Jaroslav Brabec: pozapomenutý prvorepublikový politik a muž 28. října
K výročí vzniku samostatného Československa přinášíme ukázku textu o dnes již pozapomenutém reformním Staročechovi, starostovi Karlína, muži „28. října", souputníkovi Karla Kramáře a prvorepublikovém poslanci a senátorovi Dr. Jaroslavu Brabcovi.
„S dr. Brabcem odchází význačný politik, poctivého charakteru, muž snášenlivý, jenž stavěl vždy zájmy národa a státu nade vše jiné. Sloužil zájmům těmto zejména též na fóru mezinárodním a nebude snadno místo po zesnulém osiřelé vyplniti.“
Takto oslavně, s nezbytným dobovým patosem, referovaly 30. ledna 1930 Národní listy, ale i další periodika o úmrtí dlouholetého starosty Karlína a prvorepublikového politika, činovníka Národní strany a později národní demokracie Jaroslava Brabce. Tytéž Národní listy ale nepravdivě informovaly, že zesnulý, který ve volbách v roce 1929 již potřetí kandidoval do tehdejšího Senátu Národního shromáždění Republiky Československé, u jehož zrodu sám stál, se dobrovolně stáhl z politiky. Dnes je tento politik vzešlý z Karlína již pozapomenut. Následující řádky jsou proto také pokusem o připomenutí jeho životní a politické dráhy.
(…)
Spolupráce s domácím odbojem
V rámci staročeské strany patřil již začátkem 20. století k reformnímu proudu okolo bývalého pražského primátora Jindřicha Šolce (1841–1916). Na sjezdu staročeské strany v roce 1906 byl zvolen členem výkonného výboru. Společně s dalšími mladšími členy výboru strany, např. Janem Radimským či bratry Mattušovými, vytvořili slovy historika Martina Kučery „jakési druhé centrum, blízké mladočechům a jmenovitě Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi“.
Za první světové války se kolem jeho osoby a časopisu Osvěta soustředila státoprávně radikální opozice spolupracující s domácím odbojem a Maffií. Kučera k tomu uvádí: „Odbojová opozice, věkově mladší než předsednictvo, se 8. března 1918 přihlásila k České státoprávní demokracii amnestovaného Karla Kramáře (1860–1937). Poněvadž však většina důvěrníků a ani předsednictvo jejich rozhodnutí nepodepřelo, byl J. Brabec nucen pod svým vedením obnovit Český klub, do roku 1913 středisko veřejné činnosti staročechů, jako staročeskou autonomní složku státoprávní demokracie. Za Český klub byl také v červenci 1918 povolán do Národního výboru československého. Když začátkem října 1918 hrozilo, že se staročeská strana úplně rozpadne, předseda Svazu českých okresů Cyril Papoušek (1863–1936) vstoupil s částí důvěrnického sboru a místních organizací do Českého klubu, čímž umožnil, že proti vůli konzervativního předsednictva staročeši 12. října 1918 splynuli s Českou státoprávní demokracií.“
Brabec se tak stal jediným členem Národní strany v nově konstituovaném Národním výboru, jehož členové byli určeni podle tzv. Švehlova klíče: poměr zástupců jednotlivých politických stran se odvíjel podle výsledku posledních voleb do Říšské rady z roku 1911. Brabcův politický přerod v rámci Národní strany v průběhu války od smyšlení „staročeského“ ke státoprávnímu popisuje Havelka následovně: „Myslím, že u Jaroslava ke změně svého postoje došlo až během první světové války, kdy i Masaryk změnil svůj názor a počal pracovat pro zničení Rakouska-Uherska. Tak se z rodiny Brabců stali zastánci tohoto proti – Německého a pro