ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Banner_Patreon1.jpg

Antonín Mandl – člověk dialogu

Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) a jeho přítele a spoluvězně P. Jana Rybáře (16. července 1931 – 14. ledna 2021), jejichž osud byl propojen neobvykle těžkou zkouškou – vězněním a mučením v komunistických lágrech 50. let.


Vstup do věznice Leopoldov, zdroj: wikicommons.

Je s podivem, že dosud nevznikla ucelená monografie o životě a díle tohoto brilantního teologa, propagátora ekumenického hnutí a statečného křesťana. Jeho osobností byl fascinován esejista Jiří Cieslar (otec autora tohoto článku – pozn. red.), který v posledních letech svého života sbíral materiál a měl v plánu o Mandlovi napsat knihu. Přestože nevznikl žádný jeho text o něm, zachovalo se několik kazetových pásek rozhovorů s Mandlovými spoluvězni a přáteli. Z dialogů, které Cieslar vedl s kněžími Antonínem Bradnou, Janem Rybářem a Josefem Petrem Ondokem, vyplývá jeho snaha postihnout Antonína Mandla v „konkrétech“ a „všednostech“.


Biblické závodění

Z předvězeňských let se s Antonínem Mandlem znal pouze Antonín Bradna. Oba studovali na pražském Arcibiskupském gymnáziu, byť Bradna chodil o několik tříd níže: K němu jsme vzhlíželi s velkou úctou. Na chodbách viseli vzorní studenti, a on byl vždy na prvním místě, červeně obtažený, jedničkář. Po maturitě odjel studovat do Říma, získal doktorát z teologie a pak ještě studoval Orientální ústav. Tam se probíraly otázky týkající se Východu. Zřejmě odtamtud pramenil jeho zájem o ekumenu. Znovu jsme se potkali až krátce po válce. Objevil se spolu s Jiřím Reinsbergem v anglické uniformě, elegán s čepicí hezky na stranu, budili pozornost. Podobně o návratu Mandla a Reinsberga mluvil Jan Rybář: Společně s Reinsbergem se zkraje roku 1945 přihlásili do armády a byli posláni na ošetřovatelský kurz do Anglie. Ale válka už se chýlila ke konci. Do Prahy přišli ve slušivých západních uniformách, frontě vystavení nebyli, ale zase se naučili dobře anglicky.


O Mandlovi mluvil jako o statečném člověku, protože vedle patera Toufara zřejmě prošel nejhoršími vězeňskými zážitky: Musel neuvěřitelně trpět. Dávali mu drogy a ponižovali ho. Ale Mandl to dokázal překonat svým intelektem. Asi největší skepse – nejen u něj – propukla v době maďarského povstání, ale víra nám ji pomohla překonat.

Po válce byl Mandl ustanoven kaplanem v Kralupech nad Vltavou u kanovníka Emila Záruby. Po únoru 1948 byl arcibiskupem Janem Beranem pověřen vedením Katolické akce a při cestách do Francie začal spolupracovat s Křesťanským dělnickým hnutím JOC. V té době Mandl přišel s nápadem tzv. biblických závodů pro mládež. Podle Bradny měly značný ohlas: Mandl vypracoval systém otázek/odpovědí na biblická témata a po farnostech na nejrůznějších stupních se vytvořily kroužky, kde se pořádaly přednášky a pak se v různých kolech „závodilo“. Díky tomu jsme se potkávali skoro každý týden a probírali aktuality k politické situaci.


Vězeňská „všednost“

Mandl čekal, že bude zatčen, což se v červnu 1949 potvrdilo. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře. Ještě ve vyšetřovací vazbě byl Mandl podroben krutému mučení. Josef Petr Ondok se s Mandlem setkal ve vězení ve Valdicích. O Mandlovi mluvil jako o statečném člověku, protože vedle patera Toufara zřejmě prošel nejhoršími vězeňskými zážitky: Musel neuvěřitelně trpět. Dávali mu drogy a ponižovali ho. Ale Mandl to dokázal překonat svým intelektem. Asi největší skepse – nejen u něj – propukla v době maďarského povstání, ale víra nám ji pomohla překonat.


P. Antonín Mandl (vpředu) s P. Janem Rybářem.

Rybář se s Mandlem osobně poznal také až ve vězení ve Valdicích. Litoval, že se ho jednou neuváženě zeptal na jeho vyšetřovací samovazbu na tzv. Třetím oddělení. Mandl mu odpověděl: „Honzo, o Třetím oddělení se už nikdy v životě přede mnou nezmiňuj!“ Došlo mi, že jsem ve své hlouposti šlápl vedle. Ale jinak věznění bral tak, jak bylo, neprojevovala se u něj žádná hořkost.


Bradna se s Mandlem znovu setkal ve vězení v Leopoldově v říjnu 1953: Byli jsme rádi, že tam máme jeden druhého. Jednak jsme si výborně rozuměli, tam nebyla nějaká diference, která by nás rozdělovala, a ještě to bylo umocněno hladem, který tam zpočátku byl. Ještě společně s Vítem Tajovským jsme tvořili takový trojúhelník, který vytvářel hmotnou základnu. Tajovský byl hospodářem, který hlídal, abysme nesnědli chleba hned ráno, ale aby nám zbylo na večer. Tenkrát jsme vydělávali „velké“ peníze – šest korun a dvacet haléřů za měsíc. Ale když se to dalo dohromady, tak nám to lépe vyšlo. Každý z nás dal tři koruny na řípovou marmeládu a za devět korun jí pak bylo tolik, že jsme měli k snídani chleba s marmeládou.


Faráři na brigádě

Ondok vzpomíná na Mandlovu manuální nešikovnost, kterou mu ale ostatní spoluvězni dokázali kompenzovat: Některé věci pro něj byly obtížné, i když je nikdy nedal najevo. Když jsme dělali na brusírně tzv. lustrové ověšky, moc mu to nešlo. A norma byla na obě ruce, což znamenalo, že se muselo brousit oběma rukama zároveň, aby se norma splnila. Aby to zvládali i ti méně zruční, vytvořili jsme tzv. kombajn, kde právě spoluvězni jako Áťa dělali ty lehčí práce. Ale zase když přišel bachař a zeptal se, kdo půjde třeba plít brambory, tak Áťa společně s Adolfem Kajprem byli vždy ti, kdo se dobrovolně hlásili.


Podobně si Mandla pamatuje také Rybář: Když byly nepříjemné brigády, tak bachaři šli vždy pro faráře. Áťa se pokaždé dobrovolně přihlásil. Ale on byl neuvěřitelně nepraktický člověk. Pamatuji se, jak měli ještě s někým rozřezat strom na kusy. Áťa řezal ještě s jedním intelektuálem, ale samozřejmě šejdrem a nemělo to konce. Přišel bachař a zahulákal na ně, to z toho chcete mít prkna?! A zahnal je zpátky.


Člověk rozhovorů

Lidé, kteří měli možnost se s Mandlem blíže poznat, se shodují, že měl neobyčejný dar naslouchat druhým a vést rozhovor. A to i přesto, že nebyl dobrým rétorem. Podle Bradny Mandl neuměl mluvit, neboť příliš precizoval: Za mnou chodili lidé, abych jim přeložil, co říkal. Mandl měl vrozenou řečovou vadu, nebylo mu moc rozumět. Při kázání si musel dávat pozor, aby mluvil pomalu. Myšlenky mu utíkaly napřed a nebyl schopen je všechny vyjádřit. To byla daň za jeho abnormální nadání.Načež mezi nás přišel hlavní bachař a říká, jak to, že nejste oholený?


Mandlovu schopnost citlivého a nevšedního pohledu na téma zmiňoval i Ondok: Při rozhovoru s Áťou, ať už na jakékoli téma, vám najednou došlo, že je možná všechno jinak. Často přemýšlel nad rozporem mezi naší křesťanskou morálkou a přirozenou etikou. V tom byl úžasně citlivý. Říkal, že my křesťani si myslíme, že máme dobrou morálku a špatnou etiku. Ale Áťa říkal, že to není možné, neboť aby byla dobrá morálka, musí být i dobrá přirozená etika. A citoval příklad s nočníkem. Vypít nočník může být morálně indiferentní, ale ničí to lidskou důstojnost, a porušení důstojnosti je něco, co je proti Bohu. Prostě byl velmi citlivý na formalismus a neměl rád jen tu vnější etiku.


Vlakem opačným směrem

Jak Bradnu, tak Mandla minula první i druhá amnestie zkraje šedesátých let. Propuštěni byli až v únoru roku 1964. Jak vzpomíná Bradna, odcházeli z Valdic v rozmezí půl hodiny: Ten den jsme měli jít na odpolední šichtu brousit sklo. Odpověděli jsme mu, že k tomu nebyl dán rozkaz. Na to nám vynadal, abychom neodmlouvali, oholili se, že jdeme k podmíněnému propuštění. Předtím ani náznak, že by k tomu mohlo dojít. Tehdy jsem pocítil, co to je, když se stáhne hrdlo. S Áťou jsme se na sebe usmáli a já mu ještě stačil říct, aby na mě počkal, že projdeme vězeňskou bránou spolu. Po nezbytných formalitách jsem vyšel ven v naději, že tam bude na mě čekat. Ale Áťa nikde. Cestou na nádraží do Jičína mě míjel bachař, který mi na otázku po Mandlovi řekl: Jé, ten vám letěl k Jičínu, jako když za ním střelí! Později jsem se dozvěděl, že samou radostí z propuštění na mě zapomněl a nastoupil do vlaku jedoucího v opačném směru, takže do Prahy dorazil až po půlnoci. Hned druhý den jsem za ním vyrazil do Michalské. Otevřela mi jeho maminka a já říkám, kde je Áťa? Obořila se na mě, abych nemluvil nesmysly, vždyť je v kriminále! Áťa totiž zaspal, a za maminkou šel až druhý den odpoledne…


Vztah k matce

Otec Mandla, přednosta Zemědělské rady, zemřel, když Áťa byl teprve devítiletý. Ve vězení ho tak navštěvovaly matka a dvě sestry. Rybář vzpomínal především na Mandlův blízký vztah k matce: Myslím, že Mandlova životní srovnalost hodně pramenila z jeho lásky k matce, s kterou si velmi rozuměl. Byla to křehká, velmi inteligentní dáma z takové dobré pražské rodiny, kde se scházela pražská inteligence a uctíval se Masaryk, což zrovna tehdy v katolických kruzích moc nebývalo. Když byl Áťa ve vězení, dokázal z jejích dopisů dedukovat, co se děje venku. Třeba si pamatuji, že psala o nějakých potížích, jak je stará a že jí kastrol vaří špatně. Nevím jak, ale Áťa věděl, že to znamená, že ji sledují. Možná se na tom domluvili ještě před jeho uvězněním. Maminky Mandla, Bradny a Josefa Zvěřiny se seznámily během cest do Leopoldova a začaly tam na návštěvy jezdit společně. V kontaktu zůstaly i po propuštění svých synů. Podle Bradny to byla taková očistná setkání: Když jsme se vrátili, tak tyhle tři matky se scházely dál a stěžovaly si na své syny, třeba jak já jsem nevytíral rohy schodů anebo jak se ten hadr má správně ždímat, prostě nám vyčítaly různé nepravosti. Pravidelně, tak jednou za měsíc, se potkaly a vzpomínaly na časy, kdy spolu jezdily – jak říkaly – do Leopoldvillu.


Po podmínečném propuštění musel Mandl pracovat jako dělník, například v Chuchli vozil písek a podával cihly. Nakonec se dostal do Ústavu teorie dějin a umění Akademie věd. V roce 1969 byl rehabilitován. Dlouhá léta útrap a věznění se podepsala na jeho zdraví – byla mu diagnostikována leukémie.



Rozloučení v riflích a červené košili

Pamětníci se shodují, že rozloučení s Antonínem Mandlem v březnu 1972 byl nezapomenutelný zážitek, který byl zároveň i demonstrací jeho snah o ekumenu. Samotný pohřeb popisuje Ondok slovy: Mši vedl františkán Bonaventura Bouše a používal při tom Kralickou bibli. Na jedné straně chóru stáli evangeličtí duchovní, na druhé my katoličtí. Homilii měl prof. Josef Smolík. Poté jsme Áťu doprovodili na hřbitov. On byl Jihočech a ti mají takový rys duchovního studu. Áťa věděl, že jeho dny jsou sečteny, ale nikdy to ani náznakem nezmínil, nemluvil o svých problémech, byl takříkajíc ušlechtile uzavřený. Pro něj šel život pořád dál… Pochovat se nechal v riflích a rudé košili. Ne snad, že by to byl nějaký velký protest, ale spíš to byla z jeho strany trochu recese a snaha držet krok s mladými.



Vyšlo v Katolickém týdeníků u příležitosti 100 let od narození Antonína Mandla v březnu 2017.

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg
CEVRO.jpg
Gordic_logo_edited.jpg
viavis_viavis.jpg
Screenshot 2020-10-29 at 19.22.11.png

Hlavní partner:

IMG-20201118-WA0002.jpg

Partneři:

Screenshot 2021-01-18 at 13.59.27.png

Transatlantické centrum VSCI děkuje za podporu:

Přihlašte se pro novinky

csg-logo-rgb.png
czub-logo_edited.jpg
Nadace PPF bílá RGB pro obrazovku.png
210115_varianty.jpg
BabelApp_horizontal_png.png

ISSN 2695-0782

(c) CEVRO Aréna 2020 - Názory, blog,  komentáře, analýzy.

Kontakt: redakce@cevroarena.cz