ARCHIV

O appeasementu a jeho prohře. V boji civilizace s barbarstvím není remíza možná

Appeasement má v českých zemích velmi negativní konotaci. Všichni dobře víme proč. Na druhé straně nemějme iluze, neboť appeasement představuje velmi silný a živý fenomén i u nás. Byl zde s námi a bude tu s námi. Ani v případě ruské agrese vůči Ukrajině neplatí, že appeasementem trpí tradičně pouze Němci či Francouzi. Appeasement je přítomen i ve Spojených státech amerických, Velké Británii a samozřejmě i v České republice.


Boris Johnson a Volodymyr Zelenskyj v Kyjevě 9. dubna 2022, zdroj: President of Ukraine, wikicommons.

V současné době zaznamenal appeasement porážku. Nikoliv fatální, ale momentální ano. A uštědřili mu ji ti, kteří na něj sázeli, totiž Rusové. To není nijak výjimečné. Kreml si za posledních sto let většinou své ambice nakonec pokazil sám. Rusové měli největší šanci na spojenectví se západním appeasementem paradoxně v době, kdy byly jejich naděje na plné ovládnutí Ukrajiny už v troskách. V období zhruba šesti týdnů po porážce u Kyjeva, Černihivu a Sumy mohli dotlačit Ukrajinu k nějaké formě mezinárodně podpořené dohody, která by jim zajistila potvrzení jejich územních zisků po roce 2014 a částečně možná dokonce i po 24. únoru 2022.


Vyžadovalo to však, aby v Kremlu seděl státník, a nikoliv kágébák z Drážďan. Kdyby tehdy Putin vyhlásil jednostranné ukončení bojových akcí, nebo alespoň skutečnou operační pauzu, našel by na Západě diplomatické spojence.

Pomohli by mu dotlačit Ukrajinu k tomu, aby byla „rozumná“, neprodlužovala válečné „utrpení“ a neohrožovala zásobování potravinami chudou Afriku.


Prezident Biden byl dostatečně váhavý a nejistý a hloupě filozofoval o tom, které zbraně pro Ukrajinu jsou „eskalační“ a které už ne. Ukrajince nabádal k rozumu zdánlivě silný Macron, ochotný nejen mluvit, ale i vyjednávat s Putinem (kdeže loňské sněhy jsou). Voláním po kompromisu s ohledem na potravinovou krizi korunoval své období hanby prezident Macron na květnovém ekonomickém fóru v Davosu. Jako deus ex machina se s „knížecími radami“ vynořil Henry Kissinger. Na horizontu se objevující potravinová krize mohla kromě Západu obrátit velmi snadno proti tvrdohlavé Ukrajině řadu zemí tzv. třetího světa.


Budiž ke cti politickým představitelům států východního křídla NATO, že oni vábení appeasementu na úkor Ukrajiny nepodlehli. Jenže, ruku na srdce, nebyli by mu – snad s výjimkou odvážných baltských států – ani schopni vzdorovat.


Putin svou šanci bohudíky propásl a triumfální hodina appeasementu nenastala. Tím, že Kreml ve vražedné válečné kampani pokračoval, soustředil veškeré úsilí na vcelku nesmyslnou, dva měsíce trvající bitvu na severním Donbase způsobil zaprvé vážný problém své armádě, která nedostala dostatečný čas na rekonstruování svých základních bojových uskupení (tzv. BTG) po výprasku u Kyjeva.


Právě tohle se pro ni ukazuje být fatální. Zadruhé propásl šanci na politické vynucení si jakési remízy tím, že dál bombardoval už tak dost zmučený Mariupol a ukázal připravenost nachystat bez mrknutí oka podobný osud Severodoněcku. Tím, že jeho vojska ostřelovala civilní objekty málo přesnými zbraněmi a stále zastaralejšími raketami (některé byly i sovětské provenience), ztrácel dál půdu pod nohama jak on, tak západní appeaseři.


Body zlomu v rozhodnosti Západu podle mého názoru představovala první cesta premiéra Johnsona a následně ministrů obrany a zahraničí Austina a Blinkena do Kyjeva. Britové vyhlásili podporu ukrajinskému cíli osvobodit plně své území, včetně Krymu. Americký ministr obrany Austin vyhlásil strategickým cílem USA dosažení stavu, kdy bude ruská armáda natolik oslabena, že přestane být nebezpečím pro okolní země. To byla jasná formulace válečných cílů dvou rozhodujících mocností. A velká rána appeasementu.


Podobně závažný význam měla schůzka zemí G7 (už s Macronem po volbách), která přijala velmi důležitou tezi o časově neomezené podpoře. Neméně důležitým milníkem se stala konference o poválečné obnově Ukrajiny ve švýcarském Luganu.


Ale hlavně dostával appeasement každý den ránu od statečných Ukrajinců. Dnes už žádná remíza možná není. Vyznavači appeasementu po celém světě, včetně těch v České republice, by si to měli uvědomit. Vede se existenční bitva, boj „kdo z koho“. Buď se Ukrajincům podaří obnovit plnou suverenitu nad územím v hranicích z roku 1991, anebo prohrají. Na kompromis nemohou přistoupit a nepřistoupí!


Je v zájmu celého světa, aby tuto existenční bitvu Ukrajinci vyhráli. Není jen bojem o jejich území, je bojem civilizace s barbarstvím. Dopustí-li civilizovaný svět třeba jen částečný úspěch barbarství, bude to mít pro něj katastrofální následky.

 
 

Osobně budu držet každou vteřinu nadcházející protiofenzívy palce ukrajinským hrdinům, aby vydrželi další utrpení, které jim přinese. A zašlapali barbarství do země. Klidně kvůli tomu budu dál snášet vysokou cenu paliva u benzínové pumpy a v zimě nosit doma svetr.


Postskriptum: Měl jsem tu čest vidět se poměrně často v posledních letech jeho života s Lubošem Dobrovským, úžasným člověkem, prezidentským kancléřem, ministrem obrany a velvyslancem v Rusku. Byl jsem tehdy na začátku svého výzkumu zaměřeného na bezpečnost východního křídla NATO a jeho to velmi zajímalo. Považoval totiž jeho ohrožení za zcela reálné. Nyní, když čtu úzkostné teze, že se Západ (NATO) nemůže vojensky zapojit, protože by hrozily ztráty našich vojáků, znějí mi v uších jeho slova: „Víte, Martine, úlohou armády není pomoc při povodních ani různé stabilizační mise. Úlohou armády je destrukce. Svobodné a demokratické státy si platí armádu proto, aby dokázala destruovat zlo, je-li to potřeba.“


 

Článek vyšel na webu FORUM24.cz. Přetiskujeme se souhlasem autora.


Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.

225 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png

NEJČTENĚJŠÍ