ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg

Etnické menšiny v Evropě – nechtění příbuzní?

Aktualizace: led 22

Nástup pandemie koronaviru loni na jaře z médií téměř vymazal téma problémů spjatých s etnickými menšinami v Evropě. To ovšem neznamená, že zmizely. V některých evropských státech dál klíčí, stejně jako tomu bylo se sudetskými Němci v Československu před vypuknutím 2. světové války.


Zdroj: pri.org.

Sudetští Němci hráli rozhodující roli při rozpadu naší předmnichovské republiky. Je doloženo, že celý stranický a místní aparát byl po celou válku v rukou místních sudetských Němců. Vědomě se stali součástí nacistické mašinérie. Může se historie opakovat? Pojďme se na některé příklady „výjimek“ ze suverenity ve státech EU podívat. Neklademe si za cíl podrobně popsat všechny existující případy, nýbrž poukázat na to, co dělá stát „nesuverénním“ uvnitř, kdy stát z různých důvodů nemůže (nebo nechce) uplatňovat pro všechny občany nebo pro veškerá svoje teritoria rovný přístup k právu a k podílu na činnosti občanské společnosti.


Katalánci, kteří platí Madrid

Jedním z případů je etnická menšina Katalánců ve Španělsku. Snaha o nezávislost Katalánska sahá až do roku 1640, kdy začínají série nebezpečných povstání proti monarchii. Proběhlo několik protišpanělských vzpour, avšak i přes pomoc francouzských vojsk bylo katalánské povstání potlačeno v roce 1652. Katalánsko si i přes tyto okolnosti udrželo rozsáhlou autonomii, kterou následně ztratilo během války o španělské dědictví. Filip V. Španělský po svém vítězství zrušil všechna katalánská regionální privilegia (fueros) a instituce.


19. století pro Španělsko neznamenalo ani klid, ani prosperitu. Kromě občanských válek, vojenských převratů, stupňujícím se napětí mezi chudými a bohatými se muselo potýkat také se zrodem a rychlým vývojem regionálních nacionalismů a separatismů (Katalánie, Baskicko). Již v roce 1873 se místní iredentisté pokusili o vyhlášení samostatného státu Katalánska. Byla vyhlášena Federální republika v čele s katalánským intelektuálem a Proudhonovým žákem Pi y Margallem. Francisco Pi y Margall zastával názor, že jediné řešení pro aktuální situaci ve Španělsku je větší dávka autonomie pro jednotlivé regiony, jelikož se zde nachází významné odstředivé tendence dílčích regionů. Koordinace na celonárodní úrovni měla být založena na kompromisech a vzájemných dohodách, ne na nátlaku a donucování.

V období regentské vlády Marie Kristiny (1885-1902) Španělsko utrpělo bolestivou porážku, a to ztrátu posledních kolonií v roce 1898. Nejenže přišli o poslední zaoceánské državy, ale také formálně zanikla kdysi světová říše. Rok 1898 poškodil nejen sebevědomí Španělů, ale i jejich ekonomiku. Pro Katalánii a Baskicko znamenala ztráta posledních garantovaných odbytišť pro nekvalitní a drahou španělskou průmyslovou produkci faktickou katastrofu. Reakce lokální buržoazie na dané události zvýšila příklon k regionálnímu nacionalismu a zapříčinila vznik nacionalistické strany Lliga Regionalista de Catalunya požadující větší autonomii. Brzy po svém založení slavila první volební úspěchy.

Po vyhlášení republiky v roce 1931 katalánský nacionalista Francesc Maciá vyhlásil nezávislý Estat Catalá. Tehdejší premiér Manuel Azaña se snažil přetvořit tuhý kastilský centralismus na volnější uspořádání, které by Katalánsku poskytlo zaručenou regionální autonomii. Ústava z roku 1931 přinášela řadu pokrokových změn, například ohromnou míru autonomie pro historické regiony. V roce 1932 byl v Katalánii schválen autonomní statut a vznikla katalánská autonomní vláda (Generalitat).

Občanská válka (1936-1939) zapříčinila nástup diktatury generála Francisca Franca. Byl znovunastolen tuhý centralismus a byly zakázány jakékoliv projevy katalánské identity. Situace se změnila až po pádu diktatury Franca, kdy byla roku 1978 vytvořena demokratická ústava, která ustanovila 17 autonomních společenství.

Pro autonomní společenství se staly zásadní jejich statuty, v podstatě regionální ústavní dokumenty, které definují kompetence a uspořádání přebírané určitým autonomním společenstvím. Katalánský statut z roku 1979 měl být nahrazen novým dokumentem vyjednávaným po vítězství socialistů José Luise Zapatera v roce 2004. Vláda Zapatera musela úzce spolupracovat s regionálními stranami, například s katalánskou CiU (Konvergence a jednota) a ERC (Republikánská levice Katalánska), což posilovalo pozici vůči centru v nárocích na rozšiřování autonomie.



Zintenzivnění separatistických tendencí můžeme pozorovat od roku 2010, kdy španělský ústavní soud negoval některé články autonomního statutu Katalánska. Jednalo se zejména o odmítnutí legálního uznání existence katalánského národa a došlo rovněž k odmítnutí nadřazenosti katalánštiny nad kastilštinou. Mariano Rajoy a jeho vláda Partido Popular (2011-2018) odmítala jakýkoli dialog s katalánskými nacionalisty o prohloubení jejich autonomie. Když tedy nebyli vyslyšeni tímto způsobem, získávali na síle radikálnější frakce.

V roce 2017 proběhlo referendum o nezávislosti Katalánska zorganizované tehdejším předsedou katalánské vlády Carlesem Puigdemontem. Podle dostupných informací zveřejněných katalánskou vládou se pro samostatnost vyjádřilo 2 044 038 (90,18 %) voličů, proti hlasovalo 177 547 (7,83 %) voličů. Referendum bylo ze strany Madridu násilně potlačeno. Policie podle svědků či kamerových záznamů použila obušky a gumové projektily, které jsou od roku 2014 zakázány, jelikož jedné ženě během demonstrace vyrazil projektil oko. Podobná situace nastala i během zásahu madridské policie, celkem bylo zraněno přes 800 lidí. Senát poté schválil uplatnění článku 155 ústavy, kterým spustil proces převzetí části autonomie Katalánska. Situace zapříčila největší politickou krizi od diktatury generála Francisca Franca.

Důvody katalánského separatismu jsou ekonomické, politické, kulturní a jazykové. Katalánsko patří k nejbohatším regionům Španělska, má však dlouhodobě pocit, že doplácí na chudší regiony. Podle některých obyvatel se Madridu odvádí příliš mnoho na daních, aniž by se mu vracel odpovídající podíl ve vládních investicích. Do regionu se vrací přibližně polovina částky, kterou Katalánsko vloží do státní kasy. Roli hrají také politické události posledních let, zamítnutí některých článků autonomního statutu Katalánska, násilné potlačení referenda o nezávislosti či události z roku 2019, kdy byl zahájen proces s dvanácti klíčovými politiky a představiteli nacionalistické scény, kterým hrozilo odnětí svobody až na dobu 17 let. Proces z roku 2019 je katalánskými separatisty prezentován jako politický proces a nelze předpokládat, že by pomohl nárůstu sympatií vůči Madridu.

Roli zde hraje rovněž otázka národnosti, podle španělské ústavy totiž neexistuje jiný národ než Španělé. Někteří obyvatelé se však necítí být Španěly, jelikož se považují za Katalánce. Příčinou konfliktů je také jazyková diverzita, tedy postavení katalánštiny, jelikož španělština (neboli kastilština) je stále katalánštině nadřazena. Celou tuto situaci Katalánci i dnes, v roce 2021, těžce nesou a celkově se s ní rozhodně nesmířili. Jsem si jistý, že o nich ještě uslyšíme.


Lotyšsko a Estonsko a jejich ne-občani

Jako druhý příklad „výjimek“ ze suverenity uvádím lehce odlišný příklad, a to situaci s etnickými menšinami v Lotyšsku a Estonsku. Situaci ne nepodobnou s Němci v Sudetech v naší předmnichovské republice, jak jsem napsal v úvodu. O pobaltských zemích jsou v ČR známa zpravidla jen povrchní fakta: že byly součástí ruského impéria, Sovětského svazu, a že jako první se osamostatnily na přelomu 80. – 90. let minulého století a začaly budovat svoji suverénní státnost. Mají zdaleka nejvyšší životní úroveň ze všech post-sovětských republik, včetně Ruska samotného. Jsou členy EU a NATO (posledně s určitou výhradou, jelikož disponují velmi omezenými vojenskými prostředky a nemají například vlastní bojové kapacity vzdušných sil a námořnictva). Všechny tří pobaltské země mají společnou hranici s Ruskou federací, přičemž v oficiální politické rovině vnímají Rusko nepřátelsky. A zároveň všechny tři státy mají v obyvatelstvu významnou menšinu etnických Rusů.


Zdroj: pinterest.com.

Po získání nezávislosti určilo Lotyšsko a Estonsko soubor kritérií a podmínek, podle kterých obyvatelé území těchto dvou států mohli získat jejich státní občanství. Litva udělila státní občanství všem svým obyvatelům bez výhrad, bez rozdílu etnického původu, čímž vlastně do jisté míry předešla vytvoření své „výjímky ze suverenity“.

Ve skladbě obyvatel Lotyšska a Estonska je dnes cca 25% etnických Rusů. Asi tolik bylo sudetských Němců v ČSR. Území, na kterých se nachází tyto nynější dva státy, bylo po staletí pod vlivem (střídavě) Švédska, Dánska, Německa, Ruska a následně bylo včleněno do Sovětského svazu. Perioda samostatnosti mezi lety 1920 a 1940 byla jen krátkým úsekem v dějinách těchto území, který samozřejmě nemohl stačit k rozvoji ustáleného státního zřízení a dlouhodobých tradic národnostní politiky. Ve všech periodách pokračovalo soužití několika národů, z nichž takzvaný „státotvorný národ“ byl sice ve většině, ale nikoliv v tak převažující, aby obyvatelstvo mohlo být posuzováno jako homogenní.

Po rozpadu Sovětského svazu a získání samostatnosti vlády Lotyšska a Estonska, v obavách, že by jim ruská menšina mohla ztížit určování politiky a suverenity, přijaly soubor opatření, která měla „odfiltrovat“ značnou část „nepůvodní“ populace od získání občanství a práv s ním spojených. Byl zaveden institut neobčanů. Takoví obyvatelé mohli dále žít v zemi, mít přístup k zaměstnání, k lékařské péči, ke studiu, ale nebylo jim uděleno občanství, se všemi z toho plynoucími důsledky. Nemají volební právo (aktivní ani pasivní), nemohou zastávat určité funkce ve státní správě, pro které je vyžadováno občanství, nemohou zakládat politické strany, musejí získávat souhlas municipalit pro nákup a prodej nemovitostí, nemají nárok na konzulární pomoc v zahraničí, nemají přístup k trhu práce v EU za podmínek, za jakých ho mají občané států EU.

Ruština není v Lotyšsku a Estonsku oficiálním úředním jazykem, i když zejména v Lotyšsku ruskou řeč ovládá s přehledem nadpoloviční většina obyvatel, včetně rodilých Lotyšů. Například podle údajů Centrálního statistického úřadu Lotyšska z roku 2015 pouze 43% obyvatel hlavního města Riga používalo lotyštinu jako jazyk pro každodenní komunikaci, kdyžto 50% používalo ruštinu.


Kritéria pro udělení státního občanství zahrnovala například žití předků na území státu v nynějších hranicích již před rokem 1940 a také znalost státního jazyka. Takto zejména Lotyšsko vyřadilo z možnosti získat občanství generace ne-Lotyšů, které v Lotyšsku žily sice dlouhodobě, ale nastěhovaly se tam, když bylo Lotyšsko součástí Sovětského svazu. Mezi minority v Lotyšsku patří totiž nejen Rusové, ale i Ukrajinci, Bělorusové a Poláci. Zde je možná na okraj vhodné zmínit, že Lotyšsko říká periodě 1940-1990 „sovětská okupace“ a čas od času některé politické skupiny připravují kalkulace výše způsobené újmy, zřejmě se záměrem předložit někdy v budoucnu účet za okupaci Ruské federaci jako nástupnického státu SSSR.

Pro úplnost upřesním, že ne celá ruskojazyčná menšina obyvatel těchto dvou zemí nemá občanství. V Lotyšsku nemá pas občana cca 11 % trvale žijících obyvatel, v Estonsku cca 6 %. Nicméně jde o nezanedbatelné počty, když vezmeme v úvahu, že například Finsko vede kvůli 6% švédské menšině švédštinu jako druhý úřední jazyk, přitom Estonsko a Lotyšsko to zásadně odmítají.

Proč je problém mít na svém území menšinu bez občanství, neintegrovanou do rozhodovacích procesů země, která se cítí být dlouhodobě odstavena na vedlejší kolej?

Myslím si, že žádný stát v evropských podmínkách by neměl mít na svém území paralelní společnost po tak dlouhou dobu, a už vůbec by neměl podporovat vznik komunit rozdělených podle kulturně-jazykového kritéria. Co z toho může vzniknout? Máme četné příklady ze států západní Evropy s post-koloniální minulostí, a koneckonců i nedávný příklad z USA. Tomu stavu říkám „výjimka ze suverenity“.

Jsou příklady států (Slovensko, Maďarsko, Belgie, Finsko), kde existuje duální národnostní skladba obyvatel v určité proporci, ale přesto mají všichni svá občanská práva, je jim uznáno postavení menšin a postavení občanů země. A tak jim stát zaručuje, že většina nebude žít na úkor menšiny. Občan státu má svoji národní identifikaci s etnikem, a zároveň i se svým státem. Slovák maďarského původu ctí svůj původ, ale je si vědom, že je občanem Slovenska. Vlám je občanem Belgie a ctí tuto zemi jako svoje výsostné území.

U ne-občanů se takový vztah očekávat nedá. Ať už v každodenních povinnostech vůči státu (např. placení daní vs. možnost se tomu vyhnout bez jakéhokoliv morálního pohnutí) nebo i ve vztahu ke své komunitě (proč bych měl pomoct sousedovi, když on je z „jiné kategorie“). Kromě toho nemohou Lotyšsko a Estonsko ani počítat s nasazením ne-občanů v případě vnějšího ohrožení země, ať už by přišlo odkudkoliv. Mělo by to vcelku validní logiku: „Jsem neobčan, tak se mnou se taky nepočítejte.“

Existence ruské etnické menšiny ve státech, kde jim po desetiletí nejsou přiznána občanská práva, samozřejmě dává hlásné argumenty i Ruské federaci, která tak aktivně upozorňuje na nerovnoměrné dodržování lidských práv v EU. Tímto přestávají být státy EU vzorným příkladem toho, čeho se dá dosáhnout rozvojem občanské společnosti v otázce lidských práv. Krom toho Ruská federace využívá tohoto stavu jako „zádních vrátek“ ke svému vlivu na osoby trvale žijící ve zmíněných státech. Neobčané Lotyšska a Estonska mají jisté preference při cestách do Ruské federace, nemusí získávat vízum. Také mají zjednodušený přístup na pracovní trh v Rusku. Po některých stránkách tak mají předpoklady pro svoji integraci do Ruska, a ne do EU. Nezdá se, že by tento stavy byl v zájmu Lotyšska a Estonska, když staví svoji agendu na tom, být protikladem Rusku.



Ekonomický aspekt neplnohodnotného začlenění části obyvatelstva představuje další výzvu. Lotyšsko, s velikostí HDP 16.000 EUR na jednoho obyvatele zdaleka nepatří k nejbohatším státům EU. V roce 2019 se umístilo na 6. příčce od konce. Estonsko je na tom výrazně lépe, ale i tak má tento relativní ukazatel bohatství pod průměrem EU.

Etnická menšina, postavená mimo rozhodování o budoucnosti své země, bez kariérních možností ve státní správě, se ztíženým přístupem k některým ekonomickým činnostem (např. nákup nemovitostí, dostupnost úvěrů) bude samozřejmě podávat horší výsledky i po ekonomické stránce. Velmi pravděpodobně bude vytlačena do nižších příjmových vrstev a zároveň bude mít větší podíl ekonomických činností v šedé zóně. O to ostřeji tento problém stojí zejména před Lotyšskem na pozadí nepřetržitě klesajícího počtu obyvatel. Od roku 1990 v důsledku masové pracovní emigrace mladých lidí do států západní Evropy a přirozeného úbytku obyvatel přišlo Lotyšsko cca o 25 % původního počtu svých obyvatel. Občané a neobčané pracující za hranicemi pochopitelně odevzdávají cizím státům nejen daňové odvody, ale i svůj lidský potenciál a přidanou hodnotu své práce.

Výše popsaný obrázek Lotyšska přiměřeně platí i pro Estonsko, kterému se ale daří o něco lépe ekonomicky. Převážně z důvodu úspěšného zapojení moderního Estonska do modelu současné mezinárodní dělby práce s akcentem na rozvoj IT technologii, v kombinaci se silnou provázaností s Finskem, ze které mohlo těžit ekonomicky.

A poslední, ryze taktická úvaha v souvislosti s nedávným děním v Náhorním Karabachu: postup, při kterém po desetiletí neřešíte etnické a územní otázky, se může krutě vymstít. V nějaký okamžik může na první pohled stabilizovaný stav začít eskalovat nepředvídatelnou rychlostí, na kterou jednoduše nebudete stačit. A samozřejmě se to stane v zrovna v okamžik pro váš stát nevýhodný. Vývoj v Karabachu ukázal, jak se nedořešený potlačený konflikt z minulosti může zvrátit během 40 dnů do takové podoby, ze které už není návratu.

„Výjimka ze suverenity“ tedy zde znamená mít mezi obyvateli významnou menšinu, která se neidentifikuje v plné míře se státem, ve kterém žije, a vlastně jí to ten stát ani sám neumožňuje.

Po obsazení Krymu Ruskem se otevřela debata na téma, zda pobaltské státy nemohou být obdobným způsobem „dezintegrovány“, s využitím karty utlačované ruské menšiny. Vlády pobaltských států začaly vysílat intenzivní signály, že se cítí ohroženě, a požadovat větší zapojení NATO do své ochrany.


Lze logicky usoudit, že, pokud by řešily tento problém „výjimky ze suverenity“ soustavně, systematicky, včas a s pozitivním přístupem k oné menšině, například prostřednictvím jejího aktivního zapojením do společenského života a rozvoje státu, tak by neměly tolik důvodů se obávat o Krymský scénář u sebe.


Systematická kultivace nehostinného prostředí vůči národnostní menšině by měla ustoupit naopak uvědomělé politice „integrace“ s patřičným veřejným uznáním a oceněním veškerých výhod plynoucích ze sjednocené společnosti.

Proč zde uvádím do uvozovek slovo integrace – protože zrovna v tomto případě jde o jakýsi nepoměr vnímání, jak se na integraci do lotyšského nebo estonského státu bude dívat ruská menšina. Rozsáhlý rozměr ruské kultury, vědy, společenského života a ekonomického vlivu je ve výrazném nepoměru s obdobnými kategoriemi Lotyšska a Estonska. V tomto gardu technicky vzato „integrace“ do lotyšské nebo estonské společnosti nevystihuje přesně pojem toho, co by Lotyšsko a Estonsko mohlo nabídnout svým neobčanům etnicky ruského původu. Jakým způsobem tento proces bude probíhat, bychom měli pozorně sledovat již proto, že se odehrává na vnější hranici NATO, jehož jsme členem.


Aktualizace: V úvodu článku bylo chybně uvedeno ve větě "V některých evropských státech dál klíčí, stejně jako tomu bylo se sudetskými Němci v Čechách před vypuknutím 2. světové války." Správně má být v Československu. V textu jsme tak upravili. Děkujeme pozorným čtenářům.



790 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz