ARCHIV

BARTOŇ: Musíme snížit výdaje na předcovidovou úroveň. Zrušení daňových výjimek nás nespasí

V rámci boje za decovidizaci rozpočtu se stále častěji používá argument „zrušíme daňové výjimky“. Je to trochu paradoxní, neboť to vzdáleně připomíná hlavní slib bývalého premiéra, jímž se dostal k moci, a to „dohlédneme na to, aby se vybíraly všechny daně“. Nic proti rušení daňových výjimek. Dělají pravidla složitější, a tím zvyšují náklady života všem – poplatníkům i nepoplatníkům. Rozpočet je však nutno především osekat o narostlé výdaje, než k nim domýšlet nové příjmy rušením výjimek. A ta částka taky nesouhlasí. V tomto textu rozebírám první výkop současné debaty, jež učinil ve svém vánočním poselství prezident republiky.


Ministr financí Zbyněk Stanjura při pohovoru s prezidentem Milošem Zemanem před jmenováním vlády, zdroj. FB Jiří Ovčáček.

Neudržitelné deficity, nastavené předchozí vládou, je nejprve nutno nejprve „odvirovat“, ne potvrdit jejich „zavirování“ dohledáním daní. Až je odvirujeme, můžeme se klidně podívat na daňové výjimky. Ale z jiných důvodů, než chce prezident.


Proč jsou daňové výjimky opravdu špatné?

Daňové výjimky jsou špatné nikoli proto, jak vyvozuje prezident, že kvůli nim nevybírá státní rozpočet „plnou sumu“ příjmů, na které má „nárok“. Neexistuje něco jako „plný příjem státního rozpočtu“, z něhož by daňové výjimky „užíraly“.


Pokud je například nějaká daň 20 procent, a polovina plátců je osvobozena (platí nula procent), pak ekvivalentem po zrušení výjimek není „všichni platí 20 procent“, nýbrž že všichni platí 10 procent. Jinými slovy, udělené výjimky jsou již kompenzovány tím, že zbytek plátců platí o to vyšší daň. Ta by měla po případném zrušení výjimek klesnout, ne zůstat tak vysoká.


Ve skutečnosti jsou daňové výjimky špatné hlavně kvůli nákladům, které vyvolávají. Daňoví poplatníci mají náklady s jejich zaúčtováváním – vzpomeňme například slavné slavné tři různé sazby DPH z piva v hospodě, zavedené minulou vládou. Štamgasti si u nich klepali na čelo, hospodským se čela svraštila, když měli vše správně zaúčtovat.


Prezident si ve svém projevu alespoň všiml nákladů na bránění daňových výjimek. Ty jsou ale menší než náklady na prosazování: náklady na bránění vydávají jen ti, kteří již výjimku dostali. A jen když jim ji chce někdo vzít, jako prezident. To jsou jen drobné proti nákladům na prosazování nových výjimek – ty vydávají všichni žadatelé, i ti nakonec neúspěšní. Je to jako by se dražil nějaký obraz, a každý přihazující by musel zaplatit svůj příhoz, i když nakonec nevyhraje.


Proč zrušení výjimek neřeší obří deficit?

Podle prezidentova odhadu přichází na daňových výjimkách rozpočet o 380 miliard korun ročně – tedy shodou okolností zhruba o tolik, kolik činí každoroční deficity projektované minulou vládou. To ale nemůže fungovat ze dvou důvodů: Jednak by zrušení výjimek za 380 miliard nevybralo sumu 380 miliard a jednak i kdyby vybralo, tak by zrušením sociálních výjimek narostly sociální výdaje, a deficit by opět narostl. Vysvětleme si:


1) 380 miliard nedá 380 miliard

V ekonomických výpočtech neplatí jednoduchá aritmetika „chybí 380 miliard, tady vyberu nových 380 miliard, takže jsem vyrovnal rozpočet“. To věděli i někdejší pracovníci Prognostického ústavu – za komunismu to totiž platilo taky.


Když stát vydělá 100 korun na desetiprocentní dani z jablek, po jejím zvýšení na 20 procent nevydělá 200 korun. Jablka zdraží, a část lidí začne péct štrůdly z hrušek. Zvýšením daňové zátěže těch, kteří mají nějakou daňovou výjimku, by nutně došlo ke snížení jejich ekonomické aktivity. Někomu by se po takovém zvýšení daní podnikání již nevyplatilo, někdo by je převedl do zahraničí.


Obecně existuje jen jediný obor, který z navýšení daní může prosperovat: daňoví poradci. A prezidentovo navýšení daní zrušením výjimek by bylo unikátní v tom, že by dokonce i v tomto oboru snížilo aktivitu!

Z pokleslé ekonomiky by se tak ze zrušení výjimek nejen nevybralo oněch 380 miliard, ale ještě by mohly klesnout příjmy i ze standardních daňových sazeb. Kolik stát vybere na daních, je vždy násobkem daňové sazby a základny. Prezidentův výpočet nechal základnu stejnou a aplikoval na ni mechanicky vyšší daňovou sazbu. V parafrázi na prezidentovo říjnové povolební „Zeit gewonnen, alles gewonnen“ můžeme říci, že ve skutečnosti klesne-li základna, klesne vše. Basis verloren, alles verloren.


2) zrušením sociálních výjimek narostou sociální výdaje

Mnoho výjimek je součástí sociální politiky, jejich zrušením by se natolik ztížila situace sociálně potřebných, že by stát okamžitě zvýšil výdaje na sociální politiku. Deficit by tak ještě narostl.


Jak přesně prezident spočítal oněch údajných 380 miliard, které zůstávají „nevybrány“, nevíme. Explicitně do nich ale ve svém projevu započítal například i „slevu na poplatníka“ coby „největší výjimku“. To je klasický příklad sociální, nikoli „lobbistické“ výjimky. Volá-li prezident i po jejím zrušení, volá tak po zhoršení sociální situace milionů lidí, zejména sociálně slabších.


Maximální sleva na poplatníka je pro všechny stejná (letos 27 840 Kč). Miliardář ji téměř nepocítí, chudí by jejím zrušením citelně zchudli. Prezident však zároveň nemůže této výjimce udělit sociální výjimku ze seznamu rušených výjimek: bez ní by se nikdy nedopočítal těch 380 miliard ani hypoteticky.


A takových výjimek, které jsou vlastně formou dotace, je v daňovém řádu nesčíslně. Za každou takovou zrušenou by stát začal vyplácet dotace (některé automaticky, jiné dobrovolně), a deficit by opět rostl ke hvězdám.

 
 

Nesmíme normalizovat covidové výdaje

Dnešní gigantické deficity nevznikly primárně snížením příjmů státního rozpočtu, ale gigantickým zvýšením výdajů. Je proto potřeba snížit výdaje na předcovidovou úroveň (a pak dále snižovat, neboť růsty ve 20. letech nebudou patrně tak slavné, jako v letech „náctých“). Určitě nesmíme „dohledávat“ k navýšeným výdajům další příjmy. Tím bychom ony zvýšené výdaje, většinou s covidem nesouvisející, jen „normalizovali“.


Státní rozpočty po celém rozvinutém světě rostou již více než 100 let rychleji než vlastní ekonomiky. Podíl státu na ekonomice tak všude roste. Drobnými krůčky v „normálních“ časech, ale mílovými skoky v každé krizi. Říká se tomu „efekt západky“. Krize vždy nějak zdůvodní dočasný nárůst státních výdajů, „po dobu krize“. Jenom to s tou dočasností dopadne ještě hůře než se sovětskými vojsky. Zatímco jejich „na věčné časy“ se nakonec omezilo na 23 let, krizové nárůsty státních výdajů skutečně bývají věčné.


Kromě nějakých 100 miliard, způsobených (původně údajně stejně jen dvouletým) snížením daně z příjmů, je nutno deficity sprovodit ze světa návratem výdajů k předcovidovým úrovním, ne vymýšlením nových daní.


 

Petr Bartoň je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland a pedagogem vysoké školy CEVRO Institut.


Článek byl publikován na serveru Hlídací pes: https://hlidacipes.org/.

205 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
CZ_DEFENCE_ctverec_claim_krivky.jpg
Screenshot 2021-05-27 at 9.58.59.png

NEJČTENĚJŠÍ