ARCHIV

Aktivní hranice? S politologem Karlem B. Müllerem o potenciálu českého pohraničí

Karel B. Müller je profesorem politologie na vysoké škole CEVRO Institut v Praze, kde se věnuje problematice občanské společnosti, demokracie, veřejné sféry, politické kultury a evropské identity. Jako koordinátor badatelského týmu a editor připravil knihu Aktivní hranice v Evropě. Identita a kolektivní paměť v přeshraničním prostoru, kterou v létě vydaly FF UK a nakladatelství Filosofia v ediční řadě Europaeana Pragensia.


FOTO: Hlaváček/Müller.

Co tebe a tvůj tým přivedlo k sepsání knihy o hranicích? Byla to migrační krize, nebo uzavření hranic v důsledku pandemie?

KBM: To se samozřejmě nabízí, ale pro náš výzkum to nebyl hlavní impuls. I když je pravda, že obojí dalo našemu výzkumu nový náboj. Projekt jsme zahájili už v roce 2016, tedy až po vypuknutí imigrační krize. Hranice, teritoriální i ty mentální, jsou totiž fascinujícím jevem. Na školách by se měly vyprávět dějiny evropských společností prostřednictvím proměny funkcí a vnímání hranic.


Naši knihu motivoval jeden z našich předchozích výzkumů, který byl zaměřen na lokální politiku (a popsán v knize Dobré vládnutí ve veřejném nezájmu). V Hrádku nad Nisou, malém městečku blízko Polska a Německa, kde jsou velmi aktivní v přeshraniční spolupráci, představuje blízkost hranice možná nejvýznamnější rozvojový faktor a zdroj dobrého vládnutí. To nás zaujalo a motivovalo k výzkumu také v dalších příhraničních oblastech.

Hrádek nad Nisou leží na pokraji Čech a saské Horní Lužice, jde o periferní oblast, která byla po válce vysídlena a za komunismu dost zanedbávána. Jak se tam život změnil po roce 1989?

Ano, po vyhnání a odsunu Němců tam zůstalo jen několik málo českých rodin. Je to vlastně město bez paměti. Dnes je ovšem veřejný život v Hrádku velmi dynamický a mnohem atraktivnější. Před pár lety otevřeli krásnou městkou knihovnu a náměstí by jim mohli leckde závidět. Po komunálních volbách v roce 2002 se hrádecký styl vládnutí stal dokonce pro mnohá česká města vzorem.


Proč v knize hovoříte o „aktivní hranici“? Můžeš to osvětlit?

S hranicí si totiž obvykle spojujeme izolovanost, neprostupnost, zkrátka pasivitu. Tak tomu ale být nemusí. Případ Hrádku nad Nisou nám ukázal, že blízkost hranice nabízí cenné zdroje příležitostí v podobě sdílení zkušeností a vytváří i emocionální přeshraniční vztahy loajality a solidarity.


Zkrátka proměňuje vnímání domova a vlasti. Dochází tak k proměnám identit, což otevírá dveře kritičtější reflexi kolektivní paměti. Jde o formu horizontální europeizace, kdy vzniká pocit odpovědnosti i za „druhou stranu“, tedy nejen za vlastní „dvoreček“.

 
 

Nejlépe to při našem rozhovoru vyjádřila bývalá místostarostka Hrádku, když poukázala na to, že se na své problémy automaticky dívají z pohledu všech tří stran, tj. české, polské a německé. Před hrádeckou radnicí visí kromě tří vlajek oněch tří zemí také vlajka EU a prapor s městským znakem. Tedy – řečeno s nadsázkou – funguje tu kombinace „pohledů“ až z pěti různých stran.


Hranice jako zdroj srovnávání, poznávání různosti a učení, to dává smysl. Nejde ale spíše o rozpouštění, odstraňování hranic?

Může to tak na první pohled vypadat. Co se mění, je povaha ohraničování a jeho důsledky. Aktivní hranice spojuje i rozděluje zároveň. Hranice je nejspíše nutným prvkem každého společenství. Její význam však může být vnímán velmi různě.


Není pravda, že proces europeizace se snaží hranice zrušit. To by byla chyba a škoda zároveň. Chceme hranice učinit propustnými a uvolňovat poznávací potenciál, který je ve střetávání různých kultur ukryt. Hranice zůstává uznána a při přeshraniční komunikaci různosti se odlišnosti naopak zviditelňují a třeba i posilují.


Aktivní hranice však posiluje odlišování, které nevede k polarizaci. Posiluje se spolupráce, vzájemné porozumění a důvěra. A ta je pro aktivní hranici zásadní.


Velmi hezky to shrnula předsedkyně přeshraničního svazku škol ze Žitavy v saské Horní Lužici. Když ji budu parafrázovat, tak Češi, Poláci či Němci mají jiné kompetence a návyky a když se spolu sejdou, společně dělají určité věci úplně jiným způsobem, než když jsou spolu jen Němci nebo jen Češi.


Podle jejích zkušeností se lidé stávají díky setkávání tolerantnější i rozvážnější. Náš výzkum rovněž ukázal, že starostky a starostové s intenzivnější zkušeností s přeshraniční spoluprací cítí silnější přináležitost k EU.


Tedy od poválečné petrifikace hranic směrem k aktivní hranici?

Přesně tak! Vysoká míra polarizace a odcizení, které vedly až k nenávisti, byly mobilizovány populistickou politikou do té míry, že mnoho Evropanů spatřovalo ve vyvražďování svých sousedů smysl života. Hlavním étosem poválečného vývoje se tak stala morální povinnost pokojně a mírumilovně vycházet se svými sousedy. Skutečnost, že toto pokojné soužití nás může lidsky obohacovat a rozvíjet, je výborné zjištění.


Otázka hranic v Evropě neztrácí nic ze své naléhavosti. Neukázaly migrační a pandemická krize, a jejich zneužívání populistickými politiky, že zdi a ostnaté dráty mohou klidně zase vyrůst?

Máš naprostou pravdu… I zde nabízí přeshraniční setkávání účinnou vakcinaci proti šovinistickým a populistickým chimérám. Krásně to vyjádřila zástupkyně ředitele německé části euroregionu Šumava z bavorského Freyungu, podle níž přeshraniční spolupráce představuje skutečné srdce Evropy, totiž místo, kde Evropa žije.


Interkulturní zkušenost a kompetence vzešlé z přeshraniční spolupráce tak představují nenahraditelný zdroj reflexe a možné korekce nejrůznějších politik a opatření, která přicházejí z vyšších politických úrovní. Ta navíc bývají sebestředná, nebo dokonce diletantská až ignorantská.


Můžeš uvést konkrétní příklad?

Tak třeba drakonické uzavření hranic v reakci na pandemickou krizi. To bylo docela anachronické a hloupé řešení. Ohromné množství lidí mělo problémy s dojížděním za prací nebo se jen dostat domů. Množství rodin bylo násilně drženo v odloučení, přerušily se různé aktivity a projekty. Problémem je také budování tvrdé přeshraniční infrastruktury, cyklostezek, mostů, pěších lávek, stavba železnic či plánování železničních spojů. To vše musí v přeshraničním prostoru podléhat několika regulačním režimům, což projekty brzdí a hatí.

 
 

Samostatnou kapitolou je dostupnost služeb, včetně zdravotních, sociálních a vzdělávacích, anebo kompatibilita bezpečnostních složek. Jsou to především unijní instituce, které se snaží nabízet nástroje k umenšování bariérových efektů, aby i v přeshraničním prostoru mohl život smysluplně plynout. Jednou z relativně nových možností je zakládání tzv. ESUSů (Evropských seskupení pro uzemní spolupráci), jež mohou vytvářet přeshraniční projekty s právní subjektivitou.


A není aktivní hranice pouze důsledek finančních prostředků, které do rozvoje přeshraničí plynou prostřednictvím EU?

Poněkud cynický názor, že hlavním motorem přeshraniční spolupráce, jsou především peníze, je velmi rozšířený, ale náš výzkum ho docela zpochybnil. V dotazníkovém šetření mezi starosty a starostkami, kteří jsou aktivní v přeshraniční spolupráci, bylo nejčastěji zmiňovanou motivací kulturní obohacování. Také všichni z nositelů přeshraniční spolupráce, se kterými jsme vedli rozhovory, měli velmi silné i jiné motivace – kromě už zmiňovaného kulturního aspektu to byla snaha se poučit, rozšířit svůj horizont, ale i pouhá lidská zvědavost anebo snaha o napravování historických křivd.


Nebo zkrátka jen potřeba naplňovat étos pokojného a slušného sousedství. Pokud by se zcela zastavily evropské peníze do přeshraničních projektů, což bychom si rozhodně neměli přát, jistě by došlo k utlumení či zastavení některých aktivit, ale mnohé by zůstalo, hledaly by se jiné cesty financování.


Každopádně peníze investované do rozvoje přeshraniční spolupráce představují smysluplnou investici do budoucnosti našich dětí.


Zmínil jsi otázku proměn kolektivních pamětí. Můžeš to trochu rozvést?

Vzdělávací systémy často jen reprodukují nekritický a stereotypní pohled na vlastní dějiny. Potřeba věci ve výuce zjednodušovat to jen posiluje. Děti na různých stranách hranice se tak učí různé a často konfliktní interpretace stejných událostí. Je to docela pochopitelné. Národní státy jsou na své vzdělávací monopoly velmi žárlivé. Požadavek vzdělávacího monopolu je však poněkud anachronický a jeho důsledky mohou být katastrofální.


Je třeba pracovat na tom, aby konfliktní interpretace minulosti neohrožovaly naši společnou budoucnost. Pro pacifikaci hranice a pro rozvoj pokojného přeshraničí je nutné, aby se lidé učili spolu o rozdílných interpretacích mluvit. Také v tomto střetávání konfliktních interpretací je ukryt cenný výukový potenciál. Navíc bez aktivního vyrovnávání se s minulostí není perspektiva skutečné přeshraniční spolupráce reálná.


A jak k tomu může aktivní hranice připívat?

Především na úrovni školských výměn a expertních skupin, které jsou zaměřeny na sdílení konfliktních interpretací minulosti. Kulturní antropoložka Aleida Assmann to nazývá dialogickým vzpomínáním a náš výzkum ukazuje, že tento způsob vyrovnávání se s minulostí preferuje významná skupina starostů, starostek i dalších aktérů přeshraniční spolupráce.


Dialogické vzpomínání vnímají jako prvek, který výrazně posouvá procesy europeizace na kvalitativně vyšší úroveň. I když je zakotveno v národních historických narativech, otevírá dveře „konkurenčním“ pohledům. Nositelé dialogického vzpomínání umějí naslouchat traumatické zkušenosti druhých, včetně jejich projevů ukřivděnosti. Dokážou je zahrnout do vlastní historické paměti, případně uznat díl odpovědnosti za jejich důsledky. Je to názorný příklad toho, že aktivní hranice neotvírá pouze mysl, ale i lidská srdce.


A jaký typ starostů či lidí obecně je tomuto dialogickému vzpomíná otevřenější?

Jak už jsem naznačil, jde o starosty či starostky s intenzivnějším zapojením do přeshraniční spolupráce. A také jsou mu otevřenější služebně starší starostové, což je poněkud překvapivé.


Vysvětlujeme si to tak, že starší ročníky, které zažily neprostupné hranice, si otevřených hranic více váží. Zatímco ti mladší považují otevřené hranice za samozřejmé. Zde číhá určité nebezpečí. Pokud budeme brát otevřené hranice za samozřejmou věc a nebudeme se o ně aktivně starat, posiluje se tím riziko, že o tu otevřenost v budoucnu přijdeme.


Možná bychom tento argument mohli obecně vztáhnout i ke svobodě a k demokracii…

Taky si myslím. Konec konců mnohé výzkumy ukazují, že mladí Češi a Češky si od politiky udržují nebezpečný odstup, a to ohrožuje naši svobodu a kvalitu naší demokracie.


Ve svém výzkumu jste se zaměřili na dva trojzemní euroregiony – Nisu a Šumavu. Nisa leží na území severních Čech, Saska a polského Slezska a euroregion Šumava na území jižních Čech, Bavorska a Horního Rakouska. Jakým způsobem jste zkoumali tak rozsáhlé území?

Ve všech částech těchto euroregionů jsme provedli online dotazníkové šetření mezi starosty a starostkami jejich členských obcí. Dále jsme provedli více než 50 polostrukturovaných rozhovorů s nejrůznějšími aktéry přeshraniční spolupráce. Vždy šlo o velmi zkušené lidi, kteří se tomu dlouhodobě věnují. Máme i několik rozhovorů se státními úředníky, kteří mají přeshraniční spolupráci na starost.


Proč jste si pro výzkum přeshraniční spolupráce vybrali právě tyto dva euroregiony?

Důvodů byla celá řada. Právě tyto euroregiony patří u nás k nejstarším a nejvíce institucionalizovaným formám přeshraniční spolupráce. A navíc jsme chtěli zkoumat multilaterální euroregiony. Jsou takovou laboratoří evropské integrace. Na Nisu padla volba kvůli zmiňovanému Hrádku nad Nisou, odkud jsme již měli konkrétní data.


Dalším stimulem byly výsledky Eurobarometru z roku 2015, který zkoumal přeshraniční oblasti v EU. Ten výzkum ukázal, že euroregiony Nisa a Šumava leží na hranicích, které v rámci celé EU vykazují jedny z nejsilnějších bariérových efektů. Čili nás přirozeně lákalo porozumět tomu, čím jsou bariéry způsobované a jak bychom mohli přispět k jejich umenšování.


Jaké hlavní rozdíly mezi těmito dvěma euroregiony jste objevili?

Šumava si stále nese dědictví železné opony. Tento euroregion je specifický také tím, že dvě ze tří částí jsou německojazyčné a čeština je zde tudíž v menšinovém postavení. I po 30 letech svobody zde stále přetrvává vysoká míra ekonomické asymetrie mezi jihozápadními Čechami na straně jedné a Bavorskem a Horním Rakouskem na straně druhé. Nisa má naopak jazyky tři a ekonomicky je méně asymetrickým euroregionem. Jazyková bariéra se v případě Nisy nezdá být tak silnou bariérou jako v případě Šumavy.


Navíc bariéra mezi češtinou a polštinou je snáze překonatelná. To ukazuje vtipná historka z našeho výzkumu. Rozhovory jsme v Polsku vedli přes tlumočnici. Když už jsem tam byl potřetí a vedl opakovaný rozhovor s Jackem Jakubiecem, dlouholetým ředitelem polské části Nisy, tak jsem se mu při našem loučení hrdě chlubil, jak už pomalu začínám jeho polštině rozumět. Šibalsky se na mě usmál a kontroval: Aby ne, když na tebe mluvím česky!


Další z rozdílů, který ukazuje váš výzkum, je větší míra eurooptimismu u starostů a starostek Euroregionu Šumava než v případě Nisy. Čím to je?

Ten rozdíl zapadá do celkového obrazu politické kultury v dotčených zemích. Paradoxně některé postkomunistické země, a patří mezi ně bohužel Česko i Sasko jako součást někdejší NDR, vykazují v rámci EU nadprůměrnou mír