Hybridní válka a Česko

Česko má unikátní geopolitickou polohu nejzápadnější výspy mezi bývalými sovětskými satelity v těsném sousedství Německa. Je prostorem, ve kterém se Rusko dobře orientuje - má dobrou znalost prostředí i cenné kontakty. České prostředí i geopolitické mentální mapy obyvatelstva se (na rozdíl např. od Polska) vyznačují různorodostí. Nalezneme zde antiruské i proruské skupiny, sentiment antiněmecký i antiamerický.

Antibruselský narativ a euroskepticismus je bohatě rozšířen i v hlavním politickém proudu. Názorová roztříštěnost existuje na linii pravice – levice i konzervatismus – iberalismus. Rozmanitost geopolitické mentální mapy i politického smýšlení vede k „rozpraskanosti“ světonázorového tkaniva české společnosti a k rozšíření představy „mostu mezi Východem a Západem“. Kampaň kolem radaru ukázala možnosti mobilizace extrémní levice a migrační krize zase mobilizaci xenofobních, vlasteneckých a nacionalistických proudů. Směs antisystémových politických sil potvrdila svou příchylnost k ruskému vidění světa, ale ukázala, že je třeba s nimi počítat. Česko je pro Rusko důležitější jako objekt/nástroj, než jako subjekt/cílový partner.

Po rozpadu komunistického systému se Rusko a střední Evropa navzájem politicky přezíraly. Obě strany hledaly nové geopolitické ukotvení a byly pohlceny vnitřní transformací.

Vzájemná ignorace a střet vizí (1991 - 2001)

Po rozpadu komunistického systému se Rusko a střední Evropa navzájem politicky přezíraly. Obě strany hledaly nové geopolitické ukotvení a byly pohlceny vnitřní transformací. Rusko se částečně inspirovalo modely transformace, ale praxi hlubší dekomunizace považovalo za neaplikovatelnou. Rusko v Česku disponovalo kontakty, které ztratily vliv. Vzájemné přehlížení se projevilo v ekonomice, akademické sféře i koncepčních dokumentech. Česko zůstalo odběratelem a transitním koridorem ruské ropy a plynu. V Rusku byla střední Evropa krátce zmíněna v důležité analýze Rady pro vnější a zahraniční politiku (SVOP) z r. 1992 takto: „Země střední Evropy směřují na Západ, geograficky jsou od Ruska odděleny a nedisponují prostředky a technologiemi, jejichž prostřednictvím by se mohly podílet na rekonstrukci Ruska“. Přesto se Střední Evropa stala jedním z hlavních jevišť degradace vztahů Ruska se Západem. Rusko středoevropské státy nevidělo jako subjekty s vlastní vůlí, ale jako pouhý prostor, kam expandovalo NATO a vliv USA. Hovořilo o expanzi NATO do střední Evropy, nikoli o vstupu střední Evropy do NATO. Rusku nešlo o vztah se státy střední Evropy, ale o prostor vlivu. Vstup do NATO a EU měl znamenat konec konceptů „frontline zone“, zwischen Europa, či in-between Europe. Ruská opozice tomuto procesu byla projevem zásadního střetu vizí.

Ekonomizace vztahů (2001 - 2013)

Od r. 2001 se změnil kontext a nový ruský prezident měl zájem normalizovat vztahy se Západem. České diskusi o Rusku dominovaly dva narativy: Rusko jako složitý partner a Rusko jako nenasycený trh. Po vstupu do NATO a těsně před vstupem do EU se spolupráci s Ruskem začalo znovu otevírat i Česko. Rusko aktivizovalo geoekonomiku. Uvědomovalo si, že vstup střední Evropy do EU může být i příležitostí. Ruský diskurs ovládl apel na včasné ekonomické i vlivové „uchycení se“ ve známém prostoru, který by se mohl stát nástupištěm ruského vlivu v EU. Rusko stavělo na své pozici v energetice (dodavatel jaderného paliva, ropy i plynu). Ačkoli od r. 2007 vztah Ruska k Česku komplikovalo jednání o rozmístění prvků protiraketové obrany, ucházelo se o zakázku dostavby jaderné elektrárny Temelín. Tento zájem provázely doprovodné investice, které měly posílit ruskou pozici. Rusové pronikali i do privátního byznysu a dodnes jsou na prvním místě mezi zahraničními vlastníky firem. Toto pronikání mělo i bezpečnostní rozměr. Bezpečnostní informační služba pravidelně upozorňovala na netransparentnost ruského podnikání i sílící přítomnost ve strategických sektorech. Česko intenzivně pracovalo na energetické diversifikaci zdrojů a cest energetických surovin. Přesto se objevovaly obavy, že staré sítě bývalé sovětské agentury spolu s novými ekonomickými elitami spolupracují na podkopání ekonomické a politické nezávislosti regionu.

Diferenciace a politická instrumentalizace (2013 - dosud)

Přepadení Ukrajiny Ruskem zásadně změnilo i česko-ruské vztahy. Pád cen energetických surovin a protiruské sankce ponořily ruskou ekonomiku do recese, která zbrzdila ruské investice v Česku. Česká politická scéna byla především nejednotná. Většina přiznala dalekosáhlý význam agrese a bez diskuse se podílela na sankčním režimu nebo asistenci napadené Ukrajině. Část však hrozbu relativizovala, sankce problematizovala a hledala především pragmatickou výhodu na ruském trhu poté, co se z něj stahovala evropská konkurence. Výsledkem této politiky byla nečitelnost a ruská taktika ještě více rozlišovat mezi politickými silami. Tendr na dostavbu Temelína byl v r. 2014 zrušen, ale Rusko získalo v témže roce kontrakt na výstavbu maďarské JE Paks II. Po úspěchu kampaně proti radaru se jednalo o další průlom Ruska do střední Evropy. Rusko získalo strategickou zakázku na pozadí agrese proti evropskému směřování sousední Ukrajiny. Ukázalo, že ve střední Evropě je možné skloubit nepřátelské působení a vojenskou agresi v sousedství s vítězstvím ve strategickém odvětví. Větší diferenciace se týkala i zemí střední Evropy. Dostavba jaderných zdrojů, tentokrát v Dukovanech, zůstává středobodem českoruské Relace. Rusko zatěžuje vztahy kybernetickými útoky a informační kampaní, v níž se objevuje např. zpochybňování protiprávnosti vojenské intervence v r. 1968 a současně usiluje o strategickou vládní zakázku.

Jaroslav Kurfürst