top of page

ARCHIV

GLOSA: Praha autům (ne)milá

Vztah Prahy a dopravy. Nekonečné téma, které by šlo shrnout zhruba takto: „On je viník. Ne, to on je viník. Oni jsou viníci. Já nic, to oni. Děláme co můžeme. Neděláte. Dělejte něco. Demisi.“ Cirkus, typické české švejkování, kde je každý odborníkem a má názor na vše. Jen je u toho stále jaksi opřen pouze o tu pověstnou lopatu. Kolovrátek, jenž nebere konce. Máte rádi ostřejší polévku? Tak to pojďme ještě přimíchat nové ingredience poslední doby. Trochu té cyklistiky, trochu té eko doby, špetku toho parkování, pěších zón, dvě lžíce byrokracie a uzavírek dle chuti. Ale pozor, i tento recept je stále ve vývoji a nejen pro mě již začíná být pikantní až až.


Náměstek primátora Prahy pro dopravu Zdeněk Hřib, zdroj: FB Zdeňka Hřiba.
Náměstek primátora Prahy pro dopravu Zdeněk Hřib, zdroj: FB Zdeňka Hřiba.

Češi si v poslední době zvykli mít názor snad na vše a obzvláště za zvuku klávesnice a svitu obrazovek. Možná je to naše národní tradice, mít názor na vše, kdy pro samotné okolí má být pověstným štěstím, že jdeme zrovna okolo. Znělo by to možná až poeticky na motivy známého filmu, pokud by však ony názory neměly jednu evoluční vlastnost. Názory už dnes nejsou jen názory. Dnes jsou názory jiné, vyhraněné. A vyhraněné názory vytvářejí jednotlivé tábory, tábory dobrých a tábory těch zlých. Pokud by se někdo nemohl vyznat v tom, který je který, vysvětlení je prosté. Ti dobří jsme vždy my. Ti špatní samozřejmě ti druzí, s odlišným názorem, odlišnou vidinou. Jak prosté.


Pro své krátké zamyšlení jsem si dal alespoň jednu malou ambici pro zachování duševního klidu a neutrality, a sice nemít vůbec žádný názor. Raději si sám položím jednoduchou otázku, na kterou, pokud má Praha milion obyvatel, můžeme očekávat zhruba milion a jednu odpověď. Má otázka je jednoduchá: Jak jsme se do této situace dostali?


Auto je pořád symbol společenského statusu

Pojďme se společně podívat na téma, které se nám vrací na titulní stránky dnes a denně s pravidelností každoročního neštěstí zemědělců. Téma jistější nežli daně. V zemi, kde je automobilový průmysl staletou tradicí a která se snaží roky posunout ze škatulky jeho montovny. Ona staletá tradice, kde automobil stále funguje jako symbol společenského statusu a kde automobil se svou předností vůči všemu protnul každou uličku včetně historického jádra kulturního symbolu naší země, je pro samotnou změnu značnou přítěží.


V naší národní povaze koluje spíše krev obsahující DNA pohodlnosti. A něco měnit, to stojí úsilí a práci. Půjdeme raději na pivo, tam to probereme, zanadáváme a vymyslíme za ty druhé neschopné. Jsme přeci Češi. Národ tolika významných umělců, vědců, akademiků. Národ, který se uklidňuje prací a úspěchy vytvořenými v historii. Národ, který často žije z minulosti a práce těch druhých. Pohodlí nade vše. A tak zatímco v rámci pohodlí každé ráno nasedneme do svých plechových sociálních ulit, kontrolujíc navigaci a s méně či více hlasitými nadávkami nad hrozivou dopravní situací vyrážíme vstříc dalšímu pracovnímu dni, čas nám pomalu plyne, problematika sílí a řešení nikde. Tábory těch dobrých a těch zlých stále nenacházejí společnou řeč, v plném zaneprázdnění tweetováním o problematice či novým volebním sloganem na billboard, jak danou problematiku vyřeší mávnutím kouzelného proutku, pokud jim dáme tu příležitost. To se přece osvědčilo, tak proč nepokračovat v tak úspěšném modelu.


Parkuj, kde můžeš

Dnes tak díky tomu nekoordinovanost oprav musíme raději v rámci korektnosti nazývat dlouhodobým plánováním a přehazováním horkého bramboru, kdo za to může. Nedostatek cyklostezek ve městě slovně podporujícím cyklistiku nazveme potřebou lepšího územního plánování. Doslova armagedon v rámci soutěže parkuj si, kde chceš můžeme nazvat plánováním nových placených zón a podstavem policejního sboru, popř. plánem na zásobování širšího centra pomocí jízdních kol. Za chybějící záchytná parkoviště mohou samozřejmě předchozí vedení a pokusy na řidičích, cyklistech, chodcích, cestujících a obyvatelích Prahy nazveme vyhodnocováním aktuálního stavu a průběžnými úpravami dle příslušné odborné analýzy. A dopravu na mezinárodní letiště zalepíme vidinou futuristického dopravního spojení. Hotovo a nyní již můžeme na to pivo.


Pokud by čas strávený v neefektivních dopravních zácpách někdo dokázal připočítat k HDP, rázem vystřelíme k nejrychleji rostoucím zemím pravděpodobně nejen Evropy. Z dopravních prostředků potajmu vzniká náš druhý domov a akceptace času stráveného v dopravních zácpách, který nás dříve ani nenapadl, má však mnohé konotace, vycházející z cílů, které jsme si kdysi dávno vysnili. Boje mezi rychlostí rozvoje ekonomiky, bohatnoucí společností, potřebě podpory MHD a alternativ, nedostatečných záchytných parkovacích stáních, blokací výstavby a nárůstu dojíždějících z ekonomických důvodů na které Praha není připravena, ale bez kterých se ekonomicky neobejde.


Praha potřebuje osoby dojíždějící do práce, rozvozce po kroužcích, rozvozce čehokoli, na co kliknete na internetu. Praha potřebuje, ale Praha není schopna. Máme však snad jinou možnost, když už jsme bohatá společnost, jak jsme si kdysi dávno vysnili? Pro samotný cíl jsme však zanedbali pověstnou cestu, jelikož naše dopravní infrastruktura vznikala v době, kdy nám ekonomická chudoba připadala jako bohatství a všichni měli stejně.


Nepředpokládám, že by společnost chtěla nyní pro úsporu svého času v rámci dopravy začít chudnout. Ale stejně tak neočekávám, že se stejným přístupem, tedy neochotou se společně dohodnout, lze očekávat odlišné výsledky v podobě viditelného světla na konci tunelu.


Pro Pražany se vlastnictví minimálně jednoho vozu stalo novou normou a počet registrovaných vozidel v metropoli stále roste. Infrastruktura zdaleka nedokáže pokrýt poptávku po prostoru pro automobily, chodce, cyklisty a MHD. Vltava i Botič však zůstávají zatím průjezdné. Zatím.


Budeme metropolí 21. století?

Nárůst dopravy otevřel v hlavním městě mnohá další palčivá témata a s palčivými tématy občas také přichází touha po zkratkách, které často přinášejí extrémní formy řešení. Zejména pro ty z odlišného tábora a s jinými dresy. Řešení podoby moderní dopravy v hlavním městě je však zásadní výzvou s mnoha složitými aspekty. Zájmy aut, chodců, cyklistů, rezidentů i návštěvníků je potřeba skloubit se snahami o zlepšení životního prostředí. Do budoucna tak metropoli nezbývá, než dále redefinovat svůj vztah k dopravě a zapracovat na vyvážení mezi individuální a hromadnou dopravou. Cílem je zajistit bezpečné, efektivní a ekologické možnosti mobility pro všechny své obyvatele i návštěvníky. Automobilismus bude vždy součástí velkoměsta, avšak jeho role se nezbytně musí přizpůsobit dnešním nárokům na funkční a udržitelnou infrastrukturu moderní metropole 21. století.


Ve srovnání s mnoha jinými velkoměsty má Praha výrazně méně dálničních či silničních okruhů, tunelů, estakád a dalších dopravních staveb potřebných pro efektivní vedení automobilové dopravy. Navíc infrastruktura, kterou Praha disponuje, rapidně stárne a neumožňuje moderní způsob řízení dopravy. Chybí zde moderní systémy pro dynamické řízení provozu, inteligentní dopravní značení či záchytná parkoviště na okrajích města. Doprava je tak nucena projíždět samotným historickým centrem. 


 
 

Se zhoršující se dopravní situací rostou také protesty odpůrců dopravy. Odpůrců jednoho tábora proti druhému, kde každý má svoji nezpochybnitelnou pravdu. Avšak, do jaké míry každý z těchto táborů způsobil svoji aktuální situaci a jak ji mohl případně v čase ovlivnit? Praha je evropská metropole se všemi svými pozitivy i negativy, protkaná kopci i řekou. Metropole žijící a pulzující. Potřebuje tak pro svůj chod krev v podobě lidských zdrojů a funkční infrastruktury, kde extrémní touha po omezení toho druhého nevypadá jako to nejvhodnější řešení.


Je to i naše vina

Platón kdysi pravil: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“  Tento citát nám tak poskytuje jak možnost k nasměrování svého hněvu, tak také možnost k náhledu do zrcadla. Na konci dne totiž nebude podstatné, kdo za to může. Nemusí se nám to líbit, ale částečnou vinu, stejně jako možnost přispění, měl a stále má každý z nás.


Jako u mnoha odlišných problematik, může i zde být případné řešení zdánlivě tak jednoduché a současně tak složité, ne-li vzdálené. Obzvláště, když řešení ze strany státu je z říše snů v country for the future. A sice ohleduplnost. Ohleduplnost k druhým a vzájemná tolerance, které jsou jako bonusem zdarma. Jsme toho však ještě v dnešní, mnoha individuálními cíli protkané době vůbec schopni?


Ohleduplnost a respekt k druhým jsou však pro dnešní dobu těžko uchopitelné. Nedají se použít v rámci excel tabulky. Nesedí nám do směrnic a regulí. Jsou poměrně vágní. A i tak jim všichni rozumíme. Alespoň teoreticky a s vyhraněným názorem.


 

Luboš Poláček je studentem programu Právo v obchodních vztazích na Vysoké škole CEVRO. Text vznikl v rámci kurzu Na semestr novinářem.

37 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page