Antonín Mandl – člověk dialogu
Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) a jeho přítele a spoluvězně P. Jana Rybáře (16. července 1931 – 14. ledna 2021), jejichž osud byl propojen neobvykle těžkou zkouškou – vězněním a mučením v komunistických lágrech 50. let.
Je s podivem, že dosud nevznikla ucelená monografie o životě a díle tohoto brilantního teologa, propagátora ekumenického hnutí a statečného křesťana. Jeho osobností byl fascinován esejista Jiří Cieslar (otec autora tohoto článku – pozn. red.), který v posledních letech svého života sbíral materiál a měl v plánu o Mandlovi napsat knihu. Přestože nevznikl žádný jeho text o něm, zachovalo se několik kazetových pásek rozhovorů s Mandlovými spoluvězni a přáteli. Z dialogů, které Cieslar vedl s kněžími Antonínem Bradnou, Janem Rybářem a Josefem Petrem Ondokem, vyplývá jeho snaha postihnout Antonína Mandla v „konkrétech“ a „všednostech“.
Biblické závodění
Z předvězeňských let se s Antonínem Mandlem znal pouze Antonín Bradna. Oba studovali na pražském Arcibiskupském gymnáziu, byť Bradna chodil o několik tříd níže: K němu jsme vzhlíželi s velkou úctou. Na chodbách viseli vzorní studenti, a on byl vždy na prvním místě, červeně obtažený, jedničkář. Po maturitě odjel studovat do Říma, získal doktorát z teologie a pak ještě studoval Orientální ústav. Tam se probíraly otázky týkající se Východu. Zřejmě odtamtud pramenil jeho zájem o ekumenu. Znovu jsme se potkali až krátce po válce. Objevil se spolu s Jiřím Reinsbergem v anglické uniformě, elegán s čepicí hezky na stranu, budili pozornost. Podobně o návratu Mandla a Reinsberga mluvil Jan Rybář: Společně s Reinsbergem se zkraje roku 1945 přihlásili do armády a byli posláni na ošetřovatelský kurz do Anglie. Ale válka už se chýlila ke konci. Do Prahy přišli ve slušivých západních uniformách, frontě vystavení nebyli, ale zase se naučili dobře anglicky.
O Mandlovi mluvil jako o statečném člověku, protože vedle patera Toufara zřejmě prošel nejhoršími vězeňskými zážitky: Musel neuvěřitelně trpět. Dávali mu drogy a ponižovali ho. Ale Mandl to dokázal překonat svým intelektem. Asi největší skepse – nejen u něj – propukla v době maďarského povstání, ale víra nám ji pomohla překonat.
Po válce byl Mandl ustanoven kaplanem v Kralupech nad Vltavou u kanovníka Emila Záruby. Po únoru 1948 byl arcibiskupem Janem Beranem pověřen vedením Katolické akce a při cestách do Francie začal spolupracovat s Křesťanským dělnickým hnutím JOC. V té době Mandl přišel s nápadem tzv. biblických závodů pro mládež. Podle Bradny měly značný ohlas: Mandl vypracoval systém otázek/odpovědí na biblická témata a po farnostech na nejrůznějších stupních se vytvořily kroužky, kde se pořádaly přednášky a pak se v různých kolech „závodilo“. Díky tomu jsme se potkávali skoro každý týden a probírali aktuality k politické situaci.
Vězeňská „všednost“
Mandl čekal, že bude zatčen, což se v červnu 1949 potvrdilo. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře. Ještě ve vyšetřovací vazbě byl Mandl podroben krutému mučení. Josef Petr Ondok se s Mandlem setkal ve vězení ve Valdicích. O Mandlovi mluvil jako o statečném člověku, protože vedle patera Toufara zřejmě prošel nejhoršími vězeňskými zážitky: Musel neuvěřitelně trpět. Dávali mu drogy a ponižovali ho. Ale Mandl to dokázal překonat svým intelektem. Asi největší skepse – nejen u něj – propukla v době maďarského povstání, ale víra nám ji pomohla překonat.