ARCHIV

Ruskou válečnou krutost ukázalo už Čečensko. Svět ale nechtěl přijít o dobré vztahy s Moskvou

Ruský vpád na Ukrajinu byl pro většinu Čechů šokující, jen málokdo předpokládal, že k takové agresi může dojít. Bylo tu ale také dost těch, kteří postsovětské Rusko dobře znali a upozorňovali na to, že není „spřátelená slovanská země“, nýbrž nebezpečný, nepřátelský a bezohledný stát s imperiálními ambicemi. Některé z těchto hlasů tentokrát připomínají Příběhy 20. století.


Hlavní město Čečenska, Groznyj, v březnu 1995, zdroj: wikicommons.

Eugenie Číhalová se narodila se v roce 1944 v rodině ruského emigranta Jevgenije Feofiloviče Djukova – žije v Čechách a řadu let se všemožnými aktivitami snaží nabourávat působení ruské propagandy. V rozhovoru pro Paměť národa z roku 2018 mluvila mimo jiné o situaci ruské společnosti a o ruské návaznosti na sovětské časy:


„Lidé, kteří v Rusku zůstávají, žijí většinou v bídě, ale nějak to celé nechápou, pořád mají v hlavách ten velký neotřesitelný Sovětský svaz. Říkají: Stalin zvítězil, vyhrál válku. A můžete jim stokrát vysvětlovat, že Stalin by bez západních armád válku sám nikdy nevyhrál, hádají se s vámi. Pak už s nimi nemůžete mluvit.“


„Když jim řeknete, že Stalin s Hitlerem válku začali, že válka začala tím, že společně obsadili Polsko, koukají na vás jako na zjevení a nechtějí to slyšet, protože podle nich to není pravda. Mohou žít v bídě, v každé rodině mají někoho umučeného nebo popraveného za komunismu, ale stejně se zaklínají Stalinovým vítězstvím.“

Kořeny ruské frustrace

K lidem, kteří putinovskému Rusku a vlivu propagandy na ruskou společnost rozuměli, patřil i novinář, politik a někdejší velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský (1932-2020):

„Dobře dělaná propaganda, která cílí na frustrované lidi, je úspěšná,“ řekl v roce 2016 v rozhovoru pro Český rozhlas.


„Goebbelsova propaganda byla také úspěšná, přestože Německo bylo charakterizováno vysokou úrovní kultury, umění, vědy. V Rusku je těch frustrovaných lidí, tedy zejména těch, kteří žijí dál od velkých center, od velkých měst, v tom obrovském prostoru s devíti časovými pásmy, daleko víc, než jich bylo v Německu. A když se profesionálové vrhnou na to, aby je ovlivnili, tak se jim to prostě daří,“ popisoval Dobrovský.


Ruská frustrace měla podle něj celou řadu důvodů: „Některé jsou výrazně ekonomické, ale já vidím hlavní důvod v tom, že lidé v Rusku obtížně nalézají smysl své existence jako součásti státního celku. Rusko od dávných dob nemá žádnou státní ideu. V období SSSR představovala státní ideu mesianistická komunistická myšlenka – a teď je státní idea nahrazována pokusem obnovit hrdost občanů na velikost a sílu Ruska. Ta velikost je charakterizována zejména mohutností armády a velikostí Ruska jako geopolitické síly, která nemůže chybět v žádném mezinárodně-politickém rozhodování.“


Před šesti lety také Luboš Dobrovský odpovídal na otázku, nakolik je možné, aby Rusko použilo svůj obrovský jaderný arzenál:


„Nevím, jestli by byl Putin něčeho takového schopen. Ale vím, že obranná doktrína Ruské federace hovoří o právu použít jaderné zbraně v případě nutnosti jako první. Takže s největší pravděpodobností by šlo o to, jak by režim posoudil míru svého ohrožení – nebo ještě přesněji, míru svého zájmu. To chrastění zbraněmi má nějaké úrovně: konvenční zbraně už nejen chrastí, ale byly použity i ve válce proti Gruzii, kdy byla část gruzínského území oddělena. A vojáci Ruské federace, takzvaně na dovolené, na níž si s sebou vzali i těžké zbraně, se účastnili války na východní Ukrajině (v roce 2014). To jsou snad nepochybné důkazy o tom, že ruská armáda je používána k určitým geopolitickým cílům, přičemž tím hlavním cílem je obnova politického, a později jistě i vojenského vlivu Ruska v prostoru, kde byl uplatňován až do pádu Berlínské zdi.“


V Příbězích 20. století (rozhlasovou verzi pořadu si můžete poslechnout v přehrávači uprostřed článku) tentokrát vystupuje také Alexej Ženatý (1971), který se dostal do Československa roku 1989 jako voják ruské armády, dezertoval a získal u nás politický azyl. Nebo Vladislav Jandjuk (1969), který v roce 1997 uprchl z Běloruska a popisuje podstatu tamní Lukašenkovy diktatury, jež patří k ruským spojencům, či spíše vazalům.


Druhá část pořadu je pak věnována vzpomínkám švýcarské novinářky a spisovatelky Ireny Brežné, která poukazuje na to, že brutální způsob, jímž Rusko vede své války, byl zřetelný už v 90. letech, v době bojů v Čečensku. Tak jako v jiných případech, i tehdy dával západní svět před zájmem o čečenské oběti přednost dobrým vztahům s Ruskem – a přirozeně též obchodu.


Vzpomínky na Čečensko

Irena Brežná se narodila roku 1950 v Bratislavě, v roce 1968 kvůli sovětské okupaci Československa emigrovala, vystudovala pak v Basileji slavistiku, filosofii a psychologii. Stala se jednou z významných německy píšících žurnalistek, je nositelkou řady cen, naposledy vloni jí německý PEN klub udělil cenu Hermanna Kestena. Po celou dobu svého pobytu na Západě se věnovala politicky pronásledovaným lidem v zemích sovětského bloku.


Irena Brežná v 80. letech. Foto: Post Bellum.

V roce 1991 začaly jednotlivé republiky SSSR vyhlašovat nezávislost. Čečensko se prohlásilo za suverénní stát 6. září a bývalý velitel sovětských vzdušných sil Džochar Dudajev byl 1. listopadu zvolen čečenským prezidentem. Až do roku 1994 Rusové s Dudajevem vyjednávali, země pro ně byla příliš důležitá. Pak začala první rusko-čečenská válka.


Její příčiny, respektive okolnosti, za nichž k ní došlo, jsou komplikované, faktem je, že v prosinci 1994 nařídil tehdejší prezident Boris Jelcin ruské armádě, aby provedla invazi. Válku vedli Rusové krutě – a neobyčejně krutě postupovali proti civilnímu obyvatelstvu.


Krátce po začátku první ze dvou válek se do Čečenska vypravila také Irena Brežná:

„Ve vesnici Samašky jsme našli zbytky vakuové bomby. Byla jsem tam s Andrejem Mironovem (zemřel v roce 2014 na Ukrajině, pozn. aut.), který tehdy pracoval pro Sergeje Kovaljova jako specialista na zakázané zbraně. Zakazuje je Ženevská konvence a Rusové samozřejmě tvrdili, že tam takové bomby nepoužívají. Andrej zbytky té bomby sebral a v Moskvě na konferenci je položil na stůl… Rusové také v Čečensku používali malé miny, takové barevné motýlky, za kterými jdou děti, a ta mina jim pak vybuchne v ruce. Děla se tam hrozná svinstva.“


Spáchalo Rusko genocidu?

„Měla jsem dojem, že svět je lhostejný. Viděla jsem, jak čečenské ženy s dětmi utíkaly před bombardováním a ruští vojáci jim vytrhávali syny, patnáctileté chlapce. Házeli je do takových děr v zemi a tvrdili, že jsou to bojovníci, tehdy jim ještě neříkali teroristé. Svět k tomu byl lhostejný. V květnu 1995 přiletěl do Moskvy na oslavy 50. výročí konce druhé světové války francouzský prezident François Mitterrand a další hlavy států. A nikdo z nich neřekl o Čečensku ani slovo nebo se alespoň nevyjádřili veřejně.“


„Po návratu domů jsem začala sbírat pro Čečensko peníze, koupila jsem také své přítelkyni, lidskoprávní aktivistce Zajnab Gašajevové, dobrou videokameru, ona pak všechno natáčela a dnes je z toho velký videoarchiv o genocidě. Pojem genocida se však ve světové politice v souvislosti s Čečenskem nepoužíval a nepoužívá. Kdyby světová politika řekla, že to byla genocida jako v Jugoslávii, musel by se svět chovat k Rusku jinak.“


Rozhlasovou verzi pořadu si můžete poslechnout zde:


Odehrála se tedy v Čečensku podle Ireny Brežné genocida? „Podle mě ano. Genocida je cílené zničení národa nebo etnika. Rusové Čečencům nejen rozbombardovali domy, takže neměli možnost přežít, ale drželi je také v koncentračních táborech a systematicky je mučili a zabíjeli. Za Putina pak začali vojáci mučit i ženy a systematicky je znásilňovali, aby Čečence potupili a zničili.“ Vladimir Putin byl za druhé čečenské války ruským premiérem a poté prezidentem.


„Když začátkem března 1995 bombardovali Sernovodsk, nepouštěli nás tam. Byli jsme blízko, v jiném místě. A chodili jsme vždycky na jednu ulici, kde se shromažďovali uprchlíci a kde také působily různé organizace, třeba Červený kříž. Rozhněvané čečenské ženy nám říkaly: Proč tu stojíte, proč nejdete do té vesnice, kde leží mrtví a kde hoří domy? Proč o tom svět neví? Cítila jsem se provinile, mohla jsem jim jen říct, že tam nesmíme. Potom jednoho dne řekli ruští vojáci, že obyvatelky Sernovodska si mohou jít pro nějaké věci. Řekla jsem těm ženám, že půjdu s nimi. Vzala jsem si dlouhou sukni a koženou bundu, ony mi daly šátek a poradily mi, abych plakala, protože pak se nepozná, že mám v ruštině cizí přízvuk.


Dostala jsem s nimi do Sernovodsku a viděla jsem zkázu: Hořelo, byly tam zabité krávy a ovce, kolem běhali splašení koně, míchal se život se smrtí, viděla jsem kotě, jak pije krev ze zabité ovce, viděla jsem, že Rusové tu čečenskou vesnici nejen rozbombardovali, ale ještě vtrhli do všech domů, které zůstaly stát. Čečenci si zakládali na čistotě a oni jim rozstříleli zařízení, vydělali se na stoly, zavřeli krávu do obývacího pokoje. O takových věcech jsem pak psala svou první reportáž. Otřáslo to mnou, ale nebála jsem se, chodila jsem po té vesnici, a pořád jsem si říkala, že nesmím nic zapomenout, že si to musím uložit do paměti a vynést to ven. To byl můj cíl.“


Zklamání ze Západu

Nakonec Brežná – stejně jako několik dalších novinářů – vydávala svědectví o dění v Čečensku, ale v západní politice to nic nezměnilo, nic zásadního to nezpůsobilo, Rusové nebyli nuceni, aby změnili své jednání. Neměla pocit bezvýchodnosti?


„Představovala jsem si, že by to světem mělo otřást – nejen mé texty, ale i to, co psali a dělali ostatní novináři, i když nás tam nebylo moc. Zklamání ze západní politiky bylo nesmírné. Nenapsala jsem jen ty reportáže, snažila jsem se získávat také humanitární pomoc a působit, řekněme, politicky. Nejdůležitější bylo, že čečenské ženy, které jsem tam potkala, vůbec nesplňovaly obecnou představu o muslimkách, které jen mlčí a poslouchají manžely: Byly to sebevědomé schopné ženy, s některými z nich jsem dodnes ve styku.“


Obě války nakonec Čečence proměnily, rozhodli se pro násilí, přiznává Brežná:

Ze začátku jsem jejich boj chápala, dokonce jsem to vnímala i tak, že bojují i za nás, že se nějak mstí i za sovětskou okupaci Československa. Měla jsem rozporuplné pocity. Pak jsem viděla, že to násilí je strašně nebezpečné. Proměnilo je. Terorismus je nepřípustný, Čečenci mají odpovědnost za své činy, které se někdy nedají obhájit. Jen bych poukazovala na to, kdo k nim válku přinesl.“


„Čečenské násilí nevzniklo jen tak, nejsou násilným národem od přírody, ale dostali se do pasti násilí. I mé čečenské přítelkyně, které si samozřejmě velice vážily bojovníků, byly nakonec zděšené. Je strašné, že Rusové dosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli: Čečenci byli rozpolceni, Čečenci nakonec zabíjeli Čečence.“


Za reportáž z Čečenska dostala Irena Brežná v roce 2002 prestižní německou cenu Theodora Wolfa. Přebírala ji za přítomnosti tehdejšího spolkového prezidenta Johannese Raua a ke slavnostnímu aktu pozvala svou čečenskou přítelkyni Zajnab Gašajevovou:

„To bylo velmi vysoké ocenění a dostala jsem je v době, kdy ještě probíhala takzvaná Putinova protiteroristická operace. Měla jsem přijet s manželem, ale řekla jsem, že přijdu s hrdinkou mé reportáže. Řekla jsem prezidentu Rauovi, kterého jsem si jinak velmi vážila: Minulý týden jste byl u Putina a tady se můžete seznámit s jiným pohledem na věc. Rau ale nebyl ochotný říct ani slovo, nepoložil ani jednu otázku. Podal Zajnab ruku, to jsme si vyfotografovali, to už byl velký úspěch. Pak jsem měla proslov, tak jsem chtěla, aby Zajnab řekla pár slov, ale oni ji okamžitě zastavili, nedovolili jí vystoupit. V sále sedělo několik set lidí, taková smetánka německého novinářského světa… Tehdy jsem si uvědomila, nakolik je to téma tabuizované.“


 

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.



Článek byl publikován na serveru Hlídací pes: https://hlidacipes.org/.