ARCHIV

ŠÍMA: Dobré peníze jsou základem naší prosperity

Opravdu si myslíte, že oligarcha Babiš s partou svých politických nohsledů v čele s ministryní Schillerovou a ministrem Vojtěchem utratí vaše peníze lépe než vy sami?

V otevřeném rozhovoru hodnotí současnou ekonomickou i politickou realitu profesor Josef Šíma, rektor vysoké školy CEVRO Institut.



Jste představitelem rakouské ekonomické školy…

Proč je to podle vás správný ekonomický směr?

Ekonomie si prošla za poslední dvě století podivuhodným vývojem. Věda, která původně hledala odpovědi na velké otázky společenského rozvoje a dotýkala se i problémů politické filosofie či práva, se v mnoha ohledech proměnila v pouhou technologii na dosahování politických priorit. Velcí rakouští ekonomové však patří do skupiny autorů, kteří těmto svodům nepodlehli a dále budují ekonomii jako vědu o člověku, který sleduje vlastní různorodé cíle, a společnosti, která má vytyčit pravidla, jež zajistí, aby jedna skupina lidí nemohla žít na úkor lidí jiných. Nejde tedy o dosahování nějakých „národních cílů“ hospodářského růstu, výše úspor nebo vyrovnávání platební bilance, ale o vytvoření prostoru harmonického soužití pro každého z nás. Rakouští ekonomové vidí společnost spíše jako pestrou zahradu než jako dobře seštelovaný automobil, který má co nejrychleji dojet do definovaného cíle.


Místo velkých teorií bychom si měli položit otázku: Opravdu si myslíte, že oligarcha Babiš s partou svých politických nohsledů v čele s ministryní Schillerovou a ministrem Vojtěchem utratí vaše peníze lépe než vy sami?

Proč se tento směr tak málo objevuje v politické

a ekonomické praxi?

Dovolil bych si trochu nesouhlasit, jakkoli vím, kam otázkou míříte. Rakouská škola zásadně ovlivnila podobu moderní ekonomie a způsoby, jak přemýšlíme o společenských a ekonomických problémech. V minulosti poukázala na vnitřní rozpornost Marxova ekonomického učení, a postarala se tak o jeho vyvrácení – proto dnes téměř nenajdeme marxisty mezi ekonomy, ale pouze mezi sociology nebo historiky. Zásluhou rakouských ekonomů v současnosti téměř nikdo neobhajuje původní způsob socializace skrze znárodňování a centrální plánování. Díky Misesovi a Hayekovi, kteří inspirovali Buchanana a Tullocka, vznikla teorie veřejné volby a ekonomie politiky. Proto dnes víme, jak moc nesmyslné bylo dřívější zbožštění politiků, o nichž se předpokládalo, že budou „z definice“ konat pouze dobro. A díky ní máme dnes takové „pojistky“ proti politické zvůli jako dluhovou brzdu nebo diskuse o uzákonění vyrovnanosti veřejných rozpočtů. Díky rakouským ekonomům žije ideál odluky peněz od státu nebo myšlenka smysluplnosti deflace, tj. ideál omezení růstu množství peněz v ekonomice, ke které se hlásí zastánci zlata nebo bitcoinu. Díky rakouskému vlivu vznikla Wikipedie atd.


Je ale samozřejmě pravda, že zastánci rakouské školy nejsou obvykle mezi těmi, kdo by se ucházeli a měli úspěch v boji o politické posty, a to mimo jiné proto, že věří, že politika není generátorem myšlenek a motorem změn. Naopak, pouze odráží ideje, které lidé mají. Proto se rakouští ekonomové snaží spíše ovlivnit svět idejí než se zapojovat do stranické politiky.


Ve své přednášce na Vyšehradském fóru 2019 (VF) jste mluvil o mocném státu, který má stále vyšší vliv na ekonomiku i naše životy. Během posledních dvou let je však tento vliv mnohonásobně vyšší, než jsme si tehdy uměli představit. Jak se na tento fakt díváte jako ekonom a jako občan?

Upřímně řečeno se trochu bojím. Vidíme v přímém přenosu to, o čem se píše v knihách. Kdysi jsme v Liberálním institutu vydali knihu Roberta Higgse Politická ekonomie strachu. Higgs vysvětloval, jak se lidé v dobách krizí či válek rychle vzdávají svých svobod, které pak již nikdy zcela nezískají zpět. No, a tento proces je tu dnes zpět, v podobě, kterou nikdo nečekal. Navzdory do očí bijící nekompetentnosti politiků se tak spousta lidí opět oddává marné naději, že nás vláda ochrání, že je potřeba jí dát k dispozici více peněz a že se „logicky“ musí více zadlužit. Že to prostě nějak zajistí, že nás ochrání, že nám pomůže.


Vývoj státních dluhů a dluhů soukromého sektoru od vašeho vystoupení na VF doslova explodoval. Měl vůbec stát během pandemie na vybranou? Bylo možné tímto obdobím projít bez tak obrovského zadlužení?

Kdybychom zůstali v keynesovském paradigmatu, které věří v blahodárnost vládních výdajů, pak by měl správný přístup být ten, že vláda bude mít na začátku krizového období naakumulované zdroje z předchozího období hospodářského růstu a z předchozích rozpočtových přebytků. Přijde-li krize, bude mít z čeho financovat krizové výdaje, i když aktuální rozpočet bude chvíli v deficitu. Přístup Singapuru je někdy uváděn jako model pro tento přístup. České vlády se ale zadlužují i v dobách

prosperity a na krizové okamžiky jsou tak zcela nepřipraveny.


Odvážnější přístup by spočíval ve zpochybnění pozitivních efektů vládního utrácení a myslím, že bychom tímto směrem měli uvažovat. Místo velkých teorií bychom si měli položit otázku: Opravdu si myslíte, že oligarcha Babiš s partou svých politických nohsledů v čele s ministryní Schillerovou a ministrem Vojtěchem utratí vaše peníze lépe než vy sami? Napadlo by vás někdy, abyste třeba tornádem zasažené Moravě pomohli tak, že byste dobrovolně poslali část své výplaty do státního rozpočtu? Myslím, že odpověď je jasná.


Jak se s dluhem, který rychle narůstá, budou umět vlády a centrální banky v budoucnu vypořádat? Zejména v prostředí rostoucí inflace, kdy bude pro trhy i státy obtížně „skousnutelné“ prudké zvyšování sazeb…

Ekonomická realita je neúprosná. Nelze si myslet, že je možné založit hospodářský rozvoj a vysokou životní úroveň na tom, že centrální banka bude vytvářet další „peníze z ničeho“ a vláda bude mrhat penězi, které si bude půjčovat, a to z velké části od budoucích důchodců a jejich penzijních fondů.


Existuje vůbec něco jako „dobrý“ dluh?

Samozřejmě, že úvěr může být „dobrý“. Když si firma půjčí na nákup pozemku a strojů, když si člověk vezme hypotéku na bydlení. Jde ale o to, aby dluh sloužil k nákupu produktivních aktiv, aby sloužil k překonání časového nesouladu mezi pořízením aktiv a okamžikem, kdy tato aktiva začnou v budoucnu produkovat příjmy nebo člověk díky nim zvýší své příjmy. Státní zadlužování ale nepředstavuje investování. Stát jednak nemáme od toho, aby investoval (zde jsme zpět u otázky, kdo lépe utratí vydělané peníze), a za druhé okolo sebe vidíme neustále, že vládní zadlužování je „politickou spotřebou“ – kupuje hlasy a korumpuje.



Na VF jste také mluvil o potřebě reformovat systém zpolitizovaných peněz. Je to podle vás v této situaci ještě možné? A za jaké situace?

Ukázalo se, že deklarovaná nezávislost centrálních bankéřů na politicích patří do kategorie pohádek pro děti. Obranou před zpolitizovanými penězi je naše svoboda se takovýmto penězům vyhýbat – nespořit v nich, nepoužívat je k transakcím. Už možnost toto dělat – i když každý jí využívá jen částečně – brání měnovým autoritám dělat to nejhorší, co by jinak udělat mohly.


Jak vnímáte současný vývoj inflace u nás i ve světě a její budoucí vývoj? Souhlasíte s centrálními bankéři v tom, že to bude pouze přechodný jev?

Co mají jiného říkat? Dlouho říkali, že nárůst cen nehrozí. Když nastal, tvrdí, že je to jen otázka krátkodobá, že mají vše pod kontrolou, že se poučili z minulého vývoje. Je jen otázkou času, kdy začnou za přetrvávající inflační projevy vinit ostatní – spekulanty, nenasytné obchodníky, ceny ropy, nadnárodní firmy. Je to stále totéž – zloděj křičí: Chyťte zloděje!


Když spí ministři financí s centrálními bankéři v jedné posteli, nemůže z toho vzniknout nikdy nic pěkného.

Jak nahlížíte na zvýšení pravomocí ČNB, která bude moci nakupovat i české státní dluhopisy?

Typická salámová metoda. Je to prý dočasné, výjimečné a kompromis ve jménu zajištění finanční stability. Lidé si musí zvyknout, že to, co dříve bylo nemyslitelné, najednou jde. No, a příště už bude stačit říci, že se nástroj osvědčil, že se lehce upravují parametry, že to umožní snížit náklady dluhové služby a z přechodného opatření bude trvalý rys regulatorního rámce měnové politiky. Jak píše velký znalec této problematiky Juraj Karpiš, když spí ministři financí s centrálními bankéři v jedné posteli, nemůže z toho vzniknout nikdy nic pěkného.


Ke Karpišově knize Zlé peniaze i k jejímu českému překladu Špatné peníze jste napsal předmluvu. Proč by si ji podle vás měl každý přečíst?

Protože problematika ředění kupní síly peněz je příliš důležitá na to, aby se jí zabývali pouze lidé, kteří jsou součást systému a obohacují se na něm. Dobré peníze jsou základem naší prosperity. Ovšem dnešní špatné peníze jsou zdrojem mnoha nešvarů, bídy, útlaku, přerozdělování, zvyšování nerovnosti ve společnosti a mnohdy i násilí. Juraj Karpiš není „součástí systému“, a proto jsou jeho analýzy důvěryhodné – nehraje o politické body, nemá v popisu práce skrývat pravdu a šířit dobrou náladu, aby nevyděsil trhy. Navíc nám – na rozdíl od většiny ostatních, kteří povětšinou jen komentují aktuální titulky novin – vypráví dlouhodobý příběh a připomíná, jak se věci vyvíjely v čase – co se slibovalo u zrodu (eura nebo třeba záchranných programů pro předlužené Řecko), jak se na původní sliby a pravidla obvykle zapomnělo, co a s jakým cílem se udělalo pak a jak to celé vlastně dopadlo. Neblahé efekty inflace či zadlužování jsou dlouhodobé a na jejich pochopení je třeba pohlédnout za argumenty aktuálně propagované politickými marketéry a znát v detailu celý dlouhý příběh jednotlivých vládních politik či institucí.



Politici i někteří ekonomové vidí šanci na zlepšení státních rozpočtů v digitální dani. Co si o tom myslíte?

Vím, že to zní jako klišé, ale náš dnešní problém není podfinancování vlády. Veřejné výdaje jsou vyšší (a celé veřejné finance zadluženější) než kdy v novodobé historii. Musíme si uvědomit, že jsme-li proti tomu, aby politici utráceli naše peníze, „zlepšení“ státního rozpočtu je jeho snížení, ne zvýšení o nové daně. Den daňové svobody, tedy první den, kdy přestáváme pracovat na stát, byl letos 25. června! Skoro půl roku někdo peníze pracně vydělává, pod pohrůžkou násilí je musí odvést státu, aby je pak utratila ministryně financí a dala si na Instagram fotku s tím, jak zase vykonala další „dobro“. Původní vize svobodné tržní společnosti stála na tom, že stát nebude velký hráč, ale spíše spravedlivý rozhodčí. Dnešní realita státu, který je krátkozraký a vykrmený manipulátor veřejným míněním, jenž je zároveň největším zaměstnavatelem, dlužníkem, cenzorem, učitelem, penězokazcem a monopolistou, se od této vize podstatně liší.


Jak se vy sám díváte na ekonomickou budoucnost Česka a celé Evropy? Jste spíše optimista, nebo realista?

Celý „evropský zázrak“ posledních dvou staletí, který nám dal moderní životní úroveň a odstranil chudobu, stál nejen na respektu k soukromému vlastnictví a dobrovolných komerčních vztazích, ale také na společenském uznání hodnot, jež umožňují rozkvět lidského ducha, tvořivosti a podnikání. Obávám se, že dnes se opravdová podnikavost vytrácí a v očích veřejnosti je navíc podnikání zaměňováno za „politické podnikání“, tedy schopnost přisát se na veřejné rozpočty. Filmy a knihy představují podnikatele jako podvodníky, finanční trhy jsou vnímány jako kasino, průmyslový rozvoj je chápán jako ničení planety a místo vzdělávání se dětem bohužel často ve školách při pohledu na minulost i současnost nabízí ideologie. Jestli to takto půjde dál, zapomeneme-li na primární důležitost tržního hospodářství, tedy výrobu pro spotřebitele (podnikání, investování, riskování a inovování), a reformulujeme-li všechny otázky do problému přerozdělování, tedy komu je třeba brát a komu dávat, podřežeme si větev, na níž sedíme, a „evropský zázrak“ skončí.


 

Josef Šíma, ekonom, garant bakalářských programů Hospodářská politika a Economics, Business, Politics a garant prvního českého mezinárodního navazujícího magisterského programu Philosophy, Politics, Economics (PPE), rektor vysoké školy CEVRO Institut, šefredaktor odborného časopisu New Perspectives on Political Economy, přeložil více než deset knih, jako pedagog se věnuje zejména ekonomickým a hospodářsko-politickým tématům.


Rozhovor vyšel v magazínu Golden Gate v červenci 2021.



450 zobrazení0 komentářů