Zatímco se pozornost zaměřuje na Ukrajinu, Rusko posiluje vojenskou přítomnost v Bělorusku, což zvyšuje zranitelnost nejen Ukrajiny, ale také tří pobaltských států, s nimiž je Česko jako člen NATO spojeno smluvní povinností vzájemné pomoci v případě napadení.
Rusko přesunulo do Běloruska 5 000 vojáků, balistické rakety krátkého doletu a protiletecké baterie. Část ruského vojenského kontingentu zaujala pozice podél hranice Běloruska s Ukrajinou. Podle zpravodajských informací může ruská vojenská přítomnost v Bělorusku narůst až na 30 000 vojáků.
Ruští vojáci v Bělorusku
Geopolitický posun statusu Běloruska přináší zásadní změnu bezpečnostního prostředí východní Evropy. Po ruské anexi Krymu Lukašenko několik let odolával snahám Kremlu o vybudování ruské letecké základny v Bělorusku. Během společného vojenského cvičení Zapad-2017 ujišťoval sousedy, že cvičení nebudou použita jako záminka k agresi proti nim. Ještě na sklonku roku 2019 deklaroval, že „nemá zájem obětovat běloruskou suverenitu“ a „nevidí možný zisk z vojenské konfrontace Ruska a Západu“.
Rusku však nejde jen o Ukrajinu, ale o soupeření se Západem. Z politicko-strategického hlediska představují pobaltské země, spojené se západními státy smluvním závazkem vzájemné pomoci, ještě lákavější cíl. Kreml si uvědomuje svou vojensky i ekonomicky slabší pozici, musí proto útočit na politickou jednotu Západu, kde oprávněně cítí zranitelné místo.
Zlom přinesly zfalšované prezidentské volby v srpnu 2020. Masivní a dlouhotrvající protesty veřejnosti a následný Lukašenkův brutální zásah připravily diktátora o zbytek legitimity a jako jediný spojenec mu zbyl Kreml. Najednou uznává ruskou anexi Krymu a dává najevo připravenost podpořit Rusko „ve válce s Ukrajinou“. Souhlasí s případným rozmístěním ruských jaderných zbraní v Bělorusku i s pravidelnými společnými vojenskými cvičeními a rotací jednotek, což de facto znamená trvalou ruskou vojenskou přítomnost v zemi. Došlo i na podpis společné rusko-běloruské vojenské doktríny.
Popsaná situace mění takticko-strategické kalkulace eventuálního vojenského útoku na Ukrajinua Moskvě dává možnost zaútočit z východu, jihu i severu. Ruská armáda stojící na běloruské hranici s Ukrajinou to má do Kyjeva méně než dvě hodiny.
Další cíl: Pobaltí.
Rusku však nejde jen o Ukrajinu, ale o soupeření se Západem. Z politicko-strategického hlediska představují pobaltské země, spojené se západními státy smluvním závazkem vzájemné pomoci, ještě lákavější cíl. Kreml si uvědomuje svou vojensky i ekonomicky slabší pozici, musí proto útočit na politickou jednotu Západu, kde oprávněně cítí zranitelné místo.
Tak jako v případě Ukrajiny existuje i několik scénářů útoku na Pobaltí. Útok naplňující uvedený politicko-strategický cíl může být kalibrován tak, aby Severoatlantické alianci zproblematizoval iniciaci článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ruská armáda provede s využitím enormní rychlosti elitních výsadkových jednotek dislokovaných kolem Pskova krátkou „trestnou výpravu“ do Estonska či Lotyšska jako reakci na „ohrožení“ etnických Rusů, které předtím vlivovými operacemi sama zinscenuje. Podněcování srážek v ulicích cizích měst Rusko umí, demonstrovalo to na Krymu již dlouho před jeho anexí.
Z území napadené země se po vykonání „trestné výpravy“ stáhne dříve, než bude NATO schopno v plné síle zareagovat. Jen samotná administrativní iniciace článku 5 může trvat několik dní, přesun relevantních aliančních jednotek z Německa pak několik týdnů. Rusko, jak je jeho zvykem, požádá mezitím Radu bezpečnosti OSN o vyšetření „incidentu“ a bude nabízet Západu „rozumné politické řešení“.
Jak se politické reprezentace Aliance v tuto chvíli zachovají? Nezačnou raději vyjednávat, než aby riskovaly vojenské či ekonomické konsekvence adekvátního potrestání Ruska, zvláště za situace, kdy již na území alianční země žádný ruský voják nebude?
Precedens podobného vyjednávání existuje. Když se v roce 2008 valila ruská vojska na Tbilisi a rostl počet civilních obětí, pustil se jménem Evropy „srdnatě“ do vyjednávání francouzský prezident Sarkozy. Výsledek? Tzv. „Šestibodová dohoda EU-Rusko“ není dodnes naplňována. Dva okupované regiony na severu jsou pro Gruzii definitivně ztraceny a členství v NATO, slíbené krátce předtím, je u ledu.
Politická soudržnost NATO
Nemějme iluze. Ani dnes by „rozumné politické řešení“ s Ruskem nevyjednávaly středoevropské státy. Smířily by se s tím, že o záležitosti týkající se jejich bezpečnosti bude jednat třeba prezident Macron? Polsko, Rumunsko a pobaltské státy určitě ne. Věřím, že to platí i pro Česko. Jenže politická soudržnost NATO by se v takto nastolené situaci patrně zhroutila a ruský strategický cíl by byl splněn.
Pravděpodobnost, že si Kreml troufne na členskou zemi NATO, se jeví jako nízká, ale naplňování určitých indikátorů takového vývoje nelze podceňovat. Běloruský vůdce souhlasil loni s umístěním společného výcvikového střediska v Hrodně, které bude fakticky sloužit jako ruská vojenská základna v Bělorusku. Stačí pohled na mapu. Kromě protileteckých systémů zde mohou být umístěny stejně mobilní výsadkové jednotky jako v okolí ruského Pskova, čímž se perimetr možné realizace uvedeného scénáře rozšiřuje z Estonska a Lotyšska také na Litvu. Ne náhodou byla dosavadní cvičení interoperability ruských a běloruských bojových jednotek zaměřena právě na výsadkové komponenty.
Za pozornost stojí kromě počtu vojáků i jejich vybavení a zázemí. Lukašenko souhlasil , že Rusku poskytne téměř neomezeně čtyři letecké základny, raketové základny země-vzduch a asi 30 vojenských skladů. Využívání této infrastruktury Ruskem bylo až do zfalšovaných prezidentských voleb limitováno běloruskými předpisy výlučně na dobu společných cvičení. I to se po kolapsu Lukašenkovy legitimity změnilo. Znamená to, že v případě rozsáhlejšího konfliktu má Rusko možnost uzavřít z Hrodna tzv. Suwalskou úžinu, přes kterou je to do ruské militarizované exklávy Kaliningrad co by kamenem dohodil. Jejím uzavřením, mimo jiné protileteckými a raketovými systémy z běloruských základen, by došlo k odstřižení Pobaltí od zbytku NATO.
Česko musí reagovat komplexně
Podobu rozuzlení krize na ukrajinsko-ruské hranici v tuto chvíli neznáme. Je ale evidentní, že si Moskva i po jejím ukončení zachová vojenskou přítomnost v Bělorusku, které se tak stává opěrným bodem ruské hrozby pro celý region.
Nastává tudíž zásadní změna vojensko-strategické situace ve střední a východní Evropě. Ohroženi jsou všichni sousedi Ruska a Běloruska. Nejen Ukrajina, ale též alianční země Lotyšsko, Litva, Estonsko i Polsko. Aktuální pomoc Česka Ukrajině je samozřejmě správná. Čeští vojenští plánovači musí ovšem nyní připravit i mnohem komplexnější reakci. Jejich doporučení by mělo vyústit v přijetí zásadních politicko-strategických rozhodnutí. Jde o naši bezpečnost!
Článek vyšel v Týdeníku Fórum. Přetiskujeme se souhlasem autora.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
