Psaní s příchutí krve

Salman Rushdie má 75 let. Tedy skutečně ještě má, což je důvodem k oslavě – před pár dny nescházelo mnoho k tomu, abychom o něm mluvili v minulém čase. Fatwa, kterou na jeho život vydal dávno mrtvý íránský vůdce Ruholláh Chomejní, totiž nemá žádné datum expirace, a motivuje k aktivitě i lidi, kteří v době vydání Satanských veršů nebyli vůbec na světě. Pachatel posledního útoku má pouhých 24 let, je třikrát mladší než jeho zamýšlená oběť.

Salman Rushdie / Ajatolláh Chomejní, zdroj: wikicommons.

Pronásledování Salmana Rushdieho je vůbec zajímavá událost. Za prvé, svým způsobem je Rushdie kandidát na sekulárního mučedníka v tom původním slova smyslu (a ne v tom zrůdném, kdy se jako „mučedníci“ oslavují teroristé, kteří vyvraždili školku), a to je pozice, na kterou naše současná civilizace není zvyklá a neumí s ní zacházet, s výjimkou velmi specifických kontextů (neběloch napadený bílými rasisty).

Je to i otázka vnímané a skutečné schopnosti státu vymáhat právo. Středověký stát aspoň věděl, že je slabý. V moderním státě, sledujícím dění na ulici i na sítích ze všech stran, by vlastně k mučednictví neměla být příležitost, když už se o té hrozbě ví předem.

Jenže i ten moderní stát vybavený kamerami a jinými automatickými fízlovacími zařízeními je v konečném důsledku jen tak akceschopný, jako jeho personál; kamera sice umí natáčet, ale neumí činit žádná rozhodnutí. Tak se mohlo stát, že akce v městečku Chautauqua nebyla dobře zabezpečená a mohl si na ni koupit lístek i mladík, který předtím tapetoval svoje sociální sítě obdivem k islámské republice a jejím institucím.

Což je z pohledu těch bezpečnostních složek trapné selhání a málokdo se rád chlubí svým selháním. Počítejme tedy s tím, že minimálně policie a nejspíš i politici ji řídící (což je v Americe lokální záležitost) budou chtít, aby se na vše co nejrychleji zapomnělo.

Když jsme už ale u trapných selhání, Rushdieho aféra už od svých počátků představuje trapné selhání tehdejších britských politických elit jako celku. Krize vždycky budou, ale lze se z nich poučit. To se přesně v případě tehdejší britské vlády nestalo.

Rushdieho aféra měla přesně ty příznaky, které do budoucna ukazovaly, jak velký problém nastane při snaze skloubit převážně sekulární západní společnost s islámem. Náboženský vůdce o několik časových pásem dále vydal edikt jako ze středověku, načež tisíce jeho následovníků vyrazily do ulic měst lynčovat aspoň figuríny, když už na skutečného „rouhače“ nedosáhly. A to i na Západě. Lidé, kteří ještě včera v klidu prodávali někde v etnickém krámě kurkumu a datle, se najednou srocovali v ulicích s pěnou u huby a křičeli „smrt, smrt“, aniž by tu provinilou knihu vůbec četli. Středověk není jen časový úsek, ale hlavně způsob myšlení. Dá se transplantovat i do kulis moderní civilizace a může se mu tam docela dobře dařit.

Kdokoliv měl v tu chvíli aspoň trochu oči otevřené, musel pochytit, že časy se mění. Sovětský svaz byl roku 1989 už v posledním tažení, ale islámský svět na vzestupu, aspoň tom demografickém (prudký nárůst populace) a částečně i finančním (ropné státy) – tyto faktory znamenaly, že nebude až takový problém zaplnit ulice Bradfordu či Lutonu dalšími tisíci vousatých fanatiků, pokud dostanou víza.