Naše studená válka s Ruskem
Alexandr Vondra píše o tom, jak se bude vyvíjet náš spor s Ruskem a jaký dopad kauzy lze očekávat. Po oznámení českého ministra zahraničí, že bude narovnán počet diplomatických pracovníků ruské ambasády v Praze na úroveň české ambasády v Moskvě, teď podle něj bude zásadní, které další spojenecké země nás podpoří nejen rétoricky.
„Putin je zabiják,“ připustil v polovině března v rozhovoru pro ABC americký prezident Joe Biden. „A zaplatí za to,“ dodal vzápětí. Reagoval na obvinění, že ruské zpravodajské služby stojí nejen za otravou Alexandra Litviněnka, Alexeje Navalného nebo Sergeje Skripala, ale i za kybernetickými útoky proti americkým institucím.
Mnozí, včetně mě, si kladli otázku, zda tvrdá slova byla takticky optimálním vstupem nového prezidenta na mezinárodní scénu. Zda byla určena Kremlu, anebo spíš publiku v USA. A zda budou provázena odhodláním nejen mluvit, ale i adekvátně jednat. Jak správně před více než sto lety říkával Bidenův předchůdce v Bílém domě Theodore Roosevelt: „Mluv tiše, ale v ruce drž pořádnou hůl…“
Když jsem v sobotu sledoval přímý přenos vládní tiskovky, kde poprvé veřejně zazněla informace, že ruská vojenská služba GRU stojí za výbuchy ve Vrběticích před sedmi lety, kladl jsem si otázky také.
Není to pověstné „vrtěti psem“? Česká vláda, která je v rozkladu a v parlamentu má čelit hlasování o nedůvěře, zoufale potřebuje před volbami odstínit pozornost. Vnější hrozba jako domácí štít.
Sice se v bezpečnostní komunitě i politických kuloárech už týdny spekulovalo, že vyjdou najevo „nové“ informace o ruské hrozbě, ale čekal jsem spíš něco ve stylu kybernetických útoků a solidarity se spojenci. Překvapivý „granát“ s Vrběticemi však odpálil nálož. Nikoli střelného prachu, ale politické třaskaviny, která má zásadní domácí a mezinárodní implikace.
Musím říct, že – navzdory prvotnímu šoku – považuji informace, které poskytly médiím české bezpečnostní složky i specializované servery, za věrohodné. Ve vazbě na skladování munice a jejího exportu skrze bulharského prostředníka pro Ukrajinu, která po anexi Krymu a okupaci Donbasu čelila a doteď čelí existenční hybridní válce ze strany Ruska, dávají logiku. Zdá se, že naše bezpečnostní síly odvedly kvalitní práci. Využily informací ze zahraničí, ale nemyslím si, že by se staly obětí hry cizích služeb, jak dovozují různí konspirátoři. Záležitost nelze ani odbýt cynickým argumentem, že podobné záškodnické akce dělají také Izraelci, Američané nebo Francouzi. Přinejmenším proto, že ti je neprovádějí na našem území a neumírají přitom naši lidé.
Celá sekvence vrbětického příběhu je pro naše vztahy s Ruskem skutečně alarmující. Dva tajní ruští agenti, kteří se prokazatelně zúčastnili otravy novičokem v Salisbury, konspiračně přiletěli pět let předtím do Prahy, pod jinou identitou si objednali návštěvu Vrbětic a v den výbuchu odjeli přes Vídeň domů, aby je za pár měsíců ruský prezident vyznamenal jako „Hrdiny Ruska“ – to je skutečně silná káva.
Řečeno stručně a lapidárně – Putin je opravdu zabiják!
Česká vláda poker hrát neumí
Říct pravdu je jednoduché a svým způsobem osvobozující. Mnozí čeští politici se celý víkend v tweetech předháněli, kdo vůči Rusku zaujme ráznější postoj. Čím tvrdší věta, tím víc lajků. Při chaotickém jednání vlády a podlézavosti prezidenta je to pochopitelný postoj, ale současně je dobré mít na paměti, že problém se odehrává v reálném, nejen virtuálním světě. Každý krok i každé slovo může mít své následky.
Eskalační scénáře bez kontroly a dramatické šachové tahy bez připravované koncovky zadělávají na další potíže. Hysterie není dobrým rádcem. Zároveň se Česko dostalo do popředí zájmu světových médií, byť lidé, kteří ho dnes na nejvyšších místech reprezentují, nepatří k těm, kdo by v Evropě, natož ve světě, udávali tón a směr. Někteří čeští novináři z toho vyvodili, že země má teď šanci zažít hvězdnou hodinu. Reálně ale můžeme mít spíš obavy, že tato krize – v česko-ruských vztazích zdaleka největší od roku 1989 – zastihla náš stát zoufale nepřipravený. Je přitom evidentní, že bude mít dopady v rovině domácí politiky i našich diplomatických vztahů, v rovině bezpečnostní, hospodářské i geopolitické.
Začněme doma. Ponechme teď stranou mlčícího prezidenta, přestože právě na jeho politické postavení bude mít krize negativní dopad, a věnujme se vládě, kterou v parlamentě čeká velké vysvětlování. Je evidentní, že premiér i ministři vnitra a zahraničí disponovali klíčovými informacemi už týdny dopředu. Přesto nekonali. Nebo lépe řečeno – veškerá jejich aktivita byla kontraproduktivně vláčena domácími politickými zájmy, zápasy a ohledy.
Menšinová vláda, opírající svou parlamentní podporu o komunisty, zřejmě nechtěla hodit granát do arény před jejich sjezdem. Zároveň Jan Hamáček na sjezdu své ČSSD horko těžko obhájil pozici předsedy, a proto se nadýchl k akčním krokům, které měly okouzlit jeho zbývající skalní voliče. Jako dočasný šéf diplomacie, který nahradil rivala Tomáše Petříčka, nejprve navrhl, aby se v Praze konal summit Biden–Putin, a pak oznámil zcela nesmyslnou cestu do Moskvy, kde chtěl vystupovat v pozici prosebníka žádajícího Rusko o dodávky vakcíny Sputnik V. Cimrmanovské legendě, kterou nám předkládá – že tato cesta byla klamavým manévrem, který měl ruskou stranu zmást – nemůže věřit ani on sám.
Lépe si nevedl ani premiér. Hamáčkovi cestu sice zatrhl, ale tiskovku, na níž oznámil odvetné kroky, svolal improvizovaně, až pod tíhou okolností a hrozby, že s fakty půjdou média ven. Nebo je to možná ještě horší. Některé informace totiž uvádějí, že končící ministr Petříček – konfrontován s celkovou nerozhodností vlády – nejspíš zamýšlel použít řízený únik do médií jako nosič, který vládu přiměje k akci. Ať už se to odehrálo jakkoli, výsledkem je, že zveřejnění kauzy zastihlo vládu nepřipravenou. Michael Žantovský v komentáři na Twitteru použil metaforu hráče pokeru. Pokud hráč vsadí vysokou částku (18 vyhoštěných diplomatů), musí mít představu, jak postupovat dál. Když protihráč sázku nejen dorovná, ale rovnou navýší (20 diplomatů), nezbývá než ji taky dorovnat, jinak se vypadává ze hry. Jenže poker vláda hrát zjevně neumí. Přitom právě toto je hra, kterou v žádném případě nesmíme prohrát.
Bez spojenců to nepůjde
Je přitom evidentní, že bude-li Česko hrát tuto eskalační hru osamoceně, bez podpory spojenců, tak žádné silné karty v rukou dlouhodobě nemá. Cíl narovnat množství diplomatů v Praze a Moskvě na vyváženou úroveň je sice chvályhodný, ale vzdálený, pokud jím nemyslíme úplnou paralýzu obou zastoupení.
První neúspěch máme v multilaterální diplomacii. Řeči o solidaritě ze strany EU jsou hezké, ale jen málo platné, nejsou-li podepřené akcí. Jménem EU zatím – kromě české eurokomisařky – vystupovali hlavně Slováci a Bulhaři. To je zoufale málo. Šéf zahraniční služby Josep Borrell, muž, který je znám proruským postojem a který byl europoslanci vyzýván k rezignaci kvůli podobně nepřipravené cestě do Moskvy, když si z něho ruští představitelé udělali kašpárka, se vytasil s prohlášením, že Jan Hamáček o koordinovanou akci EU na pondělním jednání ministrů zahraničí ani nežádal. Hamáček kontroval, že to není pravda, a na důkaz předložil kopii ze svého vystoupení, jež při detailním čtení odhalí, že o ni opravdu nežádal.
Vláda přitom měla čas na to, aby připravila pro spojence v zahraniční podrobné materiály shrnující jak zveřejnitelná fakta, tak i naše neprůstřelné argumenty, proč ruskou záškodnickou akci nelze nechat být. V pondělí dokonce narychlo řešila problém, v jakém rozsahu může – či kvůli práci se zpravodajskými „živými“ svazky naopak nemůže – informovat domácí veřejnost. Kdyby jednala profesionálně, využila by předchozích týdnů k tomu, aby měla obě složky připravené.
Zvlášť markantně vyčnívá rozdíl v porovnání s Británií, která čelila po útoku v Salisbury podobné výzvě. Ačkoli je Británie v porovnání s Českem mocností, která má nástroje, jak Rusku zkomplikovat život, ačkoli při chemickém útoku zemřel jeden civilista (u nás dva) a materiální škody byly menší, a přestože se útoky odehrály až dva roky po referendu o brexitu, Londýn neváhal a EU o koordinovanou akci požádal. Rychle došlo k hromadnému vyhošťování diplomatů a za tři měsíce následovaly sankce.
Vláda oznámila, že Sputnik nakupovat nebude a Rosatom vyřadí z tendru na dostavbu Dukovan. To je správné rozhodnutí, ale akutní problémy zdravotnictví ani energetiky to neřeší. Vakcín je díky předchozím chybám EK stále málo a licenční výrobu Sputniku na území EU už mají domluvenou v Německu a Itálii. Čeká se na schválení v EMA, takže dovoz z Ruska postrádá smysl. Uvidíme, jakou odezvu vláda dostane ohledně Dukovan. Westinghouse zatím moc zájmu nejevil, korejský reaktor je nevyzkoušený a francouzský je k dispozici jen s výkonem, který bude problém v Dukovanech vychladit.
Řešení má v rukou EU. Tento týden bude znovu jednat o taxonomii tzv. zelených financí. Expertní skupina EK nedávno dospěla k závěru, že by mohla jádro považovat za „čistý“ zdroj a tím zatraktivnit investice do jaderných elektráren. Jenže skupina zemí v čele s Německem je proti. Dokud bude toto ideologické odmítání jádra pokračovat, budeme ve vztahu k Rusku v problémech. Civilně i vojensky. Nejen my Češi, ale i celá EU.
Článek byl napsán pro THE CONSERVATIVE: https://theconservative.online/cz.
![CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif](https://static.wixstatic.com/media/1b7813_a5b1fd6bf3b24042a33910ba617fbb3f~mv2.gif)
