Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Karabach: kdo doopravdy vyhrál a co bude dál?

Aktuálně se na globální scéně odehrává přesun moci, jehož důsledky budou mít vliv na další vývoj situace v Karabachu po odeznění bojů a podepsání mírové dohody mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Ten je významným ekonomickým partnerem České republiky a v naší zemi existuje smíšená česko-ázerbajdžánská obchodní komora. Významným exportérem je například naše Tatra. Navíc, žádný konflikt v globální době není dost daleko, aby nás neovlivnil. Sám jsem se na hranicích i uvnitř obou regionů pohyboval a vím, že situace zde je vždy složitá. Kdo tedy vyhrál, pokud vůbec někdo takový je?


Náhorní Karabach (foto: wikicommons).

Myslet si, že na celé čáře vyhrál Azerbajdžán, protože získal zpět území, které si nárokoval, a protože Arméni museli ustoupit pod silnou vojenskou převahou, by bylo nezodpovědně předčasné a zjednodušující pro tuto rovnici vojenských a mocenských vztahů. Vojenská fáze je zatím ukončena a zdá se, nastolila jakousi rovnováhu. Azerbajdžán ukázal, kam je ochoten zajít. Arménie vyčerpala možnosti, jak se tomu ubránit. Přesto pro obě strany bylo výhodnější podepsat mír, než pokračovat ve válce, jež každou stranu každodenně stála životy vojáků a civilistů. Co s tím dál? Území dobyto, ale etnický konflikt není vyřešen. Zahořklost, s jakou arménský národ nese tu porážku, i rozměr této tragédie v očích lidí dává podnět myslet si, že odpor a dokonce i pomsta statečných Arménů bude pokračovat v jiných rovinách po celé další generace.


Promarněné šance a čas

Náhorní Karabach (arménsky Arcach) byl břemenem každé vlády Arménie. Nedokážeme zde posoudit, nakolik kvalitně svoji práci odvedly jednotlivé vlády od roku 1994, ale určitě musíme zmínit, že po celou dobu se Arménie zdržela jednoho významného diplomatického kroku – uznání Arcachu jako nezávislého státu, za kterým by mohl (ale i nemusel) následovat pokus o přijetí do Arménie, například jako samosprávné autonomní území. Po celou dobu statut Karabachu nebyl určen, jednalo se o vysoce sporné území.


Možná to nakonec vedlo k tomu, že dle dostupných zdrojů se regulérní vojsko Arménie nezapojilo do širokých vojenských akcí v bojích o Karabach. Bojovat o svoje území muselo místní vojsko obrany Karabachu, špatně vyzbrojené a s malým mobilizačním potenciálem. Svým způsobem se jednalo o jejich hrdinský čin, když šli proti technologicky a organizačně mnohem vyspělejšímu protivníkovi, a samozřejmě dobře věděli, jak málo mají šancí i kvůli početní převaze nepřítele.


Proč Arménie nezaujala jednoznačný postoj k tak bolestivému problému po tak dlouhou dobu a neuznala Arcach jako nezávislý stát nebo jako svoje území? Na tuto otázku není jasná odpověď.


Postoj Ruska

Možná dlouhodobě přátelské vztahy s Ruskem a členství v organizaci vzájemné vojenské pomoci ODKB dávali Jerevanu falešnou naději na to, že na Karabach obývaný Armény, si nikdo netroufne vojensky. Zde je další „ale“. Posledních několik let vnitřní politika Arménie, pod vedením premiéra Pašiňana, měla tendenci ubírat se směrem spíš od Ruska. Antiruské výroky se vykřikovaly na demonstracích, nacionalistické noty zněly i od politiků, včetně premiéra samotného, který nedržel vyloženě proruský směr svých předchůdců. Mluví se i o vlivu Sorosových institucí. Rozumného pozorovatele by napadlo, že reakce Ruska v tomto konfliktu za daných okolností bude tak nějak pragmaticky úměrná „přátelství“ Arménie pod jejím současným vedením. Čili, že Rusko se nepožene do boje za svého spojence v první linii, dokud ten spojenec sám nevyčerpá všechny možnosti a zdroje, a neobrátí se o pomoc už z velmi nevýhodného stavu.


Ačkoliv nejsou zprávy o přímém nasazení sil tureckého vojenského letectva, je možné předpokládat, že letadla F16 se „nevrátila“ na svoje domovské základny pro případ nutnosti podpory ázerbajdžánského letectva, pokud by přišel protiútok ze strany arménské armády. Vojsko Náhorního Karabachu samo o sobě totiž letectvím nedisponuje.

Až na některé izolované incidenty, území Arménie nebylo napadeno, bojovalo se o Karabach, který Arménie sama neuznávala jako stát nebo jako svoji součást. Definice „země naších předků“ ještě neznamená z hlediska mezinárodního práva dosti určitý diplomaticko-vojenský konstrukt, který musíte obhájit, pokud chcete žádat o vojenskou pomoc v rámci mezinárodní smlouvy. Rusko, vázané závazky z členství v organizaci ODKB, jen potvrdilo, že svým závazkům v plné míře dostojí. Myšleno tedy, pokud by Arménie samotná byla napadena a obrátila se pro pomoc, byla by jí poskytnuta. Pokud by zásah v rámci kolektivní smlouvy schválili i další členové ODKB, kam patří také Bělorusko, Kazachstán, Uzbekistán a Tádžikistán. I zde je určitý háček v tom, že 3 ze 6 zemí ODKB jsou muslimské, a i když žádná z nich nemá s Azerbajdžánem společnou hranici nebo nějaký významný politický spor, žádný by si určitě nechtěli začít…


V Rusku samotném žije do dvou milionů Ázerbájdžánců a podobně významné množství Arménů. Velká část jsou přímo občany Ruské federace, jiní jsou dlouhodobě pobývajícími cizinci. Zaujímat zde jednoznačný postoj ve prospěch jen jedné strany v takto horké fázi konfliktu by bylo vyloženo druhou stranou jako absolutně nepřátelské gesto. Riziko masových nepokojů a vzájemných napadení mezi obyvateli dvou národností se nedá přehlédnout. Kultura „vyjasnění vztahů“ u obou národů vyznávajících praktiky vzájemné (i silové) podpory celé diaspory by zcela jistě vedla k rozsáhlým problémům a krveprolití. Takové narušení veřejného pořádku a soužití etnických skupin si Ruská federace nemohla dovolit a zatím se zdá, že se podařilo zabránit přenosu válečného stavu na půdu Ruska (situace je monitorována tajnými službami, byly určitě podniknuty i kroky k odvrácení této hrozby). Ovšem jak se situace vyvíjí, pravděpodobně bude potřeba dalšího úsilí, aby situace byla pod kontrolou.


V neposlední řadě ve zdrženlivém postoji Ruska nepochybně hrají roli dobré ekonomické a politické vztahy s Ázerbájdžánem. Rusko je třetím největším obchodním partnerem Ázerbájdžánu. Objem dvoustranného obchodu je dvojnásobný oproti Arménii, pro kterou Rusko je obchodním partnerem číslo jedna. Jak Arménie, tak i Ázerbájdžán dlouhodobě nakupují ruské zbraňové systémy. Arménské a ázerbajdžánské rodiny jsou významnými hráči v podnikatelském prostředí Ruska. Oba národy mají své představitele v předních podnikatelských a kulturních kruzích Ruska. Také v médiích nebo ve státní správě. Například Margarita Symonian je ředitelkou televize Russia Today. I smíšené arménsko-ázerbajdžánské rodiny nejsou výjimkou, ale dokonce poměrně častým jevem.


Mapa Zakavkazska (foto: wikicommons).

Role Turecka

Ve vyjmenování činitelů karabašské války roku 2020 nesmí chybět Turecko. Od samotného počátku Erdogan aktivně vydával hlasitá veřejná prohlášení o tom, jak Turecko stojí při bratrském národu Ázerbájdžánu v jejich svaté válce o zemi předků. Kromě slov ovšem Turecko pomáhalo i činy a prostředky. V pravidelně vysílaných vojenských kronikách Ázerbájdžán ukazoval četné záběry pořízené z bezpilotních letounů. Velmi často obrázek poskytoval příklady použití přesné munice proti statickým i pohyblivým cílům arménské strany. Masivní nasazení bezpilotních prostředků je charakteristické pro Turecko. Nedá se očekávat podobnou kapacitu od Ázerbájdžánu. Rovněž je ilustrativní i zmínka o tureckých vojenských letadlech F16, která „zůstala“ na letištích v Ázerbájdžánu po rozsáhlém společném vojenském cvičení v létě 2020.


Ačkoliv nejsou zprávy o přímém nasazení sil tureckého vojenského letectva, je možné předpokládat, že letadla F16 se „nevrátila“ na svoje domovské základny pro případ nutnosti podpory ázerbajdžánského letectva, pokud by přišel protiútok ze strany arménské armády. Vojsko Náhorního Karabachu samo o sobě totiž letectvím nedisponuje. Fakta o F16 poskytují nepřímý důkaz o tom, že Azerbajdžán s podporou Turecka mohl plánovat válečné operace pro získání Náhorního Karabachu již dlouhou dobu. Věděla o tom arménská vojenská rozvědka? Věděl o tom premiér Pašiňan? K popisu turecké podpory Ázerbajžánu je nutné dodat i zprávy o použití teroristických skupin vyslaných ze Sýrie nebo Libye. Zřejmě nedošlo k masivnímu nasazení, ale pokusy evidentně byly.


Vliv EU

Je ještě EU významným diplomatickým hráčem? Neslaná nemasná prohlášení a občas nějaký článek v novinách mimo hlavní zprávy dne bylo vším, čím EU poctila tento konflikt.

Mediální a politické pokrytí karabašské války s tisíci oběťmi bylo na nesrovnatelně nižší úrovni než informace o covid-protestech nebo rázná evropská odpověď Rusku na incident s otravou Navalného. Zde nehodnotím věrohodnost vysvětlení Ruska či přístupu jednotlivých států majících v Rusku strategické obchodní zájmy, ale do očí bijící významný nepoměr energie, kterou věnovala EU zastoupená politiky, úředníky a médii těmto dvěma případům. Skromně řečeno, nepřispívá to k důvěryhodnosti zahraniční politiky EU, když si uvědomíte hrůzy války o Karabach.


Kdo v té válce vyhrál?

Ázerbajžán vojensky, resp. územně ano. Mírová dohoda byla podepsána v souladu s jejich podmínkami. Nezískali sice celé území Karabachu, ale získali toho dost. A netrvalo to dlouho.


Jenže jim vznikl velký politický a ideový dluh u Turecka. Teď můžeme jen spekulovat, jak strýček Erdogan bude chtít ten dluh splatit. A o tom, že ho bude chtít splatit, si nedělejme iluze – viz. vyděračské jednání Erdogan vs. Merkelová o běžencích.


Dále v rámci rozmístění ruských mírových sil získal Ázerbájdžán u svých hranic kontingent téměř 2000 vojáků, kteří tam s veškerým zázemím a vybavením budou pobývat nejméně pět let, a jejich přítomnost se bude obnovovat v dalších pětiletých obdobích. Chtěli to? Hádám, že spíš ne…


Turecko zřejmě stojí za obnovením tohoto konfliktu v roce 2020 s cílem uplatnit svůj regionální vliv, včetně případné vojenské účasti. Vstoupit do hry, ve které nebylo účastníkem a nehrálo žádnou úlohu. Svoji účast si vynutilo. Povedlo se? V počáteční fázi Turecko sice mělo iniciativu. Tu však v konečné fázi ztratilo. Kromě posílení vazeb s Ázerbájdžánem v tuto chvíli žádný další významný výsledek nepřišel. U podepsání mírové dohody Turecko nebylo a pozorovací stanoviště, které si za každou cenu chtěli zřídit, budou mít na výlučném území Ázerbájdžánu, mimo konfliktní území.


Ruská federace, ačkoliv nebyla účastníkem konfliktu, se stala jeho mediátorem. Obě strany konfliktu se opakovaně obracely na prezidenta Putina se žádostmi o mediaci. Z veřejného prostranství Arménie byly slyšet i naděje na vojenskou intervenci. Koneckonců Rusko má základnu na území Arménie, takže pro některé horké hlavy by se takový scénář přímo nabízel. Nicméně zde Putin byl opět v roli hráče a státníka, který umí vyčkávat a využít situace v ten moment, který on sám určí jako nejvýhodnější. Možná na tom judu něco bude…


Na poslední chvíli také došlo k provokaci v podobě sestřelení ruského bojového vrtulníku Mi-24, který doprovázel ruskou vojenskou kolonu ze základny v Gjumri. Přiznání chyby a omluva přímo od prezidenta Ázerbájdžánu Alijeva byla publikována v ruských sdělovacích prostředcích méně než 60 minut po zprávě o sestřelení vrtulníku. Tato omluva by možná mohla být zapsána do Guinnesovy knihy rekordů jako nejrychlejší omluva od hlavy státu za sestřelení cizího letounu v dějinách. To však ukazuje, že i Erdoganovi „politicky a vojensky zadlužený“ prezident Alijev stále dobře ví, s kým by si v žádném případě nechtěl pokazit vztahy.


Porážka hrdosti arménského národa

Arménský stát a arménský národ naprosto nebyl připraven na takovou porážku své hrdosti. V zemi nastala těžká politická krize, jejíž výsledek není v tuto chvíli předvídatelný. Premiér, který přišel k moci ne úplně standardním způsobem, ale každopádně byl spojován s novými nadějemi, mimo jiné i s možností prozápadního směrování země, je nyní spojován s vojenskou porážkou. Ztrátou území a zradou národa. Není jasné, jak dlouho se ještě udrží ve svém křesle a co ho čeká potom.


Bolest arménského národa umocňuje i skutečnost, jak energicky a ve velkém stylu Ázerbájdžán oslavil svoje vítězství, a jak to oslavují i Turci. Demonstrativní neúcta k poraženým ze strany Ázerbájdžánu a jejich tradičního spojence i nepřítele Arménů v jednom – Turecka. Vandalismus v arménských kostelech na územích obsazených ázerbajdžánskou armádou. Vše na pozadí nedávného 100. výročí genocidy arménského národa zřejmě zakoření v současné generaci Arménů nejen trpkou bolest, ale i obrovský pocit křivdy, ponížení a pohrdání jejich národem. S těmito pocity pravděpodobně přijde i neskutečně silná, až fanatická touha po odplatě.


Pokud jste neslyšeli o arménském nacionalismu a etnickém terorismu, tak si připomeňme, že během 70. a 80. let po celém světě aktivní arménské bojové skupinky spáchaly až na sedm desítek teroristických útoků na turecké diplomaty, objekty a letecké společnosti v zemích, které s Tureckem spolupracovaly. Došlo i na výbuchy u německé Lufthansy a švýcarských Swiss Air, ale hlavními cíli byly diplomatické budovy Turecka a samotní diplomaté. Útoky proběhly ve mnoha zemích od Iránu přes Evropu až po Kanadu a USA. Jednalo se jak o osamělé útoky, tak i o předem koordinované operace na několika místech najednou ve stejný den. Nedá se vyloučit, že se znovu staneme svědky některých již zažitých způsobů arménského národního odboje. Řečeno s nadsázkou – neletěl bych s Turkish Airlines zrovna nyní.


Abych ještě víc poukázal na význam, který pro Armény budou mít tyto události, vyjádřím domněnku, že od teď arménský národ ponese bolest a vzpomínky na ztrátu Arcachu po několik století.

Bolestně přichází vědomí, že každý národ se musí starat o svůj osud a být za něj odpovědným. Nespoléhat jen na spojence a mezinárodní organizace. Až ty nastoupí, už bude možná po všem.


Diplomatické prostředky, občas i při vší své zdánlivé neefektivnosti, jsou lepší než válka.

Další ponaučení, které se dá vzít z karabašské války roku 2020, je pro menší státy: hra mimo svoji váhovou kategorii nezbytně vede k porážce. Když máte problém, musíte se mu přiměřeně věnovat. Mimo jiné také udržovat v pohotovosti armádu a platí to nejen o Arménii, ale i o Ázerbájdžánu. Desetimilionová země, těžce závislá na exportu ropy, teď bude muset být po celou generaci zavázaná svému osmdesátimilionovému sousedovi za to, že ji podpořil ve snaze vyvolat válečný konflikt, který vůbec nemusel vzniknout. Co bude Turecko chtít po Ázerbájdžánu? Účast na jakých dobrodružstvích?


EU opět potvrdila roli outsidera ve vývoji mezinárodních vojenských konfliktů a svoji neschopnost nabídnout účast na řešení. Nedivil bych se, pokud představitelé EU příjdou „s křížkem po funuse“ a začnou vnášet svoje připomínky do již dojednaného míru, ovšem bez odborné znalosti situace a bez schopnosti podpořit rovnováhu.

1,111 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg