ARCHIV

Terorista Carlos a StB: „Ruce světové revoluce” v komunistickém Československu

O prvním globálním teroristovi Iljiči Ramírezovi Sánchezovi, řečeném Carlos, bylo známo, že se v 70. a 80. letech 20. století pohyboval po střední a východní Evropě. Praha, Berlín, Budapešť, Sofie a zřejmě i Bukurešť byly hlavními městy států sovětského bloku, kde bylo Carlosovi i jeho teroristické skupině umožněno podnikat útoky a udržovat rozsáhlou síť extremistů. Až dosud však nebyla – snad kromě východního Německa a částečně Maďarska – známa jeho konkrétní činnost v těchto zemích a opatření komunistických bezpečnostních složek. Edice přináší několik set dokumentů z provenience operativních správ československé Státní bezpečnosti o rozpracování Carlose a členů jeho skupiny, o schůzkách s členy dalších teroristických skupin, jejich sledování po pražských ulicích a odposlouchávání v hotelu InterContinental.

Ilich Ramírez Sánchez, zvaný Šakal na dobových fotografích StB, zdroj: Pavel Žáček.

Mezinárodnímu terorismu jako specifickému fenoménu moderní doby byla a je věnována poměrně rozsáhlá odborná pozornost, zejména pak rozličným aspektům politicky motivovaných činů extrémistických skupin i jednotlivých teroristů. Část publikovaných údajů o jednotlivých teroristických organizacích, jejich profilu, motivech i modu operandi, vycházela v minulosti z analytických podkladů zpravodajských služeb demokratického světa. Nikdy nicméně nešlo o zveřejňování bezprostředních operativních poznatků získaných v reálném čase specifickými prostředky zpravodajské práce.


V sovětských satelitech i dalších evropských socialistických státech za železnou oponou byla situace před rokem 1989/1990 mnohem striktnější, neboť svěřily monopol na získávání, zpracovávání a analýzu informací o terorismu výhradně svým státněbezpečnostním institucím. Všeobecná cenzura médií i vědecké činnosti, stejně jako utajovací mánie totalitních režimů sovětského typu, neumožňovaly jakékoliv nezávislé či objektivní vědecké zpracování této závažné historické, politologické, ale i sociopatologické problematiky.


Veškeré informace o teroristických skupinách i jednotlivých teroristech tak končily v agenturně-operativních svazcích a spisech kontrarozvědných či rozvědných komunistických orgánů, které byly následně ukládány do přísně utajovaných operativních archivů.


Svazková agenda bývalé komunistické politické policie dnes umožňuje nahlédnout – i přes některé chybějící dokumenty – do všech pater aparátu Státní bezpečnosti, což je důležité i pro získání bezprostředních informací o činnosti teroristických skupin či jednotlivých extrémistů – a v omezené míře také do nejvyšší rozhodovací a řídící úrovně politicko-bezpečnostní nomenklatury.


Dlouhodobý zájem o osobu jednoho z prvních globálních „superteroristů“ Iljiče Ramíreze Sáncheze, řečeného Carlos, mě vedly až k rozhodnutí zpracovat tuto ojedinělou komplexní edici dokumentů ke Carlosově teroristické skupině, nazývané též v dokumentech Státní bezpečnosti a východoněmecké Stasi „Ruce světové revoluce“.


Poprvé přiletěl Carlos do Prahy koncem října 1978 s jemenským pasem pod jménem Al Bakri Mohsen Kassem. Doprovázel do ČSSR palestinskou teroristku Souhailu Sami Andrawes Ayeh, těžce zraněnou při zásahu německé protiteroristické jednotky GSG 9 během únosu letadla Lufthansy Flight 181 v somálském Mogadišu, které velvyslanectví Irácké republiky pod falešným jménem Al-Kasim Rihab hradilo půlroční léčebný pobyt na I. ortopedické klinice v Praze Na Karlově.


Ilich Ramírez Sánchez, zvaný Šakal na dobových fotografích StB, zdroj: Pavel Žáček.

O pobytu Carlose v Praze byl informován 5. odbor II. správy FMV až zpětně. Agent s krycím jménem „Oskar“, blízký přítel iráckého velvyslance Al Hadithi Anwar Abdul Kadira řídícímu orgánu uvedl, že terorista proslavený útokem na zasedání Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) ve Vídni měl v ČSSR tajné poslání. Podle něj se Carlos – vystupující navenek jako „Salim“ – pohyboval neustále ozbrojen.


Další arabský agent „Adam“ doplnil, že Carlos si byl prohlédnout vnitřní uspořádání budovy časopisu „Otázky míru a socialismu“, odkud se ho neúspěšně snažili vykázat přítomní členové Komunistické strany Iráku. II. správa FMV informaci vyhodnotila, že šlo o přípravu teroristické akce na území ČSSR proti „nepřátelům Iráku“, pravděpodobně Svazu iráckých studentů anebo přímo iráckým komunistům.


Překvapivým faktem zůstává, že informace o Carlosovi předával 47. odboru Hlavní správy rozvědky (I. správa FMV) také člen ústředního výboru Komunistické strany Iráku, zodpovědný za stranickou rozvědnou i kontrarozvědnou činnost Ara Chačador Voskanian (též Ary Kchachadour), který při agenturní spolupráci používal nejprve krycí jméno „Mohamed“ a následně „Vezír“. Podle něj přijel terorista, jenž měl být ve spojení s iráckou Hlavní správou bezpečnosti (Mudyrat al-Amn al-Amamah), připravit a naplánovat likvidaci jednoho pracovníka jihojemenského vyslanectví, původně člena Lidové fronty pro osvobození Palestiny George Habashe.


V březnu 1979 Carlos dorazil do Prahy pod jménem Adih Fawas Ahmed s pasem jemenského diplomata. V hotelu InterContinental jednal s dalšími členy teroristických organizací, svým pobočníkem Johanesem Weinrichem (Ali Bin Thabet) a údajným syrským zpravodajským důstojníkem Ali Issawe Kamelem (Abu Hakam), o obnovení spolupráce, sloučení v jednu teroristickou organizaci a o společných akcích. Správa sledování (IV. správa FMV) mj. zaregistrovala jeho komunikaci s pracovníkem vojenského oddělení zastupitelského úřadu Iráku a zpravodajským důstojníkem Jumi Omar Bashlahem.


Začátkem srpna 1979 přijel Carlos pod jménem Adil Fawaz Ahmed Kassim coby jemenský diplomat opět do Prahy. Agent 5. odboru IV. správy SNB s krycím jménem „Petr“ – recepční z InterContinentalu – ho charakterizoval jako „slušného“ hosta, málokdy opouštějícího hotel a přijímajícího na pokoji návštěvy převážně z řad arabských hostů.


Za pomoci hotelové agentury se podařilo do Carlosova pokoje umístit prostorový odposlech. Dne 10. srpna 1979 tam proběhla schůzka Carlose s vybranými představiteli teroristických skupin (mezi nimi například i s Magdalenou Koppovou a Abú Daúdem, zodpovědným za vražedný útok proti izraelským sportovcům během olympijských her v Mnichově), ze které Státní bezpečnost pořídila zvukový záznam v rozsahu 25 cívek. Správa zpravodajské techniky (VI. správa SNB) byla ovšem schopna přeložit pouze ty části hovoru, které probíhaly v angličtině a francouzštině. Záznam odposlechu tak musel být kvůli překladu arabských pasáží postoupen do Moskvy. Výbor státní bezpečnosti (KGB) SSSR posléze československým přátelům poděkoval s tím, že účastníci schůzky hovořili nejenom o politické orientaci, ale také o zdrojích finančních příjmů a svých nejbližších plánech převážně na Blízkém východě.


Zahraniční agent 5. odboru II. správy SNB s krycím jménem „Radowan“ zachytil debatu Carlose se syrským vojenským atašé genmjr. Ezz-Eldin Idrisem ve vinárně „U Pastýřky“. Sledovači navíc zjistili, že Carlosovými oblíbenými obchody se staly zvláštní obchody Tuzexu v ulicích Opletalově, Rytířské, Železné i jinde, kde často nakupoval, mj. kartóny whisky a cigaret.


Na podzim 1979 obdržel Ara Chačador Voskanian („Vezír“) vzkaz od Carlose z Bulharské lidové republiky, o němž ihned informoval 47. odbor I. správy FMV. Carlos ujišťoval, že přerušil veškeré kontakty s iráckou rozvědkou, a nehodlá provádět jakékoliv akce proti iráckým komunistům. Naopak nabídl účast na přísně tajné akci – atentátu na prezidenta Egyptské arabské republiky Anwara Sadata, který měl být připravován z iniciativy a ve spolupráci s libyjskou rozvědkou (Mukhabarat el-Jamahiriya).


Počátkem srpna 1980 se Carlos se syrským diplomatickým pasem na jméno Michel Khouri s Magdalenou Koppovou (alias Marian Touma) měl převážet vlakem z Berlína do Budapešti ruční zbraně. Díky záznamům sledovačů víme, že během průjezdu nádražím Střed v Praze spal, ve stanici Kolín požádal o kávu a při průjezdu Havlíčkovým Brodem si nechal do kupé přinést oběd a coca-colu. V Bratislavě několikrát vyhlédl z okna.


V říjnu 1980 informovala maďarská Státní bezpečnost své kolegy v Praze, že spolupráce Carlosovy skupiny se Správou zahraniční rozvědky Securitate, zahájená v Praze v srpnu 1979, vyústila až v přípravu atentátů na rumunské exulanty v západní Evropě (Emil Valer Georgescu, Ioan Emilian, Mihail Hohenzolern, Paul Goma a Faust Brădescu) a především proti budově Radia Svobodná Evropa (RFE) v Mnichově. K teroristickému útoku, který ovšem nezasáhl rumunskou sekci Radia Svobodná Evropa (RFE), ale československou redakci, došlo ve večerních hodinách 21. února 1981. Na místě zůstali dva těžce a dva lehce zranění.


Poslední a nejznámější Carlosova návštěva Prahy proběhla v červnu 1986, kdy Carlos (alias Walid Wattar) s Magdalenou Koppovou (Marie Aziz) a Johannesem Weinrichem (Farid Redwan) přiletěli před půlnocí linkou OK 899 z Moskvy.


Okamžitě po zjištění byla zaktivizována sledovačka, agenturní síť, odposlechy, pyrotechnici, ale také protiteroristická jednotka – odbor zvláštního určení. Z preventivních důvodů byla aktivována dokonce i ochrana velvyslanectví USA.


Náměstek ministra vnitra ČSSR genmjr. JUDr. Vladimír Hrušecký a náčelník II. správy SNB plk. JUDr. Karel Fiřt navštívili vedoucího diplomatické mise Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Abu Hišama, kterého oficiálně požádali o pomoc při zkrácení pobytu Carlose v Praze. Vedení správy navíc vybralo dva anglicky hovořící důstojníky – majory Miloslava Pitra a Václava Wallise, aby Carlose i jeho doprovod přesvědčili o nutnosti opustit území ČSSR.


Ilich Ramírez Sánchez, zvaný Šakal na dobových fotografích StB, zdroj: Pavel Žáček.

Důstojníci Státní bezpečnosti strávili asi hodinu v pokoji 442, kde trojici teroristů sdělili, že je ohrožena jejich osobní bezpečnost a nejlepším řešením bude urychlené opuštění ČSSR. Až když dodali, že o teroristův život usilují agenti francouzských speciálních služeb, změnil Carlos své chování a byl ochoten ukončit pobyt v hotelu.


Carlos byl ozbrojen pistolí ukrytou v pravé vnější kapse saka, Weinrich měl pod sakem jednu pistoli v podpažním pouzdře, druhou za opaskem na pravém boku. Také Carlosova manželka si před odchodem z pokoje na mateřské kalhoty – byla asi v pátém měsíci těhotenství – pod vestu natáhla opasek se zbraní. Ve svém záznamu příslušníci Státní bezpečnosti Carlose popsali: výška cca 175 cm, 42–45 let, silnější postavy, nápadně světlá pokožka obličeje, tenký knírek, tmavé vlasy s čelními kouty, hnědé oči, obličej lichoběžníkového tvaru, masitá brada, zdravé zuby, chování arogantní.


Po objednání taxi odejel Carlos společně s Koppovou a Weinrichem za nenápadného doprovodu protiteroristické jednotky Správy vojsk ministerstva vnitra na ruzyňské letiště, kde byl oběma příslušníky II. správy SNB služebním vchodem vpuštěn do tranzitu. Poslední Carlosova návštěva Prahy tak symbolicky skončila odletem do Sovětského svazu.


* * *


Státní bezpečnost se Carlose i jeho lidí obávala, ale dlouhou dobu se jich neuměla sama zbavit. Za spolupráce s ostatními partnerskými bezpečnostními orgány se pouze snažila kontrolovat, aby nedošlo k narušení vnitropolitických či zahraničních zájmů ČSSR, především k teroristickým útokům na vlastním území či v dalších zemí sovětského bloku. Útoky na měkké cíle za železnou oponou ovšem režimu nevadily.


Carlos zpočátku Prahu vnímal jako klidné místo, plné arabských návštěvníků, vhodné k organizování schůzek a jednání se zástupci evropských i blízkovýchodních teroristických skupin. K překonání standardních bezpečnostních opatření jeho lidem stačil diplomatický pas a po určitém čase změna jména. Přestože byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století v Praze výrazně omezen počet hotelů pro vízové cizince, trvalo vždy několik dní, než byl jejich pobyt v hotelu InterContinental odhalen arabskými agenty kontrarozvědné II. správy.


Státní bezpečnost postupně kombinovala sledování vybraných ambasád, zejména irácké a syrské, a jejich zpravodajských důstojníků, s využitím tzv. hotelové agentury IV. správy a přímým sledováním Carlose a spol. Vzhledem k tomu, že část schůzek probíhala v hotelových pokojích, snažila se Státní bezpečnosti některé z nich relativně úspěšně nahrát, přestože je nebyla schopna bez sovětské pomoci v úplnosti přeložit. Monitorování teroristů se stalo o něco efektivnějším, když se prohloubila spolupráce československé, východoněmecké, maďarské a do určité míry i bulharské Státní bezpečnosti. KGB SSSR zůstával více v pozadí, jeho funkcionáři jednali zjevně s každou ze satelitních služeb zvlášť a podporovali tak určitou nejistotu, jak s teroristy nakládat.



Čs. politickou policii pochopitelně ani nenapadlo Carlose či jeho soudruhy zatknout a předat demokratickým státům za železnou oponou. Stejně jako ostatní komunistické bezpečnostní složky hájily své bezprostřední zájmy a zájmy sovětského bloku, aniž by ovšem znaly jasné stanovisko sovětského Výboru státní bezpečnosti SSSR (kromě oficiálních proklamací o boji proti terorismu na multilaterálních poradách).


Zachovaná dokumentace Státní bezpečnosti, vztahující se k osobě a činnosti Iljiče Ramíreze Sáncheze, potvrzuje, že Carlosovi a jeho společníkům nebylo v ČSSR povoleno využívat žádné výcvikové tábory. Zároveň můžeme konečně korigovat tvrzení o tom, že komunistické Československo patřilo v oblasti mezinárodního terorismu k „největším subverzním centrům ve světě“, a také opravit a doplnit některá publikovaná fakta o jeho pobytech v Praze.


 

Ruce světové revoluce ( I.+ II. sv.): Carlos, mezinárodní terorismus a Státní bezpečnost, 1976-1989, nakladatelství Academia 2022.


Pavel Žáček je historik, vysokoškolský pedagog, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Předsedá výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.





225 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše