top of page

ARCHIV

HLAS NA POUŠTI S TOMÁŠEM POJAREM: Světové humanitární organizace nemají rády západní svět

Hostem dalšího dílu podcastu Hlas na poušti je Tomáš Pojar, historicky první poradce pro národní bezpečnost České republiky, ale také český diplomat, akademik nebo humanitární pracovník. Tomáš Pojar je člověk, který umí jasně a zřetelně formulovat své názory a také si za nimi stát. Protože tento přístup není v naší zemi příliš obvyklý, bývá občas z levé strany politického spektra kritizovaný, ale ani jeho kritici mu nemohou upřít odbornost a rozhled, pokud jde o mezinárodní vztahy a problematiku bezpečnosti.



V České republice se strašně často (a evidentně rádi) sami shazujeme. Přitom je zde řada oborů, kde na sebe můžeme být právem hrdí. Nejde jen o sport nebo některá průmyslová odvětví, ale třeba i diplomacii.


Vnější pozorovatel by podle médií mohl usuzovat, že s každou změnou vlády kompletně změníme směr naší zahraničněpolitické orientace. Přes některé excesy, jako bylo například ponížené Zaorálkovo „Prohlášení čtyř“, je naše diplomacie v základním směřování konzistentní. Bez ohledu na to, zda vládne ODS, ANO nebo ČSSD.


Často jsme mnohem pevnější než velmoci nebo země mnohem významnější. Příkladem může být „restartování“ vztahů a neustálé ústupky Rusku ze strany administrativ George Walkera Bushe a Baracka Husseina Obamy.


POSLECHNĚTE SI CELÝ PODCAST:


Nicméně není nutné chodit až za oceán. Naprosto katastrofální politiku budování surovinové nebo ekonomické závislosti na Rusku dlouhodobě razilo, a pokud jde o Čínu, stále ještě razí sousední Německo. A opět je lhostejné, zda vládl sociální demokrat Gerhard Schröder, nebo údajně pravicová Angela Merkelová.


Naproti tomu Česká republika jako celek dokáže vůči světu udržovat střízlivý a vyvážený směr. Jedním z takových příkladů může být skutečnost, že jsme po celou dobu občanské války v Sýrii dokázali v Damašku udržet obsazený post velvyslance a dodnes tam dokážeme zastupovat kromě našich zájmů také zájmy našich spojenců, a to včetně takové „těžké váhy“, jakou jsou Spojené státy.


V současnosti, kdy se do Sýrie vracejí i země, které proti Asadovu režimu v uplynulých letech vystupovaly vysloveně nepřátelsky, zejména ve snaze omezit vzrůstající negativní vliv Íránu, máme významnou výhodu. To, zda jí dokážeme využít, je věc jiná. Každopádně, přestože nikdo nezlehčuje hrůzy, které se během války udály ze všech stran konfliktu, tedy včetně vládních vojsk, naše přítomnost je důležitá i pro Evropskou unii.


V jisté mírné nadsázce komentátor Jindřich Šídlo napsal, že Tomáš Pojar je nejlepším ministrem současné vlády, on sám se tomu brání a připomíná, že on sám nikdy o žádný ministerský post neusiloval, ale jeho jméno je u veřejnosti známější než třeba dnes již bývalé ministryně pro vědu a výzkum.


Možná je to dané také tím, že Pojar se v dnešní záplavě politiků, kteří do veřejného prostoru vypouštějí prázdné floskule, které nikoho neurazí, ale ani nezaujmou, vymyká tím, že dokáže myšlenky formulovat naprosto jednoznačně, bez možnosti vedlejších výkladů. Je jasné, že v dnešní pseudokorektní době se tím mnoho přátel nenadělá, ale o to víc stojí za to poslouchat, co říká.


V dnešním díle Pojar zmiňuje například posun některých světových humanitárních organizací, které dříve byly symbolem individuálních lidských práv a základních politických svobod. „Pro mě je to velké zklamání. Teď mi to připadá, že to jsou organizace, které nemají rády západní svět a západní svobodu. Dělají všechno pro to, abychom si ji omezili,“ vysvětluje.


Co také zazní v tomto díle:

  • Jaké to bylo pracovat v Člověku v tísni v době, kdy i humanitární neziskovka podporovala náš vstup do NATO?

  • Jak se mění svět, tak i humanitární organizace, které v minulosti odvedly spoustu skvělé práce, dnes je ovládla extrémní levice.

  • Jaké to je působit jako velvyslanec na stejné pozici a místě jako otec?

  • Jak se srovnat s přechodem mezi humanitární pomocí, diplomacií a akademickou sférou?

  • Co vlastně dělá poradce pro národní bezpečnost a jaká je jeho role v českém politickém systému?

  • To, že jsme dokázali udržet naši velvyslankyni v Sýrii, je něco, co pomáhá i našim spojencům, kteří navenek s Asadem „nemluví“.

  • Základní směr české diplomacie je od roku 1989 stále stejný, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne.


 

Přetiskujeme se souhlasem autora, který je také studentem Vysoké školy CEVRO.


Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.

63 zobrazení

Σχόλια


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page