top of page

ARCHIV

Evropa ve světové bouři: Na západní frontě klid

Aktualizováno: 27. 7. 2023

Již více jak rok se Evropa zmítá v nové válce a snaží se čelit důsledkům, které tento konflikt přináší. Přestože se podařilo zažehnat energetickou krizi, způsobenou přílišnou závislostí na ruském agresorovi a jeho strategických surovinách, válka pokračuje bez výraznějšího průlomu a Evropu finančně a materiálně vyčerpává. Rizika plynoucí z tohoto vývoje jsou přitom zjevná. Oslabená Evropa bude čím dál více zranitelnější a neschopná se postavit mnohem větším výzvám v podobě expanzivní Číny usilující o globální nadvládu a vytvoření nového světového řádu. Třetí světová válka v podstatě již začala, i když si to Evropa stále nehodlá připustit, stejně jako to, že v ní bojuje ne proti jedné, ale hned dvěma revizionistickým mocnostem, které se rozhodly přetvořit svět v novou totalitu, ve kterém pro demokratické hodnoty, lidská práva a svobody nebude místo.


Buča po ruské invazi.

Evropa a Rusko

Je až s podivem, jak moc se historie opakuje. Agresivita a rozpínavost Ruska rostla soustavně posledních 15 let a stejně tak dlouho nebyla Evropa schopná adekvátně na tento vývoj reagovat.


Tak jako byla dlážděna cesta ke druhé světové válce ústupky nacistickému Německu a akceptací jeho revizí evropského uspořádání (Rakousko, Sudety a následně zbytek Čech a Moravy, Klajpeda), podobně bylo o 80 let později postupováno vůči novému Rusku (Gruzie, Ukrajina).

Hitler i Putin přitom ospravedlňovali svůj postup stejnými argumenty, a to ochranou svých národnostních menšin za stávajícími hranicemi a jejich znovusjednocením v nové říši, která by je přivedla zpět do původní vlasti. Jak ale již z historie víme, u těchto deklarovaných cílů se agresor nezastavil, a stejný vývoj můžeme očekávat i nyní, pokud se ruskou agresi na Ukrajině nepodaří odvrátit a zajistit obnovení jejích mezinárodně uznaných hranic.


Evropa však opakuje stejné chyby, které již udělala v minulosti. Válku proti agresorovi „vede v sedě“ a nechává krvácet ukrajinské vojáky i civilní obyvatelstvo, tak jako nechala v roce 1939 v osamoceném boji Polsko. A pokud by Ukrajina padla během několika týdnů jako kdysi Polsko, které ovšem muselo čelit válce na dvou frontách, čekala by dál, dokud by agresor neshromáždil nové síly a nevydal se směrem na západ do jejího středu.


K tomu ale naštěstí nedošlo a Evropa byla nucena pod tlakem zemí ze své východní části jednat. Postoj k dodávkám zbraní Ukrajině ovšem jasně ukázal, že ani brutální agrese a spáchané válečné zločiny nepřesvědčí všechny evropské státy k bezpodmínečné podpoře napadené oběti. V uplynulém roce jsme tak byly svědky opakovaných debat o tom, které zbraňové systémy či techniku lze či nelze Ukrajině dodat, aby těmito zbraněmi náhodou nezasáhla i ruské území. Přesvědčování, že kromě dodávek staré sovětské techniky potřebuje bránící se země i moderní zbraně západní výroby - protiraketové systémy, tanky, bojová vozidla pěchoty i stíhačky, nebralo konce.


Neschopnost a neochota dodat Ukrajině veškeré zbraně, o které si řekne, jsou pak hlavním důvodem, proč válka stále probíhá a nedaří se ruského agresora zatlačit zpět za ukrajinské hranice.


Evropa se sice shodla na několika balících sankcí vůči Rusku a zmrazení ruského majetku na svém území, tato opatření jsou však v řadě případů účelově obcházena. Evropské zboží se do Ruska dostává přes třetí země a ruský majetek v Evropě je převáděn na třetí osoby s jiným občanstvím. V Rusku nadále podnikají některé evropské firmy a část prominentů ruského režimu a jejich příbuzných si užívá život v evropském luxusu. K radikálnějším krokům jako je úplná konfiskace ruského majetku nebylo přistoupeno s odkazem na chybějící legislativní oporu a kvůli obavám z ruské reakce.


Je tak více než zjevné, že přinejmenším některé evropské státy stále počítají s tím, že se bude možné po válce vrátit k výhodné ekonomické spolupráci s Ruskem a nechtějí si v tomto směru zcela zavřít dveře. Případně argumentují tím, že Rusko nesmí být příliš poníženo, aby nedošlo k jeho rozpadu, který by způsobil v zemi chaos a znásobil tím ještě více existující rizika.


Tento přístup tak jen potvrzuje rozpolcenost Evropy a neschopnost vidět věci jasně. Se současným Ruskem nelze vyjednávat a bez použití vojenské síly trvalého míru v Evropě nikdy dosaženo nebude. Tak jako v případě nacistického Německa se jedinou zárukou pro neobnovení agresivní politiky ze strany Ruska stane pouze jeho totální porážka.


Evropa a Čína

Stejně krátkozrace postupovala Evropa v uplynulých 10 letech i vůči Číně. Přestože agresivita čínského komunistického režimu vůči okolnímu světu (Jihočínské a Východočínské moře) i uvnitř země (Tibet, Sin-ťiang, Hongkong) narůstala, Evropa se rozhodla jít cestou prohlubování ekonomické závislosti na této totalitní velmoci přesunem značné části výroby právě na její území. Ať již z finančních či ekologických důvodů se tak řada strategických odvětví nezbytných pro chod evropské ekonomiky ocitla mimo její kontrolu v rukou nového světového protivníka.

 
 

Podobně jako v případě Ruska i zde sehrála klíčovou roli neschopnost Evropy adekvátně vyhodnotit situaci, což vyústilo v systematické podceňování hrozeb plynoucích z rychlého mocenského vzestupu Číny. Řadu evropských států zaslepila vidina zisků, které rozvoj obchodu s Čínou včetně výhodných investic nabízel, aniž by vzaly v potaz rizika s tím spojená. Tak jako Rusko využívalo dodávky energetických surovin jako zbraň, stejným způsobem nyní slouží Číně obchod a investice.


Přestože postoj většiny evropských zemí k Číně se postupně mění, k jednotnému přístupu, který by jasně označil čínskou politiku za hrozbu, je stále daleko. Naopak se objevují názory, že Čína by mohla sehrát pozitivní roli při ukončení ruské agresivní války vůči Ukrajině dojednáním míru, a to díky svému vlivu na ruský vládnoucí režim. Tato představa je opět ukázkou naivity v uvažování některých evropských politiků, kteří se z minulosti dostatečně nepoučili a stále nechápou, že autoritářské režimy s revizionistickými cíli ve vztahu ke stávajícímu světovému uspořádání budou své síly spojovat a nikoliv rozdělovat, zvláště když své spojenectví stvrdily strategickým partnerstvím „bez hranic“.


Právě toto partnerství, slavnostně uzavřené mezi Čínou a Ruskem jen několik dní před loňským zahájením ruské invaze na Ukrajinu, můžeme bez nadsázky označit za novodobý Pakt Molotov-Ribbentrop, v němž si obě strany rozdělily sféry svého vlivu pro plánovanou expanzi. Zatímco ale Rusko již začalo své plány realizovat, Čína stále čeká, neboť postup jejího partnera se zadrhl a nevyvíjí se podle původních představ. Ukrajina nepadla během několika dní, jak Rusko očekávalo, a Čína tak nemohla využít moment příležitosti pro rychlé obsazení Tchaj-wanu, na které by svět šokovaný dvojitou agresí nebyl schopen adekvátně reagovat.


Celou analýzu najdete na stránkách partnerského magazínu CZDEFENCE. KLIKNĚTE ZDE.


365 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


NEJČTENĚJŠÍ

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png
bottom of page