrozbu. Nicméně jasný diplomatický signál aliance, že „NATO je připraveno se bránit napadení“ byl vyslán.


Závěrem lze dodat jen, že tehdejší darování Krymu Ukrajině Chruščovem jako projev „bezmezné lásky a důvěry, kterou ruský lid cítí k ukrajinskému lidu“ byl pragmatický záměr v podobě danajského daru, který bohužel pronásleduje Ukrajinu dodnes.


 

Dominika Hojdyszová studuje na vysoké škole CEVRO Institut. Článek vznikl v rámci semináře Na semestr novinářem.

229 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page