top of page

ARCHIV

Kdo je Maria Zacharovová, tvář ruského zamini?

Maria Zacharovová je už dnes pojem – asi se nenajde mluvčí nějakého ministerstva zahraničí, který by byl tak viditelný, exhiboval se na sociálních sítích, pouštěl veřejnost do svého soukromí, používal ostré výrazy a občas vypadal, jako že je silně pod vlivem… Kdo je ale Maria Zacharovová, klíčová Putinova propagandistka?


Zdroj: wikicommons.

Na vánoce 1981, v den, kdy Marii Zacharovové bylo šest let, se s rodinou přestěhovala do Pekingu. Zpočátku se jí v hlavním městě komunistické Číny vůbec nelíbilo. „Byl to šok,“ vzpomíná Zacharovová. „Z bílé, krásné, silvestrovské Moskvy jsme se ocitli v zemi, která byla šedivá, prašná a strašně studená – žádný sníh, jenom prach a vítr. Všichni měli na sobě zvláštní bundičky a pláště, čepice s hvězdami. A i v té zimě jsme jezdili na kolech.“


Pro Zacharovovou byl symbolem toho šoku krásný vějířek. Její první nezapomenutelný zážitek v Pekingu byl v obchodě pro cizince, kde sice nenašla mnoho potravin, ale v řemeslných výrobcích ve druhém patře uviděla vějíř – červený s hedvábnou stuhou a velkou pivoňkou.


Nakonec jí ho matka koupila jako dárek k narozeninám, čímž utratila nemalou částku ze speciálního šeku, které Čína vydávala zahraničním diplomatům.


Vějířek Máša stále má, na památku uložený u sebe doma. „Takhle začala moje Čína,“ vysvětluje. „Na jedné straně chudoba a ošuntělost Pekingu osmdesátých let, na druhé straně ten červený vějíř jako vstup do nějakého úplně jiného světa, který jsem nikdy předtím neviděla.“


Zacharovovi přišli do Pekingu kvůli otcově práci. Vladimir Zacharov, diplomat, kterého jeho známý Alexej Maslov popisuje jako „naprosto systematického člověka“, strávil většinu své kariéry v Číně, nejprve jako pracovník sovětského velvyslanectví, poté jako zástupce generálního tajemníka Šanghajské organizace pro spolupráci. „Zná Peking a Šanghaj lépe než Moskvu,“ říká Maslov. „Zároveň je frankofonní, je vytříbeným znalcem francouzské hudby, kultury, francouzského malířství. Trochu si tím kompenzoval, že je pořád na Východě,“ myslí si.


Bývalý mentor Zacharovové o ní říká, že má s rodinou velmi blízký vztah. „Je to dcera v tom nejlepším slova smyslu. A jestliže si vybrala povolání jako její otec, zdědila po matce zálibu v teatrálnosti a provokaci.“ Podle Maslova je Irina Zacharovová, historička umění a kurátorka Puškinova muzea, typickou představitelkou „naprosto teatrální a patetické exaltace“. „Je to ten typ muzejní kurátorky, která se podívá na jakýkoli kus haraburdí a zasténá: ‚Ách, to je úžasné.‘ Vynásobte Mášu třemi a dostanete její matku.“


„Rodiče čekali chlapce, lékaři jim na to přísahali,“ říká Zacharovová. „Když se narodila holčička, myslím, že mě táta nebral úplně vážně. Miloval mě a věnoval se mi, ale bez velkých očekávání. Nedával mi to nijak najevo, ale myslím, že podvědomě jsem to cítila.“ Zacharovová dodává, že proto ji v dospělosti nepřekvapilo, že se v Rusku k ženám profesionálkám chovají shovívavě.


V roce 1985 se rodina vrátila do Moskvy a Máša nastoupila do páté třídy sovětské školy, kde měla problémy s geometrií: v prvních třech čtvrtletích dostávala dvojky a teprve ke konci roku začala nosit jedničky. Učitel si tehdy desetiletou Mášu zavolal k sobě a vysvětlil jí, že jí nemůže dát závěrečnou jedničku, ačkoliv by si ji teď zasloužila. „To pro mě byla lekce, že se mnou zacházel s respektem.“ Učitel pak Máše nabídl, že pokud si nechce pokazit vysvědčení, může se učit přes léto a pak složit zkoušku před komisí – a za školní rok dostat známku, jakou dostala u zkoušky.


Máša chodila na doučování celé léto – a nakonec vše zvládla na jedničku. „Po nějaké době mi táta řekl: Když ses v létě sama rozhodla, že půjdeš na přezkoušení z geometrie a nikdo tě k tomu nenutil, seděla jsi nad tím a učila se, tak jsem si říkal: Z tebe asi něco bude!“ vzpomíná.


Na střední škole začala Zacharovová snít o tom, že se stane diplomatkou nebo zahraniční reportérkou, což si spojovala s něčím romantickým a tajemným. Kromě otce byl jejím idolem Vladimir Kulikov, autor knih a reportážních pořadů o Číně, kterého sledovala v televizi.


V roce 1991 se manželé Zacharovovi vydali do Pekingu znovu. Právě v Číně se rodina dozvěděla o rozpadu Sovětského svazu. Podle Zacharovové si její rodiče nedělali o sovětském systému žádné iluze – už na počátku 80. let odmítaly sovětské časopisy publikovat články historičky umění Iriny Zacharovové o čínské lidové tvořivosti s odkazem na stav sovětsko-čínských vztahů.


Stalo se, že Mášině matce na hranicích zabavili umělecká alba, protože je považovali za pornografická. Zacharovová to nyní označuje za „úchylky“ sovětského systému – přiznává však, že v letech perestrojky sympatizovala s Michailem Gorbačovem. „Myslím, že je správné vidět jak klady, tak zápory,“ říká. „To, že se zhroutila obrovská země, že lidé zůstali, jak říká ruský prezident, největším rozděleným národem, je kolosální tragédie. Ale zároveň věci, které Gorbačov prosazoval – to nebyl defétismus. Byla to ruka natažená směrem k Západu.“


Po srpnovém převratu v roce 1991 se život na sovětském velvyslanectví v Pekingu zkomplikoval. Zaměstnancům nebyly dlouho vypláceny mzdy, všichni neustále čekali na evakuaci. „Žili jsme z měsíce na měsíc,“ vzpomíná Zacharovová. „Říkali, že pošlou letadlo, všechny do něj naloží a odletíme. Ale kam? Se sovětskými pasy jsme přiletěli do Pekingu, ale teď jsme se museli vrátit do nějaké úplně nové a nepochopitelné země.“ Rodina však ani nepomyslela na to, že by se měla vracet někam jinam. „Toto téma [emigrace] bylo pro nás jednou provždy uzavřeno,“ říká Zacharovová. „Naše rodina je v Rusku, naše vlast je v Rusku, je to náš domov. Museli jsme se vrátit do Moskvy, ať už nás čekalo cokoli. Ale vzpomínám si, že i moji nejbližší mi říkali: ‚Nevracejte se‘.“


V roce 1993 se Zacharovovi konečně vrátili do Moskvy. Rodiče, kteří přišli o veškeré úspory, museli přežívat z platů ve veřejném sektoru, a Máša se chystala na vysokou. V té době už ji diplomacie tolik nebavila – na střední škole se hodně věnovala matematice a v posledním ročníku „žila poezií stříbrného věku“. Rodina zvažovala několik možností, od MADI (škola byla blízko jejich domu a Zacharovové dědeček tam léta učil) až po historickou fakultu Moskevské státní univerzity, kde matka chtěla, aby studovala dějiny umění, ale Zacharovová si byla jistá, že by u zkoušek neuspěla.


Jako nejschůdnější možnost podle ní nakonec vyšlo MGIMO (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů), ostatně mluvila plynně čínsky a na své škole získala stříbrnou medaili pro druhého nejlepšího studenta. Podle Zacharovové nebyla prestiž diplomatické univerzity na počátku 90. let tak vysoká – přijímací zkoušky z čínštiny složili pouze tři lidé. „V té době chtěli všichni podnikat,“ vzpomíná Máša. „Pravděpodobně bych se tam nedostala nikdy předtím ani potom. Nechodila jsem na přípravné kurzy na přijímačky. Na přípravu jsem měla necelý měsíc. Měla jsem ale štěstí na téma své eseje: byl to Stříbrný věk.“


Klany a Lavrov

Alexej Maslov je přesvědčen, že nešlo o náhodu. Podle něj je pro děti z diplomatických rodin MGIMO „naprosto standardní cesta“. „Diplomacie je klanovou strukturou, protože v ní jde především o to, abyste pochopili a dodržovali pravidla hry. Zvenčí přicházejí lidé zřídka.“


Zdroj: wikicommons.

To byl nakonec i příběh Sergeje Lavrova, pozdějšího Mášina šéfa. Jeho matka byla rovněž diplomatkou a svého nemanželského syna po narození odložila ke svým rodičům, zdravotní sestře a železničáři, žijícím v Noginsku. Před dítětem upřednostnila kariéru, syna vídala sporadicky, při svých cestách domů, později jej začala zvát k sobě. Hošík tak už v dětství procestoval řadu zemí světa. Sám létal letadlem s cedulkou na krku, jezdil taxíkem či bydlel v hotelích. Roztomilému okatému světákovi dospělí rádi podstrojovali. Když měl jít na střední školu, vzala si jej matka k sobě do Moskvy, aby mohl chodit do prestižní školy se zaměřením na angličtinu.


Pak následovalo MGIMO a první diplomatická štace – Srí Lanka a Maledivy. Odtamtud se ještě před třicítkou přesunul do New Yorku, kde jako stálý zástupce Sovětského svazu a posléze Ruska při OSN strávil dlouhých 25 let. Ačkoliv měl zajímavé dětství plné cestování, drahých dárků a otevřených dveří, nemluví o něm Lavrov rád, stejně jako o svém otci – Arménovi Viktorovi Kalantaryanovi. Za své skutečné rodiče podle svého okolí vždy považoval babičku s dědou.


Šok a zásah shůry

Když Máša začala studovat, zjistila, že ji to baví a že chce svou budoucnost spojit s diplomacií a Čínou. S hrdostí říká, že se jí a jejím kolegům v akademické skupině podařilo získat výborné známky i v kurzech, které vyučoval Jurij Vjazemskij (mentor klubu Chytrých a šikovných na MGIMO známý svou přísností). V roce 1998 absolvovala MGIMO s vyznamenáním a po obdržení doporučujících dopisů od významných sinologů se šla ucházet o místo na prvním asijském oddělení ministerstva zahraničních věcí. A nebyla přijata. „Byl to naprostý šok,“ říká Máša. „Pracovala jsem na tom pět let, studovala jsem čínštinu na škole, měla jsem publikace v časopise ‚Problematika Dálného východu‘. A když mi řekli, že ne, byla to pro mě katastrofa.“


Zpočátku se snažila hledat zaměstnání na burzách práce. Jak vzpomíná, absolventy MGIMO tehdy ochotně přijímaly obchodní a vládní agentury – byla například pozvána do nově vznikající Federální daňové služby. Nakonec však „osud opět zasáhl“ a Zacharovová byla přijata na ministerstvo zahraničí, jenže ne do čínského oddělení, ale do tiskové služby.

Roli v tom sehrál Igor Rogačev, tehdejší ruský velvyslanec v Číně, s nímž Vladimir Zacharov intenzivně spolupracoval. „Byl v té době v Pekingu, ale nějak se dozvěděl, že mě nepřijali, a myslím, že prostřednictvím rodičů navrhl jinou možnost: tiskové oddělení,“ říká Máša.

Tiskovou službu vedl Vladimir Rachmanin, další bývalý pracovník čínské ambasády a přítel Zacharovových.


Maria Zacharovová nastoupila do informačního a tiskového oddělení 20. září 1998. „Byla to hrozná ostuda,“ vzpomíná. „Všichni se přijímají v létě a já jsem měla termín nástupu jako poslední, až po komisích.“ Nemá však špatné svědomí z protekce. „Z čeho? V devadesátých letech se lidé dostávali do bank a mezinárodních organizací díky známostem a na ministerstvo zahraničí se přijímalo za ani ne třicetidolarový plat. V novinách byly inzeráty, ale nikdo se nehlásil.“


Podle Zacharovové bylo tehdy vysněným zaměstnáním absolventa MGIMO pracovat pro korporace jako Procter & Gamble nebo Philip Morris. Ministerstvo zahraničí bylo buď prací pro ideologicky smýšlející, nebo pro ty, kteří neměli kam jít.


Vysněný doktorát

Jejím prvním zaměstnáním na ministerstvu zahraničí byl časopis Diplomatic Bulletin, specializovaná publikace spadající pod ministerstvo, která otiskovala především různé dekrety, smlouvy a archivní dokumenty a ponechávala jen malý prostor pro akademické a publicistické články o diplomacii. Zacharovová to vše dělala především v naději, že do Číny přece jen někdy pojede. Souběžně se věnovala své oblíbené kultuře jako vědkyně – zapsala se na postgraduální studium a pod Maslovovým vedením začala psát disertační práci o čínských lidových slavnostech. „Čínské svátky jsou nepřehledný příběh, velmi odlišný od toho evropského. Na jedné straně všichni vědí o čínském novém roce a festivalu luceren, ale na druhé straně, jak se ukázalo, nikdo nepsal o tom, jak se slaví v moderní, zcela urbanizované Číně.“


Podle Maslova se Zacharovová se svou prací přemístila na RUDN, protože její předmět byl pro MGIMO „příliš neobvyklý“ – „kromě toho se tam neučí věda, ale spíše praktické dovednosti“.


Maslov říká, že mu tehdy Zacharovová přinesla své roztroušené poznámky o čínských svátcích, které do té doby shromáždila bez jakéhokoli systému nebo metodiky. Její školitel zpočátku pochyboval, zda bude postgraduální studentka schopna proměnit je ve vědeckou práci, ale během následujících dvou a půl let Zacharovová podle něj prokázala velké pracovní schopnosti a systémové myšlení. „Tehdy jsem si uvědomil zajímavou věc,“ říká Maslov. „Neuvěřitelně rychle se učí, všechno chápe, vstřebává jako houba a pak to vcelku dobře reprodukuje.“


Zacharovová se obhájila bez jediného hlasu proti. „Ta práce je možná ‚špatná‘, možná není definitivně vědecká, ale je naprosto originální,“ míní Máša. „Vyrostla z mého vnímání Číny.“


Zacharovová pracovala pro Diplomatic Bulletin a redigovala články svých kolegů z jiných oborů. Jednou z nich byla studie o vesmírném odpadu, jejímž autorem byl Alexandr Jakovenko. O rok později, když se Jakovenko stal šéfem informačního a tiskového oddělení, si na Zacharovovou vzpomněl – a povolal ji, aby se zabývala komunikací MZV, tedy způsobem, jakým oddělení pracuje s novináři. Podle Zacharovové došlo k tomuto klíčovému obratu v její kariéře také náhodou: s Jakovenkem na sebe narazili na chodbě a zamrkali na sebe; když se pak náhodou potkali na MGIMO (Zacharovová tam započala doktorát), Jakovenko se zeptal, kdo je a co dělá.


„Když se dozvěděl, že se odtud vracím do práce na ministerstvu zahraničí, navrhl mi, abychom jeli spolu. V dopravní zácpě jsme si povídali,“ říká Zacharovová. Diplomat se své nové známosti svěřil, že své práci příliš nerozumí; ona mu odpověděla, že se s ním ráda podělí o své myšlenky – a nový šéf tiskového oddělení jí řekl, ať to sepíše. „Pravděpodobně jsem na to nebyla úplně připravená, ale uvědomila jsem si, že se děje něco velkého, jak se říká – a že mám jedinečnou šanci být toho součástí,“ vzpomíná Zacharovová. Ještě téhož večera sepsala koncept mediální podpory pro jednu připravovanou významnou mezinárodní akci a druhý den odjela do nové práce.


Nastupuje Lavrov

Úkolem Zacharovové nebylo modernizovat tiskovou službu ministerstva zahraničí, ale vybudovat ji od základů. „Sovětský propagandistický systém už nefungoval, takže nebylo třeba nic ničit nebo měnit – bylo třeba postavit něco na úplně jiných základech,“ vysvětlila.


Podle svých slov se soustředila hlavně na západní modely – včetně amerického. Za Jakovenkova vedení se oddělení vzdalo týdenních brífinků ve prospěch okamžitého řešení dotazů tisku a začalo rozvíjet své webové stránky. Šéf MZV začal vydávat prohlášení pro novináře v reakci na dotazy médií a účastnit se přímých přenosů tiskových konferencí (ministerstvo však pořádalo otevřené brífinky již dříve, za prvního postsovětského ministra zahraničí Andreje Kozyreva). „Jistě si vzpomínáte, že do té doby nebyl stát vůbec poslouchán a slyšen,“ vysvětluje Zacharovová problémy, kterým čelila tisková služba ministerstva zahraničí na počátku roku 2000. „Existovaly klany, které si rozdělily všechny televizní kanály. Stát ani nedokázal říct: lidi, teď podepisujeme důležitou dohodu, tak tomu aspoň nějak věnujme pozornost. Pro zahraniční politiku nebylo ve vysílání místo.“