Banner_Patreon1.jpg

ARCHIV

NEJČTENĚJŠÍ

Českoslovenští vyzvědači: vlastenci, dobrodruzi a bolševici

Aktualizace: led 25

Novinář a spisovatel Karel Pacner, muž, který Čechoslovákům zprostředkoval start Apolla 11, nyní vydává monumentální dílo Českoslovenští vyzvědači: špionáž 1914 - 1989. Přinášíme úvodní text knihy, který slouží jako vhled do historie československé špionáže dvacátého století.



V polovině devadesátých let jsem seděl s generálem Rudolfem Pernickým v redakční kantýně MF Dnes. Vyprávěl mi o svém uvěznění. Potom pronesl podivnou větu: „Zavřeli mě za něco, co jsem nespáchal, a na to, co jsem proti komunistům dělal, nepřišli.“ Chtěl jsem, aby mi to vysvětlil. Odmítl: „To je tajemství, které půjde se mnou do hrobu.“


Jeho největší boj proti Němcům začal před Vánocemi 1944, kdy ho vysadilo britské letadlo poblíž Kutné Hory jako velitele výsadku Tungsten. Po dlouhém čekání se tedy zapojil do bojů na konci války. Když se komunisté chopili v únoru 1948 moci, majora Pernického z armády vyhodili – stejně jako stovky dalších „politicky nespolehlivých“. Zatkli ho kvůli vykonstruovanému zločinu a poslali na mnoho let do koncentráku.


Koncem minulého století měl britský vojenský atašé potíže se svým západním autem. Někdo mu poradil, aby v sobotu zajel za jedním všeumělcem do Suchdola na kraji Prahy: „Ten mladík ti závadu najde a opraví.“


Když diplomat zabrzdil u domu, kde mechanik bydlel, spatřil na zahradě čtyři staré pány, jak mažou karty. Jeden mu brilantní angličtinou řekl, aby chvilku počkal, ten mladík se za chvilku vrátí. „Kde jste se naučil tak dobře anglicky?“ zajímal se plukovník. „Byl jsem za války u vás jako voják,“ odpověděl mu pán.

Karel Pacner při besedě se studenty, zdroj archiv KP.

Při nejbližší příležitosti zašel plukovník v Londýně do archivu SIS, aby se na muže, kterým byl generál ve výslužbě Rudolf Pernický, podíval. A žasl – ten muž byl význačným informátorem výzvědné služby, který posílal do Londýna po pětačtyřicátém roce cenné informace o plíživé sovětizaci republiky.


Začal usilovat o to, aby tajná služba Pernického dodatečně odměnila. V roce 1999 bylo rozhodnuto, že mu dají milion korun.


Když dojednával pražský reprezentant MI6 Christopher Hurran, se kterým jsem se znal z jiných akcí, s generálem podrobnosti slavnostního předání na ambasádě, navrhl: „My pozveme taky pana Pacnera.“ Pernický nesouhlasil: „Žádného novináře.“


Po skončení slavnosti pošeptal vysloužilý generál plukovníkovi, který se o ni zasloužil: „Milion nepotřebuju. Radši bych měl vyznamenání.“


Zkoprnělý Brit mu odpověděl: „Ale na to bych potřeboval déle než rok.“


Malá skupina zpravodajců vedená plukovníkem Františkem Moravcem odlétla do Anglie 14. března 1939 – několik hodin před tím, než republiku pohltili nacisté a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Velký vliv na uznání samostatného Československa měly za první světové války legie – stejně velký a nezměřitelný podíl na obnově republiky měla za druhé světové války Moravcova skupina.

Nikdy jsem se nedozvěděl, za co si ho MI6 tolik považovala. Tahle „ztráta paměti“ postihla mnoho vysloužilých zpravodajců, s nimiž jsem mluvil. Je to součást jejich profesionálního kodexu. Hovořili o ledačems, ale nikdy neprozradili, jaké měli úkoly a jak se s nimi vyrovnávali. Proto i tato kniha musí zůstávat v mnoha ohledech na povrchu. Nicméně řadu informací se podařilo mně a hlavně vojenským historikům, o jejichž studie se opírám, vydolovat z archivů.


Zákulisí tohoto případu mě prozradili Chris Hurran a ředitel české rozvědky Oldřich Černý. Avšak ani oni nevysvětlili, co důležitého Pernický pro Velkou Británii dělal.


Agentem pouze za výdaje

Špionáž prodělala ve 20. století několik zvratů. Klasický systém spočíval na tom, že řídicí důstojník v centrále anebo na rezidentuře kupoval od místních lidí tajné údaje – byli to obchodníci s informacemi. Ve dvacátých letech zahájil Sovětský svaz špionážní ofenzívu pomocí zverbovaných komunistů, sociálních demokratů a jiných levičáků. Tihle agenti se spokojili pouze s placením vynaložených výdajů, odměny nepožadovali. Měli úspěch, do Moskvy poslali spoustu zpráv a plánů, vrcholem bylo ukradení projektu atomové bomby Američanům.


Tento vývoj se samozřejmě promítl i do Československa. Za první republiky a za druhé světové války vedli špionáž zpravodajci vyznávající svobodu a demokracii. Jakmile se vynořilo nebezpečí nacismu a Adolf Hitler začal vyhrožovat Evropě, pomáhali jim kromě placených agentů také demokraticky smýšlející Němci. Po osvobození republiky rozpustili komunisté, kteří se drápali k moci, dosavadní neobyčejně úspěšný zpravodajský útvar a vytvořili nový ze svých členů.


Komunistické výzvědné služby, civilní a vojenská, dál používali obchodníky s informacemi. A kromě toho podle sovětského vzoru i místní komunisty a levičáky.


Základem špionážní činnosti je zrada

Většina lidí byla vychována k čestnosti a morálce, jiným jsou tyto vlastnosti cizí – takoví jsou i mezi příslušníky zpravodajských služeb. U nás a ve světě. Ovšem základem špionážní činnosti je zrada – zrada vlastní země, ať už z jakýchkoli pohnutek. Vyzvědači v terénu často bývají cynici bez skrupulí, kteří slouží každému, kdo jim nabídne odměnu, a jdou za tím, kdo jim dá víc. A na druhém pólu máme vlastence, kteří jsou ochotni kvůli své zemi obětovat i svůj život.


Musíme si vyjasnit jednotlivé kategorie vyzvědačů: deklarovaní zástupci cizích tajných služeb, profesionální zpravodajci a agenti v poli.


Deklarovaní zástupci jsou styčnými důstojníky ze spojeneckých států, kteří působí na ambasádách, a všichni zúčastnění o nich vědí. Slouží jako spojky mezi jejich vlastními službami a zpravodajci země, do níž byli vysláni. Takže my máme zpavodajce sedící na ambasádách ve Washingtonu, Londýně, Paříži a dalších spřátelených zemích, zatímco USA, Velká Británie, Francie a další státy NATO vyslali obdobné důstojníky do Prahy. Tihle lidé pracují, nechlubí se tím, na veřejnosti nevystupují, zůstávají v pozadí.

Českoslovenští vyzvědači, Kniha Zlín, 2020.

Profesionální zpravodajci vyjíždějí do zemí, které je třeba sledovat, pod rouškou diplomatů, novinářů a obchodíků. A tam verbují agenty mezi místními politiky, podnikateli, umělci, vědci a dalšími lidmi. Komunisté používali při vábení ke spolupráci frázi „o potřebě zachovat mír ve světě“. Ovšem dalším lákadlem byl příslib honorářů buď každoměsíčních anebo po předané zprávě. Někdy se to neobešlo bez nátlaku – zavedení člověka do choulostivé situace se ženou a hrozba zveřejnění fotografií z tohoto aktu.


Tahle léčka však vždycky nevyšla. V padesátých letech chtěla československá kontrarozvědka získat na základě snímků francouzského vojenského atašé s dívkou, kterou mu nastrčili do postele. Když mu záběry ukázali, plukovník ožil: „Mohli byste mě je věnovat, abych ukázal manželce, jaký jsem chlapík?“ A bylo po verbovce.


Někteří Češi a Slováci, kteří utekli z domova na Západ v roce 1948 a po roce 1968, podlehli vábení ke spolupráci za to, že budou moci beztrestně navštěvovat republiku. Ve výjimečných případech přišli lidé v zahraničí za zpravodajci s nabídkou sami: „Požadujeme takovou a takovou sumu peněz.“ Zpravidla ji dostali, byť to byly balíčky korun, dolarů nebo marek.


Překonané sovětské metody

Příchod sovětských poradců do československých bezpečnostních složek v padesátých letech k nám implantoval jejich pravidla činnosti. Sověti s velkou prudérností prosazovali zvyky, ke kterým přišli v minulých letech, byť byly překonané a průhledné, a jiné metody neuznávali.


Měli třeba neměnnou abecedu signálů, jimiž se zpravodajci a agenti dorozumívali při sledování, setkáních a nesetkáních. Tomu samozřejmě začali rozumět příslušníci západních kontrašpionážních služeb.


Zápaďáci také jasně dokázali rozlišovat profesionální diplomaty od diplomatů-vyzvědačů. Zatímco profesionálové seděli ve svých úřadech a šetřili přidělené valuty na lepší život po návratu domů, špioni měli dost peněz na to, aby chodili za politiky, podnikateli, umělci a dalšími, tahali z nich informace a pokoušeli je zverbovat. Samozřejmě vycházelo to z omezených finančních rozpočtů ministerstev zahraničí na rozdíl od vnitra. Zrušit tuhle nerovnost se neodvážil nikdo, bylo to hluboce zakódované do politických struktur.


Co se vám líbí víc: „naši hrdinní rozvědčíci“, anebo „zavilí imperialističtí agenti“? Mně ani jedno. Tyto termíny museli za komunistického režimu používat autoři, kteří psali špionážní příběhy, aby odlišili „hodné“ rozvědčíky Východu od „zlých“ agentů ze Západu. Ideologie tak pronikla i do druhého nejstaršího řemesla na planetě (po prostituci), jakým je vyzvědačství.

Zato jiný ruský termín se uchytil. Legionáři ze Sibiře si přivezli nový pojem: rozvědka.


Původně se tak nazývaly tajné noční nájezdy do nepřátelských pozic, kde chytali zajatce. Teď se rozvědkou stala tajná služba ofenzivní a defenzivní.


Většina profesí si postupem času vytvoří svůj slang, který někdy bývá pro ostatní nesrozumitelný. I českoslovenští špioni a vůbec estébáci si vypěstovali osobité úřední termíny, které byly zpravidla celkem jasné.


Moravcova zpravodajská skupina, "legie" druhé světové války

První českoslovenští vyzvědači se zrodili spontánně v průběhu první světové války – byli to vlastenci, kteří chtěli bojovat za svobodu své rodné země. Když získalo Československo samostatnost, vytvořila armáda i svou špionáž – druhé oddělení Hlavního štábu. Zpočátku se tento tým zaměřoval na Rakousko a Maďarsko jako nástupnické státy habsburské monarchie. Teprve když Adolf Hitler chystal vládnout Německu, si uvědomili, že největší nebezpečí hrozí právě odtud.


Malá skupina zpravodajců vedená plukovníkem Františkem Moravcem odlétla do Anglie 14. března 1939 – několik hodin před tím, než republiku pohltili nacisté a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Velký vliv na uznání samostatného Československa měly za první světové války legie – stejně velký a nezměřitelný podíl na obnově republiky měla za druhé světové války Moravcova skupina.


František Moravec, Alois Čáslavka, Edvard Beneš, Sergej Ingr a Jaromír Smutný, zdroj: vhu.cz.

Po návratu takřka všech lidí z emigrace domů byli v létě 1945 Moravcovi zpravodajci – stejně jako vojáci ze Západu – rozehnáni, bezpečnost ovládli komunisté. Po bolševickém puči v únoru 1948 prchali do západních zón Německa a Rakouska tisíce lidí včetně mnoha důstojníků, kteří se nechtěli vzdát demokratického smýšlení. Ze zpravodajců odešel jedině generál František Moravec, jeho kolegové zůstali doma a potom trpěli ve vězeních a koncentrácích.


Pod patronací Washingtonu, Londýna a Paříže se zrodily zpravodajské skupiny, které vysílaly do Československa kurýry, aby přinášeli zajímavé tajné informace od politiků, důstojníků, podnikatelů a dalších demokraticky smýšlejících lidí. Všichni se obávali, že brzy vypukne válka mezi Sovětským svazem a jeho vazalskými státy na jedné straně a Západem na straně druhé. Proto usilovně sbírali v Československu poznatky, jimiž by ulehčili americké armádě při osvobozování republiky od komunistů.


Význam činnosti těchto kurýrů, v hantýrce Státní bezpečnosti agentů-chodců, neznáme, jejich zprávy pořád leží v archivech západních tajných služeb. Práci exilových zpravodajských skupin narušovali vysílaní komunističtí agenti, mnoho kurýrů bylo také zatčeno v republice spolu se svými pomocníky.


Po úmrtí sovětského diktátora Josefa Stalina začínalo oteplování vztahů mezi Východem a Západem, riziko války padlo, Spojenci tyto skupiny rozpustili. Ostatně agenti stále obtížněji přecházeli ilegálně československé hranice, protože komunisté je zadrátovali a opevnili.


Po druhé světové válce se v Praze se zformovaly dvě výzvědné služby – vojenská pod ministerstvem obrany a civilní pod ministerstvem vnitra.


Po převatu v únoru 1948 zůstali v nich skalní komunisté, často nepříliš vzdělaní, kteří je ovládli. Až v polovině padesátých let tam začali nabírat čerstvé právníky a inženýry znalé jazyků, kteří vyšli z chudých poměrů a komunismus považovali za cestu k sociální spravedlnosti. Všude převládali Češi. Slováci v terénu sloužili jenom málokdy, zato za Husákovy normalizace byli dosazováni do vedoucích funkcí.


Rozvědka jako cestovní kancelář pro synky prominentů

V šedesátých letech nacházely československé komunistické služby na Západě informátory mezi levicově zaměřenými politiky, vojáky, policisty a odborníky. Někteří Britové a Francouzi si tím kompenzovali pocit viny za zradu v Mnichově na pozim 1938. Také je zlákaly slušné honoráře, které nemuseli oficiálně vykazovat, ale používat je na milenky, sázky na koně a podobně.


Tuto zlatou éru špionáže zničila sovětská okupace Československa v srpnu 1968. Pro lidi na Západě přestal být socialismus, jak ho demonstroval Kreml, lákavý. Z obou služeb uprchlo několik vysoce kvalifikovaných důstojníků a další stovky vyhodili normalizátoři, protože je považovali za politicky nespolehlivé. Byla to pohroma – defektoři prozradili všechno, co věděli, proto bylo třeba staré organizace přetvořit a přijmout čerstvé důstojníky.



V sedmdesátých letech lákali nové lidi z vysokých škol – mnohdy to byli vlažní komunisté anebo nekomunisté, kteří toužili po dobrodružství a západním stylu života. Nové informátory získávali mezi lidmi, kteří požadovali za tajné informace tučné honoráře. Na Čechy působily nepříznivě občasné nehorázné požadavky Výboru státní bezpečnosti (Kamiťét gasudárstvěnoj bězapásnosti – KGB) a Hlavní správy rozvědky (Glavnoje razvedivatěl'noje upravlenije – GRU) – a ti je vyřizovali ledabyle, bez zájmu. A celková úroveň zpravodajství se příliš nezvedla.


Radek Schovánek, který věnoval studiu archivu Státní bezpečnosti mnoho let života, tvrdí: „Rozvědka se stala cestovní kanceláří pro synky politických prominentů, kteří se cítili líp v Paříži a Londýně, než v Moskvě. O špionáž jim moc nešlo, považovali ji za rizikové povolání.“


Mnozí vyzvědači se po letech, kdy přestali toto povolání vykonávat, pokusili proslavit napsáním memoárů. A jako všichni lidé, kteří sepisují biografie, v nich patřičně zveličili své zásluhy – třebaže z archivních spisů a vzpomínek jejich kolegů vyplývá, že často patřili spíš do kategorie břídilů. Někteří jednotlivci se udrželi na svých místech v zahraničí jenom proto, že posílali informace, které zajímaly Moskvu. Ovšem s tím se nechlubili.


V zimě 1989–1990, kdy jsme se nadechovali svobody bez komunismu, bylo třeba všechny zpravodajské služby přetvořit. Z první správy Federálního ministerstva vnitra odešli prakticky všichni. Nové struktury začali připravovat rehabilitovaní osmašedesátníci a mladí nadšenci z vysokých škol. Obroda armádního zpravodajství probíhala pozvolna. Nejsložitěji se vyměňovali lidé na poli domácí kontrašpionáže. Na jejich místa se hlásili nadšenci, kteří neměli o této práci ani ponětí. Naštěstí nabídly pomoc některé západní služby a nováčky ve speciálních kurzech základům zpravodajštiny naučily.


Výsledky nové generace zpravodajců za posledních 30 let zůstávají skryté v trezorech, o nich se bude psát někdy v budoucnosti.


Karel Pacner: redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži.



520 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

HLAVNÍ PARTNER

1.png

PARTNEŘI

CI_Postgradualy_1200x627_09_17-1[2].gif
Pinkerton_HiringAd_Cevro Institute final
Screenshot%202020-10-21%20at%2011.15_edi
banner_viavis.jpg
Gordic.png
BabelApp_bannery_STAT_1200x628_V2_CZ.jpg
Michael-Chertoff-2008.jpg
SEDIVY.jpg
vONDRA1.jpg