Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Práce pro veřejnost, anebo práce s veřejností?

Ono je to vlastně jedno, když žádná veřejnost neexistuje. Sen všech despotů – uzavřít, izolovat, nediskutovat. A právě podceňování diskuse v otázkách hledání veřejného zájmu je nebezpečný rys, který otevírá dveře autoritářství. Přinášíme další text profesora Karla B. Müllera z cyklu Proč bych si přál, aby byl každý politicky vzdělán.



Podceňování diskuse je v českých podmínkách neseno utopickou představou veřejného zájmu coby jakési objektivní kategorie, kterou lze vyčíst v zatuchlých knihovnách či vyšťárat v nevětraných pracovnách. Jenže nelze! „Nalézání“ veřejného zájmu je metaforou, která označuje aktivní utváření, jež se neobejde bez interaktivity, bez diskuse, konfrontace a bez schopnosti kompromisů. Zájmová a názorová různost vede přirozeně ke konfliktům, jenže s konflikty nemá česká společnost dobrou zkušenost. Asi také proto nevládne uměním produktivního zvládání konfliktů. Většina Čechů žije v zajetí neliberální představy, že primárním cílem politiky je eliminace sociálních konfliktů. Jenže konflikt je jádrem liberální politiky a shoda na „managementu“ konfliktů by v liberální společnosti měla být zdrojem její soudržnosti. My ovšem konflikty vnímáme jako nepřirozené a znervózňují nás.


Skepse vůči diskuzi

V letech 2010 až 2018 jsme dělali výzkum ve třech městech (v Černošicích, Semilech a Hrádku nad Nisou), která se vyznačovala mnoha aspekty dobrého vládnutí. Předpokládali jsme, že zde nalezneme nadprůměrně vyspělou občanskou veřejnost. Mýlili jsme se. Ve všech třech městech jsme narazili na vysokou skepsi vůči diskusi. V průměru 36 procent občanů nevěřilo v účinnost diskuse jako vhodného politického nástroje. Tomu odpovídalo také to, že přesná polovina respondentů považovala konfliktní diskusi za zásadní překážku při řešení problémů a skoro stejný podíl respondentů (51 procent) se domníval, že jsou-li lidé slušní a rozumní, dojdou vždy k jednomyslnému závěru. Tato zjištění ukazují na slabě rozvinutý smysl pro zájmovou a názorovou pluralitu. Zdá se, že maloměstská idyla Karla Poláčka představuje i po třiceti letech svobodného vývoje dominantní rys naší politické kultury. Většina občanů Česka zůstává uhranuta ideálem poklidné a spořádané obce. Jenže k demokracii patří neklid a jistá míra neuspořádanosti. Pokud touha po pořádku představuje hlavní (či jediný) sdílený zájem, dveře k autoritářství jsou dokořán otevřené.


Skepse vůči diskusi může být na jedné straně způsobena nedostatečnými občanskými kompetencemi. Tak jako v Hrádku nad Nisou s pouhými 4 procenty vysokoškoláků. Jak se vyjádřil jeden z místních zastupitelů: „Ty lidi nejsou zvyklí, co by argumentovali. Je to pro ně spíš takové pocitové. Avšak skepsi vůči diskusi nalézáme také mezi vzdělanými občany, jak doložil případ Černošic, kde žije 30 procent vysokoškoláků a spolu se středoškoláky tvoří více jak 60 procent místní veřejnosti. A přesto zde mnozí vnímají konfliktní diskusi jako překážku při nalézání veřejného zájmu. Přitom polemická diskuse je ve svobodné společnosti jedinou spolehlivou metodou, jak veřejný zájem nejen konstruovat, ale také uskutečňovat a prověřovat.


Z tohoto důvodu lze občanskou distanci vůči diskusi i institucím označit za vztah jakési pasivní agresivity. Aniž by si toho byla veřejnost vědoma, občanská pasivita destruuje díky své komunikační uzavřenosti demokratický charakter politické moci a efektivitu „jejích“ institucí.

V jistém smyslu však není divu, že mnoho Čechů považuje konfliktní diskusi za překážku v hledání dohody. Vždyť ve veřejných diskusích u nás často převažují názorové přestřelky plné nálepkování a snah o prvoplánovou diskreditaci oponenta. Veřejné debaty často nejsou argumentačně orientovanými polemikami, ale připomínají vojenské rozřazování. Prvý – druhý, našinec – cizinec, přítel – padouch, kavárník – kořalečník, sluníčkář – fašoun, muslim – ehm ehm Čech atd.


Jenže kdy jsme se měli produktivnímu zvládání konfliktů naučit? Po roce 1989 jsme museli budovat veřejnou sféru na zelené louce. Období komunismu bylo vládou jedné strany a politická opozice, veřejné polemiky i kontroverzní diskuse byly považovány (s čestnou výjimkou několika měsíců v druhé polovině 60. let) za zbytečný, ba nebezpečný „buržoazní“ přežitek.


Nedostatek názorového pluralismu

Třicet let po sametové revoluci je tato situace v mnohém jistě překvapivá. Musíme si však uvědomit, že kořeny politické kultury sahají hluboko, až k samotným počátkům formování moderní české společnosti. Sílící nacionální hledisko v průběhu druhé poloviny 19. století diskvalifikovalo rozvoj kritického pluralismu a umění věcné polemiky. Na těchto základech vyrůstalo meziválečné Československo, jehož politický étos se rovněž vyznačoval hlubokým nedostatkem smyslu pro zájmový a názorový pluralismus, jak to výstižně charakterizovala například historička Eva Broklová ve své knize Československá demokracie: „Politické strany… měly spíš ráz strohých církví… Diskuse mezi stranami nebyly věcí argumentů, nýbrž kaceřování. Člověk, který změnil členství v politické straně, neodešel, nýbrž zradil. Politické strany vykazovaly značnou dávku totalitního myšlení. Nebylo to přitom žádné novum. Už za Rakouska byly politické strany stranami maximálních programů, stranických dogmat a adventistické víry.“ Očividné paralely mezi současným stavem naší veřejné a politické sféry a diagnózou Evy Broklové jsou více než výmluvné. Kvalita veřejného diskursu podmiňuje kvalitu politického soupeření. Vidíme i dnes, že umění politické (ovšem i zájmové a názorové) opozice si Češi osvojují poněkud neohrabaně, a nelze nevidět analogie mezi prvorepublikovou pětkou, národní frontou či polistopadovou opoziční smlouvou.


Zdá se tedy, že ve vztahu k postkomunistickému Česku stále platí teze Ulricha Becka, že mnohé post-autoritářské společnosti zůstávají v zajetí tzv. jednoduché modernizace. Jednoduchá modernizace se vyznačuje černobílým viděním světa. Beck hovoří o binaritě poznávacích schémat (buď – anebo), kde spolu soupeří pravda a omyl, zatímco jeho pojetí tzv. reflexivní modernizace se vyznačuje vědomím ambivalence sociálních jevů, pluralitou poznávacích schémat (tak i tak), kde proti sobě stojí různé interpretační strategie.


V liberální politice by však primárně nemělo jít o hledání pravdy, dobra či správného řešení, ale o hledání (konstruování) veřejného zájmu, rozumných a zároveň přijatelných řešení. To ovšem závisí především na ochotě a schopnostech diskutovat, dohodnout se a spolupracovat. Kombinace nerealistických očekávání, utopické vize veřejného zájmu a slabě rozvinutých komunikačních kompetencí vhání českou společnost do spárů manipulativně orientované a marketingově utvářené politiky. Ono zase není divu. Pokud občané sami nejsou schopni tematizovat kategorii veřejného zájmu, jak bychom tuto schopnost mohli očekávat od občanů ve veřejných funkcích? Ledaže by to byli andělé. A to nejsou.


Mnozí občané ve veřejných funkcích politickou „práci pro veřejnost“ rychle vymění za „práci s veřejností“. Mnozí se za to ani nestydí. Někteří jsou na to dokonce pyšní. Stavění politické komunikace na pocitově laděném marketingovém PR však představuje v situaci, kdy je veřejná konfrontace redukována na demonstrování přesvědčení (a nikoli na diskutování argumentů), poměrně pochopitelné a vlastně „racionální“ východisko. Díky občanské distanci vůči argumentování čelí politici (pochopitelně jen ti, kteří chtějí v politické činnosti pokračovat) Sofiině volbě. Pokud není možné veřejné mínění ovlivňovat pomocí argumentování, z krátkodobé perspektivy zastupitelského mandátu zbývá pouze utváření veřejnosti pomocí marketingových metod, což je v očích některých politiků pravděpodobně také jediný důvod pro to, aby brali názory a zájmy občanů v potaz.


Z tohoto důvodu lze občanskou distanci vůči diskusi i institucím označit za vztah jakési pasivní agresivity. Aniž by si toho byla veřejnost vědoma, občanská pasivita destruuje díky své komunikační uzavřenosti demokratický charakter politické moci a efektivitu „jejích“ institucí. Velmi výstižně to v našem rozhovoru shrnul starosta Černošic: „Ze svých setkání s mnoha lidmi ve státní sféře vím, že jsou mnohem lepší, než jakou mají reputaci. Ale současně jsou blokovaní tím, jak k nim veřejnost přistupuje, a to jde v důsledku proti zájmům veřejnosti.“


Postoj ne-komunikace a „pasivní agresivity“ ve vztahu k institucím a jejich představitelům někdy bývá interpretován jako výraz vyspělých kompetencí, ba jako znak morální zásadovosti, nadřazenosti či dokonce občanské statečnosti. Připomíná to však mentalitu komunistického období, kdy represivní povaha institucí otevřený dialog neumožňovala. Instituce cíleně omezovaly příležitosti k svobodnému vyjadřování a veřejným polemikám. V autoritářských podmínkách jsou projevy pasivní agresivity a odmítání institucí – v porovnání s projevy aktivní loajality – právem vnímány jako výraz jisté morální nadřazenosti i občanské odvahy. Ve svobodných poměrech, které se vyznačují kognitivní otevřeností i řadou možností veřejné instituce otevřeně kritizovat i aktivně ovlivňovat, je však vyjadřování občanské distance vůči institucím kontraproduktivní. Vztah pasivní agresivity je proto možné považovat za ne-občanský (uncivil) postoj a za významný deficit naší politické kultury, který vhání občany ve veřejných funkcích do náruče marketingově a manipulativně orientované práce s veřejností.


Víra ve vládu odborníků

Odvrácenou stranou skepse vůči diskusi je pak víra ve vládu odborníků, nejnověji pak v babišovskou vládu manažerů. Vysoké veřejné sympatie k vládě odborníků a uplatňování expertízy jako specifické legitimizační strategie představují důsledek i potvrzovaný předpoklad deficitního pojetí politiky a oné falešné objektivizace veřejného zájmu. O vysoké reputaci odborníků v české politice svědčí tradičně vysoká popularita úřednických vlád a politiků nestraníků, tzv. odborníků. Jak ukázala šetření CVVM, již první polistopadová úřednická vláda Josefa Tošovského, která nastoupila koncem ledna 1998, zapříčinila skok důvěry z lednových 25 procent na únorových 50 procent. Důvěra ve druhou úřednickou vládu Jana Fischera, která nastoupila v dubnu 2009, dosahovala až do nejvyšších pater prezidentské důvěry, když v průběhu své více jak roční vlády půl roku oscilovala kolem neuvěřitelných 70 procent. Ve čtyřech měřeních po sobě (mezi listopadem 2009 a březnem 2010) dokonce předčila důvěru v prezidenta.



Absolutoria v diskreditaci liberální politiky však prozatím dosáhl Andrej Babiš, který se rozhodl, že postaví svoji politickou důvěryhodnost na tom, že se bude poněkud paradoxně vymezovat z nejvyšších pater politiky vůči politice jako takové. Místo toho, aby se odhodlal politiku očistit, využívá hluboce zakořeněný rituál stigmatizace a vymezování se vůči politice, politikům a institucím. V moderních demokraciích se přitom role úředníka (odborníka) a role politika (laika) staví principiálně proti sobě. Jejich rozlišování by mělo být výbavou každého kompetentního a politicky vzdělaného občana. Věc je to nadmíru důležitá, neb obě tyto veřejné role implikují jiný druh kompetencí i jiný druh odpovědnosti, jak nám neocenitelně objasnil již před více než sto lety Max Weber ve své přednášce Politika jako povolání. Bez schopnosti občanů rozlišovat tyto dvě roviny odpovědnosti a kompetence se nemůže dlouhodobě udržet žádný liberálně demokratický režim.


Věřme, že v podání Babišova tzv. manažerského pojetí vládnutí dosáhla diskreditace liberálně-demokratické politiky svého dna. Pokud by u nás byl každý dostatečně politicky vzdělán, byla by tato víra oprávněná. Občanské kompetence a politické vzdělání vytvářejí přirozené mantinely před cynickou nestoudností a ničivou bezobsažností marketingově orientované politiky.


Prof. PhDr. Karel B. Müller, Ph.D., politolog, garant studijních programů v oblasti politické vědy na CEVRO Institutu, se věnuje otázkám občanské společnosti, demokracie, veřejné sféry, politické kultury, lobbingu a evropské identity, je aktivní v neziskovém sektoru a v komunální politice a je autorem nebo spoluautorem řady monografií a vědeckých článků.

352 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz