ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg

Proč bych si přál, aby byl každý politicky vzdělán aneb Nábytek nejsou občané

Přinášíme druhou esej profesora politologie Karla B. Müllera ze série textů "Proč bych si přál, aby byl každý politicky vzdělán". Dnes na téma nezájmu o politiku a nevzdělanosti občanů, kteří pak volí neodpovědný a neefektivní politický leadership. A také o Havlíčkovi.


Poslanecká sněmovna Říšské rady, rok 1907, zdroj: wikicommons.

Moderní politologie se zrodila v evropském osvícenství díky humanistickým a liberálním požadavkům, které zpochybňovaly tradiční předsudky a které prosazovaly spravedlnost a vládu práva. Ve střední Evropě to bylo především tereziánství a josefinismus, co dláždilo cestu k moderní státnosti.


Zakladatel politologie ve střední Evropě

Za jednoho z otců zakladatelů moderní politologie ve střední Evropě lze bezpochyby považovat (v Mikulově narozeného) osvícence Josefa Sonnenfelse, který úspěšně bojoval za zrušení mučení v trestním právu. Sonnenfels se na vídeňské universitě přičinil o rozvoj praktické „politické vědy“. Měla se zabývat tím, jak občany motivovat – bez zastrašování a trestání – k poslušnosti vůči zákonům. Pokud budou zákony chránit zájmy občanů a pokud při tvorbě zákonů budou občané moci uplatnit svůj hlas, neměl by to snad být problém.


Jenže svobodné společnosti se vyznačují pestrostí a pluralitou, což vyvolává konflikty a často není vůbec jasné, jaká strana konfliktu více ladí s veřejným zájmem. Také ono uplatnění hlasu občanů není v podmínkách masových společností bez potíží. Vyžaduje kompetence, trpělivost, množství času. Toho všeho bývá zpravidla nedostatek.


Od Sonnenfelsových dob se hodně změnilo. V jeho době vypadaly společnost i vládnutí zcela jinak než dnes. Změnil se způsob organizace i schopnost poznávat svět a rozumět mu. Ovšem význam praktické politické vědy se moc nezměnil. I dnes hraje politologie roli ochránkyně liberální demokracie. Její role je dvojí. Žádná liberální demokracie se dlouhodobě neobejde bez systému politického vzdělávání ani bez nezávislého politologického výzkumu. Politologický výzkum je cenným prostředkem porozumění problémům, které ohrožují existenci liberálně demokratického zřízení. Politické vzdělávání pak musí umět tyto problémy srozumitelně komunikovat směrem k občanskému dorostu.


Připomíná to normalizační imperativ „kdo nekrade, okrádá rodinu“ či jeho polistopadovou repliku ve vztahu k evropským fondům. Že by i po 170 letech nebyl občanský duch Čechů dostatečně probuzen ze zakrnělé stádovosti vrchnostenského útlaku?

Bez politického vzdělávání bude občanská veřejnost a občané ve veřejných funkcích těžko hledat společnou řeč, a to bez ohledu na to, zda budeme tyto občany nazývat politickou elitou, reprezentací či veřejnými služebníky (public servants). Bez politického vzdělávání nelze utvářet kompetentní občanskou veřejnost, která dokáže volit odpovědný i efektivní politický leadership. Nastolení svobodných poměrů sice vede k odstranění autoritářství, samo o sobě však odolnost liberální demokracie negarantuje. Tuto odolnost garantuje pouze politická kultura, která dokáže tvořit instituce, jež jsou sto zajišťovat důvěryhodnost liberálního řádu a demokratického vládnutí.


Naštěstí máme na co navazovat. Havlíčkův požadavek občanských kompetencí a politického vzdělávání je sice přes 170 let starý – stať Co jest obec? publikoval na pokračování na konci roku 1846 v Pražských novinách – měnit na něm však netřeba ničeho, neboť „Zcela jinák stojí obec, ve které občan sám své povinnosti a práva, zřízení a správu obce zná, kde se všechno přede všemi a veřejně jedná a kde každý sám v řízení obce jisté přiměřené má účastenství… Tam panuje duch občanský. Daně každý rád platí, nahlížeje potřebnost jich a jsa přesvědčen o dobrém hospodářství s nimi… každý věda, že co obci náleží, také zčásti i jest jeho … naučí se jí vážiti … obětuje se pro ni v čas potřeby, jako se obětuje přítel za přítele. To jest patriotismus, vlastenectví.“ Havlíčkův apel na občanské vlastenectví neztratil ani dnes nic ze své naléhavosti. Žádná demokracie se neobejde bez občanské veřejnosti, která se cítí odpovědná za výkon vládnutí ve své obci či zemi a která přijme politické instituce za vlastní. A pokud není s jejich výkonem spokojena, neodmítne je, nýbrž hledá pokojné cesty k jejich nápravě.


Stigmatizace politiky, nezájem a paskvil opozice

Jenže výzkum OECD publikovaný v roce 2016 ukázal, že v Česku se z věkové skupiny 15 až 29 let o politiku „vůbec nezajímá“ 57 procent dotázaných, což byl druhý nejhorší výsledek ze všech zkoumaných zemí. Velmi podobná zjištění přinesl i náš výzkum (z let 2010 a 2018) tří měst (Černošic, Hrádku nad Nisou a Semil), která jinak vykazovala mnohé znaky dobrého vládnutí. Vysokých 66 procent občanů se o politiku (spíše či vůbec) nezajímalo a průběžný zájem o politické dění deklarovala pouhá 2 procenta občanů. Jak vyplynulo také z rozhovorů s radními těchto tří „příkladných“ měst, naprostá většina občanů se o věci veřejné nezajímá, a pokud, tak pouze v situaci, kdy jsou dotčeny jejich soukromé zájmy. Jinými slovy, schopnost naprosté většiny občanů vztáhnout se k veřejnému zájmu a orientovat své jednání pomocí této kategorie je velmi malá či nulová.


Ono to není zase tak překvapivé. V jistém smyslu od samého počátku politické emancipace české společnosti (od poloviny 19. století) se v politické kultuře usazovala negativní zkušenost s politickými elitami a z ní vyplývající nedostatek institucionální tvořivosti. Zdá se, že stigmatizace politických elit patří i v dnešní české společnosti k hluboce zakořeněné významové struktuře. Tato stigmatizace poškozuje reputaci politické činnosti obecně a nepřímo i studia politologie.



V již zmiňované stati Co jest obec? z roku 1846 pojmenoval Karel Havlíček Borovský klíčové neduhy pozdně poddanské společnosti. Zároveň představil základní principy politického vzdělávání potřebné k rozvoji občanské veřejnosti. Aktuálnost jeho stati nás může mile překvapit. Spíše nás však její nadčasovost nemile šokuje, dopočítáme-li se její letitosti. „Občan neznajíce účelu a zřízení obce své, nevědoucí, co se v ní děje, jak se řídí, nechápající celé ústrojenství její nemůže ani také dobře znáti své povinnosti, tak jako ani svých práv nezná... Duch občanský, občanské smýšlení chybí v takových obcích, ve kterých občané ve správě obecní žádného podílu a ohlasu nemají, o zřízení a účelech obce nic nevědí, kde se správa veřejně a všem před očima nekoná. Tak zůstává taková obec vždy jen v zakrnělosti, a občané nemají v ní důvěru, nejsou jí oddáni, lehce se proti ní popuditi dají… Taková nevědomost a slepota občanů jest však k největší škodě celé obce, ovšem i všech jednotlivých občanů… Každému z nás budou následky té nevědomosti známy ze zkušenosti. Jak často vidíme muže jinak v privátním život svědomité, kteří by žádným způsobem nikomu ze sousedů svých ani o nejmenší věc neošidili, proti státu jednati lstivě a velmi ošemetně. Patřme na veřejné stavby, na silnice, železnice, na pachty, odvody k veřejným zemským potřebám a vůbec na všechno, co obec na své útraty koná, jaké se tu často dějí podvody! … tak dalece jest v tomto ohledu cit skleslý, otupělý (neb vlastně neprobuzený), že takové podvody obce ani ve veřejném mínění hanebné nejsou.“


Tyto občansky „neprobuzené“ obyvatele nazýval Havlíček zemitým (dnes legračně znějícím) přirovnáním k „nábytku“. Jsou prý pouhým „nábytkem“ obce. Toto označení bylo pravděpodobně příhodné. Především venkovské obyvatelstvo bylo dlouho jakýmsi „lidským inventářem“ vrchnostenské správy a mnozí z nich často pytlačili na „cizím“ panském majetku. A jak se dočítáme v dobové literatuře, většina obyvatelstva to nejspíš nejen schvalovala, ale mnozí to dokonce obdivovali coby projev heroismu.


Občanské umění si vládnout

Připomíná to normalizační imperativ „kdo nekrade, okrádá rodinu“ či jeho polistopadovou repliku ve vztahu k evropským fondům. Že by i po 170 letech nebyl občanský duch Čechů dostatečně probuzen ze zakrnělé stádovosti vrchnostenského útlaku? Zdá se, že opravdu není. Ono totiž příležitostí k vakcinaci svobodou nebylo zase tak moc. Roky 1848 a 1948 vlastně označují symbolické ukončení a znovunastolení hierarchického vrchnostenské řádu. Avšak i v rámci těchto sta let si Češi užívali relativní svobody pouze v malých dávkách. Jen efemérně (zato s patřičným iniciačním nadšením) v letech 1848–1850, důkladněji pak mezi lety 1860–1914 a poté v letech 1918–1938. Těch několik málo měsíců roku 1968 je jistě symbolicky významných, ale z hlediska zrání občanských ctností asi málo platných. Čtyřem až pěti generacím se naskytovaly možnosti osvojovat si občanské umění vládnout. Ale i tato příležitostná okénka byla kontaminována narůstající jazykově-národnostní nesnášenlivostí a později také existenční obavou o stát.



Stupňující averze mezi údajnými Čechy a Němci na Moravě a v Čechách v průběhu druhé poloviny 19. století byla hlavní příčinou toho, že si společnost – obecně řečeno – nedokázala osvojovat umění vládnout. Pregnantněji řečeno, nedokázala zvládat narůstající jazykový konflikt způsobem, kterým by umožňoval pěstovat kritické myšlení a umění politické opozice. Obojí – tedy kritické myšlení i opozice – představuje základní stavební kameny smysluplné veřejné arény, která vytváří podhoubí pro zrání liberální občanské veřejnosti. Ačkoli tzv. moravský pakt z roku 1905 dával příslib, že by se situace možná dala zvládnout, kvůli vypuknutí první světové války, to již bylo ono příslovečné „too little, too late“.


Narůstající nacionalismus po roce 1848 ve veřejném životě posiloval význam symbolických a emociálních aspektů, jejichž přitažlivost odsouvala pokusy o věcnou a racionální argumentaci na druhou kolej. Stupňující jazyková nesnášenlivost vytěsňovala i projevy smířlivosti a umírněnosti, které jsou dření liberálně-demokratické politiky a nutnou podmínkou každého kompromisu. Jak na účet zástupců jednotlivých národních stran konstatoval v roce 1849 Leopold Leo Thun, který sloužil v revolučním roce 1848 krátce jako guberniální prezident Českého království, „…místo aby jim (národním zájmům) sloužili, škodí jim nejvíce právě tím, že je přeměňují v národnostní otázky. Zpitvoří je a znemožní jejich řešení tím, že jako jediné měřítko kladou národní sympatie tam, kde by měl být brán zřetel na všechny zájmy občanského života.“


V konfliktu mezi národnostním a občanským principem spočívala hlavní brzda uplatňování a zrání liberálních principů v politice i ve veřejné sféře. V ekonomice dominovalo od 70. let 19. století protekcionistické heslo „svůj k svému“ a nacionální agitace deformovala uplatňování tržních principů. Stejnou deformační analogii nalezneme v literární i umělecké oblasti. Neschopnost jazykově se vydělujících společností praktikovat umění literární kritiky, která byla v západní Evropě předehrou pro nástup kritiky politické, výstižně shrnul opět Karel Havlíček Borovský ve svém článku Kapitola o kritice, který vyšel v časopise Česká včela v roce 1846. „Především nesmíme si tajiti tu mrzutou pravdu, že je v Čechách (také na Moravě a na Slovensku) z dopuštění Božího každý spisovatel také zároveň vlastenec … To se zdá být sice na první pohled nepatrná věc, ale každý kritikus nejlépe ví, jaký to je zpropadený háček. Některý spisovatel vydá knihu, některý kritikus napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisovatel jenom spisovatel, neměl by proti tomuto úsudku žádný nic … Ale onen spisovatel je také vlastenec, a proto je v jeho osobě uražena sama vlast a všichni vlastenci napořád, a následně se onen kritikus nesmí opovážit v létě po deváté a v zimě po šesté hodině z domu vyjíti bez hole.“


Komunistický režim stigmatizaci politických elit ještě prohloubil

Těžko bychom hledali lepší vyjádření retardačního potenciálu, který byl ukryt v jazykově definovaném „vlastenectví“, které postupně vytlačovalo představu zemského (dvojjazyčného) vlastenectví. K tomuto pojetí vlastenectví se v průběhu dlouhého 19. století, ale i za první republiky, hlásily mnohé významné (např. Bernard Bolzano či František Palacký) i méně známé osobnosti (např. Karel Klostermann či Emanuel Rádl). Tato představa se bohužel stala slepou uličkou dějin. To by nám ovšem nemělo bránit v tom, tuto cestičky znovu prozkoumat a ověřit její bezvýchodnost.


Komunistický režim stigmatizaci politických elit spíše ještě prohloubil. Pokud argumentaci trochu vyhrotíme, historicky politické elity do jisté míry sehrávaly roli veřejného nepřítele i obětního beránka. Teorie kolektivní identity hovoří v této souvislosti o roli tzv. constitutive others, kteří jsou stereotypně označováni jak za nebezpečí, tak za příčinu selhávání většinové společnosti, čímž vlastně pomáhají posilovat její sociální soudržnost. Také v rámci našeho výzkumu tří případů dobrého vládnutí jsme naměřili poměrně vysokou míru stigmatizace politické činnosti. Zhruba polovina občanů dala před výrokem „politika je důležitá“ přednost výroku „politika je špinavá, je lepší dát od ní ruce pryč“.


Integrovala se snad moderní česká společnost díky vzdoru vůči politice? Umíme dobře vzdorovat vůči politice jako takové, ale umění politické opozice zvládáme bídně. Dáváme přednost pasivnímu vzdoru před aktivní mocí. Mnohé projevy současné politické kultury vskutku nasvědčují, že tyto historické závaznosti se nedaří překonávat. Věrohodnost těchto stereotypů byla v jistém smyslu opět posilována „náklady“ liberalizace a demokratizace po roce 1989 a záludnostmi rychlého začleňování Česka do nadnárodních politických a ekonomických struktur. Na překonání těchto stereotypů ovšem závisí budoucnost naší liberální demokracie, a proto bych si přál, aby u nás byl každý dostatečně politicky vzdělán. Umění liberálně-demokratického vládnutí je náročná disciplína, která vyžaduje pěstování vlasteneckých ctností. Bez důrazu na aktivní utváření občanské veřejnosti to nepůjde, s obecním „nábytkem“ nevystačíme.


Prof. PhDr. Karel B. Müller, Ph.D., politolog, garant studijních programů v oblasti politické vědy na CEVRO Institutu, se věnuje otázkám občanské společnosti, demokracie, veřejné sféry, politické kultury, lobbingu a evropské identity, je aktivní v neziskovém sektoru a v komunální politice a je autorem nebo spoluautorem řady monografií a vědeckých článků.


568 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz