Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Etika válečného konfliktu v Iráku aneb Je legitimní svržení diktátora mezinárodním zásahem?

Co když válka přinese zemi obrovské škody, smrt statisícům obyvatel, rozkvět terorismu a destabilizaci celého regionu? A nakonec se zjistí, že po demokracii v zemi nebyla až taková poptávka, jak si mysleli spasitelé, se svým univerzálním přístupem k politickým a mocenským systémům po celém světě?


Foto: Vladimír Svoboda.

Ano, řeč je o Iráku. Kontext Blízkého východu, kulturně-historické souvislosti, mocenské tradice a konfliktně-teroristický potenciál událostí po násilné změně režimu jsou faktory značně nedoceněné západními spojenci a především USA v druhé válce v Iráku. Řada dokumentů odhaluje fakta o neexistujících zbraních hromadného ničení a pravém důvodu americké invaze. Potom širší etická argumentace pro válku v USA dosti pokulhávala, jak si budeme demonstrovat dále.


Útoky z 11. září ukázaly, že žádná země není nedotknutelná a že výjimkou není ani taková supervelmoc jako Spojené státy americké. Tím, že vyšla najevo jejich zranitelnost, došlo zároveň i k narušení image silného státu, který je schopen ochránit svůj lid před nebezpečím. Nastala situace, kdy si Američané začali klást otázku, proč zrovna je postihla tragédie „černého září" a představitelé státu a vlády na ni měli nalézt odpověď. Bylo nutné ukázat světu, že ačkoliv teroristické útoky USA tvrdě zasáhly, je tato země připravená postavit se nepřátelům a schopná uhájit bezpečnost amerického lidu. Odpovědí na útoky tak mělo být předvedení americké síly, ochoty jít do války a zastrašení ostatních potenciálních nepřátel.


Válka proti terorismu

V březnu roku 2003 vstoupily jednotky amerického vojska na území Iráku za účelem provést operaci Irácká svoboda s cílem svrhnout režim Saddáma Husajna. Tato akce vstoupila do povědomí veřejnosti jako válka v Iráku. Probíhala za prezidentství George W. Bushe v rámci tzv. války proti teroru, popř. terorismu, jež byla přijata v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. Vyhlašovala odvetné akce nejen teroristickým skupinám, nýbrž i režimům finančně či jinak podporujícím tyto skupiny. Za viníka zářijových útoků pak byla označena teroristická skupina Al-Káida, přičemž Afghánistán jako jedno z jejích výcvikových center a útočiště vůdce skupiny Usámy bin Ládina byl označen za hlavní cíl této nové formy americké zahraniční politiky.


Otázkou zůstává, zda americké a britské mocenské elity a „jestřábi“ netušili, jaké reálné následky přinese ten vojenský zásah? Anebo mohli vědět, ale počítali s tím, že díky absolutně převažující vojenské, finanční a organizační komponentě uhrají každou situaci? Prostě jen proto, že boxují v supertěžké váhově kategorii?

Co kdyby tehdy v roce 2002 řekl někdo prezidentovi Bushovi: „Začnete válku, ve které ani po 20 letech nebudete moci konstatovat jasné vítězství a dosažení cílů, nedojde k viditelné deeskalaci a nastolení trvalého míru. Zrušíte stát, fungující nějakým způsobem v čele s jedním diktátorem, nahradíte ho tak napůl funkčním státem, kde se o moc perou různé skupiny, klany a náboženské směry, a ten stát ztratí kontrolu nad částí svého území. Následkem vašeho zásahu se zhroutí mocenský systém země, kterou chcete zachránit, a tak se pod vlajkami islamismu (ISIS) zrodí mocné teroristické hnutí, které bude útočit na další státy v regionu a na města Evropy. Podle všech žebříčků bude Bagdád vycházet jako nejhorší hlavní město pro život na celé planetě (možná až na Mogadišu). V opakujících se občanských válkách zahynou stovky tisíc civilistů, bude rozbita infrastruktura, dojde k ekologickým škodám velkého rozsahu, bude rozkradeno a poničeno kulturní dědictví, tisíce amerických vojáků se vrátí domů v rakvích a další desetitisíce budou léta prožívat post-traumatický syndrom (PTSD), někteří si i vezmou život. Miliony běženců utečou ze země, desítky nebo stovky tisíc z nich se dostanou do Evropy, kde zdaleka ne každý najde spásu, a tak si někteří z přestěhovalců budou násilným a obtěžujícím způsobem vybíjet svoji frustraci na původních obyvatelích evropských měst.“


Takový obrázek nevypadá vůbec pozitivně a určitě ne jako výsledek mezinárodní snahy vyvíjené ve jménu svržení diktátora, nastolení demokracie a zajištění bezpečnosti západního světa. Často v této souvislosti bohužel slyšíme: …překroucení a falešná prohlášení, vykonstruované informace… čímž způsobili rozpoutání války...


Etické důvody pro zahájení válek

Po staletí morální a politická etika příčin pro zahájení války procházela jistým vývojem. Od dob antického Řecka a Říma byl útok také formou obrany vlasti proti nepřátelům. I bez hrozby ze strany potenciálního nepřítele začaly některé války jako nástroj expanze impéria a podrobení území. Cílem bylo jak všeobecné získání teritorií a obyvatel pro přírůst majetku krále, sultána, císaře nebo republiky a prezidenta, tak i obsazení konkrétních míst a území za účelem získání strategicky výhodného stavu – například přístup k moři, zdroje surovin (ropa, zemní plyn), kontrola průlivu nebo průsmyku, odsun ohrožených hranic dál od metropole a další.


Foto: Vladimír Svoboda

Pak přišla doba koloniální, kdy se nejprve válčilo s domorodci a pak i mezi sebou v zámořských teritoriích. Důvodem vojenského útoku byla asociální snaha o obohacení (viz. Belgie v Kongu). Technicky a civilizačně zaostalí domorodci z jiných kontinentů těžko mohli představovat reálnou hrozbu pro Britské impérium, Španělské království nebo Francouzskou monarchii či již zmíněnou Belgii. Území Afriky, Ameriky, Indie, a dalších míst byla jednostranně nelítostně podrobena koloniální nadvládě evropskými mocnostmi nebo USA (Kuba, Filipíny), často bez jakéhokoliv dialogu s místními elitami nebo komunitami. Občas takový dialog přeci jen proběhl, aby formálně potvrdil a uzákonil „právo“ evropské koloniální expanze. Typickou praxí tohoto druhu byl „výkup území“ plných nerostného bohatství od místních kmenů za směšné částky. Následně byly kmeny často podrobeny otroctví a genocidě. Možná jedinou zemí, kde expanzivní praktiky západního koloniálního světa utrpěly fiasko, je Afghánistán… Zde mírou nerozdílnou pohořeli Angličané, Sověti i Američané. Poslední, kdo toto území ovládl, byl Alexandr Makedonský ( 356 př.n.l – 323 př.n.l.).


Po vyřízení vztahů s domorodci válčily koloniální mocnosti často mezi sebou v zámořských teritoriích. O nějakou etiku válečného konfliktu už vůbec nešlo – jen o snahu o nadvládu a kontrolu nerostného a lidského bohatství (obchod s otroky). Tato snaha byla přenesena ze starého kontinentu na území Ameriky, Afriky a na prostory oceánů. Někdy mohl být důvodem i osobní spor panovníků nebo dobrodružný nápad. V jistých fázích válečné konfrontace se mocnosti Starého světa neštítily využití nájemních cizineckých legií, pirátů a podplacení místních náčelníků kmenů.


Přibližně od XIX. století již každá významnější válka byla poctivě informačně a propagandisticky připravována pro veřejnost (viz. Průmysl lži – propaganda, konspirace a dezinformační válka. Alexandra Alvarová), aby se ukázala jako nezbytný krok pro tu stranu, která měla zájem ji rozpoutat, a tak realizovat své cíle, nedosažitelné jiným způsobem.


Mediální a politická propaganda

Logický a ideový konstrukt pro argumentaci války v Iráku byl vyvinut v USA, aktivně byl propagován nejen mezi zeměmi-spojenci NATO, ale i v širším mezinárodním společenství. V této době USA neměly přirozeného silného soupeře nebo alespoň suverénního oponenta, na kterého by musely brát zřetel. Proto jako soubor argumentů a důvodů k válce postačil aktivně mediálně a politicky propagovaný systém tvrzení, faktů (leckdy neověřených) a logických důvodů. Velkou roli v podpoře pozice USA pro invazi do Iráku hrála Velká Británie v čele s tehdejším premiérem Tony Blairem.


Ve zjednodušené formě by se dal logický a politický appeal pro začátek války v Iráku vykreslit takto:

1. U moci v Iráku je diktátor.

2. Diktátor potlačuje demokracii a pro udržení se u moci je ochoten zabíjet i vlastní lid (příklady – potlačení povstání Kurdů, politické represe, nedodržování lidských práv).

3. Diktátor je nebezpečný i nám, protože má zbraně hromadného ničení (máme důkaz – naše zpravodajské informace, věřte nám!).

4. Diktátor je dále nebezpečný tím, že má vztahy s mezinárodním terorismem (odkaz na teroristické útoky z 11. září, který má vyvolat rezolutní emoční reakci, přímý důkaz nepředložen doteď).


Očekáváné logické závěry z uvedené argumentace:

„S odkazem na body 1 až 4 musí být diktátor odstraněn. Vojenský zásah je nevyhnutelný a je přiměřeným prostředkem. Jinak diktátor zaútočí zbraněmi hromadného ničení, které aktivně shromažďuje. Po odstranění diktátora v zemi bude nastolená demokracie, jejíž plody si bude užívat irácký lid, který má dlouhodobě poptávku po změně režimu.“


Ke dnešku víme, že naplnění záměru „odstranit diktátora a nastolit demokracii“ se víc blíží víc definici fiaska než zamýšleného úspěchu (a to i přes faktické fyzické odstranění Saddáma Husajna). Nastala dlouhotrvající válka, irácký stát se stal dlouhodobě nestabilním, došlo k destabilizaci celého regionu. Zrušení fungujících státních mechanismů v Iráku mělo za následek další růst islamistického terorismu a jeho export do celého širšího muslimského světa s průnikem i do Evropy.


Foto: Vladimír Svoboda.

Gerasimova doktrína

Připomíná vám taktika zahájení války v Iráku ze strany USA a Anglie Gerasimovovu doktrínu? Nemýlíte se. Gerasimovova doktrína je pozoruhodná hned z několika hledisek. Byla popsána jako nové metody válčení v informačním věku, opřené kromě konvenční vojenské agrese především o informační, psychologickou a politickou válku. Začnu tím méně důležitým – byla zde patrná klasická paranoia agresora. Každý stratég to zná. Pokud se léta zabýváte plánem na ovládnutí nepřátelského teritoria (zde Iráku), začne vám časem připadat logické, že nepřítel by měl dělat úplně totéž. Čím více specializujete své plány, tím více se vám zdá nepravděpodobné, že by na vás jinak vyspělý nepřítel už něco podobného nechystal. Gerasimovova doktrína vychází z teze, že nelineární subversivní válku vede již dávno západ proti Rusku a Rusko se musí jen bránit. U Rusů tahle rétorická specialita není nic nového, používají ji již od třicátých let 20. stol. „Voni si začali“ je jeden z tradičních startovacích argumentů jejich lidových trollů v diskusích i dnes a je tím míněn Západ, USA, Německo, Anglie, kdokoli. Ostatně o tomto jevu již žertoval nejslavnější český spisovatel, autor slova ROBOT, Karel Čapek: „Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla, pokojně svrhující bomby na jeho město.“ Stejně byla vojensko-průmyslovým komplexem USA a Británie zadána kampaň proti Iráku. Nikdy se totiž žádné ZHN nenašly. Sem patří i démonizování možností generála Al-Rawi, vlastním jménem Sayf Al-Din Fulayyih Hasan Tahav, velitele Republikánské gardy v Iráku. Tento algoritmus používá USA často. Krátce poté, co se provalila aféra Billa Clintona s Monikou Lewinskou, se USA zapojilo do tří vojenských operací. Operace Desert Fox – několikadenní bombardovací kampaň v Iráku, která se odehrávala během toho, co se Clinton zpovídal z obžaloby ve Sněmovně reprezentantů. Operace Infinite Reach – dvojí raketový útok proti objektům v Súdánu a Afghánistánu, které byly podezřívány za teroristické základny. Útok následoval pouhé tři dny poté, co Clinton přiznal, že měl s Lewinskou nemístný vztah. Operace Allied Force – první fáze Války v Kosovu, 78 dní dlouhé bombardování vedené vojsky NATO proti Svazové republice Jugoslávie. Operace začala jen několik málo týdnů poté, co byl Clinton zproštěn obžaloby. (Zdroj: wikipedia.org) (dinamit_1). U Anglosasů může být také známá pod idiomem "the tail wagging the dog", tím se rozumí záměrně odvádět pozornost od něčeho, co by jinak mělo větší význam k něčemu jinému, co má menší význam.


Otázkou zůstává, zda americké a britské mocenské elity a „jestřábi“ netušili, jaké reálné následky přinese ten vojenský zásah? Anebo mohli vědět, ale počítali s tím, že díky absolutně převažující vojenské, finanční a organizační komponentě uhrají každou situaci? Prostě jen proto, že boxují v supertěžké váhově kategorii?


Ať už odpověď na tuto otázku je jakákoliv, invaze do Iráku v roce 2003 se odehrála v klasickém duchu koloniálních válek, jak byly popsány výše. Pod záminkou hrozby vlastním zájmům, proti technicky zaostalejším silám, bez ohledu na osud obyvatel podrobeného území, ve snaze získat přístup k nerostným bohatstvím (Irák je jedním z největších producentů ropy ve světě), bez ohledu na vedlejší škody pro celý region a s aktivním využitím nájemných žoldnéřů, legionářů, desetitisíců kontraktorů ve formě privátních vojenských agentur. Už jen tohle byl obchod mamutích rozměrů. Kdo viděl film Zelená zóna, má představu. Postava vojáka Millera (Matt Damon), pátrajícího v Iráku po skladech ZHN, je inspirována skutečnou osobností vojáka USA Montyho Gonzaleze, který doopravdy vedl MED Team Alpha. Film je adaptací knihy spisovatele Rajiva Chandrasekarana "Imperial life in the emerald city".


Když klademe otázky hlavním vůdcům vojenské operace, USA a Velké Británii, můžeme je samozřejmě položit i dalším státům, které invazi podporovaly. Co je vedlo k rozhodnutí o účasti na vojenském zásahu proti suverénní zemi, která de-facto, jak již dnes víme, neměla sklady se zbraněmi hromadného ničení, a tudíž neměla možnosti zaútočit takto špinavým způsobem? Všechny státy opravdu v rovné míře spoléhaly na zpravodajské informace CIA, MI 5, MI 6 a zároveň sdílely etickou úvahu o nastolení demokracie pro irácký lid?


Celkem se do koalice pro válku v Iráku zapojilo přes 40 států, i když nemálo z nich vyslalo svoje vojsko jen symbolicky. Cca 30 států vyslalo méně než po tisícovce vojáků (některé i méně než stovku, dokonce jen pár desítek), což dohromady dávalo jen kolem 3 % z nasazených sil, a tak spíš představovalo projev přízně a solidarity vůči USA a Británii než reálnou bojovou kapacitu, využitelnou pro kontrolu nad rozsáhlým územím a vedení válečných operací. Účinek koalice sestavené z desítek států tak mohl být víc politickým než vojenským.


Vzhledem ke gigantickému rozsahu vedlejších škod napáchaných na iráckém státě válečným postupem, vzhledem k rozsáhlým vedlejším jevům v podobě vzniku vnitřního terorismu, ztráty kulturního dědictví a v neposlední řádě i vzhledem k vysokému počtu obětí z řád civilistů -občanů Iráku, dle mého názoru termín „válka proti Iráku“ mnohem lépe vystihuje provedenou operaci.


Zajímavé a racionální zjištění je bezesporu také to, že kulturní a společenský model států Blízkého východu, zatím zjevně neumožňuje plynulou přeměnu do obvyklého demokratického režimu, charakteristického pro státy Evropy a další země s moderním uspořádáním státní moci. Klany, kmeny, vlivné rodiny, náboženské skupiny a další subjekty tak zůstávají i nadále významnými prvky moci ve státě po odstranění diktátora. Ústavní činitelé, zvolení v rámci řádných mezinárodně uznávaných voleb, mají omezenou reálnou moc. Musí brát ohled na zájmy existujících vlivných skupin a k tomu lavírovat mezi požadavky Západu, což značně ztěžuje jejich reálnou efektivitu, tolik potřebnou v nynější době.


Občanská společnost de-facto nefunguje a není významným přínosem k fungování státu. Nastolení demokracie se tak nekoná již 18 let po vojenské invazi. A není to vlastně ani první ani poslední případ, kdy argumentace „v zájmu lidu“ vedla k dlouhodobému rozvratu státu.





968 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz