Co znamená 28. říjen?

Dnes slavíme státní svátek České republiky, výročí vzniku samostatného Československa v roce 1918. Za normálních časů prezident republiky při ceremonii ve Vladislavském sále Pražského hradu předává státní vyznamenání. Povětšinou jen státní úřady vyvěšují českou vlajku a lid nemusí do práce. Ale co tento svátek opravdu reprezentuje?

Členové Národního výboru Jaroslav Brabec a Karel Kramář v roce 1918 (foto archiv Jiří Š. Cieslar).

Za prvé, československé legie během První světové války, tedy boj za samostatnost země, za stát explicitně česko-slovenský (přesněji česko-moravsko-slovenský), a tak trochu i boj proti bolševismu v Rusku, na Sibiři.

Za druhé, Masarykovu republiku založenou na masarykovské demokracii. Stát na danou dobu výrazně slušný (byť ani zdaleka dokonalý); a v určitém aspektu i skutečně – jak legenda praví – ostrov svobody a demokracie ve střední Evropě po dobu dvaceti let. To ve všeobecnosti platí, ale ne doslova. Největším problémem první republiky byl zároveň největší problém starého mocnářství, proti němuž se republika vymezila, ale jehož byla vlastně dědicem: nevyřešená, či lépe řečeno špatně řešená národní, národnostní otázka. To byl problém, na kterém monarchie ztroskotala; a taky problém, na kterém zanikla i republika.

Za třetí, 28. říjen symbolizuje stát Čechů a Slováků; jejich vzájemnost. V daném momentu představoval doslova záchranu slovenského národa; později strnulost českých politiků a jejich neochota přistoupit na naprosto oprávněný požadavek alespoň autonomie (když už ne plně federace) pro Slováky (máme-li být poctiví, tak ale i pro sudetské Němce…) vedly či alespoň přispěly k jeho zániku. Přesto je 28. říjen společný pro Čechy i Slováky; je symbolem jejich vzájemnosti a toho dobrého ve vzájemných vztazích.

A za čtvrté, 28. říjen symbolizuje i boj za obnovení Masarykovy republiky, tj. tzv. druhý odboj, neboli demokratický odboj během Druhé světové války. Například naše letce v RAF – či obecně československé jednotky bojující na straně západních spojenců. Tedy jeden z nejheroičtějších a nejspravedlivějších zápasů našich dějin.

Vsadím se ale, že tuto její kacířskou interpretaci jste ještě neslyšeli: „Opustíš-li mne zahyneš...“ - a opustili jsme ji, rakouskou monarchii, v roce 1918 - a potom opakovaně zahynuli; v letech 1938, 1948, 1968. Opustili jsme ji - a pak periodicky hynuli…

Jinými slovy, 28. říjen je nejen státním svátkem České republiky, ale i symbolem státu, který už neexistuje: Československa. A to nás přivádí k provokativní otázce: byl jeho vznik prozíravý?

Bylo to prozíravé rozhodnutí?

„Opustíš-li mne, zahyneš!“ Zvolání básně Viktora Dyka „Země mluví“ znáte, určitě jste je četli či slyšeli. Matka-země mluví ke svým synům: „opustíš-li mne zahyneš…“ Vzor patriotické poesie.

Vsadím se ale, že tuto její kacířskou interpretaci jste ještě neslyšeli: „Opustíš-li mne zahyneš...“ - a opustili jsme ji, rakouskou monarchii, v roce 1918 - a potom opakovaně zahynuli; v letech 1938, 1948, 1968. Opustili jsme ji - a pak periodicky hynuli…

Co tím chci říct? Že už jsme dospělí, nejsme děti. Republika má 102 let, taky už je dospělá, takže můžeme racionálně zvažovat, zda rozhodnutí jejích – našich - otců-zakladatelé před sto lety bylo prozíravé. Ano, v danou dobu jim připadalo nejlepší. Tomáš Masaryk a Milan Štefánik byli velcí lidé. Ale my na rozdíl od nich víme, co vše se za uplynulých sto let stalo. Proto si můžeme položit otázku, zda to, co udělali – tj. rozbili nadnárodní středoevropské soustátí ve prospěch malých národních států, z nichž mnohé měly navíc své vlastní národní menšiny - bylo z hlediska uplynulých více než sto let prozíravé.

Nebylo by nás coby svobodných lidí hodno, abychom dospěli k uniformnímu závěru. Stejně jako by nás nebylo hodno, aby různost názorů v této otázce byla důvodem k nenávisti. Konec konců nejde o exaktní věc, leč o spekulaci. My víme velice přesně, co následovalo po rozbití rakouské monarchie, ale nevíme a ani nemůžeme vědět, co by následovalo, kdyby byla zachována.

Uveďme tedy argument nejdřív pro její zachování, a poté pro to, co udělali Masaryk a Štefánik.

Nejsilnějším argumentem pro zachování monarchie je fakt, že její rozbití vedlo k rozdrobení prostoru mezi Německem a Ruskem; k vytvoření malých národních států, které se vzájemně nenáviděly. Když se mladá císařovna Zita dozvěděla, že verdiktem dohodových mocností je zánik monarchie, řekla: „Nevěřím, že to je v zájmu Francie.“ Nebyla žádným geopolitickým stratégem, ale uvědomila si, že vytvoření mocenského vakua na východ od Německa bude znamenat relativní posílení Německa, ačkoli poraženého, na úkor Francie, ačkoli vítězné. A předpověděla, že prostor na východ od Německa ovládne buď Německo, nebo Rusko. Následně došlo k obojímu, postupně nás ovládly a okupovaly nacistická Třetí říše a komunistický Sovětský svaz. Pohrávaly si, hrály si s námi Středoevropany, jako s bezbrannou obětí.

Samozřejmě argument ve prospěch zachování monarchie předpokládá její zásadní reformu, lepší konstituci, větší demokratizaci, a hlavně federalizaci ve prospěch všech národů se značnou vnitřní autonomií. Společné by byly jen armáda, erár, zahraniční politika - a císař.

Argument pro zachování monarchie tudíž není morální, natož nostalgický, nýbrž je jen čistě geopolitický.

Nenáviděli jsme se tak moc, my Středoevropané, že jsme nedokázali žít pospolu

Jaký je nejsilnější protiargument, tj. ten ve prospěch Masaryka a Štefánika? Prostý: nenásilné udržení monarchie v roce 1918 už nebylo realistické. Mezi jednotlivými národy byla až taková nedůvěra a nenávist, že ve společném státě by bylo lze je udržet jen mocí despotickou, alespoň po určitou dobu, než by nastaly demokratizace a federalizace.

V situaci vzájemné nedůvěry a nenávisti národů se mohlo zdát správné, aby každý šel vlastní cestou. Nenáviděli jsme se tak moc, my Středoevropané, že jsme nedokázali žít pospolu ve smysluplném státním útvaru, který by nám zajistil bezpečnost v prostoru mezi velkým Německem a velkým Ruskem.

Stát, který Masaryk a Štefánik vytvořili, však dvacet let po svém vzniku na svou obranu ani nevystřelil – ne proto, že by jeho obyvatelé a vojáci nebyli ochotni ho bránit, nýbrž proto, že vrchní velitel, jenž více než státníkem byl politikářem, jim to nedovolil. Stát byl sice v roce 1945 obnoven, ale už v roce 1943 jej prezident Beneš naservíroval Stalinovi pod hegemonii; pak přišly roky 1948 a 1968. Československý stát osamocen, bez spojenců, svým občanům a národům zajistit svobodu a bezpečnost schopen či ochoten nebyl.

Zázračný rok annus mirabilis 1989 byl po půlstoletí totalitarismu návratem k normálnímu běhu dějin, který byl v roce 1939 totalitní interrupcí přerušen. V roce 1989 jsme se vrátili tam, kde jsme civilizačně vždy měli být.

Uplynulých více než sto let nemůžeme změnit, ale můžeme se z nich poučit. Už nikdy nedopustit nenávist mezi středoevropskými národy. Už nikdy nedopustit, abychom se nenáviděli tak, že budeme snadno ovládnutelní zvnějšku. Ze západu Evropy nám hrozí bláznivá politická korektnost, jež nerespektuje elementární hodnotu svobody projevu. Z východu, z Ruska nám hrozí ta nejhrubší síla, jež nerespektuje elementární hodnotu lidského života. A z jihu, ze severní Afriky a Blízkého východu nám hrozí tlak historicky nepřátelské civilizace, jejíž radikální proud nás k smrti nenávidí a nejraději by nás všechny zavraždil.

Těmto hrozbám jsme my Středoevropané nejúčinněji schopni čelit společnými silami. Neboli latinsky: viribus unitis. A všichni víme, koho mottem bylo viribus unitis.